„Diagnóza: částečná amnézie. Nevím, kolik si toho bude pamatovat."

Ten hlas mě vytrhl z temnoty. Ten hlas mě vytrhl z temnoty. Ležela jsem v bílé místnosti, kolem mě sedělo a stálo asi pět lidí. Mluvil asi ten starý v bílém plášti hned vedle mě.

„Kdo jste? Kde to jsem a kdo jsem?"

Žena na židli kousek ode mě se rozeštkala. „Holčičko, holčičko..." opakovala a dál plakala.

„Madam, uklidněte se, pojďte, dáte si u mě čaj. Bude lepší nechat ji ještě odpočinout, třeba si vzpomene, aspoň trochu."

Beze slova odešli, poslední šel muž v plášti a za ramena odváděl plačící ženu. Rozhlédla jsem se kolem. Místnost svítila tak, až mě bolely oči. Na nočním stolku vedle mojí postele ležela nějaká kniha v papírovém obalu, takže jsem nemohla přečíst její název. Natáhla jsem se pro ni a... zalapala jsem po dechu, když se mi shrnul rukáv a uviděla jsem své levé zápěstí. Táhly se přes něj čtyři hluboké řezné rány, napůl zahojené. Co se mi asi stalo? Nemohla jsem si vzpomenout a do očí se mi začaly hrnout slzy. Vzala jsem tu knížku, ale tou rukou mi projela tak ostrá bolest, že jsem ji musela pustit. Ta bolest mi něco připomínala, ale... sakra, kdybych já si vzpomněla... Spadla jsem zpátky a zápěstí si třela. Ale asi jsem to tím ještě zhoršila. Knihu jsem prozatím nechala plavat. Mezitím jsem se snažila si na něco vzpomenout. V ruce mi pulzovala bolest a v hlavě mi tepalo. Na druhém konci místnosti bouchly dveře. Nade mnou se zjevil ten chlápek v plášti a ještě jeden, plešatý tlusťoch, už od pohledu nepříjemný, v propocené a pocákané košili a navíc pronásledovaný jakýmsi povědomým, ale nepříjemným zápachem.

„Slečno Lethe, s lítostí vám musím oznámit, že vaše matka právě prodělala velmi těžký šok, takže si ji tu budeme muset nechat. Ale vy už nejste v tak vážném stavu, aby... no, zkrátka, váš otec vás už chce domů. Rozumíte? Haló!"

Ležela jsem a nereagovala na něj. Žádnou matku ani otce jsem si nepamatovala, ale aspoň jsem se dozvěděla svoje jméno. Lethe... to nezní špatně.

„No, ehm, takže," koktal doktor a poočku se díval na muže, který na něj vrhal nenávistné a výhružné pohledy, „večer už budete doma. Za chvilku přijde sestřička a se vším vám pomůže..."

„Co je tohle?" přerušila jsem ho a zvedla levou ruku.

„To nic... Ehm..." vypadal tak nervózně. „Prostě... způsobila jste si takové nepříjemné zranění a byla jste delší dobu v bezvědomí kvůli ztrátě velkého množství krve... Ale nic se neděje, další léčba už je... ehm... zajištěna."

Někdo zaklepal na dveře. Vešla mladá žena v krátkých modrých šatech. Něco pošeptala tomu v plášti, načež se pánové beze slova odebrali za dveře.

„Tak co? Jak ti je? Týjo, už mysleli, že se nikdy neprobereš! Ale ty máš pořádně tuhej kořínek, jen co je pravda. Tak pojď..." vzala mi ruku a začala ji ovazovat. Pak mi pomohla zvednout se z postele a převléct se. Vzala i knihu z nočního stolku a vykročila ze dveří. Pak na mě kývla, abych šla taky. Prvních pár kroků bylo vratkých, ale brzy jsem si zvykla. Za dveřmi mě uvítala pořádná zima. Na obě strany se táhla dlouhá chodba. Slečna zamířila doleva a já musela za ní. Chodba vedla do malé haly, kde na lavičce čekal nepříjemný chlapík.

„Děkuji sestři, teď už se o ni postarám sám." Drapsnul mě za ruku (naštěstí tu zdravou) a táhl mě k východu.

Venku stálo auto. Otevřel dveře a strčil mě dovnitř. Sám sedl dopředu za volant a než nastartoval, otočil se na mě.

„Nemysli si, že ti tu ztrátu paměti baštim. Podle mě si zas vymejšlíš, jenom abys byla zajímavá, jako vždycky. Takže hned zítra mašíruješ do školy, jasný?!"

Jeho tón hlasu nenaznačoval žádnou možnost odpovědět ne, takže jsem jen slabě kývla a polkla. Děsil mě, a tak jsem mlčela. A v tichu jsme jeli asi půl hodiny. Pak zastavil tak prudce, až jsem spadla ze sedačky.

„Mazej ven, pak zalez do pokoje a do rána tě nechci vidět, jasný?!"

Vylezla jsem z auta a rozhlédla se kolem. Stáli jsme před malým rodinným domkem, který mi připomínal něco... něco nepříjemného... kdybych tak věděla, co...

Postrčil mě ke dveřím, odemkl a já vešla dovnitř. Všechno tam bylo špinavé a zanedbané. Ukázal po schodech nahoru. V patře byly jenom dva pokoje. Jedny dveře neměly kliku, zabrala jsem tedy zadruhé a zapadla dovnitř.

Uvnitř stála jen stará postel, otlučená skříň a rozbitý psací stůl. Lehla jsem si na postel a téměř okamžitě usnula.