Santini netušil, zda se o něm ví, do jakých míst občas chodívá. Snažil se nevystavovat moc na oči, veřejně o tom nemluvil, ale ani se nepokoušel chodit ve velké tajnosti a nekontroloval každý kout, zda tam nestojí známá tvář. Nalhával si, že se nestydí za to, kam chodí, ale ve skutečnosti byl poté mnoho dní nesvůj a obával se toho, že si šuškají za jeho zády, co dělává po nocích.

Nemyslet na to bylo mnohem složitější, když stál v hale městské koncertní haly. Za vysokými okny panovala pustá noc, zatímco hala s vysokým zlatě zdobeným stropem byla matně osvětlována. Ve vzduchu se míchala rozmanitá směsice vůní a alkohol se rozléval do vysokých úzkých sklenic. Zábava měla přitom teprve začínat. Hosté se scházeli, ukládali své kabáty v přízemní šatně, krátce se pobavili se svými známými a poté se odebrali na svá draze koupená místa, aby si mohli vychutnat hudbu, která bude teprve začátkem bujaré noci.

Santini stál relativně daleko od davu společně s Jonasem. Ani jeden z nich nepil, pouze obhlíželi dav a čekali, až přijde čas, aby se odebrali do zákulisí ke zbytku orchestru, který je již očekával.

Přestože Santini miloval barvy a považoval černé oblečení za marnění látky, byl obleče právě v černé. Dnešní večer a koncert nepatřil jemu, byla to kolektivní práce s orchestrem a on nechtěl vyčnívat – oblékl se proto jako ostatní hudebníci.

„Jsem dirigent už léta, ale beztak si přijdu nervózní jako při prvním koncertu," zasmál se nervózně Jonas.

„Ty alespoň k lidem stojíš zády a nemůžeš vidět, jak se tváří," odpověděl mu s nakloněním blíže Santini, aby ho slyšel.

„Ale přesně proto si můžu představovat to nejhorší."

Ze Santiniho úst vyšel tichý smích. Rozhlížel se po okolí, hledal známé tváře a pokud byl jeho pohled někým zachycen, lehce pokývl hlavou na pozdrav.

Pravdou bylo, že Santini nebyl při hraní nervózní. Naopak si užíval ten pocit, když na něm spočinou desítky párů očí a netrpělivě vyčkávají, co zahraje. Užíval si blaho, které přicházelo z potlesku a pozornost byla tím, co ho hnalo vpřed. Byl pouze netrpělivý předtím, než koncert začínal, protože se nemohl dočkat toho, až sklidí ovace a bude milován pro to, co on sám tak moc miluje.

„Možná bychom už měli jít," navrhnul Jonas, „začíná tu být divně dusno." Ani nečekal na Santiniho reakci, napřímil se, ruce schoval do kapes a s rovnými zády se vydal ke schodišti, které bylo pokryto udusaným červeným kobercem.

Santini jenom přikývl, ačkoli ho už Jonas nemohl vidět. Udělal dva kroky za mladým dirigentem, aby se k němu mohl připojit, ale koutkem oka si všiml otevírajících se dveří do sálu. Pootočil hlavu, aby zjistil, kdo vchází dovnitř a po dvou starších pánech s hustými vousy si všiml mladého muže v obleku, který mu byl o něco větší. Udiveně se rozhlížel okolo, jako kdyby uvnitř stál poprvé a zcela určitě tomu tak bylo. Mladý Aran, který byl světu představený jako Amaranthine si Santiniho nevšiml, ale na tom nezáleželo –důležité bylo, že si ho všiml on sám.

•••

Podle Jassena má každý umělec divný zvyk. Platilo to o lidech všeobecně, ale nejjednodušeji se tento zvyk pozná právě u umělců, pokud je člověk vidí před jejich velkým vystoupením. Jassen rád hleděl do zrcadla, prohlížel si sebe samého, ale nikdy nemluvil. Slova, která sám sobě pronášel, byla pouze v jeho mysli a pro všechny lidi neznámá. Jeho učitelka, Carlace, naopak před velkým vystoupením pila horký čaj, kterým si takřka spálila jazyk. Santini zjistil, že trhá papír. Nejdříve mu to nedocházela, zkrátka jenom držel notový papír, trhal ho na kousky, které mu padaly k nohám a čekal, než začne jeho koncert. Uvědomil si to až před koncertem s orchestrem, kdy ho jeden starší čelista napomenul, ať si uklidí nepořádek, který udělal.

Jonasův zvyk bylo to, že mluvil. Ne pro sebe, ale mluvil na ostatní lidi. Nejčastěji právě k orchestru, který připravoval své nástroje. Santini seděl vzadu, v ruce kousek odtrženého papíru a nejdříve ho pouze muchlal. Sledoval k tomu Jonase, který překračoval po místnosti a na čele se mu odrážela kapka potu.

Santini jeho slova ani nevnímal. Ve výsledku Jonasova slova moc smysl nedávala, pouze měla povzbudit lidi do dobře odvedené práce a nalákal je k nejlepším výsledkům. Santini si navíc myslel, že tohle ve skutečnosti říká jenom pro sebe, aby zahnal nervozitu.

„Jonasi, proč jim raději neslíbíš, že jim po koncertě koupíš každému drink? Zajistil by sis ten nejkrásnější koncert, který tato síň kdy poznala," vložil se mu do slov Santini s úsměvem na jeden koutek. Zatímco orchestr se tlumeně zasmál, Jonas se pouze zamračil.

Jonas následně rozhodil rukama, „tak tedy pití pro všechny," zahlásil a sklidil krátký potlesk, který zakončil slovy: „Vyjma našeho klavíru."

•••

Koncert trval déle, než si Santini myslel. Padala noc, záda měl ztuhlá, oči poměrně těžké a nejraději by se odebral domů, kde by padl do teplé postele a spal by do dopoledne, ale nechtěl se vyhnout společnosti, která mu byla nabídnuta.

Nejdříve se odebral napít s orchestrem, kde mu nakonec drink byl objednán, ale moc dlouho se s hudebníky nezdržel. Připadalo mu, že k nim beztak nepatří a raději se přidal mezi hosty společně s Jonasem, který se vydal hledat svou ženu a její rodinu. Ačkoli by Santini rád viděl Kristarkovu rodinu, odpojil se od Jonase s tím, že si potřebuje ještě pár věcí vyřídit.

Avšak místo toho, aby se vydal za někým, koho hledal, postavil se do rohu. Do samotného koutu místnosti, kde se opřel o chladnou zeď, mezi prsty mnul nožičku vysoké sklenice a čekal. Věděl, že to, co hledá, za ním samo přijde – také to dělal.

•••

Od chvíle, co Jassen poznal prince Elaina, se Santini pokoušel vyhledat jakoukoli vhodnou chvíli, která by mu dovolila odjet do města, kde by ho mohl vidět. Nechápal, odkud přichází to nadšení a touha, ale nijak s tím ani nebojoval.

Poprvé se tak stalo přibližně po týdnu od večeře. Dovolení měl přímo od Jassena, ale mistr se zdál, že je nesvůj. Spíše se v něm odrážela otcovská starost, kterou si Santini moc neuvědomoval. V jeho životě v té chvíli existoval pouze jeden cíl, který zaslepil všechno okolo.

S Elainem se vydal na večeři do restaurace, o které vyprávěl, že ho nechtěli pohostit, protože si mysleli, že nemá na zaplacení. Od toho incidentu byl vítaným hostem a říkal, že se na to místo vrací z toho důvodu, aby všem připomínal událost, která se stala. Nedělal to dle jeho slov z podlosti, ale zpětně se nad tou historkou bavil a rád ji připomínal i restauratérům.

K večeři si dali pečenou kachnu s vínem, následoval jablečný koláč a to vše na účet podniku.

Později Elain nabídl, že Santinimi zaplatí kočár domů, ale ten odmítl, že se ještě nechce vracet a zda by bylo možné se jít někam posadit. Princ se tím zdál překvapen, ale navrhnul, aby se odebrali do jeho apartmá, kde si mohou dát více vína a povídat si v klidu bez toho, aby na ně někdo neustále zíral.

„Tvůj otec se zdá jako milý a starostlivý otec," řekl Elain v teple domova, když naléval hořký ostrý nápoj do nízkých sklenic, „trochu jsem se ho bál, když jsem k vám dorazil," přiznal se se smíchem.

„Mistr Jassen umí být občas ostrý," odpověděl na to Santini, který seděl nervózní na pohovce. Připadalo mu, že tam nemá co dělat, ale žádná část jeho těla mu nechtěla dovolit odejít. Chtěl na tom místě strávit celý zbytek svého života, pokud by to znamenalo, že by tam s ním byl i princ.

„Říkáš mu vždy... mistře?" podivil se Elain. Položil na stolek nejdříve první sklenku, poté druhou a následně se posadil, opřel se o vysoké opěradlo a tělo natočil lehce k Santinimu.

„Asi... Většinou ano," zamyslel se Santini, „občas i pan Rheedosi."

„Proč?" nechápal Elain.

Santini nad odpovědí dlouho přemýšlel. Vnímal Jassena jako svého učitele a mistra, ale zároveň i jako velice blízkou osobu, která pro něho byla jako rodinou. Byl mu zcela určitě blízký jako otec a občas ho tak i nazval, nejčastěji ve společnosti Emmy. „Protože občas ho víc vnímám jako mistra než otce. Když mě učí, například."

Elain nechápavě protáhl rty, napil se tmavě hnědé tekutiny a pokrčil rameny. „Můj otec je král, ale vždy je to pouze otec."

„Asi se to tu prostě dělá," zamyslel se chlapec, „Jassen má přátele starostu, dirigenty a jiné významné lidi, ale často jim neříká jménem, ale tím, čím jsou významní. Vy – ty – pro něj vždy budeš princem, ne Elainem."

„Ale pro tebe budu Elain, že?" zeptal se medovým hlasem. Podepřel si hlavu rukou, kterou opíral o opěradlo pohovky a přitom hleděl na Santiniho pohledem, který byl ve stejné míře příjemný i nepříjemný. Líbilo se mu, když na něj někdo tímto způsobem hleděl, ale zároveň mu připadalo, jako by pod tím pohledem byl nahý a bezmocný.

„Ano," hlesl, ale svou odpovědí si nebyl zcela jistý.

Nastalo ticho. V celém domě se ozývala pouze meluzína a praskání ohně v krbu, ale Santini by přísahal, že muselo být slyšet i jeho zmatené srdce, které silně bilo na poplach pokaždé, kdy na něho Elain pohleděl. Princ se zdál, že nemá co říct, pouze nehnutě seděl, prohlížel si mladíka a lehce se usmíval.

Chlapci přišlo, že by měl promluvit, ale netušil, co by měl říct. Pohrával si s prsty ve svých dlaní, hleděl do svého klína a pokoušel se uklidnit.

„Budeš ke mně upřímný, Santini?" optal se Elain, když se už zdálo, že ticho nikdy neskončí.

Santini beze slov zvedl zrak a přikývl. Byl jak na jehlách, když vyčkával, na co bude dotázán.

„Líbí se ti muži, že?" zeptal se.

Tou otázkou byl Santini zaražen. Byl si zcela jistý tím, že je přitahován pouze krásnými muži, na které hledí raději než na obrazy, ale nikdy neočekával, že na to bude dotázán. Ta otázka mu byla vlastně i nepříjemná a stahovala mu hrdlo. Bál se odpovědět pravdu.

Polkl, jemně přikývl a pokoušel se uklidnit třes rukou.

Elain si jeho nervozity nevšímal, stále se lehce usmíval, podepíral si hlavu a zeptal se: „Pouze muži, že?"

Tomu Santini moc nerozuměl, ale opět nervózně přikývl.

„Potkal jsem v životě muže, kteří mají rádi ženy, muže, kteří mají rádi muže a ženy a dokonce i muže, kteří považovali lásku za něco, co ve svém životě nepotřebují, ale nikdy v životě jsem nepotkal muže, který by chtěl pouze mužskou přítomnost," řekl, pozvedl jeden prst a letmo poukázal na Santiniho.

Ten se stále pokoušel uklidnit, ale moc to nešlo. Pouze měl jednu otázku: „A kterým jsi ty?"

Elain pokrčil rameny: „Budu mít poblíž sebe toho, kdo se mi líbí, nehledě na to, kým je."

•••

Ze vzpomínek ho vytrhla postava s dvěma poháry bílého vína. Santini beze slov jeden pohár přijal a lehce ho pozvedl, než se napil. Nic neříkal, pouze hleděl na mladého Amaranthina, který podobně netušil, co by měl říkat. Tušil však, co má na jazyku.

„Přijde ti jejich hra složitá?" optal se.

Amaranthine jenom lehce přikývl, ale nic neříkal. Ve tváři byl bledý a zdálo se, že ani neví, co by na to všechno měl říct.

Santini jen pokrčil rameny, „být dobrým není snadné," řekl mu prostě. „Vyžaduje to čas, energii, snahu a taky je k tomu třeba základ v podobě určitého talentu."

Něco v pohledu Amaranthina bylo divné. Santinimu přišlo, že začátek jejich rozhovorů je vždy příjemný, způsobuje napětí, ale jak slova pokračují, v mladíkovi se něco pere, čemu nerozumí. Vztek a odpor, možná taky strach a stud? Nedokázal poznat jedinou emoci, kterou v něm vyvolával, ale nechtěl si připouštět, že by to mohl být sebemenší problém.

„Každý se chce dostat z chudoby a nejlépe tak zachránit i celý zbytek svého světa, ale lží a podvodem se daleko nelze dostat," upozornil ho Santini. Jeho lež o rodině nikdy nepraskla, ale o svém talentu a práci nikdy nelhal. Vše, co dokázal, si zajistil sám a jeho rodina nebyla podstatná.

„Nelžu a nepodvádím," ohradil se Aran. Zatímco za jeho zády panoval večírek a zábava, on se hněval, „stačí trochu práce a dokážu to, co chci."

Santini naklonil hlavu do strany, „ale ty nejsi skladatel a chtěl si být Rheedosem, že? Toho ale bez skládání nedosáhneš."

Mladík nemluvil. Hleděl na Santiniho a nakonec musel i uhnout hlavou do strany: „Nechci být chudý a umřít ve špíně a mrazu. To chci."

Na to mladý skladatel jenom pokrčil rameny, „uvidíme, jestli na to máš." Udělal krok vpřed, aby mladíkovi naznačil, že odchází, ale místi uhnutí ho překvapil pravý opak, kdy se Amaranthine postavil Santinimu přímo do cesty.

Dívali si zblízka do očí, ale zatímco byl Santini překvapen a až zaražen jeho chováním, Amaranthine se zdál, že polyká slova, kterých by brzy mohl litoval a přemlouval sebe samého, aby mlčel.

„Pamatuj, že v tomhle větě máš reputaci pouze jednu a každá chyba bude navždy otisknuta na tvém těle," upozornil ho Santini suchým hlasem.

Mladí se stále nehýbal, bojoval sám se sebou a trvalo nemile dlouhou chvíli, než uhnul skladateli z cesty a nechal ho odejít.