Santini na své rodiče nerad vzpomínal. Matně si vzpomínal na to, jak vypadali a s jeho sourozenci měl ještě větší problémy. Snad si už ani nebyl jistý tím, jak se jmenoval jeho bratr, který zesnul jako nemluvně. Mohlo se o něm kvůli tomu říct, že byl krutým a ledovým člověkem? Možná, ale každý rok ho tak Ebert nazýval a s ním to nikdy nic neudělalo.

Nenáviděl své rodiče, nenáviděl své sestry, chudobu, místo, ve kterém se narodil. Nenáviděl každého člověka, který se tam narodil, žil a zemřel společně s ním. Krev se mu vařila v žilách při jediné vzpomínce na špinavou díru, ve které se musel narodit, ale naštěstí ne zemřít.

Nepamatoval si ani slova, která říkal jeho otec. Ta jediná pravdivá a skutečná, která platila o chudých i bohatých. Tvrdil, že špatné věci jsou jako jarní povodeň. Přijdou tak rychle, že si jich člověk ani nevšimne, dokud není pozdě, týden pustoší vše, co jim přijde pod ruku, poté zmizí a i léta ponechají člověka v tom, aby napravil, co se stalo.

Santini se ho jednou zeptal, jestli se špatné věci skutečně dějí i bohatým a otec mu odpověděl, že ano. Život si nevybírá dle majetku a ne každá tragédie jde vyplatit penězi. „Ale to neznamená, že s nimi snad soucítím," dodal potom s odseknutím.

Kdyby však Santini poslouchal a nezavrhl vše, co mu připomínalo chudobu, uvědomil by si, že má už kotníky smáčené od vody, která se na něho žene.

•••

S postupujícím odpolednem uznal, že už plakal dost. Oči měl zarudlé a bylo mu nadále trapné i s Emmou hovořit. „Musím jít," řekl jí v jedné chvíli a vyskočil na nohy. Hlava se mu zamotala, byl hladový a unavený, ale potřeboval svou hlavu zaměstnat a v tom by mu jídlo a ani spánek nepomohli.

„Kam jdeš?" zeptala se ho, „měli bychom se podívat na otce," připomněla mu.

„Nimrad v noci říkal, že je v pořádku a kdyby se něco dělo, šel by za námi," připomněl jí s výdechem, „potřebuju si utřídit myšlenky a pracovat, přes týden jsem na nic nesáhl a mám jednu věc, kterou potřebuji upravit a dokončit. Myslím, že by to mohlo být povedené." Mluvil více, než chtěl, protože i myslel, že se Emma nebude vyptávat, ale viděl, jak otevírá pusu v otázce. Nenechal ji však, aby řekla jakékoli slovo a raději vyběhl ze salónku, aby se odebral do své pracovny.

Měl tam jeden notový sešit. Ten, který nesl to nejsmutnější a nejpravdivější, co v životě napsal. Od noci, kdy to složil a spěšně ukázal Emmě na to nesáhl, protože věřil, že se musí věnovat jiným věcem, aby se mohl s objektivním názorem vrátit k dokončenému dílu. Nyní byl strhaný, světem zničený a unavený – kdy jindy by mohl zjistit, jestli je smutná hudba skutečně takovou, jakou má být?

Měl v hlavě melodii. Hodně podobnou té, kterou již napsal, ale tahle byla táhlejší, možná trochu moc pomalá, ale v jeho mysli se zrychlovala, ne moc, pouze decentně a pak rázem skok, jako tlukot srdce, které se splaší ze vteřiny na vteřinu. A dlouhé a pomalé uklidňování a přijímání toho, co se stalo.

Pokud by si pamatoval na slova svého otce, věděl by, že se voda vylévá z koryta a máčí mu boty. Nebere v té chvíli však vodu jako problém, stačí, aby si vytáhl nohavice a může v pořádku dále fungovat.

První záchvěv špinavé vody si ale uvědomil ve své pracovně.

V místnosti služebná myla okna a on ji požádal, zda by mohla práci odložit na později, protože chce být chvíli o samotě. Mladá žena beze slov přikývla, vzala své věci a odcupitala pryč. Místnost byla chladná, ale voněla po jarním vzduchu zahrady, který se dovnitř hnal.

Přestože měl Santini pocit, že by se každou chvíli mohl zhroutit ze včerejší noci a rána, byl i natěšený a netrpělivý, než se pustí do práce. Přešel ke svému klavíru, přejel po ním rukou a rozhlížel se po stohu notových papírů. Jemně se zamračil, když žádný stoh nenašel, ale uvědomil si, že ho musel už dávno uklidit, aby ho neztratil. Odebral se tak k policím, kam si jednotlivá díla zakládal a vzal první z vrchu, které muselo být nejnovějším. Ukázalo se však, že to byly pouze chabé pokusy, které zkoušel skládat u postele Jassena – musela je tam odložit služebná při uklízení pokoje. Vzal tedy druhé desky, ale už podle jejich tloušťky věděl, že to nejsou ty správné. Jejich otevření mu to akorát potvrdilo. Stáhlo se mu na pár chvil hrdlo, ale nepřipouštěl si, že by noty ztratil. Vrátil se proto ke klavíru, rozhlédl se po jeho povrchu, i když věděl, že se jedná o hloupý pokus nalezení, ale dalším pohybem bylo ohnutí hřbetu. Další hloupost, protože by si služebnictvo při mytí podlahy sešitu všimli a odložili by ho buď na klavír nebo na hromadu k ostatním.

Srdce mu začalo bušit rychleji. Proháněl se v něm strach a nervozita. Matně vzpomínal, kdy na sešit sahal naposledy, kam ho mohl odložit a napadla ho pouze vlastní ložnice. Tam by si však své práce všiml.

„Nikam jsem to nenesl," šeptl si pro sebe a otřel si tvář. Vrátil se zpátky k policím, prošel veškeré desky, listoval mezi jednotlivými papíry a každou vteřinou začal být více a více nervózní.

Vrátil se ke klavíru, následovalo křeslo, pohovka a přilehlý stolek. Podíval se i pod nábytek, nadzvedl i těžký koberec s nízkým vlasem. Z nouze se i rozeběhl do své ložnice, nohy mu podkluzovaly na mokré podlaze a nevnímal omluvu jiné služebné, která nemohla tušit, že se jako splašený zajíc bude hnát chodbami. Rozházel veškeré šuplíky, strhal knihy z polic, rozházel i ustlanou postel, aby zjistil, že notový sešit nenašel.

V té chvíli se mu už i třásly rty, na čele mu rašil pot a ten se mu lil i po zádech a dlaních.

Musí být v pracovně, řekl si pro sebe odhodlaně.

Vracel se tam pomaleji, dlouhými a rychlými kroky, ale neběžel. Věděl však, že budí hodně nervózní dojem, snad i strach, ale bylo mu to nějak jedno. Možná i z toho důvodu, že strach a nervozitu cítil.

Bylo jedno, zda měl před vodou vykasané nohavice, protože v té době už byla voda moc vysoká a on si začal uvědomovat pohromu, do které se dostával.

Ačkoli věděl, že opakováním toho, co již selhalo, se nic nezmění, udělal tak. Prolistoval hotové sešity, podíval se pod nábytek, dokonce i hrabal mezi polštáře, ačkoli by tam sešit zapadnout nemohl. Špatně se mu dýchalo a začala na něj opět doléhat situace s královnou z toho rána. Musel se zastavit, několikrát zhluboka nadechnout a pustit se do dalšího hledání. Tentokrát už bolestivějšího, nechal se zmítat pouze panikou, která ho nutila vyhazovat jednotlivé knihy z polic, převracet polštáře a přehazovat prázdné notové papíry. Postupně už konal nahodile, bez jakéhokoli důvodu, hleděl i do prázdné vázy, pokoušel se odsunout knihovnu, která se ani nepohnula.

Po celém těle mu stékal pot, třásl se, oblečení se na něho lepilo.

„Ztratil jsem je," pronesl zoufale. V kolenou začínal být slabý, potřeboval se posadit a promnou ti tvář. Pokoušel se ještě racionálně přemýšlet, ale nenapadalo ho žádné místo, kde by sešit byl – nevynášel ho z místnosti.

Možná jsem si ho odnesl k otci, řekl si ještě s kapkou naděje. Vstal, pokusil si co nejrychleji upravit vlasy a oblečení, aby před Emmou, která seděla u lůžka, nevypadal za hlupáka. Chtěl vzít za kliku dveří, ale někdo byl rychlejší a otevřel je.

Nimrad uskočil při pohledu na Santiniho, ale nijak si nevšímal místnosti, která vypadala, jako by se v ní prohánělo stádo býků.

„Pane,-" zasekl se.

„Co se děje?" nechápal Santini, který byl však podobně jako Nimrad zcela rozrušený.

Vše špatné, co se mělo stát, okolo Santiniho kroužilo celé roky. Dlouhé roky byl sledován vším tím špatným, co se mohlo přihodit a nevšímal si toho. Ignoroval vodu, která se vylévala z břehů, mávnul rukou, když si musel vyhrnout nohavice, ale už nemohl přehlížet to, jak ho voda strhla a topila.

Před patnácti lety se zapletl s mladým princem a skoro přišel o vše, co měl, aby s ním byl.

Před deseti lety zjistil, že jeho otec umírá.

Před několika týdny složil své mistrovské dílo, které ztratil.

Před týdnem zjistil, že otcův čas se blíží ke konci.

Předchozí noc se nechal unést tím, co ho bude po celý život strašit.

Toho dne se vše stalo obrovskou vlnou, která ho smetla.

„Pan Jassen."