Santini se nechtěl věnovat tomu, vůči kterému pohlaví cítí mladý Aran přitažlivost. Nikdy nezpochybňoval, jaké to bylo u něho, ale chápal, že se mnohdy jedná o utrpení, které nelze dostat pod kontrolu z mnoha důvodů. Mezi bohatými se to mohlo zdát prostší, společnost, která milovala výstřednosti, novinky, okázalosti a jakékoli projevení svojí osobnosti, která vybočovala z obyčejné šedi, byla připravena vídat páry, které byly z jiného konce země, společnosti, libovolného pohlaví a vkusu. Bylo nepsaným pravidlem, že čím chudší člověk byl, tím uzavřenější těmto věcem byl. Pro extravaganci nebyly peníze, pro výstřednost postavení, ze dvou mužů nebo žen nevzešlo dítě.

„Byl u vás v díře někdo, kdo je jako... já?" otázal se Santini polohlasem.

Aran k němu nejdříve zvedl zrak, svěsil ruce, ve kterých držel pouzdro a hleděl na něho lehce odtažitě. Možná nerozuměl otázce, nechtěl odpovědět, nebo snad vzpomínal na to, jaké bylo žít na nejchudším místě na světě.

„Slyšel jsem zvěsti, že takoví lidé utíkají a nechávají své rodiny za zády a nikdy se k nim nevrátí," odpověděl.

Santini se lehce zasmál a zakroutil nad tím hlavou. Chtěl k tomu říct mnoho slov, ale rozhodl se na to neříct nic. Odešel, nechal svou rodinu za zády a tvrdil, že zemřela, aby byl ve světě označován jako sirotek a mohl být přijat Jassenem. Vlastně utekl, nechal svou rodinu za zády a neplánoval se tam vrátit, ani jen se podívat. Přesto celé to prohlášení považoval za naprostou hloupost. „Ale nikdy si nikoho takového nepotkal," řekl místo toho nahlas a Aran zavrtěl hlavou.

Mladík nic neříkal a Santini nechtěl mlčet. Byl stále trochu naštvaný, navíc unavený a jakmile přestal na vteřinu na cokoli myslet, mysl se mu vracela k Jassenovi, který se už nikdy neprobudí. „Chci jen říct, že nyní jsi ve společnosti, která nemá předsudky a nebudou chovat jakýkoli odpor ke tvé osobě jenom na základě toho, jaký jsi. Pravda, možná se na tebe budou koutkem oka dívat a nenápadně ukazovat, když si budou myslet, že je nevidíš, ale to snad jenom tehdy, pokud by ses někdy měl objevit na veřejnosti se mnou," zasmál se tiše a užíval si i to, jak se mladíkovi hnala do tváře rudá barva.

„Nerad bych to komukoli říkal," přiznal se. Pootočil hlavu, aby zjistil, jak daleko se od něho nachází pohovka, udělal krok vzad a posadil se. Santini si nad tím lehce povzdechl, ostatně ho nezval a neočekával, že se zdrží. Měl práci, kterou potřeboval dělat a umírajícího otce pár pokojů odtamtud.

„Tak neříkej," pokrčil rameny, „nikomu do toho nic není, nikdo se v tom rýpat nebude."

„Vy to nikomu neřeknete?" zeptal se jako zmučené štěně na dešti.

Santini zavrtěl hlavou, „bohužel mám na práci jiné věci, než vykládat nepodstatné informace o jiných."

Aran se lehce usmál, ale spíše nerozuměl tomu, zda ho Santini urazil nebo ne. „Děkuji," řekl nakonec.

Zdálo se, že je jejich rozhovor u konce, ale mladík stále seděl a Santini netušil, co dál. Stiskl čelit, chtěl ho i vyzvat, aby odešel, ale rozhodl se to ještě nechat být, aby zaměstnal svou mysl. „Troufám si hádat, že Rauhellienům dorazila pozvánka na Ples masek, ale nevím, zda tobě," pronesl s jasnou otázkou.

Mladík přikývl, „včera dorazily celkem tři pozvánky a Rauhellienové začali plánovat kostýmy. Jenom moc nerozumím tomu, co ten ples přesně je."

Santini se odlepil od klavíru, o který se opíral. Přešel k druhé straně pohovky od Arana kde se posadil a dal si nohu přes nohu. „Je to ples, kam jde každý, ale jenom někteří mohou říct, že byli na tom skutečném plesu. Je vždy tím největším roku a mluví se o něm ještě dlouhé týdny poté. Podstatné je, že na tváři musíš mít masku, která tě více či méně schovává před ostatními hosty, aby nebylo poznat, kým ve skutečnosti jsi. Samozřejmě schovat se před všemi je nemožné a vybranou společnost je lehké poznat, ale existuje nepsané pravidlo – té noci konají masky. Pokud budeš následujícího dne na obědě s přáteli řešit, jak nemístně se choval bankéř, nebudeš o něm mluvit pomocí jeho jména, ale maskou, kterou měl. Všichni vědí, kdo to byl, ale nahlas se to neřekne."

Aran se lehce zamračil, „takže se všichni mohou chovat zcela hrubě a neslušně, všichni to budou vědět, ale nikdo ho nebude odsuzovat?"

„Přesně tak," přikývl, natočil se lehce v bok a levou ruku si opřel o záda pohovky, „společnost se musí chovat slušně po celý rok. Dávat pozor na to, co nosí, jak mluví, jakým způsobem se dívají na jiné, ale tuhle jednu jedinou noc se nehledí na to, jak moc muži pijí a jak ženy odhalují své hebké kůže. Tu noc jsou všichni svobodní a veselí," usmál se. Nepamatoval si však na žádné velké pozdvižení, které by Ples masek způsobil. Jistě, byli tam každý rok lidé, kteří moc pili a jedli, ale nic hrůzostrašného se nikdy nestalo. „Ale je tu ještě jedna podstatná věc," dodal Santini se zdviženým prstem, který následně stočil k houslím v pouzdře. „Na začátku plesu dovoluje starosta mladým, nadějným umělcům ukázat, jaký mají talent."

„Měl bych vystoupit?" zeptal se nejistě.

Santini pokrčil rameny, „můžeš se o to pokusit. Na plese bude mnoho členů orchestru, ředitel umělecké školy, majitel koncertní haly a mnoho dalších, kteří by ti mohli pomoci se dostat tam, kam potřebuješ. Nemusíš ani hrát nic vlastního, jenom skvěle předvést něco, co se jim bude líbit."

„Co když se jim to nebude líbit?" zeptal se.

Nad tím opět Santini pokrčil rameny, „tak o tom nikdo nebude mluvit." Rozuměl nervozitě a strachu, který musel cítit z vědomí, že by měl vystoupit poprvé před tolika lidmi, ale také věděl, že chlapec potřeboval místo, které mu zajistí, aby se nemusel vrátit k mučivé chudobě, ze které se už znovu nedostane. „Je na tobě, zda se o to pokusíš. Má nabídka, že tě budu nadále cvičit, stále platí, ale tímhle se můžeš otisknout do mysli více lidí a najít si cestu bez cizí pomoci."

V jedné chvíli se na tváři mladíka objevil výraz, který byl těžce popsatelný, ale pro Santiniho známý. Nejdříve položil své housle na zem, následně se opřel zády o pohovku a tělem sjel níže. Hleděl před sebe, ruce položené poděl těla, oči nepřítomné, koutky stažené dolů a tělo se mu vůbec nehýbalo. Dýchal mělce a snad si přál, aby byl někde zcela jinde.

Když je člověk chudý, moc toho po něm nechtějí. Každý den se snaží o to, aby bylo dřevo na podpal, jídlo do úst a další den lepší, ale vlastně to je až moc prostý život, který nepřináší mnoho nových věcí. Ty staré jsou sice zničující a vyčerpávající, ale člověk ví, jak s nimi zacházet. Ale hledání nového života a chytání vlastního snu bylo složité. Pokoušení se o to, aby byl každým dnem lepší, zavrhování strachu a pohodlnosti, snažení se o to, aby byl lidmi oblíbený a chtěný, snažit se nepošlapat svou osobnost před lidmi, kteří žijí ve zcela jiném světě. Zkráceně se dalo říct – bylo toho na něj zkrátka moc.

„Měl by sis odpočinout," řekl mu klidně ale rázně. „Projít se po městě a využít toho, že tě ještě nikdo nezná, na den nebo dva odložit hraní a přemýšlení nad tím, co by mohlo být a jak toho docílit," poradil mu. Také takové dny dříve potřeboval a i v pozdější době je uvítal.

„Ale však nic nedělám," namítl Aran s rozhozením rukou, „jenom jím, spím, hraji na housle, ale nic jiného. Oproti dřívějšímu životu... Přijdu si zbytečný," přiznal.

Santini nad tím zakroutil hlavou, loktem se stále opíral o opěradlo, ale zvedl dlaň a opřel si o ní bradu. „Děláš toho dost, i když ti to nepřijde, každý má právo být unavený. Navíc jsi ve zcela novém prostředí a zmatený. Uvolni se, odpočiň si, rozhlédni se okolo sebe a pak se vrať ke své práci – jeden den odpočinku nikdy nikomu neublížil."

Amaranthine se natočil na bok podobně jako Santini. Ve tváři byl stále viditelně unavený a hlava mu klesala k opěradlu, ale nepoložil ji. Pouze mlčky seděl v měkké pohovce a nejspíše si přál, aby mohl spát bez toho, aby po něm bylo cokoli chtěno.

„Rauhellinové budou chtít, abych pokračoval ve cvičení," namítl, „chtějí jenom to, abych uspěl."

Aby oni skrze tebe uspěli, opravil ho. „Můžeš přijet sem. Budou si myslet, že budeš cvičit, ale můžeš si jen odpočinout. Zdejší zahrady jsou vyhlášené, lesy okolo klidné a jezero příjemné. Večer se vrátíš a oni se nebudou ptát, co si dělal," nabídl mu.

„Trávil bych den s Vámi?" zeptal se s náznakem nadšení v hlase.

Santini na to zakroutil hlavou, „bohužel mám vlastní práci a problémy k řešení," odpověděl.

„Rozumím," hlesl, ale v hlase měl zklamání.

Santini jen lehce přikývl, „přijď zítra dopoledne, ale jestli tě nyní mohu poprosit." Ani nedokončil větu, mladík pochopil, že by už měl odejít.