Všechny ty obyčejné věci mu připadaly neskutečně složité. Svléknout se, aby se mohl vykoupat, vylézt, aby se mohl obléknout do měkkého županu. Držet hlavu rovně, když mu Nimrad stříhal vlasy, jako to dělával už léta. Obléknout se, najíst se – proč jsou obyčejné věci najednou ta těžké?

Hleděl před sebe, unavený, přestože prospal celou noc a vstával teprve před pár hodinami. Chtělo se mu opět už jenom spát, ale o dojít do postele pro něho bylo složité. Chtěl usnout v sedě, ale i to bylo z nějakého důvodu nemožné. Hleděl před sebe, do okna, přes které prosvítalo slunce, poslouchal stříhání nůžek a sem tam viděl krátký pramen vlasů, jak se snášel k zemi.

„Kdo je Gates Kaylin?" zeptal se šeptem. Hlas měl chraplavý z únavy, horko těžko mu mohlo být rozumět, ale otázku opakovat nemohl. Neměl na to sílu.

Nimrad si však jeho otázku musel odvodit, možná mu i rozuměl, co říkal. „Pochází z Turellyku, pane Santini," započal krátce. Turellyk Santini viděl možná tak na mapě, město pod stínem vysokých hor, kde se sníh na vrcholcích držel i přes léto. „Zbohatl na safírech, které v horách nalezl a do Heymondu dorazil pro možné rýžování zlata na jih od města. Už si koupil mnoho pozemků v okolí a rozhodl se, že zde zůstane, protože je zde nejlepší místo pro obchod. Jeho klenoty jsou v posledních měsících velice populární."

„Nikdy jsem o něm neslyšel," namítl Santini.

„Nechtěl, aby o něm lidé slyšeli," odpověděl mu Nimrad pohotově, „poprvé se veřejně objevil na Plesu masek, kam byl starostou pozván. Slyšel jsem, že starostově ženě daroval sadu nádherných šperků a to mu zajistilo místo uvnitř."

Dávalo smysl, proč o něm nikdy neslyšel, ale už mu nedávala smysl jiná věc.

„Proč pan Kaylin tráví tolik večerů zde?"

Stříhání přestalo pouze na krátkou dobu, ale i tak Santini cítil vychýlení z rytmu, které mu způsobilo hustí kůži na krku. Věděl, že mu Nimrad v té chvíli za lže, protože si to Emma přála.

„To nevím, pane," hlesl po krátké odmlce.

Santinimu to stačilo, usoudil z toho jediné – nemá k tomu žádný důvod, který by se Santinimu líbil.

•••

Bláhově nabyl pocitu, že po koupeli bude tím, kým byl dříve. Koupel však neřešila veškeré problémy a sotva Nimrad opustil jeho ložnici, přepadla ho melancholická nálada. Seděl na židli proti oknu, ale hleděl do země, nehýbal se a neměl sílu ani vstát. Snažil se pochopit pocity, které se v něm roztahují poslední týdny, ale nechápal, co znamenají. Neznal je, nemohl jim porozumět, jako by na něho mluvili v cizí řeči.

Muchlal si v dlani lem své košile, kterou si beztak chtěl před večeří převléknout. Chtěl se jít projít do zahrady, protože si myslel, že mu letní vzduch pomůže, ale neměl sílu vstát. Přemýšlel, že by si na chvilku lehl a prospal by se, ale ani na to energii neměl. Zůstal tedy sedět na židli a utápěl se ve vzpomínkách na události posledních týdnů.

„Hniloby srdce sad," zopakoval si slova, která mu přišla na mysl. Verš, který složil Amaranthine na ukradenou hudbu, ve které uměl číst, ale sám by ji dle všeho nesložil.

Snažil se ty týdny přemýšlet nad tím, co těmi slovy Amaranthine myslel. Zda je skládal, jak mu přišla na mysl, nebo je snad mínil proti někomu – třeba proti sobě? Či snad Santinimu.

Možná by to pochopil, kdyby ho slyšel zpívat tehdy v noci na Plesu masek. Možná by mu to došlo, kdyby se na něho nehněval a poslechl by si ho.

„Kdybych nemohl spatřit vlastní krásy," opakoval si další verš. Zvedl hlavu, hleděl do zahrady, přijímal alespoň trochu toho tepla skrze okenice a nalhával si, že si krásné počasí užívá.

„Nikdy by nesmočil prst do kalné vody," zamumlal si. Narovnal se, záda ho bolela z toho, jak se celé týdny hrbil u klavíru a v křesle.

Pamatoval si, jak spolu mluvili o zrcadlech. O tom, jak poprvé spatřili své vlastní tváře, když poznali bohatství. Jediné, co předtím měli, byla kalná voda ukazující jejich nerovné tváře.

„Zpíval o sobě," šeptl si. Zapřel se dlaněmi o kolena, aby mohl vstát. „Ale co je hniloba v jeho srdci?" zeptal se, než udělal první kroky zpátky do své pracovny z ložnice, aby si mohl přečíst dopisy, které mu Amaranthine za ty týdny poslal.

•••

První Amaranthinův dopis byl omluvou. Nevzhledným rukopisem se omlouval za to, že odcizil Santiniho noty, ale myslel si, že jedině takhle mu ukáže, co mu skutečně jde – zpěv. Prosil ho, aby mu odpustil a jestli se mohou někdy vidět.

Ve druhém dopise se Amaranthine opakoval, doplnil, že rozumí, pokud ho Santini nechce vidět a ujistil ho, že nikomu neřekl, na jakou hudbu zpíval, nemá žádnou kopii not a připojil i sepsaná slova písně, kterou se mu pokoušel zazpívat.

Na tom celém zaujaly Santiniho následujíc verše:

Nikdy nechtěl jsem ublížit.

Nikdy nechtěl jsem lhát.

Nikdy však nebyly mé úmysly čisté,

protože sobcem je každý z nás.

Ve třetím dopise se Amaranthine přiznal, že se o Santiniho strachuje, protože ho celé týdny nikdo neviděl na veřejnosti a ruší se koncerty.

Ve čtvrtém posledním dopise napsal pouze dvě slova.

Odpusťte mi.

Avšak Santini mu odpustit nemohl. Neuměl to. Nikdy nikomu neodpustil křivdy vůči jeho osobě a jeho rodina byla příkladem, že vztek ve svém srdci může nést i desetiletí. Nemohl mu však odpustit ještě pro jednu věc – ta slova se ho dotýkala. Cítil je v sobě, v tom všem zlém, co provedl, přestože je Amaranthine zpíval o sobě. Dotkla se ho stejně jako Poslední žal Jassenův. Byla to přesně ta hudba, kterou si přál složit, ale Amaranthine vyjádřil veškeré ty pocity slovy, které k nim nechtěl, každý na ně totiž měl přijít sám.

Uchopil ještě list papíru s textem písně. Hleděl na poslední verš, který se zdál nedokončený, neseděl tam, přestože se vlastně podobal tomu, co bylo řečeno dříve.

To jezero kalné.

V Amaranthinově životě bylo také jedno jezero, které měla velký vliv na to, kým se posléze stal.

•••

Život v chudobě neměl moc pravidel, ale přesto se Santinimu vždy zdálo, že musel dodržovat přesný režim dne. Obdělávání malého pole, kontrolování nalíčených pastí, žebrání u cest do Heymondu, nošení vody, starání se o mladší sourozence, pomoc s opravou domů. Každý den byl stejný, ty zimní navíc horší, v létě cítil drobnou úlevu z dlouhých dní, kdy se k večeru mohl usadit u jezera za osadou a odpočinout si. Dříve se pokoušel na tom místě rybařit, ale pochopil, že tam ryby nežijí. Občas chytli žábu, ale to bylo vše, co jim mohlo jezero nabídnout. Z dřívějška tam však zůstalo molo. Už by sotva uneslo dospělého člověka, ale podvyživené dítě si mohlo sednout na jeho kraj, smáčet si nohy v chladné vodě a chvíli ignorovat ruch osady za loukou.

Častokrát se k němu přidával i někdo další. Chlapec stejného věku jako on, ale vyšší, hubenější s propadlými tvářemi a uhlově černými vlasy. V hodně věcech se jejich životy podobaly, žili na stejném místě, byli nejstaršími sourozenci, Santinimu zemřel mladší bratr, druhému chlapci naopak sestra.

U toho jezera si moc často nepovídali, jenom tam seděli na molu, házeli kamení do vody, užívali si letní slunce a chvíli ticha od práce.

To léto, v dětských deseti letech věděl Santini jednu věc – že toho chlapce miluje. Chápal pojem láska a snad ji i viděl v okolí a myslel si, že by ji také mohl sám pocítit s černovlasým chlapcem s očima jako sníh.

Nikdy si nevšiml toho, že by chlapec, kterému říkali Nimar, k tomu druhému něco cítil, ale možná byl pouze nesmělý. Kdyby necítil, proč by se Santinim chodil tak daleko k jezeru, když mohl spát? Určitě k sobě museli cítit vzájemnou náklonnost.

Na konci toho léta si Santini řekl, že je dostatečně starý, aby mohl lásku poznat a Nimara u toho jezera políbil. Tak neobratně a hloupě, jak jenom dítě mohlo. Bylo to však nevinné a pro Santiniho naprosto kouzelné.

Vzpomínka na první polibek však končí hrubým odstrčením. Zakymácel se, takřka spadl do vody a to poslední, co viděl, byl Nimrad metající pryč. Za jeho patami se zvedal prach, ani se neotočil a zmizel uprostřed pole.

U toho kalného jezera se Santiniho srdce bolestivě nalomilo.