Probudil se s lehkou bolestí hlavy. Ozývala se mu ve spáncích, přecházela do čela a rozplývala se na temeni, kde se pomalu plazila do každičkého koutu jeho mozku a dělala tam neplechu. Nebyla to moc silná bolest, spíše taková tupá, ani ne velká, ale vytrvalá a nepříjemná. Měl ji vždy, když pil nehledě na to, kolik toho vypil a co vypil. Smířil se s tím, že to každého rána přijde, ale to neznamenalo, že z toho nemohl být rozmrzelý.

Venku svítilo slunce. Okna byla vlhká od nočního deště, na trávě se leskla rosa a slunce pálilo Santiniho do očí, když si skrze sklo prohlížel venkovní zahradu a vzdálený les. Po mokré trávě kráčel starý muž. Oblečený v teplém oblečení a přes ramena pléd. Nohy pomalu sunul po písčité cestičce, rozhlížel se okolo sebe, nikoli zmateně, ale rozhlížel se po svém okolí a krásné zahradě, kterou dříve i sám opečovával. Za jeho zády, dostatečně daleko, aby mu bylo poskytnuto soukromí a pocit soběstačnosti, šli dva muži. Oblečeni v černém, ruce spojené za zády a dohlíželi na to, aby se jejich zaměstnavateli nic nestalo. Vždy se starali o Jassenovo fyzické pohodlí – oblékali ho, myli, pomáhali mu mezi místnosti a vždy byli v jeho blízkosti, když Emma se Santinim nemohli. Důležité však bylo, že moc dobře věděli, jak daleko musí být. Vycítili den, kdy nesmí ani společně mrknout, protože by si mohl starý pán ublížit, ale také věděli, kdy mají dny klidné a volné, protože nastal jeden z těch lepších dnů. Tento byl ten lepší, Jassen chtěl jít ven.

Santini chvíli pozoroval svého otce, jako vzácné zvíře, které se před ním objevilo v lese. Nechtěl se ani pohnout, aby ho neviděsil a nechtěl uhnout pohledem, protože viděl něco krásného, co nezažije každý den.

Nejraději by šel ven, zkusil si s ním popovídat a předstíral, že jsou staré dobré časy, kdy Jassen nebyl nemocen, ale věděl, že to by se nikdy nestalo. Stále je zmatený a zapomíná – jenom ten den se cítí o něco lépe.

Raději se proto otočil, aby se mohl jít obléknout ke snídani. Měl přeci doma hosta, nemohl ke stolu přijít v nočním úboru.

Až cestou, když si ještě upravoval tmavě šedou košili, mu došlo, že v tak pozdní hodinu už nejspíše nikdo snídat nebude. Nemohlo být blíže k obědu? Bylo mu to však jedno, byl hladový a slíbil, že dovede Wilu-Mich k snídani domů. Věděl, že s tím se už přepočítal a bude mu to vyčteno, ale sám musel odjet do města a Wilu-Mich chtěl odvést. Pokud je již sama vzhůru.

Pro jeho vlastní překvapení byla. Seděla v jídelně na místě, kde obvykle sedával on – naproti Emmě – a smála se zrovna něčemu, co žena naproti řekla. Před nimi ležela dojedená snídaně, zbývalo pouze pár kusů pečiva a tenké krájené maso.

Nejdříve si ho nikdo nevšiml, ženy se smály něčemu, co nestihl zaslechnout, ale jak je znal, snad si ani nepřál vědět, co jim vehnalo rumělec do tváří. Až po usazení na židli vedle Emmy na něj obě ženy vrhly krátký pohled a trochu rýpavým hlasem mu popřály dobré ráno.

„Na zdravém delším spánku není nic špatného," namítl Santini klidně a vzal si na talíř dva kusy nasládlého pečiva, které chtěl potřít máslem a obložit masem.

„Už dávno jsem chtěla říct, ať tu snídani odklidí a připraví ti rovnou k obědu," rýpla si do něho jemně Emma a vrhla jeden úsměv na Wilu-Mich, „ale byla jsem přemluvena, že prý máš někoho odvést k snídani domů a dokud je snídaně u nás, nepřijedete pozdě."

„Chytré," podotkl podobně rýpavě Santini a zakousl se do svého jídla. Jenom párkrát ho skousl, než polknul. Jídlo ho trochu škrábalo v krku, ale chtěl ještě něco říct. „Pouze do sebe něco hodím a můžeme jet."

Se snídaní už moc otáleno nebylo. Santini se najedl rychle, pouze střídmě a šel se obléknout, aby mohl Wilu-Mich doprovodit domů, jak slíbil jejím rodičům. Sliby hodlal dodržet, i když se už takto o pár hodin zpozdil, ale doufal, že Kristark bude mít pochopení s přohlédnutím na minulý večer.

Wila-Mich čekala již venku na schodech, když Santini vyšel oblečený v lehkém jarním kabátu, který mu sahal nad kolena. Nabídl Wile-Mich rámě, i když jejich cesta trvala pouze pár schodů a sám jí i podržel dveře od kočáru, pro které se musel přihnat dříve, než tu šanci měl sám kočí.

„Doufáš, že rodičům řeknu, jak moc galantní jsi, abych ulevila tomu, že mě vezeš pozdě?" zeptala se Wila-Mich okamžitě.

Santini se posadil vedle ní, rozepnul si knoflíky kabátu a s pokrčením ramen odvětil: „Myslím, že galantnost je má přirozenost."

„Nebo naučený styl chování?" rýpla si do něho Wila-Mich s lehkým nadzvednutím obočí. Kočár se rozjel, oba dva se lehce zhoupli při prvním zabrání koní, ale pak už pouze mlčky trpěli kodrcavou jízdu.

Wila-Mich hleděla z okna na vzdalujíc se sídlo a Santini naopak hleděl k lesům.

„Emma se mne ptala, zda jsme v noci mluvili o jednom citlivém tématu." Ticho bylo roztrženo, když Wila-Mich pronesla jednu jedinou větu. Opírala si dlaní bradu, stále hleděla ven a nevšímala si toho, jak na ni Santini podezíravě hledí.

„Jaké citlivé téma?" zeptal se Santini pro jistotu. Byl si však jistý dvěma tématy, přičemž jedno se týkalo Jassena a druhé jeho samotného.

„Nějakého... Amaranthina?" odpověděla Wila-Mich, i když si svou odpovědí nebyla zcela jista.

„Amaranthine," přitakal Santini krátce. Zhluboka se nadechl, sáhl si do vnitřní kapsy kabátu a nahmatal složené papíry. „Očividně jsme o něm nemluvili, ale proč by měl být citlivým tématem?" nechápal.

Wila-Mich pokrčil rameny. Přestala se opírat o okénko kočáru a raději sledovala svého přítele. „Ani nevím, kdo to je. Někdo důležitý?" zajímala se. Na tváři měla lehký úsměv, škádlivý, přála si vědět vše, co jí mohl Santini nabídnout.

„Mladý muž, kterého včera přivedli Rauhillenové," odpověděl krátce, „chtěl by... Chtěli by, aby z něho byl Rheedos."

Wila-Mich se přestala usmívat. Místo toho na Santiniho hleděla s lehce pootevřenou pusou a nevěřícným výrazem, „adoptoval by si... dítě?" zeptala se polohlasem.

Santini si povzdechl. Nechtěl adoptovat dítě, protože si nepřišel připraven, ale Amaranthine dítětem ani nebyl. Byl to mladý muž, osmnáctiletý. „Není úplně malý, ale ano. Přivedli ho, aby mi ho představili a chtějí, abych ho slyšel hrát."

„A poslechneš si ho? Emma to říkala, jako kdyby to bylo něco vážného a zlého, když se to ze mě dostala vymanit, ale dítě? To je skvělé!" zaradovala se. Dotkla se jemně Santiniho ruky, a přitom se usmívala. Neviděla v tom ty problémy, které on. Pouze měla radost, protože byla svědkem toho, co se udávalo jednou za generaci.

Santini se dotkl papírů ve své kapse, jemně je povytáhl a řekl: „Jedu za ním, ale neříkej to Emmě," mrkl na ni lehce.

„Proč to nesmím říkat?" nechápala.

„Protože vím, že mě Emma chce mít pod dohledem, až se s ním setkám. Ale to já nechci."

Emma by ho zastavila. Stejně tak, jako ho zastavila u Elaina.

Wila-Mich se zdála, že moc nerozumí, co má Santini na mysli, ale souhlasně přikývla, že nebude Emmě nic říkat. Zajímala se však o to, jestli si Santini myslí, že bude Amaranthine natolik dobrý, aby se mohl stát Rheedosem.

„Nevím," přiznal, „jak mám poznat, kdo je dobrý a kdo skvělý? Někdo může znít dobře, ale má potenciál být skvělý. Někdo může znít velice dobře, ale už nemít žádný potenciál posunout se dál. Párkrát si ho poslechnu, pokusím se zjistit, kým je a... poté uvidím," zamyslel se nahlas. Netušil, co měl dělat. Věděl, proč si ho vybral Jassen – protože měl drzou odvahu pokusit se ho zastínit. Věděl, proč si Carlace vybrala Jassena, protože jí dokázal, že pracuje tvrději než kdokoli jiný, aby překonal jakéhokoli mistra, kterého mu představí. Jak však měl rozhodnout o někom, koho před něj postavili?

„Nejspíš bys to měl prostě cítit. Jestli je toho hoden," podotkla Emma.

„Radíš mi, abych se řídil srdcem, a ne logickým úsudkem?" zeptal se trochu zmaten.

„Nevím, možná ano, ale kdo jsem, abych ti mohla radit v něčem, čemu nerozumím?"

„Seš přítelkyně," namítl Santini, „proč bys mi nemohla radit?"

Wila-Mich pokrčila rameny, „nemyslím si, že dávám dobré rady. Nikdy se nic špatného nestalo, ale co kdyby nyní ano? Nechtěla bych mít na svědomí to, co by se mohlo stát."