Prázdné dny plynuly. Venku se oteplovalo, pozvánek na večírky a bály přibývalo. Většinu z nich Santini s Emmou přijali, menší ve vší slušností odmítali a ve zbylém čase Santini dělal to, co uměl nejlépe – hrál a skládal. V hlavě měl skladbu. Tu, která byla plná bolesti a vyprávěla jeho život takový, jaký byl. Ne ten, který vyprávěl lidem a se kterým byl představen městu, ale ten, který prožíval jedenáct let svého živote a po zbytek dnů byl nucen slyšet jeho ozvěny a dohru. Ta skladba byla hotová, mohl si ji donekonečna přehrávat, ale věděl, že jí něco chybí, a to se snažil celé ty dny najít.

Až do jednoho odpoledne, kdy byl ve své pracovně vyrušen hlasitým klepáním.

Vnímal, jak ztrácí proud vlastních myšlenek a ve své mysli kleje. Nic neřekl nahlas, pouze se narovnal, přimhouřil oči proti slunci, které mu skrze tenké závěsy pronikalo do pokoje a zvolal, ať jdou dále. Jako první se objevila kaštanová hříva Emmy a následně její tvář. Nečitelná, ale trochu rozrušená.

„Máš hosta," oznámila mu prostě a vlezla do dveří, které nechala přizavřené.

„Nepamatuji si, že bych někoho zval," pokrčil Santini rameny.

„A vskutku?" podivila se Emma, než udělala krok do strany, jemně se opřela do dveří, které se otevřeli a Santini tak mohl zaraženě hledět na mladého Arana, kterého svět znal jako Amaranthina.

„Sám jste mě před pár dny pozval, abyste mě učil," vysoukal ze sebe chlapec nervózně a těkal pohledem mezi Santinim a jeho sestrou.

Mohl říct, že nic takového domluveného nebylo a dle etiky by ho Emma mohla v klidu vyvést ze sídla a nikdo by nemohl říct ani popel, ale Santini si na to pamatoval. Nabídl mu to v zahradách, že ho bude učit, aby se mohl připojit k orchestru, ale neočekával, že chlapec přijde. Jejich poslední setkání nebylo zrovna milé.

„Už si pamatuju, omlouvám se," usmál se zeširoka, ale cítil, že se k úsměvu přemlouvá. „Děkuji, Emmo, mohla bys nám obstarat něco k pití a malého k snědku?" optal se tím nejmilejším hlasem, který v té chvíli dokázal nasadit.

Emma neodpověděla, jenom párkrát přikývla a vycouvala z místnosti, aby nechala místo Amaranthinovi, který nervózně vešel dovnitř a nadskočil, když se za ním zabouchly dveře.

Napětí v místnosti houstlo takřka okamžitě. Santini se lokty opřel o čelo svého klavíru a upřeně hleděl na mladíka, který netušil, co s tělem. Nevěděl, jak stát, jak složit ruce, kam se dívat, jak stát. Tu nevědomost si skladatel vychutnával, ale posléze uznal, že je až moc krutý a vyzval ho, aby se posadil.

Amaranthine se posadil do hlubokého křesla s vysokými opěradly v tmavě hnědé barvě. V tom křesle se zdál drobný, ale to i Jassen v době, kdy měl mnoho sil, Santini si občas říkal, že to křeslo je jediné místo, kde existuje pouze on sám a nikdo jiný, protože ho objímá měkká látka a nikdo nemůže vstoupit do jeho blízkosti.

„Myslel jsem, že nepřijdeš," řekl polohlasem Santini. Hleděl na klávesy před sebou, v mysli vnímal, jak je mačká a naslouchá melodii, kterou vyluzují. Chtěl být sám a hrát, neměl zájem učit někoho, kdo se o to nezajímá.

„Chci se učit a zlepšit se," namítl Amaranthine, „stojím o lepší život, ať to znamená cokoli."

Santini nad tím pokrčil rameny, „o hudbu musíš stát. Pokud tě nezajímá, možná by pro tebe bylo lepší vyučit se řemeslu."

„Porovnáváte mě stále se sebou a jinými," namítl Amaranthie prudším hlasem, který se okamžitě pokoušel uklidnit. Narovnal se v zádech, lokty si opřel o stehna a tmavýma očima sledoval Santiniho. „Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že někdo našel staré housle, které přinesl do naší chudé díry a já měl mezi prací čas se učit na ně hrát. Nikdo mi nikdy nepomohl, nikdo se nikdy nezajímal o to, že hraju, dokonce jim to i vadilo, protože dle nich marním čas nad něčím, co mi bude k ničemu. Nikdy jsem neměl učitele, nikdy se o moji hru nikdo nezajímal, ale vy mě vyháníte, abych se stal koželuhem bez toho, abyste mi věnoval byť je jednu hodinu?"

Ta slova Santiniho překvapila. Ne jenom z důvodu odvahy, kterou to chtělo, aby je pronesl, ale protože v tom viděl zrcadlení svého osudu. Pravdou bylo, že on učitele měl, ale zbytek příběhu byl prakticky stejný. Přesto tam byla jedna věc, která mu vadila.

„Celou dobu mi však říkáš, že se hudbou chceš živit, ale není to tvá vášeň. Učil ses na housle, abys... snad mohl být jako já, protože se ti to zdálo jako snadná cesta k penězům?"

„Znal jsem Vás a Vaše jméno, o tom nebudu lhát – pověst o zázracích se donese i do našeho koutu světa, ale nemyslím si, že jste mne inspiroval. Nedoufal jsem v to, že bych byl jako Vy, ale chtěl jsem hrát. Hudba mi dávala chvíli, která byla jenom moje a nemusel jsem přes ni poslouchat kručení v žaludku, pláč a ani vnímat déšť, který rozmáčel naše malá pole. Dejte mi šanci hrát a já Vám ukážu, že to s hudbou myslím vážně, i když se má mysl stále sklání k tužbě po luxusu a bohatství, které jsem nikdy neměl."

Santini nenacházel slov. Seděl stále za klavírem, hleděl na mladíka a v duchu obdivoval slova, která pronesl a jakým způsobem to bylo. Nemohl se sice stále zbavit dojmu, že peníze jsou tím jediným, po čem touží, ale rozhodl se mu dát šanci.

Vstal, otočil se na patách a přešel k nízké skřínce z dubového dřeva. Posadil se do dřepu, otevřel křídlová dvířka a z jedné police vytáhl dvě nízké skleničky. Ze druhé police následně širokou sklenici tmavě hnědé tekutiny.

„Myslel jsem si, že si dáme čaj, ale spíše se posilníme kapkou alkoholu, co myslíš?" optal se mladíka přes rameno.

„Nejsem proti," odpověděl mladík nervózně.

•••

Santini nutil Arana hrát. Opakovat krátké pasáže tak dlouho, dokud se hudba neslila v jeden dlouhý nesmyslný tón. Tak dlouho, že mladík cítil odpor k tomu, aby si položil housle opět na rameno a uchopil smyčec. Chtěl vědět, zda je vytrvalý, zda zvládne nesmyslné opakování a dožadování se dirigenta a jiných, aby opakoval, co je dle něho správné a dokonalé. Chtěl, aby se podřídil jiným a zapomněl na to, že je jediným na zemi, protože tak to v orchestru nefungovalo.

A také chtěl vědět, zda je skutečně dobrý.

Přecházel po místnosti, poslouchal hudbu, popíjel, vnímal jednotlivé tóny a zaznamenal si každý nedostatek, který okamžitě mladíkovi vytknul a pozorně sledoval jeho reakce – zatínání zubů, silnější výdechy nosem a jemné mračení, které si mladík ani neuvědomoval. Chtěl ho zlomit, aby ztratil pýchu, kterou si přinesl.

Venku padla tma a polovina láhve, kdy Amaranthine přestal hrát, přestože mu to Santini nedovolil. Housle zaskřípaly, smyčec svěsil podél těla a stejně tak i housle. Santini na něho hleděl s bradou lehce pozvednutou, ale nebyl překvapen. Pouze čekal, co mu k tomu bude řečeno.

„Dnes už končím," řekl mladík.

„V díře ti taky dovolili skončit, když sis řekl?" zajímal se.

„Ne," odpověděl, „ale se západem slunce jsme skončili, abychom šli spát a probudili se s východem a mohli pracovat za světla," namítl okamžitě.

Nezlomilo ho to, pomyslel si Santini. Pokrčil nad tím rameny, „vyspávej si do kdy chceš, nebo do kdy ti to Rauhellinové dovolí, ale hudba ještě neskončila." Poté se napil, vyprázdni obsah své nízké sklenice a šel si nalít další.

Amaranthine odložil housle se smyčcem na stůl, kde také vzal do ruky prázdnou sklenku, kterou mu Santini nalil odpoledne a přešel k němu, kde natáhl dlaň a vyzval ho tak, aby mu také nalil.

„Byly to hodiny hraní," řekl mladík.

Santini na to pokrčil rameny, „roky dělají mistra, nikoli hodiny."

Nalil pouze do své skleničky, odložil poloprázdnou lahev a šel se posadit na pohovku. Chlapce si nevšímal, pouze ho vyzval, aby se vrátil ke hraní nebo jel domů.

Dle toho, co slyšel, se chlapec nechystal ani k jednomu. Slyšel cinkání, nalévání tekutiny a poté i viděl, jak si Amaranthine sedá vedle něho. „Raději mi něco vysvětlete," vyzval ho.

Santini se rozhodl ignorovat jeho aroganci – věděl, že svět se o to postará za něho a on se snažil, aby ho naučil slušnosti. Tohle byl navíc úkol Rauhellinů, nikoli jeho. Pouze tak pokynul hlavou, aby se zeptal, na co chce.

„Proč jste si nevzal toho prince?"

Santini se nad tím zamračil. Doufal v otázku o hudbě nebo orchestru, ale jeho soukromý život neočekával.

„Nestačí ti, co si slyšel za mými zády?" nechápal.

„Ne," odpověděl okamžitě, „každý říká něco jiného. Že jste ho odmítl, že Vám to Váš mistr nedovolil, že nakonec svatbu odvolal, protože si našel někoho jiného. Kde je pravda?"

Pravda byla všude a nikde. Konec toho, co prožil s Elainem byl složitý a pro něho samotného bolestivý. Přišlo mu, že tím každého zklamal a bodl kudlou do zad. Zcela určitě to tak nebylo něco, co chtěl probírat s někým, koho neznal.

„Nebylo nám souzeno být spolu, a proto bylo snadnější náš vztah ukončit. Nic jiného za tím hledat nemusíš."

„Ale něco za tím muselo být, že? Všichni mi říkali, že mezi Vámi byla nejenom velká láska, ale také obrovské pozdvižení, protože-"

„Zajímáš se o můj milostný vztah tolik, protože bys byl snad rád jeho součástí?" obořil se Santini nahlas. Cítil, jak mu hněv stoupá do tváří a nebylo to pouze alkoholem, který mu dovolil takto vybouchnout na mladíka, který se zdál, že ho opustila vlastní duše. Ve tváři byl pobledlý, oči měl vykulené a ani se nehýbal. Santini však nelitoval toho, co řekl.