Nepokoušel se přes den ani představovat, jakým člověkem Gates Kaylin je. Jak vypadá, jak se obléká, jaký má tón hlasu – nic z toho mu nepřišlo na mysl. Bylo mu to svým způsobem jedno, ale ne nezájmem, pouze mu připadalo, že na to neměl takovou sílu.

Ale přestože neměl žádnou představu, překvapilo ho, jakým člověkem byl. Vysoký, ne oproti Santinimu, ale vysoký na poměry člověka jako takového. Santini mu sahal po prsa a stejně tak i Emma. Ramena měl široká, paže objemné, břicho lehce vypouklé a ne ploché, jak by se dalo považovat za ideál krásy. Měl černorezavé vousy, zastřižené, upravené, ale moc dlouhé, aby odpovídaly poměrům Heymondu. Vlasy měl naopak krátké, oči tmavě hnědé a šité oblečení na míru ve světle šedé barvě bylo to jediné, co odpovídalo městu, ve kterém žil. Košili i lehký svršek měl ve stejném odstínu, knoflíky zdobené safíry, ale jinak byl jeho oděv obyčejný – snažil se poukázat hlavě na to, co sám prodával.

Byl už na pohled přesným opakem Santiniho a to ho trochu děsilo. Obával se, že mu Gates rozdrtí dlaň, sotva mu ji nabídl, ale jeho stisk byl kupodivu příjemný, ačkoli cítil staré mozoly na jeho dlaních.

„Rád Vás poznávám," pronesl Gates hlubokým hlasem skrze vousy, které mu zakrývaly rty.

„Já Vás také," odpověděl Santini, krátce posunul oči k Emmě a pocítil nepříjemný pocit v zátylku, který nedokázal nikam zařadit.

Společně se přesunuli do jídelny, Santini se cítil slabý, unavený, trochu ho bolela hlava a netušil, o čem by měl s Gatesem Kaylinem hovořit. Věděl o něm pouze to, že prodává šperky, chce rýžovat zlato a z nějakého důvodu ho chce Emma s ním seznámit.

V jídelně na ně už čekala připravená večeře. Krémová polévka s drobnými kousky zeleniny, pečená kachna s medem, smaženým bramborem s máslem a drobnou mrkví, červené sladké víno a jahodové košíčky se šlehačkou.

Chtěl se usadit na své místo, po pravé straně čela stolu, ale Nimrad uchopil židli v čele a posunul ji vzad, aby se mohl posadit. Tělem mu projel nepříjemný chlad, snad ho to i fyzicky bolelo – už ani symbolicky nemohl držet Jassenovo místo. Krátce se podíval na Nimrada, který čekal, až se k němu přiblíží a poraženecky se usadil na židli, která mu celá ta léta byla cizí.

Emma byla posazena na své klasické místo, Gates dostal místo, které bývalo Santiniho.

„Jídlo vypadá skvěle," promluvil první Gates a prohlížel si polévku, která mu byla položena na prostírání. „Jako vždy," dodal s úsměvem, který ale věnoval jenom Emmě a Santini si to rychle uvědomil.

„Slyšel jsem, že tu v posledních týdnech trávíte mnoho času," pronesl Santini víc hruběji, než si přál. Pokládal si ubrousek na klín, ani se na Gatese nepodíval, ale cítil pohled obou na jeho těle.

„Ano, je tomu tak," odpověděl mu host nejistě, „byl jsem poctěn pár pozváními od Vaší sestry."

„To je milé," zareagoval na to, ale jedinou reakcí mu bylo kopnutí pod stolem přímo do holeně. Zaúpěl, zamračil se na Emmu, jejíž tvář se nijak nepohnula a pochopil, že se vrací do dětských let, kdy se mu snaží naznačit, že se nechová, jak po něm společnost chce. „Chci se omluvit, že jsem se k Vám nikdy nepřipojil," prohlásil Santini hlasitěji a pohled otočil ke Gatesovi, „ale poslední dobou mi bylo nevolno a byl bych nerad, kdybyste Vy nebo Vaši příbuzní chytli mé... nachlazení."

Po nepříjemném a trapném začátku probíhala večeře v klidu. Gates Kaylin Santinimu vyprávěl, jak se v Turellyku jeho rodina zabývala obyčejným kamenolomem, nebyli nijak bohatí a ani slavní, ale změnilo se to před pár lety zásluhou Gatese. Tvrdil, že pokud se přesunou pod horu, naleznou něco mnohem lepšího. Měl pravdu, místo do hor začali hloubit pod hory a brzy začali nalézat safíry. Rodinné mění se zvětšovalo, stejně tak i jejich těžba, kameny se začaly brousit, uzavřely smlouvy s klenotníky a následně se rozhodli přesunout své rodinné sídlo do Heymondu jakožto uzlu obchodu a sídlo luxusu.

Gates nebyl ženatý, měl šest sourozenců, tři zůstali v Turellyku a drželi dohled nad těžbou, jeden se přesunul k moři a ovládá obchod přes moře, dvě sestry a rodiče s ním odešli do Heymondu a jeden bratr se oženil na jihu a rodina o něm už bohužel léta neslyšela.

„Mé rodiče mrzí, že Vás ještě neslyšeli hrát," prohodil Gates u dezertu, „při našem příjezdu byly bohužel všechny koncerty vyprodané a další už dlouho ohlášené nebyly."

„Bohužel, byl jsem nemocen," odpověděl na to suše Santini.

„Až bude bratr zdráv, určitě Vám všem místa zajistí," vložila se do toho Emma s úsměvem, kterým Santinimu značila, že to musí zařídit, i kdyby měl vyrobit, očalounit a připevnit další řadu křesel.

„Jistě," odpověděl na to stejně suše a zabořil vidličku do jahody.

Nastalo ticho. Santini hleděl na své jídlo a čekal, zda nějaký z jeho společníků promluví, ale ani jeden se ke slovům neměl. Doufal, že to znamená konec večeře, ale sotva zvedl zrak, uvědomil si, že konverzace probíhá, ale není její součástí. Emma zírala na Gatese a přestože se její tvář nehýbala, něco mu říkala. Gates se naopak zhluboka nadechoval a lehce přikyvoval.

Odložil vidličku na talířek co nejhlasitěji mohl, aby na sebe upozornil. „Děje se něco?" zeptal se, sotva získal jejich pozornost. Emma nic neřekla, pouze se naposledy upřeně podívala na Gatese a poté natočila své tělo směrem k Santinimu.

„Rád bych se Vás na něco zeptal, pane Rheedosi," vydechl Gates. Pootočil své tělo k Santinimu podobně jako Emma, ruce si položil spojené na stůl a nadechl se. Hrudník se mu vzedmul, jeho velikost Santiniho i děsila a kdyby nemusel, určitě by na něj v té chvíli nekoukal.

„Ptejte se," vyzval ho pomalu. Cítil, že se mu tělem prohání nepříjemná křeč, netušil, co se děje, ale věděl, že to nic příjemného nebude.

„Chtěl bych Vás požádat, zda mi požehnáte, abych si mohl vzít Vaši sestru."

Jedna Santiniho část to věděla od samého začátku, ale odmítala tomu uvěřit z jednoho prostého důvodu – byla to Emma. Emma, jeho sestra, která se nikdy nechtěla vdávat, která nechtěla tančit, která nechtěla šaty. Ta, která milovala matematiku, která spravovala dům lépe než jakýkoli jiný muž a nikdy si nepotřebovala najmout účetního. Sledoval, jak se jeho přátele berou, jak provdávají své potomky, ale z jistého prostého důvodu věřil, že jeho se tyto věci nikdy týkat nebudou.

„Ale Emma se nechce vdávat," namítl tiše Gatesovi, který se tím prohlášením zdál překvapen.

„Nevíš, co Emma chce," namítla na to dotyčná rázem.

Santini nechápavě pootočil hlavu k Emmě. Nechápal, proč to říká, však to byla pravda – vyrůstali spolu, věděl, že se vdávat nechce.

„Ale ty ses nikdy nechtěla vdávat," zopakoval nechápavě svoje předchozí prohlášení. V té chvíli pro něj ani Gates Kaylin neexistoval, pouze Emma, které zrovna nerozuměl.

„Nechtěla jsem se vdávat, protože jsem nikdy neměla nikoho, za koho bych se provdat chtěla," namítla, „ale teď mám a chci to. Chci si vzít Gatese."

„Ne," hlesl tiše s pohledem na Emmu. Připadalo mu, že hledí na cizince – na někoho, koho nezná, ne na svou sestru.

„Ne?" zopakovala nechápavě s pohledem na muže, kterého si chtěla vzít.

Santini k němu svůj zrak také přesunul, rty měl nechápavě pootevřené, ale Gates se celou situací zdál být zmaten mnohem více.

„Ne," zopakoval pro obrovského muže.

Poté vstal tak rychle, že skoro překotil židli, odhodil na stůl svůj ubrousek a odešel z jídelny, protože měl pocit, že se pozvrací.