Konverzace o jejich rodinách a minulých životech byla zažehnána jako letní bouře. Santini navrhl, aby se trochu prošli a vydal se skrze rozkvetlou zahradu, kličkoval mezi růžemi, vysokými motýlími keři přes posečenou trávu a ruce měl přitom spojené za zády.

Nemluvili, pouze šli dál, mladík se rozhlížel po udržovaných zahradách, prohlížel si květiny a těžké kamenné sochy zvířat, busty a drobné ozdobné fontánky ve středu záhonů. Celá zahrada byla uměleckým dílem, které muselo být pro Amaranthina něčím novým, domy ve městě neměly tolik prostorné zahrady a Jassenův a starostův dům byly jedinými, které se mohli podobnou zahradou chlubit. Ostrov, na kterém Heymond ležel, byl sice rozlehlý a prostorný, aby udržel celé město, ale nemohl se nadále rozpínat. Nové domy zde už nerostly, aby se udržela i příroda a převážná část zemědělské produkce už tak musela být přesunula za řeku, kde hrozilo, že bude kradena chudinou.

Pomalými kroky se dostali až k zadní části zahrady. Strom s visícími větvemi pokrytý drobnými růžovými lístky už Amaranthine znal, ale přesto k němu vyrazil rychlejším krokem, vyhnul se oblouku, který nechával Santini vystříhávat, aby se dalo projít ke kmenu stromu na lavičku a postavil se k jedné větvi, kterou opatrně chytil do ruky a zvedl.

Santini v té chvíli zpozorněl, ale neříkal nic do chvíle, než se zdálo, že se Amaranthine chystá utrhnout jeden list.

„Ne!" vyjekl v té chvíli a mladík ucukl a pustil větev.

Nechápal, co se děje, ale vypadal, jako kdyby spáchal vraždu.

„Je jedovatý," vysvětlil Santini klidněji, „ty listy jsou jedovaté. Měl by sis raději umýt ruce," polkl.

Amaranthine se podíval zmateně na své ruce, raději si je otřel do kalhot a udělal krok od stromu s otázkou, proč zde mají jedovatý strom.

„Je krásný," odpověděl Santini tak, jak léta předtím Jassen jemu, „pokud mu neublížíš, neublíží on tobě, je to prosté."

Santini pokynul mladíkovi, aby šel za ním a prošel obloukem, aby se posadil na lavičku, kam ho mladík následoval, ačkoli se zdálo, že si je nejistý.

„Říká se mu růžový déšť," řekl Santini s pohledem zvednutým k větvím nad nimi. Slunce k nim prosakovalo pouze ve slabých růžových odstínech , bylo tam chladněji a ve vzduchu byla nasládlá vůně.

„Je pěkný," přitakal Amaranthine, „ale jsem nesvůj, když tu sedím a vím, že je jedovatý."

„Nemusíš se bát, nebo máš chuť okusovat jeho listy?" zeptal se s úsměvem.

„Tak velký hlad jsem ještě nikdy neměl," zasmál se na to mladík.

Santin se nechtěl znovu pouštět do konverzace o minulosti. Zatřásl nad tím hlavou, zhluboka se nadechl a zrak zvedl k listům nad jeho hlavou. Měl to místo rád, uklidňovalo ho, ale v té chvíli mu akorát připomínalo Jassena. Ačkoli vše mu více či méně jeho otce připomínalo.

„Vím, že budu drzý a jednou jste mi říkal, že to mohu slyšet od jiných, protože lidé si o jiných povídají," polkl mladík nervózně. Santini k němu sklopil zrak, snažil se nemračit a neukazovat ani jakoukoli jinou emoci, ačkoli si myslel, že ho jeho další slova rozzlobí nebo pobouří.

„Vím, že jsi drzý, takže se můžeš zkusit zeptat," pokrčil Santini rameny a pokusil se usmát. Chtěl mu dodat kuráže, protože ačkoli tušil, že ho to naštve, zajímalo ho, co měl na srdci.

Aranův pohled padl k zemi, lokty si zapřel o kolena a dlaněmi se pokoušel gestikulovat, ale pořádně ani netušil, co měl říkat natož ukazovat. „Totiž až do doby, než jsem přišel mezi bohaté, netušil jsem jednu věc – že se mohou mít rádi i dva muži a... Jen nechápu, jak jste k tomu vůbec došel. Kdy Vás napadlo, že budete mít rád zrovna je?"

Lhal by, kdyby ho otázka nepřekvapila. Spíše se ale jednalo o zaražení. Lehce se otřásl, zapřel si dlaně o zadní hranu lavičky a zaklonil hlavu ještě více k oblakům. „Nemůže tě to napadnout," opravil ho, „jediné co, tak ti může dojít, že máš rád je a ne ženy. Nebo máš rád je a ženy dohromady. Většina lidí má ráda opačné pohlaví a každý snad i předpokládá, že jeho známý mají rádi opačné pohlaví, dokud se neukáže opak, protože těch lidí je skutečně méně, ale není to něco, co by je napadlo, že udělají. Neprobudíš se a při výběru oblečení si neřekneš ‚dnes budu mít rád muže', protože tak to zkrátka není." Rozmluvil se více, než chtěl, ale cítil potřebu mu vysvětlit, jak se věci mají. Sklopil hlavu a viděl ho, jak ho sleduje – zděšený a zvědavý. „Ale abych ti odpověděl – byl jsem hodně malý, když mi to došlo. Dítě, které nechápalo, jak svět chodí, jak si lidé projevují lásku a jak se všechno má. Jediné, co jsem chápal, bylo to, že jsem se stydlivě koukal na jednoho chlapce a přál si ho obejmout a dát mu pusu, protože jsem věděl, že si tak lásku projevovali moji rodiče."

„A dal jste mu ji někdy?" zajímal se Amaranthine.

„Jednou," odpověděl Santini a cítil, jak se v něm hromadí hněv, „ale to už bylo před mnoha lety."

„A on-?"

„Nenořme se do minulosti," skočil mu Santini drze do řeči, ale donutil se k tomu usmát, aby nevyzněl hrubě. „Proč se o to vlastně zajímáš?" zeptal se na oplátku.

Chlapcovy rty se kroutily s odpovědí, kterou nechtěl říct. Následně začal i pohupovat rameny a bylo vidět, že mu je celá situace nepříjemná a netuší, co říct a dělat.

„Je mi to trapné říct," šeptl, ale ta slova lákala Santiniho ještě více k tomu, aby zjistil o co se jedná. Věděl, čeho se budou slova týkat, kam směřuje, ale chtěl to vše slyšet – potřeboval slyšet to, jak Amaranthine vzpomíná na ten polibek a co to v něm probudilo.

„Není důvod." Pokusil se ho pobídnout. Začínal být netrpělivý. Poklepal si prsty o koleno, chtěl ho vyzvat, aby mluvil dále, ale Aran se naštěstí rozmluvil.

„Nikdy předtím mě nikdo nepolíbil."

Na to se Santini pousmál. Tušil že zrovna tuhle věc chlapec řekne, ale přesto ho to potěšilo. Neměl sice ve zvyku podobné věci a jediná velká část jeho milostného života se točila okolo toho, že on byl mladý a nezkušený, protože poté si za potěšení – uspokojení – jenom platil, ale líbilo se mu, jak se historie pozvolna opakovala.

„Měl jsem tedy tu čest, že jsem byl první?" otázal se Santini se smíchem a chlapec na to jenom mlčky přikývl.

Ještě pár chvil se Santini už usmíval, než vycítil, že by měl přestat. Protáhl rty do úzké linky a sledoval mladíka, který se zdál, že je tím faktem zničený a zlomený. „Pokud jsem ti tím vzal něco, co pro tebe bylo cenné – omlouvám se," vysoukal ze sebe zmateně. Neočekával, že by se někdo mohl hroutit z prvního polibku. Výjimečným ho dělalo pouze to, že byl první, ale první věci mnohdy nebyly dokonalé. Jeho první polibek byl katastrofální, při prvním vystoupení udělal řadu chyb, první sex byl podobnou katastrofou. Dalo se spíš říct, že poprvé bylo vždy tragické a bylo pouze otázkou, zda bude kvůli strachu i tím posledním pokusem, nebo se člověk odhodlá k dalšímu.

„Ne, to ne," vyhrkl mladík a narovnal se. Cuknul pohledem do strany, hleděl skrze vchod pod korunu stromů a zdálo se, že někoho vyčkává. Santini pohledem také uhnul, díval se do prázdné zahrady a nikoho neviděl přicházet. Vrátil tak pohled k mladíkovi, který se stále díval ven, ale mluvil dále. „Jenom jsem se tehdy lekl a netušil jsem, co dělat."

„Líbat mě dál?" navrhl Santini s pokrčením ramen.

Do tváří Amaranthina se nahnala rudá barva, kterou mu mohla kdejaká růže závidět. Santini se k němu obloučkem naklonil a dodal: „Můžem to napravit," navrhnul mu, ale mladík uhnul.

„Co kdyby nás někdo viděl?" zděsil se.

Santini nad tím podiveně pozvedl obočí, „jsme u mě doma," obeznámil ho. Nezdálo se však, že by to mladíka nějak uklidnilo. Vstal, vytáhl přitom Amaranthina za ruku na nohy, nepouštěl ho a vedl ho mimo stín stromů.

„Kam jdeme?" zajímal se.

Rázem se Santini zastavil, hleděl ke kamenné zdi se starou zrezivělou brankou a vydechl – neměl u sebe klíč.

„Počkej tu chvilku, prosím," požádal mladíka, pustil ho a beze slov a čekání se vydal spěšným krokem do domu.

Trvalo mu najít klíč déle, než doufal. Pamatoval si, kam ho v den svých narozenin odložil, ale zahradník ho přemísti – nejspíše vyhazoval klestí mimo zahradu. Nevěnoval tomu moc velkou pozornost, pouze ho uchopil a podobně rychlým krokem se zase vracel na zahradu bez toho, aby vůbec oplácel pozdrav služebnictvu, které potkal na chodbě. Doufal jenom v to, že po něm nikdo nebude nic chtít, protože na to v té chvíli neměl čas.

Pro své vlastní překvapení se Amaranthine ani nepohnul. Stál na místě, rozhlížel se okolo, ruce měl schované v mělkých kapsách a nervózně se pousmál, když spatřil Santiniho, který se k němu kvapným krokem přibližoval. Ani nezastavil, pouze ho chytil za ruku a táhl ho už pomalejšími kroky za sebou k bráně.

„Kam to jdeme?" nechápal mladík.

„Tam, kde zcela určitě nikdo nebude," odpověděl mu, pustil ho a vrhnul se k zámku, který byl ztuhlý rzí. Musel klíčem lomcovat a prosit ho, aby povolil a nakonec se i podařilo. Brána zaskřípěla, otevřela se a Amaranthinovi byl tak otevřen přístup do drobného vysokého lesíka.

„Až po tobě," hlesl Santini.