Emma se toho večera rozhodla povečeřet o samotě a Santini tak neměl důvod zůstávat v domě. Odřekl své vlastní jídlo a místo toho si nechal zavolat kočár, zatímco se šel převléknout. Oblékl si prosté plátěné kalhoty, kotníkové hnědé boty a bílou košili, kterou završil krátkým tmavým kabátem, s lehkou šálou a nízkou čepicí, protože venku foukal nepříjemný vítr.

Neplánoval jít někam, kde by bylo třeba honosného oblečení, chtěl být spíše prostě oděn, aby nelákal nikoho pozornost, ačkoli věděl, že nebude úplně neviditelný a beztak ho někteří poznají. Bylo mu vlastně jedno, kdo jeho tvář pozná, pouze nechtěl ukazovat více, než bylo třeba.

Venku poprchávalo, kočár čekal pod schody a kočí se zdál trochu unavený. Hrbil se pod nízkou stříškou, kterou měl k dispozici a zcela určitě si přál, aby mohl být schovaný doma a ne venku. Sotva se však Santini přiblížil, narovnal se a zeptal se, kam směřují.

Santini však neodpověděl. Mlčky nasedl do vozu, usadil se do čalouněné sedačky a hlavu pootočil k okénku, aby sledoval večerní svět okolo.

Kočí ještě chvíli vyčkával, zda mu bude odpovězeno a když se tak nestalo, vyjel. Mlčení znamenalo pouze jedno místo, které bylo tichou domluvou mezi dvěma muži. Kočí věděl, že má mlčet, Santini věděl, že nic nemusí říkat.

•••

Nejpřekvapivější pro Santiniho poté, co přišel do města, nebylo to, že měl vždy co k jídlu, že poprvé poznal, jak ve skutečnosti vypadá, ani to, jakých velikostí mohou domy nabývat. Věc, která ho nejvíce udivila, byla ta, kterou lidé nazývali sexem. Magická intimita mezi dvěma lidmi, o které nikdy předtím neslyšel a poté, co se tak stalo, byl rudý až za ušima a nechápal, proč to lidé dělají a mluví o tom. Jako dítě věděl pouze pár věcí – že existuje láska mezi mužem a ženou, která vede ke stvoření rodiny a vytvoření tak toho nejdůležitějšího, co na světě existuje. Láska vždy náležela pouze dvěma lidem a nikdo do ní nesměl vkročit.

Ve městě byl překvapen tím, že pojem láska viděl i na vlastní oči. To, co bylo považováno za vrchol nevkusu provést na veřejnosti mezi chudými, bylo mezi bohatými pouze projevem náklonosti, který mezi lidmi nebudil žádné pobouření. Naopak byli mnohdy potěšeni tím, když viděli mladou lásku vzkvétat a starou pravidelně zalévat. Mezi ty veřejné projevy se řadilo držení za ruce a jemné polibky, držení poblíž sebe a něžná slova. Nic z toho do té doby Santini neviděl a Jassen velice brzy pochopil, že je chlapec zcela nezasvěcený do všech pojmů a oblastní, které láska obsahuje.

Vysvětlil mu vše, co mladý muž potřeboval vědět, neostýchal se žádnými slovy a to ani přesto, že viděl v Santini tváři čisté zděšení.

„To je nevkusné!" děsil se chlapec.

„Co je nevkusného na lásce? Nebýt lásky a sexu, nebyl bys na světě."

Později chlapec pochopil, že za lásku by se člověk neměl stydět a už vůbec ne za sex. Věděl, že se nejedná o klasické téma, ale blízcí přátelé mnohdy mluví i o něm, více či méně otevřeně. Poznal i to, že láska vždy nevede k sexu a ne všechen sex vede k lásce. V prvním případě se nemuselo nutně jednat o milostnou lásku, ke které sex patřil, ve druhém případě nemusela přicházet tužba o lásce, ale pouze o uspokojení jedné potřeby a chtíče, kterou skoro každý člověk někdy pociťoval.

Santini mířil k vykřičenému domu.

Jezdil vždy k jednomu. Ležel kousek od řeky v severní části města, kde nebylo mnoho chudých, ale jednalo se spíše o zapomenuté místo, kde žil každý, kdo sice nebyl někdo, ale zároveň nebyl ani nikdo. Byli to obyčejní lidé, hleděli si svého a dům zvaný Zlatý bál je nijak nepohoršoval. Obecně platilo, že podobný typ domů se nachází až mimo centrum bohatství, aby nebyly na očí cizincům, ale nenachází se v naprosté chudině, kde byl sex zapovězeným slovem.

Kočár zastavil před dveřmi, Santini z něho vyskočil, zaplatil kočímu a oznámil mu, že může jet. Domů se později dopraví sám. Kočí pouze pokývl hlavou a rozjel se pryč, zatímco si Santini urovnával oblečení.

Zlatý bál byl třípatrový dům, okna byla ozdobena květináči, kde přes léto kvetly květiny všech barev a fasáda byla natřena nažloutlou barvou. Pokud člověk to místo neznal, ani by nepochopil původ toho místa. Ani z vnitřku nevycházel smích, nejednalo se o místo, kam by lidé přišli, zaplatili si kupu společníků a s nimi pili do rána a užívali si. Zlatý bál byl klidné místo, kde kromě jistoty, že jméno návštěvníka nikdy nebude vyzrazeno, existovala také jistota, že člověk najde to, co vyhledává.

Santini otevřel dveře, pamatoval si, že při jeho poslední návštěvě vrzaly, ale nyní byly tiché a kromě tepla z krbu ho uvítal také tichý pozdrav ženy sedící za vysokým dřevěným pultem. Černé vlasy měla uvázané v drdolu, pár pramenů vlasů jí padalo do tváře s jemným make-upem.

„Dobrý večer, pane Rheedosi," pozdravila ho.

„Dobrý večer, Pieno," oplatil jí pozdrav a přešel blíže. Sundal si čepici, kterou položil na pult a lokty se o něj zapřel.

Žena seděla na stoličce, hleděla nahoru Santinimu do očí a zeptala se, co by si dnes v noci přál.

„Láhev vína, prosím a má dnes Krish volno?"

„Oboje pro Vás ráda zařídím," usmála se Piena. Vstala, ukázala rukou ke schovanému černému schodišti a vyzvala Santiniho, aby se prozatím odebral nahoru, než bude vše připraveno.

Santini pouze poděkoval, vzal svou čepici a vydal se směrem, který mu byl dán.

Po nízkém točitém schodišti se dostal do prvního patra. Vedla tam dlouhá chodba s podlahou z tmavě hnědého dřeva a po stranách bylo celkem osm dveří. Deváté byly přesně proti schodišti. Vydal se k těm posledním a naslouchal tichému smíchu, který vycházel z jedněch dveří. Zlatý bál byl té noci poměrně prázdný, ale na tom mu moc nezáleželo. Nebyl zde kvůli společnosti jiných, přišel kvůli jedné láhvi vína a pro někoho, kdo se jmenoval Krish.

Otevřel dveře do potemnělé místnosti. Naproti dveřím ležela prostorná postel potažená černými lůžkovinami, pod jediným oknem dvě křesla, malý kulatý stolek s vázou a malým pugetem červených růží. Zavřel za sebou dveře a přešel vpravo, kde byl malý barový stolek s lahvemi lihovin. Vzal jednu vysokou průhlednou láhev, nalil si do nízké sklenky zlatou tekutinu a na jeden hlt ji vypil. Hrdlo se mu zalilo hořkostí a nasládlým ocasem na konci, ale nemohl říct, že by mu to pití chutnalo. Dělal to však vždy, jenom nechápal, proč vlastně.

Usadil se do jednoho křesla, levou nohu si hodil přes pravou, loktem se zapřel o opěradlo a hleděl z okna na černé město. Obloha byla zamračená, na okno dopadalo pár kapek deště a zdálo se, že okolí je zcela mrtvé.

Trvalo snad čtvrt hodiny, než někdo zaklepal na dveře. Santini pootočil hlavu a řekl rázné: „Dále."

Sledoval, jak se klika ohýbá, dveře otevírají a do místnosti vchází mladík. Nebo spíše muž. Věkově byl velice blízko Santinimu, dlouhé světle hnědé vlasy měl rozpuštěné a spadaly mu pod lopatky. Uprostřed levého obočí měl mezeru po jizvě, kterou si udělal jako dítě a na Santiniho hleděl tmavě hnědýma očima. Tvář měl schovanou v několikadenním strništi a oblečený byl ve volné světlé košili a dlouhých kalhotách, které mu skrývaly chodidla.

„Dlouho jsme se neviděli," řekl Krish medově sladkým hlasem, zavřel za sebou dveře a zvedl ruku, ve které držel lahev vína.

„Nebyl důvod," odpověděl Santini.

Krish se lehce usmál, odložil láhev na barový pult, zašrouboval do korku vývrtku a jedním silným tahem uzávěr vytáhl. Poté uchopil dvě vysoké sklenice a přesunul se do druhého křesla vedle Santiniho.

„Slyšel jsem, že jste měl narozeniny," řekl Krish tiše, zatímco naléval bílé víno do sklenic.

„Už tomu tak bude," pokrčil Santini rameny, uchopil jednu sklenku a s Krishem si přiťukl bez jakéhokoli přípitku nebo důvodu, proč by měli pít.

Nastalo ticho. Santini potkával Krische přibližně dvanáct let, někdy vícekrát za rok, někdy se před rok neviděli, ale vždy se Santini vracel právě k němu. Ne kvůli citům, necítil k tomu muži žádné city, ani přátelství, ale věděl, že dlouhovlasý muž mu vždy dá to, pro co přijde. Ne vždy se nutně jednalo o sex, občas to bylo jenom mluvení, jindy tiché sezení při pití.

„Vypadáte smutně," poznamenal Krish.

„Jsem smutný," odpověděl na to krátce Santini, „takže se tvářím správně."

„Mohu udělat něco pro to, abyste nebyl?" zajímal se Krish.

„Možná později," zakroutil Santini lehce hlavou, „nejdříve bych se rád napil a zeptal se na radu."

Krish nic neříkal. Položil svou sklenku na stolek, spojil dlaně v klíně a skrze pramen vlasů sledoval Santiniho, který stále hleděl z okna do černého města.

Přemýšlel, co vlastně u Krishe hledá. Snad vše, co mu mohl nabídnout, ale snad i toužil po radě a plácnutí přes prsty. Cítil se jako dítě, ale neměl otce, který by ho poučil. Nebo měl, ale jeho otec mnohdy nevěděl, že má vůbec syna.

„Bylo mi ctí poznat jednoho mladého muže, ve kterém jsem ihned viděl potenciál. Ukázalo se však, že jsem ten potenciál akorát tak chtěl vidět, protože je tou nejkrásnější věcí, co jsem kdy viděl a chtěl bych, aby někdo takový patřil zrovna ke mně, ale čím více času s ním trávím a poznávám ho, vnímám pouze to, že je to nevycválané dítě, které nechápe, jak se má chovat a jediné, co mu mohu přinést, je pošpinění jména a špatné pochopení sebe samého."

Krish si odhrnul vlasy z čela, prameny si zasunul za ucho a více zaplul do svého křesla, aby mohl Santiniho poslouchat. Zamyšleně se mračil, ale ve tváři neměl žádný soud.

„Byl jsem mladší než on, když jsem poznal prince, ale sestra měla pravdu, když mě varovala, aby to nedopadlo stejně jako s ním, avšak nyní jsem já ten princ a mladý Amaranthine je mnou, když mi bylo čtrnáct let."

„Nechcete mu ublížit, jako on Vám?" zeptal se Krish.

Santini protáhl rty do úzké linky, „Elain mi nikdy neublížil, spíše naopak. Rozmazloval mě, hýčkal, miloval a já miloval jeho, ale poté odešel a nechal mne zde. A já vím, že to je to jediné, co bych přinesl i já Amaranthinovi – krásné chvíle a hořký konec."

„Nerozumím tomu, o jakou radu žádáte," přiznal Krish nejistě.

Santini si povzdechl, „asi to není úplně žádost o radu, spíše... Chci vědět, jak moc špatným člověkem budu, když mu to všechno provedu."

Krish se zarazil. Rozpojil ruce, které měl na klíně a hleděl do země, která mu nepřinášela žádnou odpověď. „Myslím, že mu ublížíte minimálně tak, jak bylo ublíženo Vám a pro Vás to bylo utrpení... Hodně zlým člověkem budete."

Santini vstal. Odložil prázdnou sklenici od vína na stolek, stál zády ke Krishovi a chvíli jenom beze slov koukal do zdi, na které viselo malé zrcadlo. Utrpení, zopakoval si to slovo. Bylo to utrpení v mnoha smyslech.

„Dobře," hlesl. Zvedl ruce, začal rozepínat horní knoflíky své košile a přitom se vyzouval i z nízkých bot. „Beztak již zlým člověkem jsem."