Na Santiniho vztáhli ruku pouze dvakrát v životě. Poprvé mu bylo bylo jedenáct let a podruhé třicet. Za první ránu mohl Ebert, muž, který ho každý rok na jeho narozeniny navštěvoval a přemlouvat ho, aby pomohl rodině a chudině, ve které vyrostl. Samotná rána od Eberta však nemohla za to, s jakým jeden se Santini otočil ke všem zády, ale na tu ránu si dokonale vzpomínal. Zhroutil se z ní na zem, upadl do  prachu a špíny a netušil, co se děje, třásl se, i když bylo parné léto a připadalo mu, že propalující pohledy ostatních mu vypalují cejch do celého těla. Na celém tom okamžiku byla ta Ebertova rána tím nejmenším zlem, ale pamatoval si, jak všechno rozpoutala a dovedla ho i k té druhé ráně, kterou dostal o devatenáct let později.

Královnina rána byla silná, přestože byla drobné postavy. Poháněl ji vztek a žárlivost, která jí dala sílu, aby srazila skladatele a kolena a donutila plakat, ačkoli to už na vlastní oči neviděla. Santini však nemohl přestat. Nebyl to hysterický pláč, při kterém by se dávil, nebyl rudý ve tváři, ale cítil se... poražený. Hleděl před sebe, ale přesto jeho pohled nepadal na žádný objekt. Z očí se mu nepravidelně vytrácely malé slzy ve dvou tenkých potůčcích a jeho dech byl sotva slyšitelný. Avšak třásl se. Nedokázal udržet prsty a kolena v klidu, chtěl i křičet a prolévat slzy, jak jenom by mu to tělo dovolilo, ale ono mu to právě nedovolilo. Nějaký vnitřní hlas mu napovídal, že pokud chce plakat, může jenom takto a nijak jinak.

Vadilo mu, že vzpomínal na ránu od Eberta. Protože věděl, že tamtu ránu si nezasloužil, i když si jiní myslí opak. Choval vůči ní zášť a odmítal na ni vzpomínat, ale rána od královny v něm probudila staré vzpomínky, ale také jednu myšlenku – tuhle si zasloužil. Vším, co předchozí noci udělal, co by si ještě přál udělat, každým nádechem, pohybem těla, slovem, každá buňka jeho těla mohla za to, že si zasloužil pocítit její hněv. Jako královna by násilí použít neměla, ale jako manželka ano. Měla právo udělat tohle a mnohem horší věci, protože nic nenapraví to, co udělali, nic jí nepomůže zapomenout, ale pokud trochu uvolní svůj vztek, Santini byl připraven přijmout ještě mnoho dalších ran.

•••

Kočár zastavil uprostřed noci před Elainovým bytem, kočí otevřel Santinimu dveře, ale ten nějakou dobu zůstal otupělý sedět v kočáře a hleděl před sebe. Neměl odvahu pootočit zrak k Jassenovi, už vůbec neměl sílu cokoli říct, ačkoli si to přál. Nakonec ho přemohl strach, vystoupil z kočáru, chvíli hleděl na cihlovou budovu a poté se otočil k Jassenovi, protože doufal, že si ho odvaha najde.

Nenašla. Jassen se díval před sebe, neuhnul pohledem ani na setinu k chlapci a kočí nakonec zavřel dveře, nasedl a popohnal koně k pohybu.

V té chvíli si přišel opuštěný. Srdce se mu svíralo bolestí a myslel si, že je vše u konce, ale o ten pocit brzy přišel, když za svými zády zaslechl své jméno. Následně pocítil i dotyk na rameni a mezi zvonivým smíchem Elaina slova, že by měli jít spát, protože loď jim směrem k moři odplouvá ještě před východem slunce.

Nebylo však divu, že té noci si Santini moc spánku neužil. Nejenom z neznámého prostředí, kde sice trávil večery, ale nikdy ne celou noc, ale také z toho důvodu, že stále myslel na Jassena a jejich první setkání. Stráž ho držela u země, přišlo mu, že mu lámou kosti, ale Jassen je donutil toho nechat. Dal mu nový život, o kterém chlapec nikdy nesnil a přesto ho vyměnil za ještě lepší život, protože nikdy neměl dost.

Stále však cítil, že to, co se mu honí tělem, není lítost, ale spíše... strach. Zda-li se bál Jassena, Elaina, ostrovů, neznámého, nebo čehokoli jiného, nedokázat pořádně říct. 

Ráno se cítil ještě hůř než v noci. Sledoval posly, jak odnáší Elainovy kufry, jak se byt postupně vyprazdňoval, až v něm zůstal pouze on sám, se svou jednou taškou, kterou mu také vzali, aby ji mohli nechat odvést na loď.

„Už se těším domů," vydechl do toho Elain s úsměvem na Santiniho, „věčné zimy už bylo dost. Uvítal bych trochu tepla."

Chlapcova zamlklost ho buď nepřekvapovala, nebo si jí ani nevšiml. Vyprávěl cestou k přístavu Santinimu o ostrovech, o tom, jak se vše liší, že bude muset najmout překladatele, než se Santini naučí jejich jazyku, ale ujistil ho, že ho sám naučí, co bude třeba. Santini na vše jenom přikyvoval a odpovídal jedním slovem, šel co nejpomaleji a nějak doufal, že se stane něco, co by mu zabránilo odjet. Protože až ve chvíli, kdy mu došlo, že je vše reálné, mu taky došla jedna podstatná myšlenka – nepřál si odjet.

Ale přesto stál na palubě, držel se pevně kovového zábradlí, které ho i přes rukavice záblo a sledoval poslední bedny přemisťované do podpalubí. Elain stál vedle něho, vykládal mu, jak první dny poplují klidně po řece a poté přestoupí na pobřeží na zaoceánskou loď, na které budou dva týdny, ale Santini ho nevnímal. Sledoval totiž námořníky, jak poslední z nich přecházejí po dřevěném můstku a mávají na společníky v přístavu, že mohou lávku stáhnout. 

Stačilo mu zahlédnout, jak ji muži berou do rukou a zmocnila se ho panika. Srdce se mu divoce rozbušilo, zalkl se a rozeběhl k můstku. Vrazil přitom do námořníka, který ho okřikl, dupnul na dřevěnou lávku, která na druhé straně dopadla s bouchnutím na zem a následným klením, kdy dřevo dopadlo jednomu z mužů na prsty.

Slyšel i své jméno, ale všechna ty slova šla mimo něho. Rozeběhl se, několika dlouhými kroky se ocitl na kamenném molu, uklouzl na ledovce a dopadl na zem několik kroků od vody. Příšerně ho bolelo koleno, do kterého narazil, v očích měl slzy, ale ty přišly už před tou bolestí.

„Santini!" 

Tentokrát na své jméno reagoval, otočil se a přidušeně sledoval Elaina na druhé straně lávky. 

„Co to děláš?" ptal se ho.

Santini neodpověděl, jeden námořník mu nabídl ruku, aby vstal, ale Santini ji nevyužil. Vyhrabal se neohrabaně na nohy, jednou rukou si otřel slzy, které se mu valily po tváři a pomalu couval pryč od lodi. 

„Já nemůžu," zachroptěl, že ho Elain nemohl slyšet. Elain udělal několik kroků na lávku, ale když viděl, jak Santini couval, zastavil se a dokonce udělal krok vzad s nadějí, že se chlapec zastaví.

Ten se však místo toho rozeběhl přes doky pryč do tmy, která v tu dobu ještě panovala.

•••

Plakat přestal ve chvíli, kdy uslyšel klepání na dveře. Napadlo ho, že je to Nimrad, který měl přinést čaj, zavolal na něj proto, že si čaj nepřeje, protože královna již odešla.

„Tady Emma," ozvalo se z druhé strany dveří.

Santini neochotně vstal, otřel si tváře od slz a přešel hlouběji do místnosti, než na Emmu zavolal, že může vejít.

Zdála se unavená, v obličeji byla pobledlá, ale tvářila se více ustaraně vůči Santinim, který už v té chvíli seděl na pohovce a bradu si lehce opíral o dlaň tak, že si u toho mohl zároveň okusovat nehet u palce.

„Nech toho," okřikla ho, lehce ho udeřila do palce, aby ho vytáhl z pusy a posadila se vedle něho. Nohy měla natočené blíž k jeho tělu, ruce položené na jeho předloktí a hlavu nakloněnou lehce do strany.

„Řekneš mi, co se stalo?" zeptala se ho s mateřským citem v hlase.

„Stejně to víš," opáčil.

„Byla zde kvůli včerejší noci," pronesla polohlasem, jako by je někdo mohl odposlouchávat.

Jenom na to lehce přikývl. Hleděl z okna, snažil se rozmrkávat další slzy a nedovolil si zvednout ruku, aby si oči otřel.

„Měla důvod k tomu, aby zde byla?" zeptala se. Nechtěla tu otázku položit tak, jak ji měla na své mysli. Možná doufala, že se nestalo, co si každý myslel, možná jenom nechtěla Santiniho obvinit, že by něco tak nemorálního provedl.

A on na to pouze přikývl a zamrkal.

„Nemůžeš jí to vyčítat," zašeptala. Jednou rukou se mu pokusila otřít slzu u oka, ale nestihla to. Schoval si tvář do dlaní, předklonil se, tělo se mu roztřáslo a opět se rozplakal.

Bylo mu jedno, že to všichni vědí. Bylo mu jedno, že bude jinými odsuzován, ačkoli to nikdo neřekne nahlas, protože události Plesu masek zůstávají pouze té noci, ale přesto o tom budou vědět, budou ho tiše soudit a on se bude nenávidět.

Emma ho objala, stáhla si jeho hlavu k sobě do klína, dlaní mu jemně přejížděla po paži a kolébala se s ním, aby ho uklidnila. Nic však neříkala. Nepokoušela se mu nalhávat, že za to nemůže, že to není jeho vina, protože byla. A zrovna tak i Elainova.

•••

Dorazil do sídla v době snídaně. Byl promrzlý z hledání drožky, která by ho tak brzy dovezla za město a toho, kdy čekal, až bude vpuštěn do sídla. Nakonec musel jít přes vchod služebnictva, kde na něj všichni hleděli jako na zjevení, ale on je nevnímal. Vyběhl po postranním schodišti do haly, při každém kroku se rozhlížel okolo sebe a hledal Jassena, ačkoli netušil, co by mu měl říct.

Nalezl ho právě u snídaně, kde si v tichosti četl noviny a tvářil se, že se nic neděje. Emma tam byla také, mazala si zrovna na ještě teplý chléb máslo a nechápavě hleděla na Santiniho. „Proč si byl tak brzy venku?" ptala se s úšklebkem, protože netušila, co se v noci stalo.

Jassen po jejích slovech složil noviny, ani se na Santiniho nepodíval a raději nalil dva šálky teplého čaje.

Ani Santini nic neřekl. Mlčel, jako kdyby ho připravili o jazyk. Svlékl si kabát, podal ho Nimradovi, posadil se vedle Jassena a shrbil se nad šálkem teplého čaje.

O té noci ještě posléze mluvili a i Emma, stejně jako zbytek města zjistili, co se stalo, ale toho rána všichni dělali, že je to jako každý normální den.