Ples masek byl dříve krásným večer. Honosným večírkem roku, na který se každý těšil, ačkoli ne všichni proniknout do jeho nitra. Kostýmy, hudba, jídlo, pití, tanec, zábava – obsahoval vše, ale dříve byl jiný. Bylo to místo kultury, střídmosti a slušného vychování, ale Strictirus Herreid ples zcela pozměnil. Poukázal, že Haymond je město kultury, střed mezi dalšími velkými městy, obklopené lesy a dalekými planinami plné divokých zvířat a lidé si občas zaslouží navrátit se chaotické minulosti. Ples masek nezměnil na povrchu svou podobu, ale nitro večera bylo divoké, nezapomenutelné, ale nikdy se o něm nemluvilo, aby pověst lidí nebyla pošpiněna.

Kdokoli tak mohl krále vidět, jak kráčí k Santinimu, ale nikdo o tom následující den neřekne jediné slovo.

„Nevěděl jsem, že dorazíš," poznamenal Santini. Možná by k němu měl mít úctu, mluvit k němu tak, jak jeho postavení žádalo, ale pro něho byl stále Elain, kterého znal – a ten mu dovolil k němu mluvit jako k sobě rovnému.

Elain se lehce usmál, narovnal se v zádech a pohledem visel na Santinim. „Byla to návštěva, která byla domluvena skrze korespondenci pouze se starostou – překvapení pro hosty."

„To skutečně bylo," odpověděl na to Santini, přes rameno se ohlédl k lidem pod sebou, ale neviděl nikoho, koho by poznával. „Ona je zde poprvé?" zeptal se.

Elain mlčky přikývl, udělal krok blíž k Santinimu, že se nohou dotýkal jeho sukně, ruku vložil volně do kapy a bradu lehce sklopil dolů, „vždy si přála vidět vnitrozemí. Jmenuje se-"

„Je mi jedno, jak se jmenuje," zasmál se Santini s pohledem na Elaina. „Nezáleží mi vůbec na tom, kdo to je."

„Beztak víš, kdo to je a víc ani vědět netřeba, že?" Pozvedl lehce obočí, možná se i lehce naklonil, ale bylo možné, že se Santiniho hlava motala po alkoholu a vypjaté situaci.

„Proč si za mnou přišel?" Santiniho hlas zhrubl, byl i hlubší a bylo znát, že k němu nepatří. Nechtěl však s Elainem mluvit tak, jak byl zvyklý. Oba byli v životě někde zcela jinde a nečekal, že se ještě někdy potkají.

Elain pokrčil rameny, „myslel jsem, že mě rád uvidíš. Můžeme si pouze přátelsky popovídat, jak se naše životy změnily, ne? Slyšel jsem, že je z tebe vyhlášený skladatel," usmál se.

„Od té doby, co Jassen onemocněl a nesložil ani notu," odsekl, „ale ano, jsem velmi dobrý."

„To je mi líto," zareagoval okamžitě Elain. „Ale rád bych tě někdy slyšel," podotkl.

„Koncerty jsou vyprodané," odpověděl, co nejrychleji mohl. Líbilo se mu, že byl Elain tak blízko, snad by snesl ještě větší blízkost, ale zároveň si přál to, aby se otočil a vzdálil co nejvíce mohl.

„Škoda," hlesl. Konverzace mezi nimi byla krátká, prakticky bez citu a jakéhokoli citového zabarvení, ale Elain přicházel s náhodnými tématy, o kterých si myslel, že by mohl hovořit.

Zvedl ruku z kapsy, natáhl ji k Santinimu, který zatajil dech, ale ihned vydechl, když se Elain pouze dotkl látky na jeho šatech. „Nikdy jsem neviděl muže v šatech," přiznal, „ale sluší ti."

„Děkuji," šeptl tiše, „tohle je Ples masek, ten kostým se musel nějak vymyslet a Emma odvedla dobrou práci."

„To byl její nápad?" podivil se s úsměvem, protože snad cítil, že v tématu uspěl. „Takže ona je za muže? Myslel jsem, že se tak zkrátka chtěla obléknout."

„Myslím, že to byla záminka, jak se vyhnout šatům," podotkl Santini. Ještě jednou se ohlédl přes rameno, doufal, že by snad Emmu vyhledal v davu, ale v černobílém chumlu lid nebyl schopen kohokoli rozeznat.

Otočil se k Elainovi zády, lokty se zapřel o studený kámen a hleděl dolů, kde spatřil Elainovu ženu v krásných bílých šatech, ve kterých tančila se starostovým synem. „Neměl bys být s ní?" zeptal se.

Elain se přiblížil. Postavil se po levici Santiniho a ruku mu položil jemně na záda pod tenkou látkou. Cítil žár, který sálal z jeho ruky, ale zároveň mu to nahánělo hustí kůži.

„Ať si užije noc," pokrčil rameny, „jednu noc bez manžela vydrží a zde bude mít pozornosti dost."

„Ale co nevhodná pozornost?"

Neviděl do Elainovy tváře, protože ji měl zakrytou maskou, ale nevadilo mu to. Cítil jeho blízkost, která mu rozklepala kolena. Chtěl, aby uhnul, ale aby nikdy neodešel – proč byl tak moc zmatený?

„Věřím v její věrnost," odpověděl po chvíli přemítání.

Na to Santini nic neřekl. Nezajímala ho její věrnost. Byla to podle něho krásná ženy s potetovanými pažemi, ale cítil k ní odpor, který pramenil ze závisti. Mohl být na jejím místě, ona by nikdy nevkročila do Haymondu a netančila se starostovým synem, protože on byl v Elainově životě první, ale nezůstal tam.

Pohled mu sjel po ostatních hostech. Zalkl se, když spatřil Emmu, která hovořila s Rauhellienama, u kterých stál i Amaranthine v bílé masce, která mu zahalovala tvář, ale jeho nejisté držení těla poznal okamžitě. Donutil se pohledem uhnout, narovnal se v zádech a hlavu pootočil k Elainovi, který pohyb napodobil.

„Napil bych se," oznámil prostě skladatel, „na staré dobré časy."

•••

Hodiny odbíjely desátou. Santini držel v ruce nízkou skleničku s tlustým sklem a vroubkováním, uvnitř se přelévala nazlátlá tekutina, která byla hustější než obyčejná voda. Bylo to už třetí pití, které u sebe měli a Santini cítil, že mu alkohol začíná vyvíjet tlak na mozek. Bral to jako chvíli, kdy by měl přestat pít, pokud si chce zachovat čistou mysl a následujícího dne si pamatovat, co dělal.

Stále se nacházeli na balkoně. Dav pod nimi vřel, ale pomalu se uklidňoval, když i hudba utichala a na pódium se scházeli jednotlivci. Mladí a nadějní lidé, kteří doufali, že by se mohli zalíbit bohatým a hlavně těm z hudební branže, kteří by je mohli dostat na výsluní.

„Kdy ty najdeš svého nástupce?" zeptal se Elain. Masku si už před hodinou posunul dozadu, že mu zakrývala vlasy a odhalovala tetování na jeho tváři. Přibývající alkohol mu dělal potíže s jazykem, zadrhával se ve slovech, které si nepamatoval a jeho přízvuk moc nepomáhal tomu, aby Santini rozuměl v hluku, který nyní však utichl.

„Jednoho mi nyní vnucují," odpověděl. Natáhl ukazovák a zamířil jím k zadní části pódia, kde stál mladý Amaranthine, na hruď si tiskl černé pouzdro houslí a pokud byl někdy v přítomnosti Santiniho nervózní, nedalo se to srovnávat s tím, jak se tvářil v té chvíli.

„A?"

Na to pokrčil rameny, „kdyby hrál tak krásně jako vypadá, možná bych se o něho zajímal."

Elain se při tom prohlášení zasmál tak hlasitě, že se k němu pár pohledů zdola stočilo. Rychle však pohledem uhnuli zpět k pódiu, protože jim alkohol dal nejspíše naději, že v tu noc uslyší něco dobrého.

„Kolik mu je?" zeptal se, jakmile utichl se smíchem a napil se.

„Osmnáct."

„A tobě je třicet," poznamenal na to Elain s pozvednutým obočím.

„Mně bylo patnáct a tobě dvacet jedna," opáčil na to okamžitě.

„Šest a dvanáct let je mnohem větší rozdíl." Nebyla to hádka, co mezi nimi propuklo. Pouze to, v co Santiniho poučovali, když byl na obou stranách situace – že jeden z nich neví, co dělá, protože je mladý a nezkušený.

V té chvíli se do hraní pustil první host. Mladá dívka v prostých bílých šatech, které nemohly být ani její soudě dle velikosti. Hrála na klavír Jassenovu skladbu Dvacet sedm, ale už v prvních chvílích slyšel Santini nepřesnosti, nad kterými se mu ježily chloupky na krk. Narovnal se, dopil zbytek svého pití a sklenku samolibě odložil na kamenné zábradlí, kde ho nechal jiným k nalezení.

„Strašné," zahlásil Elainovi prostě, který se zdál, že ho hudba i zaujala.

„Všichni nemohou být geniální," opáčil mu na to, ale napodobil jeho pohyb, odložil sklenku a narovnal se proti němu. „Co jiného se zde dá dělat, když ne poslouchat tyhle strašné věci?" zeptal se.

Santini jenom krátce cuknul pohled k pódiu. Chtěl slyšet Amaranthina z čiré zvědavosti, ačkoli ho slyšel už mnohokrát. Nemyslel si, že by mohlo být cokoli, co by ho jakkoli překvapilo, ale nechtěl se vzdávat naděje.

„Vzpomínat na staré časy," odpověděl samolibým úsměvem, nabídl Elainovi ruku a vedl ho pryč z balkónu. Byli tam sami, ale neměli soukromí, chtěl proto najít místo, které by jim nabídlo obojí.