Jaro se táhlými dny přeměnilo v léto. Řeka objímající Heymond začala vysychat, jak bylo zvykem, jarní kvítí odkvetlo, na ovocných stromech se objevovalo první letní ovoce a chladné večerní bály se změnily v teplé zahradní večírky. Santini se neúčastnil žádného ode dne, kdy pohřbil svého otce. Uzavřel se ve své pracovně, ze které málo kdy vycházel, neodpovídal na žádné pozvánky, neúčastnil se ani večeří s jistým Gatesem Kaylinem a jeho blízkou rodinou, kterou k nim Emma pozvala přibližně dva týdny po Jassenově pohřbu.

Něco se v něm zlomilo.

Věřil, že by si měl užít život, který si vybojoval, ale najednou měl pocit, že nic není skutečné. Pokoušel se hrát, do dlouhých nocí si přehrával noty, které mu Amaranthine ukradl, ale připadalo mu, že hledí na dílo, kterému nerozumí. Věděl, že v nich něco cítil, ale ten pocit byl ztracen a zatažen pouze urážlivými slovy, kterými mladík hudbu znesvětil.

Jednou denně mu Nimrad nosil poštu. Veškeré pozvánky mu Santini přikázal rovnou házet do krbu, ačkoli oheň nehořel, důležitou korespondenci posílal Emmě a soukromé dopisy odkládal na stolek u křesla. Po těch mnoha týdnech se malá hromádka změnila v nevkusný nepořádek, který přepadával na zem. Nechtěl ho uklidit. Občas si k hromádce sedl, pár obálek vzal a přečetl si jméno odesílatele. Nejčastěji se jednalo o Patinovi – Kristark, Wila-Mich, Chary-Mich, dokonce i Jonas mu napsal. Tušil, že mu píše o jejich narozeném dítěti, o kterém slyšel. Na jiných dopisech byla jména hudebníků, pár od starosty, mnoho od lidé, které si už nepamatoval. Nejspíše se jednalo o opožděné vyjádření soustrasti ke skonu Jassena.

A na pěti z nich bylo jméno Amaranthina.

Jeho dopisy vyčnívaly už na první pohled. Nezkušený rukopis jako od dítěte, které se teprve učilo psát. Věděl, že to neumí, ani čtení mu pořádně nešlo.

Ale noty přečte, říkal si pro sebe. Musel mít na to talent.

A ta slova – skládal je pouze v hlavě?

Zaskřípal zuby, zakázal si nad ním přemýšlet.

Vždy dopisy odhodil zpátky na nestabilní hromádku a přešel k oknu. Hledal venku inspiraci, která nepřicházela.

Po prvních týdnech, kdy se odpojil od světa, se pokoušel vrátit. Chtěl vědět od Emmy novinky, ale brzy se cítil přetížený. Ztracené klíče od zadní brány zahrady? Hloupost, která ho nezajímala. Večeře s Gatesem Kaylinem? Ani netušil, kdo to je. Nezajímal ho klenotník, který zbohatl na safírech, proč se vůbec odebral do tohoto města? Účty, rozzlobení lidé ze zrušených koncertů, společnost, která ho postrádá.

Všechno to bylo na něho až moc. Zvedal se mu u večeře žaludek a omluvil se Emmě, že musí odejít.

„Necháš mě tu opět týdny samotnou, jako kdybys i ty zemřel?" zeptala se ho suše té jedné noci.

„Ano," odpověděl jí polohlasem. Nebyl na sebe pyšný, ale nemohl jinak.

Chvílemi si i přál, aby mohl být někde jinde. S Ellainem na jeho ostrovech, kde by jeho jedinými úkoly bylo být krásným a hrát pro něho. Chtěl i cestovat za daleké vody, kde nikdo nezná jeho jméno. Ksakru – byl i i chudým, aby unikl z toho zmatku v jeho hlavě.

Vyžádal si, aby nikým nebyl rušen. Nepřijímal návštěvy, vše se mělo obracet na Emmu a jediný, kdo k němu mohl, byl Nimrad se vzkazy a Emma.

Právě Emma jednoho letního rána přišla. Santini tu noc přespal v pracovně, natažený v křesle, nohy položené na nízkém stolku. Bolelo ho za krkem a cítil se jako v jiném těle, když Emma třásla jeho lýtkem, aby se probudil.

Nic neříkal, rozlámaný se posadil, promnul si oči a nevnímal rozcuchané mastné vlasy, které přerůstaly jeho obvyklou délku. Emma se posadila na stolek, kolena blízko sebe, dlaně opřené o stehna a hleděla na svého bratra tím nejsmutnějším pohledem, který kdy viděl.

„Santini," hlesla jeho jméno zoufale, „co se s tebou děje?" ptala se.

„Nic," zalhal, ale vlastně ne. Netušil, co ho trápilo. Nejspíše byl jenom unavený ze života, který se mu obrátil vzhůru nohama.

Emma zvedla pomalu zrak k přetékající hromádce dopisů, tiše si povzdechla a před dalšími slovy se dlouze nadechla. „Trápí mě, že něco trápí tebe a nedokážeš mi říct co. Chceš lékaře? Promluvit si? Můžeme si jít na pár hodin sednout na zahradu. Venku je poslední dny krásné teplo."

„Nikam nechci jít," zasténal. Připadalo mu, že si nezaslouží jít ven.

„Dobře," šeptla a položila mu dlaň opatrně na koleno, „ale trápí mě tě vidět takto. Od smrti otce jsi úplně jiný."

Na to neodpověděl. Věděl, že za jeho stav mohlo víc věcí, ale smrt Jassena ho spojovala s Emmou.

„Ráda bych tě však o něco požádala," pousmála se lehce, ale úsměv jí na rtech dlouho nevydržel.

Opět nic neřekl, jenom k ní zvedl unavené oči.

„Pozvala jsem dnes na večeři Gatese Kaylinema a byla bych ráda, kdyby ses k nám připojil."

„Ani nevím, kdo to je," namítl Santini. Jestli si byl něčím jistý, byl to fakt, že nechce poznávat nové lidi.

„Je to milý muž a to je jediné, co nyní potřebuješ vědět," namítla, „a rád by tě poznal."

„Proč?" nechápal.

„Protože jsi pánem tohoto domu," připomněla mu Emma s důrazem, „a on tu již mnohokrát se svými příbuznými byl, aniž by tě poznali a věděli, kdo je ve skutečnosti hostí."

Santini se lehce nadechl. Nelíbilo se mu poslouchat, že je zdejším pánem, protože za něj stále považoval Jassena.

„Udělám to jenom kvůli tobě," hlesl, podepřel si hlavu, která mu připadala strašlivě těžká a už v té chvíli by unavený z celé té večeře, „ne pro nikoho jiného."

„Děkuji," šeptla, stiskla mu koleno a pomalu vstala.

Zůstala však stát na místě, hleděla na bratra z výšky a ten se ani neobtěžoval k ní zvednout zrak. „Vykoupej se, prosím, trochu páchneš."

Pousmál se, protože věděl, že to od něho čeká, ale necítil pobavení. Nepřišel však ani smutek nebo pobouření, věděl to o sobě, ale nedokázal s tím bojovat.

„Do večeře budu připravený," zachroptěl, než Emma opustila jeho pracovnu. Zavřela za sebou dveře a dala mu tím prostor... ke smutku. Tvář si vložil do dlaní a snad chtěl i plakat, avšak slzy nepřicházely. Seděl tam tak sám v zatuchlé místnosti, která mu dříve přinášela tolik radosti a nechápal, proč se v jeho životě vše otočilo k horšímu.

Nedokázal říct, jak dlouho se zakrytou tváří seděl. Neměl ponětí o čase – hodiny byly minutami, dny pouhými vteřinami, které mu protékaly pod rukama. Donutil se však stát, v kolenou byl slabý a neuvědomoval si, že to je také z hladu. Kdy vlastně naposledy jedl? Jídlo mu nosili, ale nepamatoval si, kdy se ho vlastně dotkl.

Posadil se ke svému klavíru, v podstavci měl stále své noty, ale přitom hudba byla zcela cizí. Pokusil se je zahrát, ale každý tón byl jako kopnutí.

Kopání znal, věděl, jak moc bolí a proto si k tomu hraní přirovnával. Bolelo to stejně a přicházelo to zrovna tak od toho, co miloval.

„Možná tě už také nenávidím," šepl do vzduchu a svá slova pronášel pro hudbu.

Zaklapnul klávesy, nechtěl se na ně už ani dívat. Potřeboval se umýt, ostříhat, vzít si čisté oblečení a trochu najíst.

Ne kvůli sobě, ale pro Emmu.