Santini zastavil, ale neudělal tak jako jediný. Čím více lidí si všimli příchozích, tím více jich přestalo tančit a reakce postupovala vlnou, kdy lidé na druhé straně ani nemohli tušit, co pozastavení způsobilo. Hudba však stále hrála, ale do skladatelových uší nedolehla. Slyšel pouze tichý pískot a pohled měl potemnělý, pouze postavu v černém viděl v jasném světle. Hrdlo měl stažené, ale nedokázal určit, jaký pocit to způsobil. Viděl ho poprvé po patnácti letech, muselo mu být takřka čtyřicet, ale ve tvář mu neviděl jedinou vrásku, pokud nepočítal ty od úsměvu. Už dříve ho vůči sobě považoval za dospělého – vyspělého –, ale rysy v jeho tváři se mnohem změnily, zesílily, byly ostřejší, ale stále to byl on. Nebo tomu chtěl alespoň věřit.

„Možná bychom měli jít," zašeptala Emma. Chytla Santiniho za ruku, aby ho odvedla ke straně, stejně jako tak dělali další, kteří stáli v cestě k pódiu, odkud se linula hudba. Starosta před pár vteřinami vykročil, vedl své hosty do sálu, aby je slavnostně uvítal, ale Santini nechtěl uhnout, měl navíc pocit, že by mu to nohy nedovolily.

Ve tváři starého muže se prohnala jedna zamračená vráska. Musel udělat krok do strany, aby obešel Santiniho v dlouhých plesových šatech a Emmu, která se mu kryla za zády.

Žena v bílém, která doprovázela krále, vrhla na Santiniho zaražený pohled, pohledem cukala po jeho oděvu, ale následně ho sama obešla. Pustila se paže svého chotě a až v blízkosti si Santini všiml, že má v hustých černých šatech drobnou stříbrnou tiáru.

Po celou tu chvíli, která mohla trvat pouze pár vteřin, nedokázal Santini spustit zrak z Elaina, který činil zrovna tak. Kráčel proti němu, ne o krok vedle, jako tak udělali ostatní a dokonce se i zastavil. Na krátký okamžik, sotva na jeden nádech, který však Santinimu stačil. Srdce se mu nervózně rozbušilo a v žaludek se mu nepříjemně propadl.

Něco v Elainově pohledu ho volalo, ale byla tam snad i dávná výčitka, kterou nikdy nahlas neřekl. Obešel ho, ale zatímco ostatní ho obešli směrem chůze vpravo, Elain tak udělal vlevo. Z pohledu lidí okolo se to mohlo zdát bezpředmětné, ale Santini cítil ten letmý dotek zápěstí, které se mu opřelo o klouby na dlani.

„Santini?" hlesla Emma za jeho zády. Chytla ho za ruku, aby ho mohla odtáhnout pryč, ale vysmekl se jí. Zuby měl pevně zatnuté, hleděl před sebe a nejdříve se vůbec nedokázal pohnout, jako kdyby snad byl z vosku. Vzpomněl si na poslední den, kdy Elaina viděl. Tehdy mu bylo patnáct, prožil už jednou tak dlouhý život a dlouhé měsíce si dokázal na něho nevzpomenout, ale vidět ho naživo mu vrátilo veškeré vzpomínky.

Co nejrychlejším krokem vyrazil ze sálu, litoval v té chvíli, že nemá kalhoty, ve kterých by se mu pohodlněji běželo, ale na druhou stranu mu šaty zabránily zbabělému útěku, kterého by si byl každý vědom.

•••

Svým zbabělým útěkem se nedostal daleko. Vystoupal po schodišti do patra, kde se zábava nesla v klidnějším duchu, minimálně první polovinu večera. Hudba zcela utichla, mezi hosty se začalo šeptat o nečekaném – nebo veřejnosti neoznámeném – příjezdu. Na schodišti Santini potkal hosty, kteří mířili dolů do sálu, ale někteří zůstávali v patře a pouze se odebrali na balkon, který objímal sál ze tří stran. Jednalo se sice o malý prostor, ale rozhodně o nejlepší výhled.

Santini nejdříve mířil co nejdál, chtěl se schovat do salónku, kde by se nejdříve uklidnil, protože mu přišlo, že neví, co má dělat. Špatně se mu dýchalo, v hlavě tepalo a v srdci mu bolestivě bušilo. Musel se nad schodištěm zastavit, nepravidelně dýchal, tělo měl zalité chladem a to jediné, co slyšel, byl radostný potlesk, kterým vítali krále.

Obytelé Haymondu milovali cizince. Vše, co bylo nové, neznámé, jiné – patřilo to k jejich oblibě. Chara-Mich byla dlouhá měsíce společenským tématem číslo jedna, za nové ovoce se platilo ve zlatě a nová móda se šířila rychlostí moru. Přítomnost krále tak exotického místa, jako byly Elainovy ostrovy, bylo něčím neskutečným. A překvapení pouze umocnilo vzrušení už lehce opilých hostí.

Potlesk postupně utichal a vystřídal ho hlas. Santini ho slyšel tlumeně vycházet z otevřených posuvných dveří na balkon, ale jednotlivým slovům nerozuměl. Poznával však hlas Elaina, hluboký, ale ne drsný.

Zatnul zuby, chtěl z toho místa zmizet, ale zvědavost a potřeba si ho prohlédnout ho táhly směrem k balkonu, který byl plný lidí. Nakračoval tiše, snad doufal, že si ho nikdo nevšimne, ale jako první se na něj krátce podíval starší muž se zakrouceným knírem, který se okamžitě naklonil ke své partnerce a ta se zrovna tak podívala směrem Santiniho. Pozornost blízkého okolí k němu do lehla ve vlně, kterou se pokoušel ignorovat. Využil té situace pouze tak, že si nechal vytvořit prostor u kamenné zdi, aby mohl vidět dolů.

Zapřel se lokty o kamenné zábradlí tak, že se musel lehce předklonit. Viděl dokonale na Elaina, i když nechápal, proč na něj chce vidět. Neskutečně ho bolelo, když se rozdělili a postupem času se zapřisáhl, že vidět ho znovu by bylo tragické a bude se mu muset vyhnout. Nečekal, že by ten den mohl přijít, byl to pouze výkřik do tmy, ale své prohlášení porušil, protože den přišel. Nedokázal z něj odtrhnout zrak, přestože věděl, že lidé na něho hledí a ti, kteří ne, těm se musela hlavou prohnat myšlenka na to, co se tehdy stalo.

Neměl tušení, co Elain říkal, nevnímal ta slova s jeho silným ostrovanským přízvukem, pouze hleděl na to, jak se pohybuje a viditelně někoho hledá. Otáčel hlavu po celém sálu, jako by mluvil ke každému v síni, ale Santini věděl, že očima pátrá v davu. Hledal ho, byl si tím jistý – ten dotek rukou ho o tom přesvědčil.

Řeč trvala pouze pár minut a zakončena byla Elainovou poklonou a obrovským potleskem, který rozburácel podlahu. Santini netleskal, dlaně měl pevně zatnuté a stále hleděl dolů. Snad právě to, že se k davu nepřidal ho prozradilo, jako kdyby Elain věděl, kam zvednout hlavu a do jaké části balkonu hledět.

Z té dálky mu do očí neviděl, ale cítil, že si do nich navzájem upírají pohled. Netušil však, co tím pohledem chce říct. Na jednu stranu ho vyháněl, na druhou volal blíže k sobě. Ani jedno si vlastně nepřál.

Přestal se opírat na zábradlí. Napřímil se, ale neuhýbal pohledem, protože Elain zrovna tak hlavou nepohnul. Pojď sem, volal, ale nepřibližuj se, odporoval okamžitě.

•••

Poté, co Santini vyslovil svou prosbu, že by chtěl odjet na ostrovy, Jassen s ním nepromluvil. U snídaně bylo slyšet pouze cinkání příborů, Emma zmateně cukala hlavou mezi dvěma mlčícími a raději sama nic neříkala, protože se bála. Odpoledne se Jassen nedostavil na pravidelnou lekci hry na klavír a večeři si nechal přinést do své pracovny a nechal děti jíst o samotě. Vlastně to už nebyly děti. Emmě bylo šestnáct, dívky jejího věku se vdávaly, chlapci byli považováni za muže. Čím dříve člověk dospěl, tím více byl ceněný.

„Stalo se mezi vámi něco?" zeptala se Emma Santiniho u tiché večeře.

„Ne," odpověděl jí tiše, ale nedokázal se jí podívat do očí.

Nerozuměl tomu, co udělal špatně. Myslel si, že Jassen bude rád, že se mu dostalo takové pocty, ale otec nereagoval na jeho klepání a syrově oznámil, že pokud se jedná o Santiniho, nepřeje si s ním hovořit. Santini se proto zmateně otočil a odešel do své ložnice. Nějakou dobu sedět na své posteli, hleděl do země a přemítal, co strašného udělal, než si uvědomil, že na tom nezáleží. Když opouštěl svou rodinu, také se na něho hněvali, ale to mu nezabránilo v odchodu. Tenkrát se bál, ale už neměl proč, jeho budoucnost byla jistá a těšil se na ni. Zabalil si pouze jednu tašku oblečení, které měl nejraději a poté vyšel na chodbu, kde majordoma požádal, aby mu připravil kočár k bytu prince. Majordomus se zdál zmatený, koktal, ale přikývl, že kočár nechá připravit.

Santini poté čekal venku, stál na vysokých schodech, tašku v obou rukou a čekal, až se objeví kočí. Byla mu zima, ale nechtěl stát v domě, aby náhodou nepotkal Jassena, který se mu i přesto připletl do cesty.

Přijel kočár, kočí otevřel dvířka, Santini nastoupil a leknutím se praštil do hlavy, když spatřil Jassena, který seděl uvnitř. Netvářil se naštvaně, spíše zklamaně, pohled měl upřený před sebe a límec kabátu měl zvednutý pod bradu.

Santini nic neříkal, mlčky se posadil proti Jassenovi, položil tašku a otočil hlavu do strany, aby na něho nemusel hledět.

Kočár se rozjel, sníh pod jeho koly křupal a v kočáře bylo dlouhou dobu ticho, které prolomil Jassen a společně s prvními slovy upřel pohled na chlapce. „Majordomus mi oznámil, že odjíždíš," řekl prostě bez citu.

„Ano," hlesl na to chlapec. Třásl se, ale snažil se ten fakt přiřadit zimě a ne strachu.

„Bez rozloučení, bez díku – jenom tak."

Na to nejdříve nic neříkal, sklopil lehce bradu a sotva znatelně přikývl.

„Je mi líto, že jsem ti nedal život, který sis přál." A poté už Jassen nic neřekl, otočil svou hlavu směrem z okénka a mlčel po celou cestu. Chlapec zrovna tak, ale musel se snažit o to, aby zadržel slzy a vzlyky, které cítil ve svém hrdle.

•••

Balkon se brzy vylidnil, lidé šli pít, tančit, bavit se, ale Santini zůstal nahoře. Čelem otočený ke dveřím, zády opřel o zábradlí a jediným pohybem bylo mrkání. Věděl, že přijde, pouze si nebyl jistý kdy. Přes ramena mu přelézal chlad a žaludek měl stažený. Bál se jejich setkání, netušil, co se stane, ale nikdy nebylo možné toto odhadnout.

V jedné chvíli si říkal, že by měl odejít. Najít mladého Amaranthina, který se možná odhodlá té noci zahrát, aby se ukázal světu, ale na druhou stranu v něm viděl pouze krásného mladíka, který chce pouze peníze. Ostatně jako dříve on.

Ve druhé chvíli myslel pouze na Elaina. Tato chvíle byla delší a silnější než první.

Na schodišti viděl stín, který vrhaly svíce. Přes záda mu přejel mráz, protože věděl, že to je on. Blížil se a jejich setkání bylo už nevyhnutelné. Volal ho, ale stále chtěl, aby odešel.

První se objevila jeho tvář zakrytá maskou. Rozhlížel se okolo, ale pohled mu brzy padl k Santinimu. Tetování na jeho tváři házelo temné stíny a zdálo se ještě tmavším s černou, ve které byl oděn.

Vylezl poslední schod, zastavil se, rozhlédl se okolo, snad zda ho někdo sleduje a poté vyrazil proti Santinimu. Ten se přestal opírat, narovnal se, zhluboka nadechl a nedovolil si uhnout od Elaina pohledem.

Stáli od sebe na natažení paže. Elain se pahýlem jeho ruky zapřel o futra dveří a rukou si lehce poupravil masku na své tváři.

„Vypadáš úžasně," řekl prostě. Tím hrubým hlasem s exotickým přízvukem, který Santiniho zaujal jako první.

„Já vím," odpověděl mu na to samolibě.

Nejsem takový, jakého si mě pamatuješ.