Smutek byl vždy vyjadřován černou barvou, ačkoli Santini nikdy nezjistil důvod, proč tomu tak je. Bral to však tak, že se jednalo o pocit, který ta barva vyjadřovala. Neprobouzela v něm žádný krásný pocit, pouze apatii, pochmurné myšlenky a chvíle smutku nevolají po barvách, které v něm emoce probudit mají. Snad proto přichází na řadu černá. Nesnášel, když ji musel oblékat, protože ji normálně považoval také za nudnou, ale nyní ji měl v náznaku, že má smutnit.

Hleděl dlouho na připravený oblek a dlouho se přemlouval k tomu, aby si ho oblékl. Venku svítilo slunce, obloha byla čistě modrá, tráva zelená a zahrady rozkvetlé – jak jen mohly? V knihách byl vždy ten den smutný, mělo pršet, aby se slzy ztrácely, měla být zima, aby tře ze vzlyků byl zaměňován s chladem. Nemělo být krásně, neměli zpívat ptáci.

Oči měl Santini těžké. Mnoho toho nenaspal, více proplakal a častokrát se přistihl, že jenom hodiny zírá do zdi bez toho, aby dokázal na cokoli myslet. Připadalo mu, že je spíše tělem, které už nemá duši, protože ta odešla společně s tím, kdy mu padl zrak na Jassenovo tělo. Nevypadalo to, že spal, protože ve spánku byl jistý mír, útěcha od bolesti, ale z Jassena byla prázdná schránka, která už nic necítí a nikdy ničím nebude. To nic, které panovalo ložnicí, protnul pouze Emmin pláč, která své emoce nijak nedržela na uzdě, na rozdíl od Santiniho, který nedokázal vydat ani hlásku. Před několika chvílemi panikařil, vztekal se pro ztracené noty a pak měl cítit něco zcela jiného? Jeho tělo na to nebylo připravené, snad si to ani neuvědomovalo.

V průběhu dalších dní plakal, naštvaně mlátil do zdi, vztekal se, odmítal přijmout pravdu, ale nic z toho Jassena nevrátilo. Každá kondolence, projevení lítosti a dopis, který přišel, ho akorát více znervózňoval a nedovoloval mu přijmout, co se děje. Možná proto sobecky doufal, že po pohřbu se svět uklidní. Sice nebude takový, jaký býval, ale lidé zapomenou na to, že drží smutek a nechají ho a Emmu na pokoji.

Santini už na pohřbech byl. Věděl, jak postupují, jak se chovat, co se děje. Věděl, jak se pohřbívají chudí a měl díky tomu pocit, že otupěl ke smrti. Musel kopat promrzlou půdu se svým otcem, aby vykopal hrob novorozenému bratrovi, který zimu nezvládl a tehdy neuronil jedinou slzu. Podobně to bylo na pohřbech, kdy se pomalými kroky ploužil za kočárem, který nebožtíka vezl na poslední cestu, ale pochyboval, že takový stoický klid si udrží i tentokrát. Cesta byla pomalou chůzí přibližně půl hodinová, snad nikdo nebude mluvit, všichni půjdou za ním a za Emmou, protože jsou jediní rodinný příslušníci a kočár s dvěma vraníky půjde v samotném čele. Dojdou k mýtině poblíž řeky, tam bude Jassenovo tělo v dřevěné rakvi položeno na hranici, která bude v poledne zapálena a v černém kouři a štiplavém kouři Jassenovou tělo shoří. Santini si přál, aby byl Jassen pohřben do země, kde by ho mohl navštěvovat, ale na ostrově mezi rozvětvenou řekou nebyl prostor, kam by mohli mrtvé ukládat, mohli je tak pouze spalovat, nebo odvážet mimo ostrov, ale tam Jassen nepatřil.

Pochod začínal před sídlem Rheedosů. Už od rána se před ním sjíždělo množství lidí, přičemž většinu ani Santini neznal. Obyčejní lidé, mnohdy ne příslušníci bohaté vrstvy, kteří se chtěli rozloučit s mistrem Jassenem. Byli tam však i Jassenovi blízcí přátelé, starosta, členové orchestru, významní lidí, kteří čekali, kdy Santini s Emmou vyjdou ven, aby mohl pohřeb začít.

Někdo mu zaklepal na dveře. Nedovolil mu vstoupit dovnitř, ani nic neřekl, ale muž či žena na druhé straně se nepokoušeli dostat dovnitř. Upozorňovali ho snad jenom na to, že by už měl jít, ale on nemohl. Nebyl připravený na to, že by se měl s Jassenem rozloučit. Odkládání a prodlužování pohřbu však bolesti nepomůže, zrovna tak ho to nepřivede zpět mezi mrtvé. Zapnul si proto poslední knoflíky a beze slov vyšel z ložnice.

•••

Slunce svítilo po celou dobu. Okolní vzduch byl chladný, nefoukal žádný vítr a slunce zabodávalo své paprsky do všech, které zahalovala černá. Někteří plakali, jiní šeptali, o jakou se jedná škodu, mnozí zkrátka jen mlčeli a jediným zvukem bylo tak šustění jejich oblečení a chůze přes prašnou cestu.

Emma plakala, ale nevydávala jediný zvuk. Hleděla na vůz před ní, slzy se jí valily po tvářích, byla bledá jako první sníh a jako kdyby v jejím těle neexistoval žádný duch. Santini se cítil dost podobně, ale v hlavě proklínal každého, kdo promluvil. Nikdo neviděl, jaké byly poslední Jassenovy dny, nikdo neviděl, jaké utrpení bylo sledovat jeho postupné zhoršování, až nebyl tím člověkem, kterého dříve všichni znali. Smrt pro toho muže byla vysvobozením, ale to si jiní nechtěli brát ani trochu v potaz, protože ho hamižně chtěli mezi živými.

Na louce se lidé rozprostřeli. Santini s Emmou zůstali stát vpředu, zatímco funebráci vytahovali černě lakovanou rakev, kterou nesli k připravené hranici. Ve vzduchu štípal zápach zápalného oleje a Santini věděl, že s bezvětřím bude brzy zápach nesnesitelný, ale nikdo si nedovolí cokoli říct, aby nezneuctil mrtvého. Ani on sám nic neřekne. Podíval se krátce na Emmu, jejíž tvář byla i nadále nečinná. Rád by jí něco řekl, ale netušil, co říct. Byl by také rád tím, kdo by nějaká slova útěchy slyšel, protože se sám topil v beznaději.

Otočil raději zrak zpět k hranici, rakev byla uložena na její vrch položeny tmavě modré květiny. Nikde nerostly květ tak tmavě modré, jak měl Jassen rád. Jeho barva patřila noční obloze a Santini zajistil, aby na jeho pohřbu byly květy obarvené do tmava, protože jiná barva k jeho otci nesměla patřit.

Upíral zrak k hranici, snažil se mrkat, aby neplakal, když základ pohltily první plameny a doufal, že vydrží držet pohled na místě, ale brzy selhal. Jeho zrak se pohnul vlevo směrem k lesu, který přejel pohledem, než si všiml něčeho, co tam nepatřilo. Byla to osoba. Moc daleko na to, aby jí viděl do tváře, ale věděl, že to byl muž. Nebyl v černé, nepatřil k pohřbu, tedy nemohl být Jassenův blízký a někdo, kdo žil v okolí.

Eberte, hlesl Santini s jedem na jazyku. Před několika týdny mu říkal, že jeho otec si zlomil nohu, nemůže pro to lovit a budou hladovět, ale Santinimu to tehdy bylo jedno. Jeho otec totiž nemusel řešit lov, nepamatoval si snad ani to, jak se jmenoval a nyní byl mrtvý. Santini tak otce už neměl a Ebert se chtěl snad vysmívat tomu, co se stalo. Blíž se však neodvážil jít.

Tmavý kouř a nepříjemný zápach se začal nést po okolí, ale Santini stále upíral zrak k Ebertovi. Měl však i z té dálky pocit, že Ebert nehledí k němu, ale do davu za ním. Mohl to být omyl způsobený dálkou, Ebertovou slepotou na jedno oko, nebo únavou, která sužovala Santiniho. V hlavě ho vyzýval, aby odešel, ale muž zůstával stát na místě. Věděl, že jeho přítomnost je pro Santiniho zlým znamením. Ačkoli za celá ta léta nešel za nikým, aby jim řekl, že jeho rodina je naživu, vyžadoval po Santinim, aby se s chudými podělil o jeho bohatství a on odmítal, protože je nenáviděl a nestáli mu za jediný pohled.

Odejdi, řekl ještě jednou. A Ebert skutečně odešel.

Santini zatnul pěsti, ryl nehty ve své dlani a snad by si i probodnul kůži, kdyby mu na ruku nesáhla Emma, která si musela myslet, že se jedná o reakci na pohřeb. V něm však bublal vztek, že mu minulost narušovala rozloučení s jediným otcem, kterého kdy měl.

Pomalu rozevřel pěst, chytil Emminu ruku a pootočil k ní hlavu. Něco mu chtěla říct, ale mlčela a pouze na sebe hleděli s vědomím, že jsou na světě už jenom sami dva.

Přitáhl ji k sobě blíže, aby ji mohl obejmout. Byli podobné výšky a musela sklonit hlavu, aby si čelo opřela o jeho rameno, zatímco on jí položil ruku do vlasů a sledoval černý kouř stoupající z rozpadající se hranice. Vytěsnil zcela to, že okolo jsou lidé, nejraději by byl, kdyby tam mohli být sami, ale to by Jassen nesměl být slavný. Sláva, bohatství a vlastně i moc neslo následky v tom, že nikdy nebude nic, co by nazvali soukromím.

Teď však tohle prokletí oficiálně přešlo na Santiniho.