Po delším přemlouvání přesvědčil Emmu, aby se spolu alespoň navečeřeli. Nechtěla se od Jassena vzdálit a už vůbec ho nechtěla nechat samotného, ale nakonec souhlasila s krátkou večeří. Santini ji sice stále napomínal, aby nehltala a jedla pomalu, ale bylo to prakticky marné.

Nerýpal nijak do vosího hnízda a neměl nemístné poznámky, které by si mohla Emma v tomto stavu vzít až moc k srdci, ale snažil se ji co nejpřísnějším hlasem usměrnit, aby si na chvilku odpočinula a pokusila se přijít na jiné myšlenky.

„Jak můžu, když umírá?" ohradila se na něho. Vlasy měla rozcuchané, spadlé v obličeji, ale přesto viděl, jak ho propaluje pohledem.

„Umírá už léta," namítl klidně, „jenom teď si to skutečně uvědomujeme."

„A přesně proto by v posledních chvílích neměl být sám," namítla hrubším hlasem, který Santiniho umlčel. Nepřál si, aby Jassen umřel sám, nejraději by byl, kdyby žil věčně, ale nelíbilo se mu hledět na zuboženou Emmu.

Z počátku mlčel, protože netušil, co říct. Hleděl na sestru, která jenom mělce dýchala a rozhodl se nad tím zavrtět hlavou. Bílým ubrouskem si otřel rty, odložil ho vedle sebe na stůl a vstal. „Nyní je stejně řada na mně, jdi si odpočinout."

Než se však vydal k Jassenovi, zastavil se ještě ve své pracovně, kde si vzal notové papíry, jednu tlustou knihu a pero s inkoustem. Potřeboval alespoň něco dělat, aby nemyslel na to nejhorší. Bál se, že to přijde ve chvíli, kdy tam bude, ale ještě více se bál toho, že u toho nebude.

Nechal si donést světlo a čaj. Venku se ještě brzy smrákalo a potřeboval na svou práci vidět. Knihu i položil na klín jako podložku a složil si prázdné papíry za ty popsané. Nejdříve si jenom pobrukoval, co má už složené, ale připadalo mu, že je vše špatně. Chtěl složit jeho vlastní Poslední žal, ale bál se toho, že nic takového ve svém životě nemá. Všechno, co prožil prvních jedenáct let, nebral za svůj život a poté už byl pouze šťastný a všechny smutné okamžiky dokázal snadno překonat.

Zmuchlal popsané papíry. Odhodil je na zem před sebe a zvedl zrak k Jassenovi. Jediné jeho smutky se týkaly jeho. Nejdříve to, jak ho zradil, poté zjištění, že umírá.

„Nechci, aby si mne svět pamatoval kvůli tomuto," řekl mu smutně.

•••

Toho večera, co se vrátil od Elaina, který mu dal nabídku, Jassen ještě nespal. V mezeře pod dveřmi jeho pracovny viděl vycházet tenké světlo, které mu to prozradilo a dlouhé minuty hledal odhodlání, aby vkročil dovnitř. Drtil si dlaně, jak je měl silně zatnuté, přešlapoval z nohy na nohy a nemohl odtrhnout zrak od světla, které se následně pohnulo a potemnělo. Splašeně udělal krok vzad, ale než si to všechno uvědomil, dveře od pracovny se otevřely a stál proti Jassenovi, který ucuknul leknutím.

„Santini, polekal si mě," vydechl překvapeně a zastavil se ve dveřích, „děje se něco?"

Ve své hlavě měl připraveno, co řekne. Celý rozhovor se mu odehrál v hlavě na mnoho způsobů, dle možné reakce Jassena, ale nedokázal přitom vyloudit ani slovo. Jenom na něho hleděl, mělce dýchal a měl pocit, že oněměl. Pootevřel rty, chystal se k prvnímu slovu, ale hrdlo se mu sevřelo nervozitou. „Já," šeptl bez dalších slov.

Jassen se nad jeho chováním zamračil, „je to důležité?" zeptal se.

Santini na to beze slov přikývl.

Jassen jeho přikývnutí napodobil, uhnul do strany a pokynul Santinimu, aby šel dovnitř a posadil se do jednoho křesla. Chlapec tak udělal, ani si nesundal kabát, který měl, ruce si položil do klína a hleděl na nízký stolek, na který Jassen položil lampu a zapálil ji.

„Tak mi řekni, co se děje," vyzval ho klidně s usazením.

„Chtěl bych," polkl. Věděl, že dříve či později bude muset říct, co má na srdci a vybral si dříve. „Chtěl bych odjet s princem Elainem na jeho ostrovy."

Očekával reakci. V hlavě si přehrál mnoho možností, jak mohl Jassen reagovat a byl připravený na hněv, radost, nepochopení, na jakoukoli lidskou emoci, ale jeho mistr si vybral mlčení. Hleděl na něho, tělo se mu nijak nehýbalo, zdálo se snad, že ani nedýchal.

Nechával mu čas, aby něco řekl. Srdce se mu při tom čekání stahovalo a tělo mu pokrýval studený pot plný strachu. „Nabídl mi, abych si ho vzal," dodal Santini a doufal, že to donutí Jassena jakkoli zareagovat. Ten se však stále nepohnul, kromě jemného pootevření rtů, ze kterých nevyšla ani hláska.

„Otče?" šeptl a naklonil se lehce dopředu.

„Odejdi, prosím," vyšlo z Jassenových úst.

Santini však zůstal sedět v křesle a hleděl na něho se skelnýma očima. „Ale," šeptl v námitku, kterou neměl.

„Odejdi," zopakoval Jassen, tentokrát hruběji a chlapec ho uposlechl. Vstal, vyběhl do své ložnice a cítil, jak se mu do očí hrnou slzy a do hrdla vzlyky. Nechápal však proč.

•••

Pokoušel se v noci psát, ale připadalo mu, že omílá jednu a tu samou znělku, kterou hrál před několika dny, protože si myslel, že je ta správná a jeho. Líbila se mu, ale netušil, co vlastně vyjadřuje a své pocity v ní neviděl. Přesto se k ní stále vracel, pouze lehce ji upravoval a nerozuměl proč.

Půlku noci i prospal zlomený na židli. Záda ho bolela, když ho Nimrad probouzel, protože dorazil lékař a připadalo mu, jako kdyby nespal celé týdny. Vstal, tiše zasténal a řekl, že se půjde najíst a odpočinout si, protože Emma beztak jeho místo převezme. Měl v tom pravdu, potkal ji na chodbě cestou do své pracovny, kam si jen v rychlosti odložil své věci a přesunul se k snídani, kde si dal jenom malou misku horké ovesné kaše s medem a následně oznámil, že si jde lehnout a nechce být rušen.

Jeho přání se mu také splnilo. Mohl si užít nerušeného spánku, který přišel ve stejné chvíli, kdy se položil do postele. Ani se nepřemáhal s převlékáním, pouze i zul boty, zalezl pod peřinu a v té vteřině také spal. Nezdál se mu žádný sen, spánek měl hluboký, nerušený a otevřel oči až po poledni. Nezatahoval předtím dlouhé bledé závěsy, které byly dost silné, aby zabránily slunci svítit do jeho ložnice, takže jako první viděl jarní slunce skrze čisté sklo.

Připadal si, jako kdyby byl někde zcela jinde. Ztěžka se posadil, oči měl ještě zalepené únavou a připadalo mu, že by klidně spal ještě roky, ale věděl, že musí také plnit své povinnosti a vystřídat Emmu, aby si mohla odpočinou.

Vstal z postele, košili měl zmuchlanou a vlasy rozcuchané, ale ty i uhladil několika dotyky, zatímco přecházel k oknu, aby se mohl podívat do zahrady. Pro své překvapení v ní spatřil osobu. Seděla u malého kulatého stolku, popíjela čaj a v klíně držela tlustou knihu v černé kůži.

Nejdříve mu nedocházelo, co dělá Amaranthine v jeho domě, ale záhy mu došlo, že ho pozval, aby si zde odpočinul od vlastních povinností.

Spěšně se převlékl. Stáhl ze sebe košili a ani se nedíval do zrcadla, aby jako vždy ohrnul nos nad propadlým hrudníkem, který ho hyzdil. Natáhl si bílou košili ze sametu, nazul boty, které měl u postele a vydal se ven.

Slunce mu svítilo do tváře a překáželo mu v tom, aby pořádně viděl na mladíka, který ještě nezvedl zrak od knihy. Dal si ruku před obličej, aby si zastínil slunce, ale ve výhledu mu to moc nepomohlo, ruku proto stáhl, ležérně ji položil do kapsy a pokračoval blíže, jako kdyby po celou dobu tušil, že se zde nachází a nezjistil to před pár chvílemi.

Amaranthine zvedl zrak až ve chvíli, kdy si Santini před ním odkašlal. Zvedl zrak od knihy, zaklapl ji a vyskočil na nohy, aby vysekl rychlý pozdrav.

„Dobrý den," opětoval mu to Santini, který cítil, že se mu do těla vlila nová energie, kterou za poslední dva dny měl zcela na nule, „vidím, že sis vypůjčil díla z naší knihovny," pokynul bradou lehce a rukou naznačil, aby se posadil. Sám se následně složil do druhé židle a dal si nohu přes nohu.

„Ano," přitakal Amaranthine a ve tváři byl lehce rudý, „ale je... Moc tomu nerozumím," přiznal.

„O čem je?" zeptal se Santini.

Amaranthine zvedl knihu, ukázal její hřbet, kde bylo černým zdobeným písmem napsáno Stručná historie Heymontu. „Čemu nerozumíš?" otázal se Santini následovně.

„Čtení," přiznal Amaranthine.

„Neumíš číst?" zeptal se se zamračením. Bylo to ale pochopitelné, také to neuměl.

„Učí mě to, stejně tak i psaní, ale je to složitý text." Mluvil pomalu, rozmýšlel si slova a zdálo se, že se za to stydí.

Santini na to přikývl, „rozumím. Není to lehké se to naučit."

Mladík si chvíli s knihou pohrával, než ji odložil na stolek a ruce složil v klíně s pohledem upřeným do zahrad, „myslel jsem, že bude dobré, když zjistím něco i historii města, kde žiju," přiznal, „ale když už něco dokážu přečíst a pochopit, nedává mi to smysl, protože nevím, co bylo předtím a okolo nás."

„Otec mě tohle všechno učil léta, nemůžeš věřit tomu, že se to naučíš za jedno odpoledne," pokusil se ho Santini uklidnit, ale věděl, že v tomhle není nejlepší, „chce to čas, cvik a poslouchat, co říkají lidé ve společnosti. Mají rozdílné názory na to, co bylo v naší historii správné a špatné a je důležité si na to udělat vlastní názor bez toho, abys jimi byl ovlivňován, ale je dobré vědět pohled jiných. A hlavně – nezapojuj se do témat, kterým nerozumíš."

„Tedy budu mlčet," usmál se Amaranthine a Santini ho smíchem následoval.

„Bohatí rádi poslouchají o strašlivých osudech chudých. Čim barvitěji jim budeš vyprávět o strašlivém životě v díře, tím více tě budou litovat a obletovat, aby ses cítil mezi nimi co nejlépe."

„Ale co když můj život v díře nebyl tak moc zlý?" zeptal se a v hlase měl chlad a jistý odpor.

Santini k němu pomalu otočil hlavu, hleděli si po nějakou dobu do očí a došlo mu, že se setkali jako protipóly. Santini život tam nesnášel a neviděl ve své mysli jedinou světlou chvilku. „A nebyl?" zeptal se podobně odtažitě.

„Měl jsem rodinu," namítl okamžitě Aran, „která mě milovala a ostatní lidé ke mně byli zrovna tak milí. Když jsem potřeboval pomoct, pomohli mi a já naopak pomohl jim. Byli jsme chudí a semknutí."

„Tohle já nikdy nepoznal," zareagoval na to Santini klidně. „Nikoho jsem neměl."

„Každý musel v životě někoho mít," namítl mladík.

„Já ne."

Byl to jenom vnitřní pocit, kterému Santini nerozuměl, ale připadalo mu, že spolu na toto téma vždy mluvili jako před soubojem. Měli se na sebe kdykoli vrhnout a bít se do krve, ale nechápal proč.