Začátkem jara kvetly květiny, rodila se mláďata, dny se prodlužovaly a pozvání na plesy a oslavy přicházely. Prosté soukromé večeře, zahradní večírky, kdy v noci ještě bylo chladno, okázalé a přepychové noci plné nejdražších šatů, ale jedním z nejvyhledávanějších večerů byl Ples masek, kterou pořádal Strictirus Herreid, starosta města.

Získat pozvánku nebylo složité. Jednalo se skoro až o veřejnou událost, které se zúčastnil každý, kdo mohl, ale obyčejná pozvánka nebylo to, po čem lidé toužili. Chtěli tu, která jim umožní vejít do Strictirusova rodinného sídla a do zadní zahrady, kam bude puštěn už pouze ten, kdo má významné jméno. Mnozí se tak budou muset spokojit s prostornou přední zahradou, kde zahradníci vystříhají do keřů obdivuhodné obrazce, šampaňské poteče proudem a jídla bude tolik, že by nakrmilo celé kontinenty, ale nebude to přesně to, po čem lidé touží.

Za dveřmi sídla se nikdy neodehrávalo nic nevkusného a tajného, mnoho hostů z vnitřku se i proplétalo vnitřkem i vnějškem, aby se po celou noc dostatečně bavili, ale šlo tu o fakt, že ne každý mohl dovnitř.

Santini s Emmou patřili samozřejmě mezi ty, kteří obdrželi druhý typ pozvánky. Drobné čtvercové obálky s jejich jmény dorazily den poté, co Amaranthine utekl, ale jediný pohled na obálku podepsanou starostou města zapříčinil to, že byl mladík ze skladatelovi mysli vyhnán.

Vyskočil ze židle, vytrhnul Nimradovi obálku se svým jménem dříve, než je dal Emmě. Emma nad jeho chováním pouze protočila očima, poděkovala za předání pošty a jedním lupnutím zlomila pečetidlo, aby vyňala lesklý papír v nazlátlé barvě. Santini si v té chvíli již text pročítal.

„Jednoduchost černé a bílé," uchechtla se Emma, když si přečetla téma plesu.

Santini se netvářil nadšeně. Považoval černou a bílou pouze za doplňkové barvy a nerad na nich stavěl svůj zevnějšek. „Jednoduchost je nudná," posteskl si, vložil pozvánku zpět do obálky a položil ji na stůl. Zavrtěl nad tím hlavou, převážná část nadšení ho opustila a vrátil se ke svému jídlu, které se ten den skládalo z vajec na měkko a černého chlebu.

„Jsi naštvaný jenom z toho důvodu, že se bojíš, aby tě jiní poznali, když ti diktují barvy, které musíš mít," opravila ho Emma. Ples masek každý rok obsahoval téma, která více či méně určovalo nutnost oděvu hostů. Někdy byly vyžadovány určité doplňky, jindy bylo téma přesné a jasné. K minulému roku bylo vybráno téma Krása říše zvířecí, kdy se mnoho hostů zaměřilo na to, aby maska, která jim zahalovala tvář, nabírala zvířecí podoby. Vlci s vyceněnými zuby, lvi s majestátní hřívou, býci s obrovskými rohy. Santini si vybral extravagantní převlek barevných papoušků z lesů v přímoří. Svůj oděv zaměřil na širokou barevnou škálu a zajistil si tak, že byl všemi viděn a jejich pozornost si náležitě užíval.

„Černá a bílá jsou zkrátka nudné," nenechal se odbít, lžičkou klepl do jednoho vejce a pokračoval v jídlu.

Tichá snídaně zůstala pouze na pár chvil, mezi kterými musela Emma přemýšlet nad vším, co je třeba udělat, než se bude ples pořádat. „Budeme muset sehnat nové šaty, jediná černá, kterou máš, je pohřební, v té na ples jít nemůžeš," přemýšlela nahlas, „já si vezmu ten dlouhý lesklý kostým, ten bude vhodný a masky bychom mohli-"

„Zadrž na chvilku, prosím," skočil jí Santini do řeči a polkl sousto. „Vím, který kostým myslíš, ale ten nebude vhodný, co raději něco... zajímavějšího? Aby tě lidé viděli i v hloupé černé a bílé. Necháme si něco ušít – budeme se doplňovat, vymyslíme masku, která zaujme pohled všech," navrhnul.

„Neplánuji strhávat pohledy," našpulila Emma rty. Pokrčila do toho i rameny se slovy: „Ale masky sladit můžeme, to ničemu vadit nebude. Máš nějaký nápad, který by mohl jít?" zeptala se.

Musel se na krátko zamyslet, opřel si lokty o stůl a zrak upřel k vysokému zdobenému stropu. „Myslím, že každý manželský pár tam přijde s půlenou maskou, kdy jedna strana bude černá a druhá bílá – jejich polovička to bude mít přesně naopak."

„Samozřejmě," přikývla Emma. „Co pouze škrabošky? Zdobené peřím, kamínky a z lesklé látky?"

Santini zavrtěl hlavou. „Pokud budeme mít škrabošky, musíme mít vyzývavé šaty a to zde nepůjde."

„Skutečně ti jde jen o to, abys byl vyzývavý a všem na očích?" obořila se Emma.

„Ano?" nechápal Santini.

Hleděli na sebe jako by ten druhý byl blázen. Emma se jemně mračila, ale také se zdála zamračená, zatímco Santini čekal pouze na to, co dalšího řekne. Opřel se o svou židli, která jemně zavrzala a v té chvíli jeho sestra prozřela. „Myslím, že vím, co by mohlo být odvážné, vyzývavé a určiět bys přilákat pohled davů," vydechla úlevně.

Santini lehce rozhodil dlaněmi, „brilantní, co je to?"

Na to Emma s úsměvem zakroutila hlavou. „Objednám nás na odpoledne ke krejčímu, řeknu ti to až tam."

•••

Věděl, že nemá smysl namítat, aby mu řekla, co má na mysli, protože se v těchto věcech nedala přesvědčit. Raději v klidu dojedl svou snídani a odebral se k práci, která mu nešla vůbec od ruky. Posadil se za klavír, pokoušel se soustředit na hudbu, ale jeho zrak neustále pobíhal po místnosti. Díval se ke hraně stolu, o kterou se předchozího večera opíral Amaranthine, bloudil očima po sklenkách, které zůstaly ležet na stolku a zastavoval se u pomačkaných polštářů na pohovce.

Nebyl zvyklý na odmítnutí. Lépe řečeno se mu nelíbilo, když od něho jiní utíkali. Stalo se mu to předtím v životě jenom jednou a neměl na to dobré vzpomínky.

Přešel pomalu k oknu, které vedlo do zahrady. Venku svítilo slunce a přes sklo se do něho opíralo příjemné teplo. Opřel se ramenem o okenní rám, očima přejížděl po kvetoucích květinách a zastavil se u stromu s převislými větvemi, které pokrývaly drobné růžové lístky. Ten strom kvetl od jara až do podzimu, kdy z něho veškeré listí opadlo a on se vydal k zimnímu spánku. Měl ten strom rád, ale vždy mu přišlo nespravedlivé, jaký úděl nesl – byl jedovatý. Stačilo pozřít jediný lístek z jeho větví a člověk usnul spánkem věčným, který přišel prakticky okamžitě. Byla to jedna z prvních věcí, kterou mu Jassen řekl – aby si vždy dával pozor na ten strom. Nesměl květ olíznout, raději je ani netrhat, nejlépe se koukat jenom z dálky a vždy si umýt ruce poté, co se okolo něho bude motat.

„Tak proč ten strom v zahradě roste?" zeptal se Santini jako malý.

„Protože je krásný. Neublíží ti, pokud ty sám jemu neublížíš, proč bych nemohl chtít, aby rostl v mé zahradě?"

Později ještě Jassen řekl, že kdyby Santini netušil o jedovatosti stromu, nikdy by se neštítil k němu přiblížit. Podobně jako u lidí, se kterými mluvil, bavil se s nimi a považoval je za milé, netušil, jací ve skutečnosti jsou a zda také nemají jedovaté tajemství v nitru.

Že jsou lidé prohnilí a jedovatí věděl. Jassen mu nikdy neřekl, zda svá slova myslel přesně na někoho, protože mu nechtěl kazit pohled na lidi a také dodal, že toho stromu se nemá zbytečně bát.

Trvalo nějako dobu, než se Santini odhodlal jít ke stromu blíže a posadit se do jeho stínu. Stále viděl jenom jed, který mu koluje listy a představoval si to nejhorší. Posléze pochopil, že bát se je zbytečné, pokud stromu skutečně neublíží, aby se mu chtěl mstít.

Uprostřed jeho tichého sledování stromu, jehož listy se vlnily ve větru, se ozvalo klepání na dveře. Neodpovídal, nechal Emmu vstoupit a ani se k ní neotočil. Myšlenkami byl ztracený a věděl, že pokud mu něco chce říct, řekne to jakmile bude mít možnost.

„Za hodinu vyjedeme, bude to na celé odpoledne, tak si nic neplánuj, ačkoli," zarazila se a dle vrzavých kroků se blížila k němu, „to vypadá, že si tu měl zábavu už včera a dnes si dáš pauzu, že?"

Jenom volně naklonil hlavu do strany a vytočil se ramenem, aby viděl na Emmu, která poukazovala samolibě prstem k nedopitým sklenkám. „Mohu ti přísahat, že se nestalo nic nemístného," odpověděl.

„Vážně?" zeptala se a svůj prst přetočila ke klavíru, na kterém ležely odložené housle a pouzdro bylo opřené o nohu, „očividně se dělo ale něco, co ho donutilo tu zapomenout housle. Nebo snad měníš zaměření?"

Těžko říct, jak mohlo Santinimu uniknout, že tu po včerejším večeru nechal housle. „Trochu jsme popíjeli," přiznal s pokrčením ramen. „Určitě se pro ně brzy vrátí, potřebuje cvičit," mávl nad tím rukou. Bylo to koneckonců výhodné – znamenalo to, že se mladík musí vrátit.

„Takže si myslíš, že má talent?" optala se Emma ze zcela jiného úhlu pohledu, než se před chvílí zajímala.

„Nějaký talent má," odpověděl, ale nebyl si svou odpovědí jistý, „viděl jsem ale už hodně dětí, snad i mladší, co se mu dokázali vyrovnat, ale... Dal bych mu ještě šanci," řekl nejistě.

Emma mlčky přikývla. Hleděli na sebe bez jediného slova, bez výrazné emoce, kterou by přenášeli tomu druhému. „Snad mi také dovolíš ho někdy slyšet," hlesla Emma předtím, než se odebrala z jeho pracovny.