Arlyn jim slíbila, že jejich šaty budou připravené ráno před Plesem masek. Mnoho zákazníka odmítla a dle svých slov neočekávala, že by ji někdo natolik zaujal svým nápadem jako oni dva. Mohli tak odcházet spokojení a jisti už v té chvíli, že na Plese přilákají pohled všech přítomných.

Domů se vrátili před večeří. Venku se již smrákalo, ale den byl stále teplý a příjemný. Vystoupili z kočáru, hovořili přitom ještě o blížím se plesu, ale jejich hovor byl přerušen Nimradem, který se k nim hnal rychlými kroky po schodech. Zhluboka dýchal, stál blízko nich a bez jakýchkoli jiných slov řekl: „Je zde lékař."

Ani jeden z nich na jeho slova nereagoval žádnou otázkou, ve stejné chvíli místo toho vyběhli po schodech, nezastavovali se a mohli myslet jen na to nejhorší, jak se proplétali chodbami do ložnice jejich otce. Santini viděl jenom smrt. Bál se toho, že na posteli uvidí Jassena, který naposledy vydechl v době, kdy po jeho boku nemohl být ani jeden z nich a nikdy si tak neodpustí, že ho v tom nechali samotného. Santini už v životě smrt potkal. Viděl svého malého mrtvého bratra, jeho prvního učitele a mnoho dalších lidí, kteří nepřežili v chudobě, ale možnou Jassenovu smrt si nechtěl připustit.

Vtrhli do ložnice bez zaklepání, udýchání hleděli k posteli s vysokým čelem, kde ležel jejich drobný otec. Jednu ruku měl položenou na přikrývce, oči zavřené a rty lehce pootevřené – dýchal.

Lékař stál u malého kulatého stolu s otevřenou brašnou. Ukládal do ní své věci a prošedivělé vlasy měl uhlazené na kulaté lebce. „Vše je v pořádku," uklidnil je ihned. Jeho slova jim nijak nepomohla, Emma přeběhla k posteli, na kterou se opatrně posadila a chytla otce za ruku.

„Je tak studený," hlesla ustaraně směrem k lékaři.

Santini stál ve dveřích, hleděl na lékaře, který s povislými koutky uklízet skleněné nádobky. Lékař se nejdříve podíval na něho, poté na Emmu a zpátky k Santinimu. Na kořeni nosu měl drobné brýle, které mu padaly. Posunul si je nahoru a zeptal se: „Kdo je pánem domu v době, kdy je pan Rheedos indisponován?"

„Emma," odpověděl Santini pohotově a udělal krok vpřed.

„Směl bych si s Vámi promluvit o samotě, slečno Emmo?" otázal se lékař okamžitě.

Emma se k němu neotočila, hleděla skelnatýma očima na otce a jen lehce zatřásla hlavou: „Jsem správkyní domu, ale Santini je nástupce Rheedosů – pokud něco chcete říct, musíte to říct před oběma."

Lékař polkl, zaklapnul kovové přezky na své brašně a zhluboka se nadechl. „Můžeme si promluvit alespoň dál od pana Rheedose?" otázal se tiše.

Oba letmo přikývli, ale Emmě trvalo déle, než se zvedla a opustila místnost. Zavřela za sebou dveře, ale zůstávalo blízko u nich. Ani se na lékaře nedokázala pořádně podívat, zatímco Santini držel svůj zrak pouze na něm a ruce složené na hrudi.

„Obávám se, že pan Rheedos podléhá své nemoci," začal prostě a bez okolků, „byl jsem zavolán, protože upadl. Po celý den byl unavený a nezvládal se ani postavit, ačkoli chtěl. A po pádu se už neprobudil. Myslím, že se jedná už pouze o řád několika dní."

Nemusel ani svá slova dopovědět, aby se Emma rozbrečela. Ani nemukla, ale po tvářích se jí hrnuly slzy, které si utírala rukávem a otočila se k mužům zády. Santini stále hleděl na lékaře, ve tváři nevyjadřoval jediný cit, ale uvnitř trpěl.

„Bolí ho to?" byla jeho jediná otázka.

Lékař zakroutil hlavou, „dal jsem mu lék proti bolesti a budu mu ho podávat každé ráno po dobu, co bude stále mezi námi," odmlčel se, „více pro něho však nemohu udělat."

Emma zavzlykala ten zvuk Santiniho bolel. Lehce se otřásl, udělal krok do strany a přikývl, „děkujeme," hlesl.

•••

Krátce poté lékař odjel. Venku potemnělo, Santini zapálil jednu lampu a posadil se na židli poblíž Jassenovi postele, zatímco Emma seděla na ní, držela otce za ruku a zmučeným výrazem ho sledovala. Ani jeden z nich nic neříkal, topili se ve vlastních myšlenkách a vzpomínkách na něj, protože věděli, že už žádné nové nikdy nevytvoří.

Oba museli vzpomínat hlavně na to jediné – jak je zachránil a dam jim domov, vzdělání a vše, co kdy mohli dostat. Každý z nich měl vlastní příběh, který je dostal tam, kde byli, ale svedl je všechny tři dohromady a vytvořil tak rodinu, po které mohl každý jen toužit.

„Neodejdu, dokud zde bude," hlesla Emma.

Santini k ní zvedl zrak. Sledoval zaschlé slané potůčky na její tváři a unavené rudé oči. „Otiskneš si ho do paměti takového, jaký je nyní," řekl jí, „nedělej to, prosím."

Zakroutila nad tím hlavou, „musím zde být," namítla, „dlužím mu to."

„Oba mu dlužíme víc, než dokážeme v životě splatit. Ale víš, jak nesnášel marnění času a nic nedělání. Nelíbilo by se mu, že tu budeš celé dny sedět."

„Takže ho tu mám nechat umírat samotného?" odsekla, ale Santini věděl, že se nezlobí vůči němu, ale ohledně té nemoci, která ho zabíjela.

„Budeme se střídat," navrhl, „ale v době, kdy tu ten druhý nebude, musí dělat to, co je v životě prospěšné."

Na to jenom mlčky přikývla, „budu zde první," dodala.

Santini pomalu vstal, položil jí jemně ruku na rameno a než odešel, řekl: „Přinesu ti sem jídlo a čaj."

Později v noci se ještě Santini vrátil, aby Emmu vystřídal, ale ta namítla, že chce zůstat až do rána, kdy přijede lékař. Nelíbilo se mu to, ale nechtěl se ani dohadovat, proto jí ještě nechal přinést deku, více čaje a přinutil ji, aby se alespoň převlékla. S tím nakonec souhlasila a mezitím vyčkával, až se vrátí. Posadil se na Jassenovu postel, hleděl do jeho nečinné tváře a opět vzpomínal. Na všechno dobré, ale i na to, jak ho zradil a myslel si, že ho už nikdy nebude mít otec rád a nakonec ho i vyžene ze svého života. Neudělal to, ale stále si to vyčítal.

•••

Jeho vztah s Elainem pokračoval. Víceméně byl tajný, ale Jassen věděl, že se chlapec s princem setkává. Většinu svých volných večerů v zimě trávil v Elainově apartmá, kde mu často hrál, ale častěji si povídali a čím dál tim častěji jejich vztah nabíral blízké intimity, kterou Santini poznával. Mnohdy se styděl, byl rudý až za ušima, když ho líbal a dovolil mu dotýkat se ho, ale Elain ho uklidňoval, že vše je v pořádku, nemá se čeho bát a pokud chce, aby to přestalo, utnou to. Santini nic z toho nechtěl.

S přicházejícím jarem se blížila i doba, aby se Elain vrátil do svého domova. Oba věděli, že ta chvíle přijde, ale přesto se tím Santini trápil a ptal se, zda nemůže zůstat déle.

„Mám své povinnosti jako princ," namítal na to Elain.

„Ale pokud odjedeš, uvidíme se ještě někdy?" tázal se na to naopak Santini.

„Obávám se, že už ne," hlesl Elain. Posadil se k Santinimu na pohovku, na které seděl, opřel si svou ruku o opěradlo a hleděl na mladého skladatele, který měl zrak lehce sklopený. „Pokud bys však ty nechtěl odjet na ostrovy," dodal.

Santini zvedl zrak, hleděl mu do očích, lehce se třásl nervozitou a rty měl pootevřené. Netušil, co by na to měl říct. „S tebou?" nechápal.

Elain se usmál, „jistě," přikývl. „Nebylo by výjimečné, že by si člen královské rodiny ze svých cest kromě zážitků a darů přivezl i druha."

„Chceš, abych si tě vzal?" nechápal Santini. Možná mu to přišlo až moc neskutečné, aby to mohlo být reálné.

„Jistě," přikývl Elain, „vezmeme se na ostrovech a zůstaneme tam. Já budu král, ty budeš skládat a hrát."