Po snídani Santini sdělil Emmě, že bude venku v zahradě, protože se chtěl nadýchat čerstvého vzduchu a přál si přijmout svého hosta právě tam. Venku svítilo slunce, bylo příjemně teplo a navíc se mu zdálo, že další chvíli ve své pracovně, udusil by se.

Usadil se na kovové zahradní židli poblíž malého kulatého stolku a brzy na tu mu byl přinesen čaj a připraven i pro jeho hosta. K občerstvení dostali drobné košíčky s nakládanými hruškami a broskvemi.

Santini se usadil tak, aby mu slunce svítilo do tváře. Oči měl zavřené, odpočíval, víčka měl tak těžká, že si myslel, že každou chvilku usne. V hlavě si přehrával, co v noci složil, hledal v tom chyby, nepřesnosti, ale srdce mu říkalo, že složil něco dokonalého, co chce představit světu jako svůj vrchol kariéry, přestože ji měl stále před sebou. Chtěl, aby pod touto skladbou byl znán a pamatován ještě po dlouhé generace, co zemře.

„Pane Santini," ozval se mu Nimrad za zády. Otevřel pomalu oči a chystal se vstát. Byl zvědav, kdo měl být jeho hostem, přestože povědomě věděl, komu pohledí do tváře.

Tvářil se lehce překvapeně, když spatřil Amaranthina. Lehce pozvedl obočí a poděkoval Nimradovi, načež ho požádal, aby se vzdálil.

Amaranthine měl ruce spojené za zády a hlavu lehce sklopenou, Santini naopak své ruce položil do kapes kalhot. „Nečekal jsem tě," řekl prostě.

„Omlouvám se, že vyrušuji," začal Amaranthine bez pozdravu. Držel stále hlavu sklopenou a nervózně přešlapoval na místě, „rád bych s Vámi však o něčem mluvil."

Při vzpomínce na včerejší den Santini pocítil potřebu mluvit s mladíkem tak, jak mluvil předtím on: „Bude to vhodné trávení mého času?" zeptal se.

Amaranthine zvedl zrak, ve tváři byl lehce rudý a rty měl pevně semknutý, „prosím," požádal.

„Projdeme se?" navrhl Santini s pokynutím směrem k zahradám.

•••

„Nemám rodinu a ani místo, kam bych se vrátil, pokud neuspěji." Amaranthine vyprávěl, protože ho Santini vyzval, aby mu o sobě něco řekl. Jejich příběhy však byly prakticky stejné. Bez rodičů, narozeni v chudobě bez možnosti lepšího života, oba věděli, že jedině hudba je dokáže dostat k lepším zítřkům. Minimálně takový byl příběh, který Santini vyprávěl lidem a byl velice podobný tomu, který mu řekl Amaranthine.

„Nemyslím si, že by tě Rauhellienové jenom tak vyhodili na ulici," odpověděl mu Santini. Procházeli mezi růžovými keři, které Jassen nechal zasadit a dříve se podílel na jejich údržbě a s precizností zahradníkům upravoval jejich práci. Santini se v nich rád procházel. Dříve to dělal i s Jassenem, jenom tak si povídali, zatímco šli a neřešili nic podstatného. Poslední léta však už nemluvili a Santini tak mohl jenom vzpomínat.

„Záleží na tom, zda tak udělají?" otázal se Amaranthine. Zvedl hlavu k nebi, zastavil se a ve tváři měl smutek, „pokud neuspěji, zklamu každého, kdo ve mně dříve věřil a už tu není, aby mne mohl vidět. Navždy budu žít s tím, že nejsem tak dobrý, abych něco znamenal... Přijde pouze uvědomění, že náležím Díře, ve které jsem se narodil."

„Díra nás nevlastní," namítl Santini. Vyšli z řady keřů a před nimi se otevřelo malé prostranství s čerstvě posečenou trávou. Kdyby šli ještě dál, narazí na zrezivělou bránu, kterou na své narozeniny Santini odemyká. Tak daleko však nechtěl jít, místo toho zahnul vlevo k mohutnému moři, který se už v brzkém jaru topil v narůžovělých drobných květech. Kmen stromu sahal do výše dvou dospělých, nakláněl se ke straně a úzké měkké větve spadaly na zem jako vodopád, který byl zahalen narůžovělými květy až takřka k zemi. To místo bylo Santiniho nejoblíbenější v celé zahradě. Vedl Amaranthina až k větvím, které rukou odhrnul a odkryl tak kamennou lavičku skrývající se uvnitř.

„Díra je spíše jako žalářník nevinných," dodal Santini a pokynul Amaranthinovi, aby se posadil na lavici. Ve stínu stromu bylo chladněji, slunce jemně prosvítalo skrze strom a okolí vonělo nasládlou vůní květů.

Amaranthine neodpovídal, posadil se, lokty si opřel o stehna a zrak upřel na větve před sebou.

„Včera jsem se rozzlobil," přiznal Santini, „byl jsem plný očekávání, které nebylo naplněno, ale možná jsem reagoval přehnaně. Jsi mladý, možná ani nevíš, co v tobě skutečně je, ale bohužel si nemyslím, že bys někdy mohl být Rheedosem," přiznal mu.

„Rozumím," zachraptěl v odpověď.

„Avšak," začal další větu, ale nebyl si zcela jistý tím, co říct a jakým způsobem to podat, „neřeknu nic Rauhellienům. Nemyslím si, že by bylo vhodné jim cokoli říct a odsoudit tě k tomu, že budeš muset rozhodovat, kam dál se bude hýbat tvůj život."

„Nemusíte se o mě starat," namítl Amaranthine. Dlaněmi si promnul učesané vlasy a dlaně následně zapřel o lavici, „umím se postarat sám."

„Čím více času strávíš s těmi lidmi, tím více společnosti poznáš, získáš kontakty, známosti a budeš si moc obstarat decentní život, až se ukáže, že nejsi hoden Rheedose."

„Pokud nejsem hoden Rheedose, proč se o mě zajímáte?" zeptal se Amaranthine. Hlavu otočil k Santinimu, rty měl lehce pootevřené a tmavé oči se ve stínu zdály až takřka černé. Pokud by měl být Santini upřímný, zajímal se o něho právě kvůli tomu, co viděl – nádherného muže, pro které měl slabost.

„Kolik si toho o mě slyšel?" zajímal se.

Amaranthine pokrčil rameny, „pocházíte z velké chudoby, drze jste ukradl večer slávy svému mistrovi a vystupujete veřejně od svých patnácti let."

„Nic dalšího?" zeptal se.

Amaranthine dlouho mlčel a zdálo se, že mu jsou další slova nepříjemná. Mohl to být stud, nejistota, že pronese pouhý blud, mohlo to být něco jiného. „Tvrdili mi, že jste byl zasnoubený s princem."

Santini se zasmál, nebylo to však pobavením, spíše vzpomínka nad vlastní bláhovostí a fakt, že mu bude tento fakt navždy připisován v podobě obrovské chyby, i když zcela nikdy nepochopil, z jakého důvodu se jednalo o chybu. Vnímal to spíše jako zradu a cítil stud ze všeho, co předcházelo a nadcházelo, ale nechtěl by měnit, pokud by mě na vybranou.

„To jsem byl mladší než ty," rozvyprávěl se krapet, „a on byl naopak o trochu starší než ty."

„Říkali mi, že se to stalo, ale nikdy žádné podrobnosti, ale Haymond a ani žádné okolí prince nemá, že?"

Santini si nebyl zcela jist, zda chce o celé té záležitosti mluvit, ale uznal, že pár detailů z toho příběhu neuškodí. „Byl z Tasainových ostrovů. Nyní už vlastně z Elainových, takže se dá říct, že můj bývalý snoubenec je král."

„Byl to tedy cizinec?" zeptal se Amaranthine překvapeně.

Santini přikývl, „z velké dálky," dodal.

„Proč ze svatby sešlo?" zajímal se dál.

Santini však zakroutil hlavou, „myslím, že to je už moc soukromé a my si nejsme natolik blízcí." Vyhoupl se na nohy, ruce vrátil do kapes a hlavou naznačil, zda se vydají v chůzi dál. Amaranthine ho napodobil, udělal pár kroků směrem od stromu, odhrnul narůžovělé větve stromů a neodpustil si ještě jednu otázku.

„Zajímáte se o mě z toho důvodu, že Vás přitahuji?"

„Zajímám se o krásné věci, v tom je trochu rozdíl."

„Takže jsem krásný?" otázal se chlapec už s jistou hrdostí v hlase, se kterou toho dne nepřišel. Začal si uvědomovat, že se nemusí před Santinim hrbit a nemusel žádat o odpuštění, co předchozího dne provedl.

Vydali se zpátky cestou mezi růžovými keři k místu, odkud vyšli. „Pochybuješ snad o tom?" optal se Santini tiše.

„Popravdě jsem se poprvé viděl až před pár týdny," přiznal Amaranthine nervózně. „Nikdy dříve jsem neviděl zrcadlo a voda u nás byla tak kalná, že jsem sotva viděl vlastní odraz."

Santini se zarazil, ačkoli to na sobě nenechal znát. Něco mu to připomínalo. Tu chvíli, kdy se v jedenácti poprvé vykoupal v teplé vodě, které nepáchla po rzi a bahnu, ale voněla sladkými oleji. Připadalo mu, že mu tou horkou vodou naskáčou puchýře z popálení, ale nemohl se přinutit vylézt, chtěl v té vodě už navždycky žít, chtěl si kůži rozdrásat i tím nejmenším kousíčkem mýdla a užíval si ten pocit, když mu jiní umývali vlasy, česali je a stříhali.

Poprvé se pak viděl v zrcadle, když byl čistý. Dříve podobně jako Amaranthine viděl svůj zakalený odraz ve vodě a věděl, jak přibližně vypadá. Viděl také svou rodinu a rozuměl, že má světlé vlasy po matce, že má modré oči a je hodně hubený, ale po vykoupání a s pohledem do zrcadla poprvé porozuměl tomu, jak ve skutečnosti vypadá. Byl uchvácen těmi světlými jemnými vlasy, které byly takřka bílé. Neustále se jemně dotýkal růžových tváří a byl uchvácen, jak moc jeho oči jsou světlé. Zároveň se děsil toho, jak moc měl propadlé tváře a výrazné klíční kosti. Brzy na to přibral a tahle nedokonalost na něm zmizela. Začal se zajímat o svůj vzhled, prohlížel i jiné lidi a docházelo mu, že na vzhledu sebe i jiných je spíše závislý. Obdivoval krásné lidi a chtěl jim být na blízku a chtěl být jako oni. Byl v tom ohledu povrchní, ale nijak se za to nestyděl, pouze měl své preference.

„Zvykneš si vidět sám sebe a pak ti bude připadat divné, že něco takového pro tebe nebylo dříve možné. Stejně jako možnost odmítnout jídlo, protože seš plný, koupel bude moc studená – všechno pro tebe bude později normální."

Amaranthine se zastavil. Lehce se mračil, rty měl protažené do úzké linky a hleděl na Santiniho nejistě. „Není nefér, že pro nás to bude prosté, ale oni mají hlad?" zeptal se.

„Pokud jim chceš pomoct, tak pomoz, až si vyděláš vlastní peníze a nebudeš žít z financí jiných," pokrčil Santini rameny, „já třeba nemám komu pomoci."

„Rozumím," hlesl, „mohu se však na něco zeptat?"

„Když už si sem vážil tu cestu," pokynul mu rukou, aby se ptal, ruce schoval do kapes a postavil se proti chlapci.

„Mohl byste Rauhellienům říct, že mám talent?" otázal se.

Santini se zamračil, „myslel jsem, že nechceš, abych se o tebe staral," namítl okamžitě.

„Pan Rauhellien je přísný muž," přiznal Amaranthine, „vzal mě k sobě, když mě slyšel hrát, ale žití u nich má jiné podmínky. Dal mi nové jméno, hraji prakticky bez přestávky a u každého jídla slýchávám pouze to, jak mě musíte slyšet hrát. Pokud byste před nimi prohodil malou lež, ulehčilo by mi to život, než se sám prosadím."

„Měl bych lhát vlastním přátelům?" nechápal, ačkoli rozuměl jeho požadavku.

Amaranthine sklopil hlavu, „vím, že žádám mnoho."

„Nebudu jim lhát," namítl Santini vážným hlasem, „a nic takového jim neřeknu, ale můžeme udělat dohodu," navrhnul. Vytáhl jednu ruku z kapsy, svěsil ji podél těla a lehce si olízl rty, než ji pronesl. Amaranthine ho po celou dobu sledoval.

„Nebudu jim lhát a nic takového neřeknu, až přijde čas, naopak jim prozradím, jak se věci mají, ale nabízím ti, abys sem ob den jezdil. Řekněme mezi obědem a večeří, kdy sám zkouším skladby městského orchestru. Naučíš se je hrát a získáš to potřebné, aby ses do orchestru dostal."

Poté zvedl pravačku, natáhl ji k Amaranthinovi a čekal, zda návrh přijme. Patřit k orchestru sice nebyla pocta, spíše se to dalo považovat za konečnou stanici hudebníka, který nebyl natolik známý a nadaný, aby mohl hrát sólo. Stále to však byla práce, která ho mohla udržet ve městě.

Amaranthine nejistě zvedl ruku, ale Santiniho pravačku uchopil, lehce ji stiskl, ale pevnější stisk měl zde Santini, který zatáhl a donutil udělat chlapce dva malé kroky blíže. „A řekneš mi své pravé jméno," dodal.

„Aran, pane," hlesl chlapec okamžitě.

„Arane," zopakoval Santini. Stále pevně držel jeho pravačku a hleděl mu do očí. „od nynějška jsme přátelé, kteří mají své malé tajemství."

Aran, jehož jméno bylo obaleno hláskami, dokud neznělo vznešeně a vzniklo Amaranthine, chvíli těkal očima okolo, aby pochopil, co mu bylo řečeno. Poté se usmál, protáhl široce rty a řekl: „Rád budu tvým přítelem, Santini."