Bránou zpátky do zahrad procházeli těsně před západem slunce. Santini zavřel bránu, provlíkl okem zrezivělý zámek, který měl být už dávno vyměněn a lomcoval klíčkem v zámku, aby jím mohl otočit a zamknout. Nedařilo se mu, zámek byl každým dnem a deštěm akorát vzpurnější a přestával poslouchat.

„Můžu to zkusit?" zeptal se Amaranthine, rty pevně semknuté a díval se na klíč, který Santini držel v rukou. Nevěřil, že by se to ještě hubenějšímu mladíkovi, než byl on, mohlo podařit, ale s pokrčením ramen mu klíč podal a ustoupil dozadu.

Amaranthine se postavil k zámku, Santini neviděl, co dělá, ale podle pohybu ramen a jednoho mlasknutí se musel s klíčem prát. Chtěl mu říct, aby to nechal být, že pověří někoho, aby koupil nový zámek a tenhle vyhodí, ale v té chvíli se chlapec otočil a rukou ukazoval k uzamčené bráně.

„Jsi silnější, než vypadáš," přikývl Santini uznale. Síla se vždy mezi chudými cenila, ale on sám ji neměl. Byl malé a navíc slabé dítě, které toho mnoho nezvládalo.

Ten den si Santini užil. Zapomněl na vše, co se v jeho životě dělo a jenom si užíval přítomnost mladého muže, který svým opatrovníkům tvrdil, že pilně pracoval a zlepšoval se, aby z něj v budoucnosti někdo mohl být. Nejspíše na něho měl mít Santini lepší vliv, ale věřil, že odpočinek je také v životě důležitý a malá lež nikdy nikomu neublížila.

Vedl ještě mladíka k sobě do pracovny. Chtěl si s nim dát malou skleničku, než se bude muset odebrat k sezení u Jassenovy postele, na což se ani trochu netěšil. V hlavě mu začalo bzučet provinění, že nechal Emmu celý den samotnou a ani si na otce nevzpomněl. Nutil se na něj ale ještě na chvíli zapomenout, chtěl se věnovat svému hostu a zpytovat své svědomí, až opustí sídlo.

Pár posledních paprsků se prodíralo mezi stromy, když Santini otevřel dveře do své pracovny. Bylo tam uklizeno, na klavír někdo odložil notové papíry, které povaloval všude po domě, ale věděl, že do nich nikdo nenahlížel. Nedovolili si to ani přesto, že neuměli v notách číst.

Nabídl Amarathinovi, aby se posadil, než naleje pití, ale mladík namítl, že už by si měl pospíšit a sedat si raději nebude. Santini se nad tím jenom pousmál a přešel k barovému stolku, aby jim dvě drobné skleničky nalil.

„Dnešek jsem si užil," poznamenal Santini v nalévání, otočil se přes rameno a lehce se zamračil, když spatřil Amaranthina, jak se dotýká jeho klavíru. Přejížděl prsty jemně po jednotlivých klávesách, ale žádnou nestiskl. Santini si nikdy nedovolil sáhnout na Jassenův klavír a neměl rád, když někdo sahal na ten jeho, rozhodl se však nic neříct.

„Já také," odpověděl mladík s nervózním úsměvem.

Santini se ještě na pár chvil otočil zády, uzavřel láhev, odložil ji s cinkáním zpět mezi ostatní a vzal do rukou obě sklenky. Když se otočil, Amaranthine si zrovna upravoval košili a lehké černé sako, které měl na sobě.

„Co mám říct Rauhellinům, když se mě zeptají, co jsem dělal?" zeptal se mladík nervózně, když si přebíral pití do rukou. Zapřel se zády o klavír, Santini zůstal stát naproti němu a zamyšleně zamručel.

„Můžeš jim říct, co chceš ty," pokrčil rameny, „nebo to, co si přejí slyšet."

„Takže mám lhát."

Santini opětovně pokrčil rameny, „některé lži jsou milostné a neublíží. Vkládají v tebe důvěru a své peníze? Ano. Dělají to zároveň pro sebe, protože chtějí zvýšit svou prestiž? Zrovna tak ano. O jednom dni volna se nikdy nemusí dozvědět."

Připili si. Na nic specifického, jenom lehce pozvedli své sklenky a poté se rozloučili. Prostě, jako kdyby celý den vůbec neproběhl.

•••

Po zbytek týdne Santinimu přišlo, že se zasekl v kruhu. Jeho den byl vždy stejný. Pokud nespal a nejedl, střídal se s Emmou u Jassenova lůžka. Otec se po celou dobu neprobudil, značně pohubl a to i přesto, že se ho pokoušeli krmit a lili mu v drobných douškách do úst tekutinu, kterou instinktivně polykal. Chřadnul jim před očima a ani jeden o tom nechtěl mluvit. Pouze se nutili na něho hledět, vrývat si ho do paměti a nezapomenout, že tu kdy byl v plné síle.

Ve vzácných chvílích se pokoušel Santini věnovat okolí. Neměl sílu a energii na svou práci, ani nevcházel do své pracovny, ale snažil se Emmě pomoci s vedením domácnosti. Neměl rád účty a počítání výdajů, ale nemohl to nechat na Emmě samotné a déle to už také odkládat nemohli.

Změna přišla po necelém týdnu, kdy se Santini zrovna chystal do postele. Byla brzká hodina, Emma ho zrovna vystřídala a on se rovnou chystal do postele, ale byl odchycen majordomem, který mu předával vzkaz od švadleny Arlyn, která jim vzkazovala, že jejich šaty jsou připravená.

Santini v té chvíli hleděl na Nimrada, jako kdyby vůbec nemluvili stejným jazykem. „Šaty?" zeptal se.

„Ples masek," řekl Nimrad prostě.

„Kdy je?" nechápal Santini. Ztratil zcela pojem o čase, jenom matně si pamatoval, že měl takový ples v blízké době být.

„Dnes večer, pane."

„Oh," vysoukal ze sebe jenom Santini. Dlaněmi si promnul unavený obličej a povzdechl si do nich. Byl k smrti unavený a nejraději by na ples nešel, ale jejich nepřítomnost by jim mohla zajistit, že příští rok pozvánku nedostanou. A Jassen Ples masek miloval. „Připravte nám prosím kočár a zajistěte, aby byl někdo u otce, nesmí zůstat o samotě," řekl s důrazem a bez dalších slov se na patách otočil a šel zpět k ložnici svého otce.

Věděl, že Emma nebude chtít jít, bude namítat, že musí zůstat po jeho boku a nemá ani šanci si ples užít, ale byl odhodlán ji přesvědčit. Jen netušil, jak přesně.

Za těch několik dní se Emma výrazně změnila. Z tváře jí vymizela barva a normálně kudrnaté živé vlasy měla splihlé a neupravené. Ve tváři ztratila i váhu a Santini ji podezíral, že prakticky vůbec nejí. Hrbila se na židli, sledovala otce a ani nevnímala to, že se Santini vrátil. Zareagovala až ve chvíli, kdy se za ni postavil a položil jí opatrně ruce na ramena.

„Děje se něco?" zeptala se prázdným hlasem.

„Přišel posel, že si máme vyzvednout šaty na Ples masek," řekl prostě.

„Nepůjdu tam," odpověděla okamžitě.

„Otce vždycky mrzelo, když nemohl na společenskou akci nebo koncert," začal, „vždy rád viděl své přátele."

„Když tam půjdeme, všichni se zase budou ptát, jak mu je. Nebo hůř, nebudou se ptát, ale budou se dívat těmi svými smutnými pohledy a připomínat mi to."

„Když tam nepůjdeme, všem bude zřejmé, co se děje," namítl.

„Tak jdi," pokrčila rameny, „a já tu s ním zůstanu."

Santini si tiše povzdechl, ale odmítal to s Emmou vzdát. „Máme společný kostým, nemohu jít sám. Kdyby mohl, řekl by ti, abys šla. Tak ho poslechni a neodmlouvej mu."

„Ale co když se mu něco stane, když budeme pryč?" zeptala se ještě.

„Nic se mu nestane, Emmo," vydechl zoufale, „slibuji."

Mlčela, zvedla ruku a položila ji na Santiniho dlaň, kterou měl stále na jejím rameni. Otočil dlaň, aby ji mohl chytit a nechal ji, aby mu ruku stiskla. „Dobře," špitla, „půjdu se obléknout."