Brzy ráno poté, co se Santini probudil, vydal se do Jassenovy ložnice, kde nalezl Emmu s tváří opřenou o přikrývku a držela Jassenovu ruku. Spala, ale stačil jediný krok na vrzající podlaze a její hlava ve zděšení vylétla a hleděla na Santiniho ustaranýma očima.

„Jdi spát, převezmu to," nařídil jí.

Nic neříkala, pouze přikývla, oči měla zarudlé a napuchlé od pláče, na nohou se sotva držela, když okolo Santiniho procházela a ve dveřích se ještě otočila, aby se podívala do ložnice.

„Jdi," zdůraznil jí, usadil se na židli, na které předtím seděla Emma, opřel se zády o opěradlo a zahleděl se na Jassena. Slyšel, jak se za ním zavřeli dveře a zůstal tak sám.

„Proč nám to děláš?" zeptal se otce s povzdechem, předklonil se, lokty si zapřel o stehna dlaněmi si promnul ještě rozespalou tvář. „Bez tebe už svět nebude takový, jaký má být."

Jassen byl lidmi milován pro svou hudbu, laskavou osobnost a každý chtěl být jeho přítelem. Dokázal v lidech probudit to nejlepší a jeho hudba probouzela pocity, o kterých lidé až do té doby netušili. Poslední léta však nebyl lidmi viděn a už nikdy ani nebude. Všichni se sejdou na jeho pohřeb, budou vzpomínat na to, jaký byl, protože jako křehkého a nemocného si ho nikdo nepamatuje. Pouze Emma se Santinim si tuto vzpomínku museli otisknout do svého srdce.

Santini si sáhl do kapsy košile. Než přišel k otci, zastavil se ještě krátce ve své pracovně, kde si vzal kus papíru a pero. „Myslím, že jsem přišel na melodii Posledního žalu," řekl tiše, „ne na celou, pouze na část, kterou jsem si následně napsal a... Naivně jsem doufal, že bych někdy dostal tvé svolení to zahrát." Přejížděl očima po notách, v mysli mu tiše zaznívala nejsmutnější hudba, kterou kdy slyšel a cítil, že se mu tvář stahuje do křeče, kdy se chce rozbrečet. Zatřásl hlavou, složil papír zpět do své kapsy a zhluboka se nadechl, aby zahnal myšlenky. „Vím, že to svolení nikdy nedostanu," dodal.

Na chvíli se musel odmlčet, zvedl hlavu k malovanému stropu a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. „Sám se pokouším něco podobného napsat, už měsíce, ale stále mi přijde, že nedokážu vyjádřit, co mám na mysli. Myslel jsem si, že to bude snadné – v životě se mi stalo mnoho smutných věcí, ne? Ale ta hudba stále nejde. Nerozumím, jak si mohl složit Poslední žal," zasténal. Mnohokrát se mluvilo o tom, že Poslední žal měl vyjadřovat to, co se stalo samotnému Jassenovi, ale nikdo nikdy nezjistil co. Ztráta jeho milované, která nikdy nepřišla na svatbu byla v jiné písni, tohle nepatřilo té ženě. Mohlo to být o nemoci, kterou měl? Bylo to jediné rozumné vysvětlení, ale Santini si myslel, že v tom je ještě něco víc, pouze nikdy nezjistil co. A už ani nikdy nezjistí.

„Možná je to kvůli tomu, že ze všech těch špatných věcí nejsem smutný," zamyslel se nahlas.

Odchod Elaina ho bolel, ale věděl, že se rozhodl správně.

Zklamání v Jassenových očí, když skoro odešel, ho bolelo, ale byl mu vděčný, že ho vzal zpět.

Opustil svou rodinu a nechal ji na pospas osudu, ale vůči tomu necítil nic.

Všechna ta léta v chudobě byla těžká, ale cítil vůči tomu pouze zlobu, nikoli smutek.

Naklonil se k otci. Lokty si zapřel o stehna, aby získal oporu, hleděl mu do tváře a doufal, že otevře oči, aby na něho mohl ještě jednou pohledět. Na chlapce, který mu přerušil koncert, na mladíka, kterého přesvědčil, že mu na něm záleží, na muže, kterého vychoval jak nejlépe mohl.

„Myslím si, že jsem špatným člověkem, otče. A až zemřeš, na rodinu Rheedosů bude hleděno skrze prsty, protože to všichni pochopí. Oni milují tebe a to, co si vychoval. Bojí se na tebe zeptat, ale vím, že ty jsi to jediné, co je na mě vlastně zajímá. Chtějí tě vidět, slyšet tvou hudbu a vrátit tě do společnosti, kde si byl zlatým hřebem ode dne, kdy ses tam poprvé objevil."

Santini věděl, že není nikým dobrým. Konal pro sebe, protože mu na nikom jiném nezáleželo, než poznal Jassena, Emmu, Patinovi, Elaina a mnohé další. Přesto byl ve svém životě vždy na prvním místě.

Někdo zaklepal na dveře. Santini vstal, uhladil si košili na svém těle a zhluboka se nadechl, než vyzval k tomu, aby vstoupili do místnosti. Nejdříve se objevil Nimrad a následoval lékař.

„Dobré ráno," řekl Santini značně unavený.

„Dobré ráno, pane Rheedosi. Přišel jsem Vašemu otci podat léky a podívat se, jak je na tom – mohu?" zeptal se ještě rozespalým hlasem. Ukázal k posteli, kde ležel Jassen a Santini jenom ukročil v naznáku, aby dělal, co je třeba.

Nimrad beze slov odešel, zavřel za sebou dveře a nechal je v potemnělé místnosti samotné.

„To vy jste mu před lety řekl o nemoci, kterou má?" zeptal se Santini z ničeho nic. Lékař byl zrovna skloněný k Jassenově hrudi, poslouchal jeho dech a chvilku trvalo, než odpověděl. Vyhrnul si přitom ještě rukávy, přehraboval se ve své kožené brašně a mluvil nepřítomně.

„Vyhledal mě, protože se necítil delší dobu dobře. Měl pocit, že zapomíná a někdy netuší, co se okolo něho děje. Myslel jsem, že nepřežije ještě takovou řadu let." Vytáhl drobnou láhev v tmavě hnědé barvě, chvilku si ji prohlížel, než obsah nabral drobnou dlouhou lžičkou a odsypal její obsah na voskový papírek. „Muselo být bolestivé sledovat, jak se ztrácí před očima," dodal.

Santini beze slov přikývl. Nejdříve si ani změny nevšímal. Poté, co zjistil o jeho nemoci, bál se, že bude jako lusknutím prstu všechno mnohem horší, ale bylo to postupné a dlouho si změn nevšímal. Až přibližně rok poté, kdy snad i zapomněl na jejich noční rozhovor, se na Jassena podíval u oběda a došlo mi, že je všechno špatně. Tak dlouho žil ve změnách, že si jich nemohl všimnout, ale od té chvíle viděl veškeré zhoršení, které mu drtilo srdce na padrť.

„Myslím, že to největší utrpení nás teprve čeká," dodal Santini. Lékař míchal bílou hromádku léků s troškem vody a sklenku přiložil k Jassenovým ústům, kde mu ji pomalu vlil do hrdla.

„Se ztrátou se musí každý vyrovnat sám. Není na ni žádný lék, který by Vám mohl ulevit," vydechl lékař sklíčeně a narovnal se. Jassen polkl tekutinu, kterou mu vlil opatrně do hrdla, ale pár kapek mu vytékalo z koutku, které Santini přispěchal otřít.

„Zastavím se opět zítra," ozval se starší muž, který uklízel své věci, „a každý další den, dokud bude třeba." Jeho poslední slova se ztrácela, Santini i zavřel oči, protože si myslel, že je neuslyší, ale rozlila se mu v uších jako kletba.

„Děkuji Vám," přiměl se říct, než se rozloučili a lékař odešel.

•••

Okolo oběda byl vystřídán Emmou. Santini ihned poznal, že mnoho nenaspala, bělmo očí mělo zarudlé, ale věděl, že nemá smysl se s ní jakkoli dohadovat a vyměnil si s ní proto místo. Šel se okamžitě naobědvat, ale jídlo do něho nijak nepadalo. Brambory pomalu převaloval po talíři, křepelky se prakticky ani nedotkl a přilévat si akorát sladkého vína, protože měl pocit, že v pití utopí žal.

Už chtěl i svůj pokus o jídlo vzdát a tvářit se, že je v pořádku, ale byl vyrušen Nimradem. „Pane, přijel za Vámi host, ale oznámil jsem mu, že nepřijímáte nikoho bez pozvání."

Santini na to přikývl, hleděl do prázdna a nic neříkal. Neměl rád, když ho lidé rušili bez toho, aby jejich příchodu věděl, ale nechtěl ho okamžitě vyhánět. „Kdo je to?" zeptal se s povzdechem.

„Mladý pan Amaranthine," odpověděl Nimrad.

Santini nejdříve beze slov přikývl. Vstal, otřel si ubrouskem rty a s prvními kroky směrem ke své ložnici řekl: „Zaveďte ho do mé pracovny, přijmu ho."

Šel se spěšně převléknout. Ráno se oblékl jenom do prosté vzdušné košile, ale ta se mu k hostu zdála nevhodná. Vzal si světle žlutou se zlatým zdobením na rukávech a límci, přes to si dal tmavě hnědou vestu, kterou zapnul na horní knoflíček a vydal se ke své pracovně. Celé převlékání mu nemohlo zabrat více než pár minut, ale spěchal, jako kdyby meškal o hodiny.

Dveře do jeho pracovny byly zavřené, zapřel se prudce do kliky a vstoupil dovnitř tak, aby na sebe upozornil. Udělal jeden rychlý krok vpřed a překvapený mladík naopak vzad. Ruce měl schované za zády a ve tváři rumělec.

„V naší společnosti je slušností se vždy ohlásit předtím, než dorazíte do cizího domu. Lidé nemají rádi náhlé návštěvy," oznámil mu ihned bez pozdravu.

Aran nejdříve zatnul zuby a zhluboka se nadechl nosem. Byl viditelně napnutý a nijak mu nepomohlo to, že Santini přešel blíže a založil si ruce na hrudníku. „Omlouvám se Vám, byl jsem sem však zaslán panem Rauhellienem kvůli houslím, které jsem tu zapomněl."

Santini se lehce usmál. Věděl, že se vrátil pro ně. Rozložil ruce na hrudi, přešel ke svému klavíru a poklepal na černé kožené pouzdro, „kdybys nedocházel tolik ve spěchu, nemusel by ses pro ně vracet."

Mladík sklopil poníženě zrak k zemi a Santini na to protáhl rty do úzké linky. „Rozumím tomu," řekl s pokrčením ramen, „Nemusíš se za to stydět a nic takového, snad mě to jen trochu mrzí." Nepřiznal svůj hněv, že odešel, ten si chtěl nechat pro sebe.

„Začal jsem se bát," přiznal Aran se zvednutím hlavy. Strach se mu odrážel i v očích, leskl se tam jako vědomí chyceného zvířete, že bude brzy zabito.

Santini na to natočil hlavu lehce do strany a nadzvedl bradu, „čeho ses bál?" nerozuměl.

Otevřel rty, aby na to odpověděl, ale Santinimu v té chvíli odpověď došla. Zvedl dlaň v náznaku, aby neodpovídal a lehce se usmál, „tohoto se zde obávat nemusíš," dodal. Byl to strach, který dříve sám měl, ale rychle zmizel, protože mu došlo, že je v bezpečí. Otočil se, vzal do obou rukou pouzdro houslí a udělal krok blíže k nervóznímu mladíkovi. Podal mu pouzdro do rukou, ale zatímco levou ruku svěsil podél těla, pravou se dotkl Amaranthinovi dlaně. „Lidé zde jsou jiní."