Z Amaranthina bylo cítit sebevědomí. Bylo to vidět v tom, jak stál, jak se na Santiniho díval, jak se usmíval. Byl zcela jiný než Santini, když přišel do tohoto světa.

„Těšil jsem se na den, kdy se znovu setkáme a já Vám budu moci zahrát," přiznal Amaranthine ihned z počátku.

„Také jsem se nemohl dočkat, až Vás uslyším," pustil se do toho ihned Santini. Stáli spolu v knihovně. Byla menší než ta, kterou měl Jassen, ale zdála se prostornější a byl zde i stojan s notami a na stolku odložené housle v černém pouzdře.

Amaranthine se pouze lehce usmál, vyhrnul si rukávy bílé košile a přešel ke stolku. V té chvíli se však zarazil, hlavu pootočil k Santinimu a zeptal: „Ale proč tak brzy?"

Santini pouze lehce pokrčil rameny, „proč s něčím takovým otálet?"

„Říkali, že jste velice zaměstnaný muž a bude zázrak, pokud si na mne uděláte v brzké době čas, ale mám do té doby poctivě cvičit, abych nebyl okamžitě odmítnut," vysvětlil mu Amaranthine nejspíše to, co musel slyšet mnohokrát. Ne to, že je Santini zaměstnaným mužem, ale že nesmí být okamžitě odmítnutý.

Santiniho to donutilo přemýšlet. Odkud se ten chlapec vzal? Kde ho Rauhellinové našli a jak velkou naději do něj vložili, že ho vzali k sobě a nejspíše mu zaplatili nejlepší učitele a nástroj, aby se zlepšil v tom, co už nejspíše musel umět? A jaký osud ho potká, pokud nebude vynikající.

Poblíž Santiniho nebylo žádné křeslo ani pohovka, avšak místnost byla plná nízkých a vysokých polic, stolků a nízkých schůdků. Opřel se o jeden stůl, uvolnil se a dlaně spojil před tělem, lehce pokrčil rameny, než řekl: „Mohu být zaměstnaný, ale vždy si udělám čas na to, co mě zajímá." Nechtěl se ho ještě ptát, jaký byl jeho osud a odkud přišel, na to bylo brzo a lidi, kteří přišli z nejhoršího, o tom mluvili neradi.

„Zajímá Vás hudba, nebo já?" zeptal se Amaranthine okamžitě. Na tváři měl však stále úsměv. Pouze na jeden koutek a bradu měl přitom nadzvednutou. Nebylo to milé, nechtěl ani působit sympaticky, spíše se v něm odrážela klukovská nerozvážnost a provokace, která měla patřit k přátelům, nikoli k tomu, kdo mu mohl zajistit slávu a bohatství.

„Jste drzý," obeznámil ho Santini s klidem, „mnozí to zde budou považovat za klad, protože je to něco nového, co zde pod výchovou svých rodičů nikdy nepoznali – lidé zde mají rádi novinky. Ale brzy pochopí, že ta novinka nese neúctu k nim a mohl byste se dostat do maléru a nelibosti zdejších občanů. Těch, kteří by Vás následně měli živit, pokud jste skutečně dobrý."

Na tváři mladíka bylo vidět zaražení a nejistota ve volbě dalších slov. Santini však chápal, kde se v jeho nitru brala potřeba drzosti vůči osobě, která proti němu stála. Někde hluboko uvnitř totiž bohatými opovrhoval a necítil k nim jakýkoli respekt, i když by měl patřit do jejich vrstev. Jako dítě musel slyšet tolik nadávek a kleteb vůči majetným, že je to jeho přirozeností. Ale vlastně to bylo i dobře. Kdyby chudý kluk nebyl drzý, nikdy by se nedostal tam, kde zrovna je. Santini by nikdy nevběhl na podium a nezahrál, Amaranthine by ztratil svůj šarm, který Santiniho nejvíce zaujal.

„Lekce chování jsem zde bohužel ještě nedostal," pokračoval nakonec Amaranthine v podobném tónu, jako se rozhovor do té chvíle ubíhal.

„To byste měl," pokynul Santini krátce hlavou, jako kdyby snad i očekával, co dalšího chlapec řekne – jakou otázku mu položí.

„Snad byste mi Vy mohl nějaké lekce dát?"

Nastala odmlka, kterou protnulo pouze cvaknutí zámečků na pouzdře houslí.

„Uvidíme," hlesl Santini a bradou poukázal k nástroji, „záleží, zda jste skutečně dobrý."

•••

„Jak dlouho hraješ?" zeptal se Elain. Seděli na pohovce, do které se Santini propadal, v pozadí praskalo dřevo a na jazyku chlapec cítil sladce hořkou pachuť pití, které mu Elain nabídl. Nechutnala mu, ale když ji pil, cítil se dospělý.

„Začal jsem... ani se nepamatuji," přiznal Santini nejistě, „v té naší díře byl muž, který měl klavír. Hodně starý a neměl dokonce ani některé klávesy, ale bylo to jediné, co jsme měli."

„Kde se tam vzal klavír?" nechápal Elain, „když jsem tam byl, lidé neměli ani boty, natož nástroj."

„Lidé říkali, že ten muž byl dříve bohatý, ale o všechno přišel a zůstal mu pouze ten klavír, ale nikdy jsem ho neviděl, že by na něj hrál." Santini se na chvíli odmlčel, převaloval studenou sklenku ve svých dlaních a snažil se dívat do červenohnědé tekutiny, protože ho pohled na prince znervózňoval. „Ale nemyslím si, že tomu tak bylo."

Elain jenom slabě pokrčil rameny a sundal ruku z opěradla pohovky, kterou až do té chvíle Santini cítil za svou šíjí. „Ať tomu bylo jakkoli," vydechl, „ten klavír tě dostal sem."

„A proč jste Vy šel sem?" zajímal se na oplátku Santini. Věděl, že Elain je tu pouze na krátkou dobu a poté se vrátí na ostrovy, kam patří a kterým by měl kralovat, až nastane jeho čas.

„Proč říkáš... Vy?" zeptal se Elain zmateně, „hodně lidí to zde říká vůči mně, ale mezi sebou je slyším většinou říkat ty. Proč to tak je?"

„Je to slušnost. Když potkáme někoho, kdo je nám nadřazený v postavení, nebo se neznáme důvěrně, oslovujeme se Vy," vysvětlil mu Santini. Za dvě noci již pochopil, že má Elain s jejich jazykem problémy.

„Nic takového u nás nemáme," zavrtěl Elain nechápavě hlavou, „ale proč si myslíš, že ti jsem nadřazený?"

„Jste princ," odpověděl Santini okamžitě, i když se i v něm odráželo zmatení. Pro něho samotného byl každý nadřazený, i když byl už mnohými napomínán, aby nepoužíval oslovení Vy. V Haymondu však nebyl nikdo, kdo by titulem byl nadřazený princovi. Zdejší politiku vedli radní, kteří byli voleni a také předáváni mezi rodičem a potomkem, ale nejednalo se o vůdce jako takové a už vůbec ne o šlechtice.

„Zde nejsem nikým," namítl Elain a mávl nad tím rukou, „a navíc," odkašlal si, vzal ze stolku sklenku, aby se napil a po polknutí se zeptal: „My se neznáme důvěrně?"

Každou chvíli Santini cítil, že nechápe více a více to, kam se jejich rozhovor chýlí, „nemyslím si," pronesl mumlavě.

„Škoda," hlesl posmutněle. Hleděl na Santiniho, v očích se mu odrážel oheň a tetování na jeho tváři vypadalo, jako kdyby mu černý inkoust tekl po tváři.

Santini zvedl k princovi zrak právě kvůli tomu tetování. Netušil, zda by měl něco říct, ale na mnohé se chtěl zeptat. „Mohu se zeptat? Bolelo Vás to tetování?"

Elain se zlehla usmál, „nebylo to nic příjemného. Některá místa bolí více, jiná méně."

„A která bolí méně?" zeptal se Santini.

„Záda, ruce, část břicho a stehna tolik nebolí. Tvář ano, ale je to tradice a trochu bolesti občas neuškodí."

„Máte tetování i na těch místech?" zajímal se ještě Santini.

„Chceš je vidět?"

•••

Amaranthinova hudba byla jemná ale něco v ní chybělo. Uším zněla slibně, klidně a hrál bez větších chyb, ale něco způsobovalo, že ta hudba nedokázala v Santinim probudit žádné emoce. Poslouchal, vnímat tóny, ale nedokázal si tu hudbu s ničím spojit.

Ruce měl složené na hrudi, hlavu trochu zakloněnou, a přitom sledoval mladíkovo tělo s lehce prohnutými zády. Vnímal více to, jak se kýve do rytmu, jak se mu svaly na rukou napínají a tvář se mu lehce pohybuje s tím, jak on sám vnímal svou hudbu, ale nic takového Santini sám neokázal pocítit.

Nejhorší na tom však bylo, že tu hudbu Santini znal – napatřila Amaranthinovi.

„Přestaňte," poručil mu, jakmile mu došlo, že poslouchá něco, co mu zahrají kdekoli v koncertní hale.

Amaranthine okamžitě přestal, ponechal housle na svém rameni a zmateně hleděl na mladého mistra.

„Tohle není Vaše hudba, naučil jste se noty cizí práce?" zeptal se.

Amaranthine polkl, položil housle i smyčec na stůl a nervózně si promnul dlaně. „Sám jsem nic nikdy nesložil."

„Rheedosové nehrají hudbu, kterou složili jiní," oznámil mu Santini suše, „až budete mít něco, co mi můžete představit – víte, kde mě najít."