Kristark se sice nezdál podrážděný, že se jeho dcera vrátila domů mnohem později, než tomu tak mělo být, ale Santini se přesto cítil špatně, že to dopustil. Odmítl navíc Kristarkovo pozvání na oběd s omluvou, že má ještě mnoho věcí na práci, ale někdy se rád zastaví, až mu to situace dovolí.

Poté se odebral zpět do kočáru a nadiktoval místo, kam chtěl být odvezen. Zcela určitě Emma očekávala, že se vrátí domů k obědu a byl si vědom, že se bude zlobit, až tak neudělá, ale chtěl udělat něco jiného a věděl, že by mu to nedovolila. Lepší výraz bylo to, že by s jeho rozhodnutím nesouhlasila. Byl dospělý, nemusel poslouchat, co mu říkají jiní, ale s Emmou vyrostl a bylo dobré alespoň vnímat, co mu říká. Věděl však, co by řekla, proto se celému tomu rozhovoru vyhnul a dorazil k sídlu Rauhillenů neohlášen.

Neohlášený příchod bylo ro nejdrzejší a nejhrubější, co mohl člověk udělat. Bylo slušností poslat alespoň o hodinu dříve posla, který by návštěvu oznámil, ale on neudělal ani to. Místo toho nekráčel ve středu města ke dveřím a tam se ohlásil s tím, že by rád mluvil s pánem domu. Dveřním se ošíval, byl z toho celý nesvůj, ale po krátkém přemýšlení dovedl Santiniho do malého přijímacího salónku, který byl laděn v nepříjemně agresivní červené barvě. Každý kousek zdi byl pokryt obrazem od známých i neznámých umělců, koberec byl dovezen z veliké dálky a to jediné, co měl plnit, bylo ukázat hostům, jak bohatí Rauhellinové jsou. Povedlo se.

Santini čekal poměrně dlouho, ale nevadilo mu to. Prohlížel si obrazy, přemítal, trochu i spal ve stoje. Byl celým předchozím dnem znaven a ani tento den nechtěl nijak nabrat energii, protože by věděl, že by neusnul, pokud by nestál právě na tom drahém koberci a nečekal na Sayneho Rauhelliena.

Pán domu dorazil se značně podrážděným výrazem, kterému Santini zcela rozuměl. Nasadil proto široký nervózní úsměv, lehce se předklonil, aby dal najevo hanbu, kterou si tímto způsobil a poté, co ho Sayne Rauhellien pozdravil, okamžitě spustil: „Dobrý den i Vám. Hluboce se Vám omlouvám za vyrušení a snad mi prominete mou drzost, ale předešlé noci jste mi způsobil dlouhou nespavost, která mně k Vám nakonec i přivedla."

Sayne lehce nadzvedl bradu, zamračil se, ale jeho výraz vyzíval Santiniho, aby mluvil dál. Ten pouze tiše polkl a pokračoval: „Chtěl bych si Amaranthina vyslechnout co nejdříve, proto jsem zde." Mluvil na přímo, protože věděl, že tyhle věci má Sayne rád.

Škubnutí koutku do úsměvu bylo ze strany Sayneho pouze krátké, ale Santini to zaznemanal. Sám se usmál a cítil hrdost – věděl, že Sayne setkání povolí, protože tímhle mu dal Santini naději, že by z chlapce mohlo něco být. Někdo by z něho být. Někdo, kdo by mohl nést jméno Rheedos a pro rodinu Rauhellinů by to byla velká čest, že objevili někoho, kdo byl toho jména hoden.

„Počkejte prosím zde," vyzval ho Sayne, „zeptám se, zda by Amaranthine se setkáním souhlasil."

„Děkuji Vám moc," pokynul Santini lehce hlavou a s úsměvem sledoval, jak muž odchází dveřmi do chodby.

Tušil, že má chvíli času. Usadil se proto do pohovky, bradu si zapřel o dlaň a hleděl ven z okna na město, které mu leželo u nohou. Každý v něm znal jeho jméno a přál si, aby se dostal na jeden jediný koncert, kde měl vystupovat, ale ne každému se to mohlo povést.

Kdyby se však před lety rozhodl jinak, jeho jméno by bylo v ostudě zapomenuto.

•••

„Princ?" otázal se Jassen už po několikáté. Nebyl schopen pochopit, s kým se Santini seznámil toho večera, kdy přijel mnohem později.

Chlapec měl tváře lehce zarudlé od pití, byl unavený a očekával, že mistr bude již spát, když ho kočár přivezl, ale Jassen na něho vyčkával.

„Ano, princ. Princ z Tasainových ostrovů. Pobývá pár měsíců zde," zopakoval Santini již po několikáté.

Byla hluboká noc, na Jassenovi byla vidět únava z nevyspání a nemoci, ale Santini mu nechtěl dovolit odejít. Chtěl vědět, zda zítřejší noc bude moct odejít, protože byl Elainem pozván k němu, aby mu zahrál.

„Nemyslím si, že jsi připravený," hlesl Jassen omluvně.

„Ale budu hrát jenom pro něho. A za pár měsíců odjede a už se sem nevrátí – prosím."

V té chvíli bylo oběma jasno, že Santini se neptá jako žák svého mistra, zda je připraven před někým vystoupit. Byl to rozhovor otce a syna, který se dožadoval svolení.

„Nechci, abys tam jel, abych byl upřímný," přiznal Jassen a promnul si kořen nosu, „nelíbí se mi to."

„Ale proč?" nechápal chlapec.

„Nelíbí se mi, jakým způsobem o něm totiž mluvíš," vysvětlil mu Jassen a mávl nad vším rukou. „Zítra si o tom můžeme pohovořit více, ale nepřeji si, abys k němu jel. Mohu mu však poslat vzkaz, že se sejdeme všichni," nabídl.

Santini hleděl na Jassena a poprvé od něho cítil zradu. Jako kdyby na světě nebyl pro něho, ale zcela proti němu. „To je v pořádku, chápu to," zalhal. Nechápal nic, ale naučil se ustupovat z bitev, které nemohl vyhrát. Vydal se proto do postele.

A následujícího dne o setkání s Elainem nemluvil. Ani Jassen se o něm nezmínil, protože snad očekával, že to chlapec vzdal, avšak Santiniho mysl nebyla schopna se odpoutat od toho, čeho mohl dosáhnout.

Večer si šel Jassen lehnout dříve, stále se necítil dobře. Emma byla zalezlá v knihovně a Santini jí řekl, že se také cítí nemocen a půjde si lehnout. Do své ložnice skutečně zamířil, ale pouze na krátkou chvíli, aby se převlékl, vzal si kabát a vyběhl přes zahrady k přední bráně, kde čekal kočár. Předchozí noc totiž souhlasil, že přijde a Elain pro něho nechal poslat.

Chlapcova mysl se nijak neotáčela k tomu, že lhal a utekl.

A později ani neměl chvíli, aby se za svými činy otáčel. Elainův byt v nejvyšším poschodí budovy uprostřed města, byl teplý, voněl exotikou a nacházet se v něm bylo až hřejivé. Neměl mnoho místností, většina z nich byla spojena v jednu velkou, ale nacházet se v něm bylo uklidňující. Oheň praskal v malém krbu, Santini seděl v malém křesle a sledoval Elaina. Muž stál nad ním, ve své jediné ruce držel drobnou sklenku brandy, rukáv košile měl zkrácený a zlátovaný, aby nebyl vidě zbytek ruky, který mu zůstal. Vyprávěl mu zrovna, jak o svou ruku přišel v boji, protože Tasainovy ostrovy jsou jiné od okolního světa a často jsou sužovány boji mezi jeho obyvateli. O půdu, o zlato, o korunu a Elain se do jednoho boje o korunu připletl, kdy si jeho strýc nárokoval trůn. Neuspěl, avšak Elain se vrátil bez své levačky.

Vyprávění však nebylo to, co Santiniho nutilo tak moc na tom muži držet pohled. Byl to jeho vzhled, který byl v mnohém tak moc protichůdný, ale dohromady zcela dokonalý. Potetovaná tvář se hustým vousem mu připomínala spíše někoho, kdo by zde žil na okraji společnosti, ale chůze, mluva a oblečení šité na míru spadalo do centra města, ve kterém byli. Nejzajímavější však vnímal přízvuk, který u Elaina slyšel jako u prvního člověka v životě.

„Ale dost o mě," utnul Elain svůj monolog. V ruce stále držel sklenku, ale jedním prstem ukazoval na zastrčený černý klavír v rohu místnosti, kam sotva dopadalo světlo od krbu.

„Zahraji," souhlasil okamžitě Santini a vyskočil na nohy. Prošel opatrně okolo Elaina, usadil se za klavírem a cítil, že mu stojí princ za zády.

„Hrajete také?" zeptal se Santini lehce nervózně. Připadalo mu, že v té chvíli zapomněl zcela vše, co se naučil a neměl tušení, jak hraje která klávesa. Přítomnost Elaina ho natolik znervózněla, že se potřeboval nejdříve rozptýlit.

„Bohužel, nic než pár nuzných not bych nevyloudil. Avšak tenhle klavír tu už stál, když jsem si byt pronajal," vysvětlil mu.

„Ach," hlesl Santini tiše. Položil ruce na klávesy, jen jemně pohyboval prsty, aby se rozpomenul, co má dělat a sotva si myslel, že se uklidnil, uslyšel zavrzání podlahy a Elain se zjevil vedle něho. Posadil se po jeho levici na dlouhou lavici a naklonil lehce do strany.

„Snad ti to nevadí, chci jen lépe vidět, jak hraješ," omluvil se mu princ s úsměvem.

„V pořádku," špitl Santini. Byl zvyklý, že vedle něho Jassen sedával, aby mu pomohl, ale Elainova přítomnost byla v mnoha ohledech horší. Bolelo ho břicho z toho, jak měl stažený žaludek a záda měl orosená potem. Netušil, co se s ním děje.

„Slyšel jsem, že pocházíš z velké chudoby," rozmluvil se Elain, když si všiml, že se chlapec nemá do hrání. „Z červí díry? Nějak tak tomu říkáte?"

„Z krysí díry," opravil ho Santini, „narodil jsem se tam."

„Krysí díry," zopakoval si Elain. „Jednou jsem se do takové díry jel podívat. Lidé hodně říkají, že jsou odporné a žít tam musí být strašlivé, ale moc jsem tomu nevěřil. Nic takového u nás nemáme."

„A přesvědčil jste se?" zeptal se Santini tiše. Nechtě vzpomínat na to, jak vypadalo místo, kde vyrostl. Skutečně bylo odporné.

„Bylo to skutečně to nejhorší, co jsem v životě viděl, avšak nechci mluvit o tom, jak zde žijí chudí. Zajímá mě jiná věc," odmlčel se.

Santini k němu pootočil zrak a zeptal se, co ho zajímá. Očekával otázku, která se bude týkat jeho. Kde má rodiče. Jak se odtamtud dostal. Jedna z těch dvou to musela být.

„Jak z něčeho tak ošklivého mohlo vzejít něco tak krásného?"

•••

Ta věta se Santinimu odrážela v mysli. Nikoli však jako vzpomínka, ale jako otázka, na kterou by sám rád věděl odpověď, když hleděl podruhé do tváře mladému muži s černými vlasy, který stál před ním. Srdce mu bušilo rychleji, než byl ochoten si to přiznat. A byla ještě jedna věc, kterou si bál přiznat. Ta byla horší, ale utvrzovala ho v tom, že Emma se pletla. Nedostával se opět do toho, co se stalo s Elainem – v tomhle případě jím byl on sám.