Večer byl stále podstatně chladný a po celém těle měl Santini husí kůži. Vzduch byl ale suchý, na čisté obloze svítil dorůstající měsíc a připadalo mu, že tahle noc patřila jenom jemu a Emmě. Jejich kočár zrovna přijížděl před bránu honosného sídla z červených cihel, od kterého se linula vůně sladkých i slaných jídel a množství svícnů osvětlovalo blízké okolí jako za dne. Slyšel lidi smát se, debatovat a muzikanty hrát. Nemohl se dočkat, až sám vystoupí z kočáru ve své masce.

Emma byla z počátku zamlklá, ale čím blíže byli, tím více mluvila a poukazovala na různé věci. Na zdobený živý plot, masky lidí před nimi, na výzdobu balkonů, na svůj vlastní kostým, který vypadal, že se pro něj narodila. Požádala Santiniho, aby jí utáhl černou škrabošku, protože měla pocit, že jí padá z hlavy, ale Santini ji ujistil, že je vše v pořádku a pokud na ni nebude neustále sahat, ani se nepohne.

Jak se chvíle jejich vystoupení z kočáru blížila, i Santiniho začala přemáhat nervozita, ačkoli ji už dlouhá léta nezažil. Byl si jistý vším, co dělal, ale najednou mu dělalo problémy opustit kočár. Dával to na svědomí svému kostýmu, odvážnému a novému, ale nebál se toho, jak na něj budou reagovat, pouze na to, že světu ukáže něco nového a musí být dokonalý.

Vykoukl z malého obdélníkového okénka kočáru, aby se podíval, kolik kočárů je za nimi. Chtěl dorazit mezi posledními, aby přední zahrada byla už plná významných hostů i obyčejných lidí – protože mu záleželo hlavně na tom, aby jeho příchod viděli co nejvíce lidí.

Dopočítal se sedmi kočárů, ale žádný od pohledu nepoznával a uznal, že se tak nejedná o tolik podstatné hosty. Zhluboka se nadechl, otočil se k Emmě a zeptal se: „Vystoupíš první?"

Zdála se zamyšlená a jeho slova ji vytrhla z proudu myšlenek. Natočila se k němu, chvíli snad i přemítala a pak přikývla: „Asi to sedí k našim kostýmům," pousmála se unaveně.

Santini ji úsměv oplatil, sklopil zrak k šatům a nervózně si po nich přejel dlaní. Připadalo mu, že je oblečen ve svatebních šatech. Sukně měla celkem tři vrstvy, nejspodnější nadýchanou, která mu připadala jako oblaka, následovala lesklá skládaná látka a jako vrchní jemná tkanina s drobnými perličkami. Vršek šatů byl z pevné bílé látky, kterou mu pevně zašněrovali na zádech. Přes hrudník měl našité další drobné perličky, ramena a klíční kosti měl odhalené. Přidali mu ještě dlouhé bílé rukavice po lokty a na krk přidali krátký náhrdelník stříbrné barvy s mohutnou broží.

Emma byla naopak v černém, lesklý černý oblek seděl na jejím těle jako druhá kůže a poukazoval na to, že se pod ním schovává žena. Boty měla na nízkém podpatku a vlasy svázané v silném copu, který se jí pevně držel na lebce.

Kočár prudce zastavil a Santinimu se zhoupl prázdný žaludek. Nebyl schopen celý den nic pozřít, protože se snad obával, že za jediný oběd by došel do stavu, kdy by mi šaty nepadly a každý by na něho hleděl s opovržením. V jistých ohledech nikdy nezáviděl ženám, jaké nároky na ně společnost kladla.

„Jdeme na to," řekla si Emma pro sebe. Kočí otevřel obdelníková dvířka, dovnitř se nahrnul hluk z okolí a Emma vstala. Zachytila se držadla, sešla dva drobné schůdky a ozval se potlesk. Dvě vteřiny stála na místě, hleděla na okolí a následně se otočila k davu zády, natáhla ruku, kterou nabídla Santinimu, který ji přijal a pomalu vystoupil. Rukou si přidržoval sukně, aby si na ně nešlápl – tenhle pohyb ho musela naučit švadlena, protože ho Emma sama neuměla.

Zrak mu spočinul na davu. Na nudné černobílém davu, ve kterém neviděl jediný náznak krásy a originality. Vteřinu byli ticho, postavil se vedle Emmy, ale pak přišel první potlesk. Druhý, třetí a k tomu nadšený pokřik, kterým jim naznačovali obdiv.

Emma nabídla Santinimu rámě a on ho přijal. Společně kráčeli dlouhou, obyčejně štěrkovou cestou, přes kterou byl natažený dlouhý koberec s nízkým vlasem v krvavě rudé barvě.

Po celou cestu k sídlu se Santini s Emmou otáčeli do stran. Mávali a usmívali se na přátelé, děkovali za pochvaly, které jim jiní skládali. Veškeré myšlenky na Jassena byly ztraceny, tu noc se měli pouze smát a bavit.

•••

Za necelou hodinu slyšel Santini mnoho označení. Odvážný, ojedinělý, drzý, průkopník, bylo mu dokonce za zády řečeno, že je i nevkusný a jeden mladý vysoký dědic koželuhu prohlásil, že se Santini pokouší z Plesu masek udělat frašku. Skladatel to chtěl obejít bez poznámek, pouze s lehkým úsměvem, ale Emma měla slova za něho. „Fraškou jste Ples masek udělal Vy minulý rok, když vás viděli sahat pod sukni nejmladší dceři velvyslance z Ellainových ostrovů." Mluvila s klidem, úsměvem a slova směřovala převážně na dědicovu ženu, která vypadala, že o této skutečnosti neví. Soudě dle výrazu dědice si ani nepřál, aby o tom věděla.

Emma vzala Santiniho za ruku, jakmile domluvila – rozdmýchala oheň, ale nechtěla se o něho popálit.

Santini její slovní útok přešel se smíchem a nevěnoval se mu. Pocítil jenom slabé píchnutí při zmínce o ostrovech, které nesly jméno nového krále, který už nejspíše zapomenul na mladičkého skladatele. Ostatně ten mladičký skladatel už neexistoval. Byl dospělým mužem, řídil svůj život, jak si přál a vychutnával si, když ho jiní označují za frašku.

V sídle bylo příjemné teplo, ale v menších místnostech byl vzduch už vydýchaný. V prostorném tanečním sále s otevřenými prosklenými dveřmi do zahrad se však dýchalo krásně, lidé tančili, hrála hudba a alkohol tekl proudem podél zdí na podlouhlých stolek, kam mířila i Emma se Santinim.

„Zatančíme si?" zeptal se při cestě Santini. Viděl na tanečním parketu Kristarka se ženou, jejich dceru Yaru-Mich s manželem Jonasem a dokonce i nejmladší dceru, která tančila se zrzavým nervózním mladíkem, který i neustále hleděl pod nohy. Kromě starosty, soudce a dalších významných členů společnosti si všiml i Rauhellienů. Znamenalo to, že Amaranthine bude někde poblíž.

„Pokud to musí být," odpověděla na to Emma s povzdechem. Pustila Santiniho, natáhla se po dvou vrchovatých sklenkách a jednu podala bratrovi, který mohl být tu noc spíše sestrou.

„Dopřej mi jeden tanec," požádal ji, nadzvedl proti ní sklenku a napil se. Chtěl pouze letmo, ale koutkem oka si všiml, jak Emma do sebe sklenici otáčí a napodobil ji – Ples masek byl místem, kde se nikdo nemusel obávat přehnané etiky.

Emma o sobě ráda mluvila jako o nejhorší ženě pod sluncem. Tvrdila to už jako dítě, dle Jassena od prvního dne, co ji poznal. Nerada nosila šaty, společnost jiných žen jí nevadila, ráda si s nimi popovídal, ale cítila, že v otázce módy, šperků a krásy nemá co přispět do debaty. Muži jí navíc přišli až moc hlasití, takže byla raději v dámské společnosti, ale ani tam se necítila úplně svá. Nedokázala si představit, že by měla své dny trávit na promenádě, pitím čaje a výchovou dětí, raději se starala o účty a slušně odmítala možné nápadníky. Moc jich sice neměla, ale Santini tento fakt sváděl k faktu, že je svým odmítavým postojem ke svatbě známá, nikdo nemohl Emmu označit za ošklivou, nudnou, nebo snad nemožnou.

Ale ať byla Emma jakákoli a označovala se za sebehorší ženu, uměla bravurně tančit a tanec se v jejich společnosti označoval vždy za spíš ženskou parketu, kde muži měli pouze vést své partnerky tak dostatečně, aby jí neudělali ostudu.

Santini byl obstojný tanečník, měl tanec rád, ale oproti Emmě se vždy cítil jako každý druhý muž, který musí cukat očima, zda nešlápne partnerce na nohy.

Hleděl na Emmu, ačkoli ona na něho ne. Svůj zrak upírala do místnosti, ale zdála se duchem nepřítomná, jako tomu vždy při tanci bylo. Tvrdila, že tanec nemá ráda, ale Santini byl toho názoru, že tanec v hloubi duše miluje, jenom to vlastně sama neví. Její řeč těla byla obyčejně strnulá, nerozhazovala moc rukama, před cizími lidmi byla takřka nehybná, ale při tanci byla jako labutí na jezeře.

„Někdo nás pozoruje," oznámila mu suše Emma. Zrychlila jednu otočku, kterou Santini nečekal, klopýtl, ale otočení pochopil k tomu, aby se rozhlédl, kdo je jejich pozorovatel.

 Pohled mu brzy padl k vstupu do sálu. Byli poblíž kraje, od pozorovatele ho dělily pouze tři tančící páry. Více pohledů padlo ke vstupu, pár párů se i zastavilo, aby sledovalo přicházející skupinu. Jako první spatřil záda starosty, náruč mě otevřenou v náznaku přivítání a stínil částečně pohled na ženu v lesklých bílých šatech se světlým kožichem na ramenou a bílou maskou, která zahalovala pravou polovinu jejího obličeje Byla z teplých krajů, kde neznali sníh a zdejší jaro pro ni muselo být mrazivé. Usmívala se, ale něco v jejím úsměvu poukazovalo na zdrženlivost a vychování, které jí nedovolilo se nikdy uvolnit. Hleděla na starostu, ona nebyla tím pozorovatelem.

Pozorovatel stál vedle ní. Oděn pouze v černé a žádné jiné černá maska zahalující levou tvář, límec košile měl vysoký, takřka až pod bradu, kabát s dlouhými vystřiženými zády a ihned první pohled poukazoval na asymetrii jeho těla – chyběla mu levá paže.