Společenská konvence říkala, že lidé by na večeřích, plesech a důležitějších společenských setkání pít pouze tolik, aby jejich mysl nebyla otupena a nemohli říct věci, které jsou nevhodné a mohli by jich litovat. Někdy bylo zcela zakázané pít a opilost byla považována za urážku hostitele, ale naopak existovaly i situace, kdy pití nebylo nijak odsuzované a patřilo dokonce mezi náznak vysoké důvěry, kterou k sobě lidé nesli – nebáli se totiž ve své slabé chvilce být mezi těmi, kteří by si mohli pamatovat jejich trapné chvíle.

Po půlnoci většina hostů odešla a zůstali pouze ti, které Santini považoval za blízké známé a přátele. Přesunul se s nimi do menšího salónku, který už několik hodin předtím začal být vyhříván krbem a bylo připravené i občerstvení a pití.

Zůstala rodina Kristarka, která obsahovala i Jonase a samozřejmě Emma. Ve své blízké společnosti si Santini moc jiných lidí nechávat nechtěl. Existovalo pár výjimek, ale ti se omluvili, že jsou unaveni nebo přetaženi a odešli před půlnocí.

Soukromé posezení, které Santini hostil, bylo doslova soukromé. Poté, co vešli dovnitř a bylo jim služebnými nalito první pití, které bylo tvořeno šumivým vínem, odešli, zavřeli dveře a nechali je po zbytek noci o samotě. Jedině tak se dokázalo zabránit tomu, aby nevhodný stav, který mohl nastat, viděl někdo, kdo nepatřil mezi blízké osoby.

Přítomní si připili, usadili se na svá místa, pouze Kristark se vydal k barovému pultu, aby ze zdobené křišťálové nádoby nalil do třech nízkých sklenek tmavě hnědý alkohol. Jenom při pohledu na to, co je naléváno, se Santinimu stáhlo hrdlo hořkostí. Měl rád sladká pití s příchutí ovoce, letní vína a vše, co mělo příjemnou chuť. Hořkosti si jako malý zažil dost. Přesto skleničku přijal, když mu byla nabídnuta. Než se Kristark posadil, rozlil ještě do třech vyšších sklenek pití z jiné lahve. To bylo něco sladkého, co by si Santini dal raději, ale nic neříkal. Jednu sklenici podal své ženě, druhou nejmladší dceři a tu starší o alkohol ochudil a nabídl ji pouze ředěné šumivé víno, které zeslabil šťávou z pozdních jablek. Třetí sklenku dal Emmě.

Ve chvíli, kdy se ujistil, že všichni mají své pití, usadil se na krátkou pohovku vedle své ženy, dal si nohu přes nohu a vzal svou sklenku. Všichni mlčeli, ozývalo se pouze praskání dřeva v krbu a jemný déšť, který bubnoval o okenice.

"Budu nezdvořilý, když se zeptám na Jassena?" otázal se Kristark s pohledem upřeným na lustr z malovaného barevného skla. Byl mnohem menší a střídmější než ten v hlavním sále, ale vrhal po místnosti barevné odlesky, které se všem odrážely od tváří.

Santini nemohl říct, že tu otázku neočekával. Přesto ji nechtěl slyšet. Pomalu obrátil pohled k Emmě, která se zdála celým dnem strhaná, únava jí byla vidět na očích, ale dostával se tam i smutek z toho, co slyšela.

„Nezdvořilé asi ne. Bolestivé však ano," odpověděl Santini tiše.

„Neviděl jsem ho už léta," vydechl Kristark smutně. Rty si lehce smočil ve svém pití, ale sotva tak udělal, sklenku odtáhl a položil ji na nízký stolek vedle pohovky. „Chybí mi jeho hudba," přiznal.

„Nám také," vložila se do toho Emma. „Z počátku se někdy pokoušel hrát. Nejdříve se zdálo, že je vše normální. Hrál, občas i něco, co jsme neznali. Občas hrál cizí díla, ale postupem času začal ztrácet rytmus. Opakoval pár not dokola a pak přestal hrát zcela. Někdy ani neví, kým vlastně byl, občas nepozná ani nás. Pohled na něho je smutný, bolestivý a mluvit o tom je mnohem horší," rozpovídala se. V jejím hlasem však nebylo nic jiného než bolest. Každý tam vnímal tu těžkost, jak dostává slova ze svých úst a pronáší je s vědomím, že se nesmí rozplakat.

„Občas se zdá, že je už dávno mrtvý," dodal Santini suše s pohledem zabodnutým na žluté květiny v křišťálové váze na malém stolku vedle Wily-Mich.

„Říkal lékař...?" Yara-Mich se pokusila mluvit tak, aby ji každý slyšel, ale brzy si uvědomila, jak nevhodně její otázka vyzní. Zmlkla, lehce se nakrčila a pootočila hlavu od společnosti, aby naznačila stud, který ji polil.

Avšak otázka času byla ta, která zajímala každého. Nejdříve i Jassena, než zapomněl i na tohle.

„To nikdo neřekne přesně," řekl Santini krátce, „možná měsíce. Možná bude mít ještě rok nebo dva. Možná nemá ani pár dnů," pokrčil rameny, ale nebyl tomu lhostejný. Pouze už neměl sílu bojovat s tím, co bylo uloženo na jeho bedrech.

Okolí mlčelo. Opět se ozývalo pouze praskání a déšť. Lidé snad ani nedýchali, jak byli potichu. Nikdo se nedíval na nikoho, pohledy měli sklopený, nervózně převalovali v dlaních své pití a doufali, že někdo promluví, protože oni nechtěli.

Santini zvedl zrak. Rozhlížel se po ostatních, kteří nebyli schopni se na nikoho podívat a věděl, že jakákoli debata o Jassenovi je bolestivá a nikdy nemůže vést k něčemu dobrému. Mohli si povídat o krásných a vtipných zážitcích s tim mužem, mohli vzpomínat na jeho krásnou hudbu, ale vše vždy směřovalo k tomu zlému faktu, že nic takového už s ním nikdy nezažijí. Jeho tělo a duše možná byly naživu, ale to, kým byl, už mnoho let ne.

„Na Jassena," pronesl Santini nahlas a pozvedl své pití. Chtěl tím udělat tečku za veškerou debatou o starém muži. Všichni se museli pohnout dál a věnovat se veselejším tématům, která jim mohla vykouzlit úsměv na tváři a nikoli vrásky ze smutku.

„Na Jassena," odpověděli ostatní. Neřekli to jednohlasně. Někdo byl o půl slova napřed, někdo jiný o slovo pozadu, ale všichni pronesli ta dvě slova předtím, než se napili a uctili tím památku někoho, kdo už existoval pouze ve vzpomínkách.

První se z večera omluvila Emma. Únava na ní byla vidět už posledních pár dnů. Svou práci vykonávala skvěle, možná se do ní vždy až moc ponořila, ale Santini byl vděčný, že někdo takový existuje. Políbil ji na dobrou noc na tvář, než odešla a poděkoval.

Další byla Yara-Mich a s ní chtěl samozřejmě odejít i Jonas. Kristark s Chary-Mich, která nechtěla svou dceru nechávat v těhotenství samotnou.

„Mohla bych zde ještě zůstat?" zeptala se Wila-Mich, když se její příbuzní chystali k odchodu.

„Postarám se o ni," odpověděl Santini dříve, než měl kdokoli čas cokoli namítat. Zvedl se, aby si mohl nalít trochu pití, zatímco Kristark tiše namítal, že by to nemuselo být nejvhodnější a Chary-Mich oponovala, že když byli mladší, bylo zcela normální ponechat je přes noc ve stejném sídle, pokud s tím souhlasil pán domu.

Pán domu.

Pro Santiniho byl vždy pánem Jassen a stále ho za něho považoval, i když už ani nebyl schopen vnímat, co se děje okolo něho. Netušil, že má Santini narozeniny, že měl v domě na stovku lidí a možná i stěží věděl, kdo to byl vlastně Santini. Přesto ho Santini stále považoval za pána domu. On byl pouze jeho synem a učedníkem.

„Zítra ráno musím jet do města, odvezu Wilu-Mich domů k snídani," usmál se Santini vlídně. Z tácu zvedl poloprázdnou flašku sladkého vína a nalil si. Než se vůbec tekutina dotkla dna jeho skleničky, bylo svoleno, aby Wila-Mich zůstala. Ostatně ani neočekával, že by mohlo být odmítnuto.

Sotva Kristarkova rodina opustila místnost, Wila-Mich si sundala z vlasů těžkou sponu, která jí držela vyčeasné vlasy. Dlouhé černé prameny jí spadly podel rameny a prsty si mezi nimi lehce přejížděla, aby vytáhla drobné květy jako ozdoby a ostré sponky, které ji bodaly do lebky. Santini zatím naléval ještě do jedné sklenky.

„Nevím, proč se mužské oblečení vždy šije takové, aby bylo pohodlné, zatímco to dámské musí být těžké a obtěžující," posteskla si Wila-Mich. Odložila hrst sponek na stolek a uvolnila šněrování bot na vysokém podpatku.

„Protože my, muži, jsme slabá stvoření, která se bojí bolesti," zasmál se tiše Santini. Posadil se na druhou stranu malé pohovky a nabídl Wile-Mich jednu sklenku, „zatímco ženy jsou nezkrotné a nezlomitelné."

Wila-Mich se zasmála. Nikoli tlumeným hlasem a střídmým smíchem, kdy by si dlaní lehce zakrývala ústa, aby nikoho nepohoršila. Smála se tak, jak si přála, ukazovala zuby a vrtěla u toho hlavou. Nehrála si na dámu, neskrývala se za roušku společenské etiky. Santini byl její přítem. Ten, který ji sice zradil a nikdy neopětoval její lásku, ale vždy tam byl a byl takový, jakého ho ve své blízkosti potřebovala. A možná byl také důvodem, proč si nikdy nenašla manžela – protože by beztak upřednostňovala Santiniho.

„Nazýváš se slabochem?" zeptala se Wila-Mich s lehce nakloněnou hlavou do strany.

„Myslím, že jsem jím vždy byl," namítl na to Santini s pokrčením ramen. „Lidé okolo mne mě dělají silným a pokud bych je někdy ztratil... Byl bych už navždy slabým."

„Kdybys vždy byl slabochem," zostřila Wila-Mich svůj hlas. Přestala se opírat, místo toho se lehce naklonila k Santinimu a dodala hrubším hlasem: „Nikdy bys neriskoval vlastní život, aby ses vloupal do koncertní síně."

„Měl jsem snad na výběr?" zajímal se Santini.

„Vždy je na výběr. Mohl si se někde plahočit, žebrat a pak zemřít, nebo živořit, kdybys měl... Štěstí? Smůlu? Co je horší, žít v nekonečném kruhu chudoby nebo ztratit jediný život, který máme?" zajímala se. Její slova měla mířit jinam, věděl to, ale vše se přesunulo k úvaze nad životem a smrtí.

„Živoření není život, pouze utrpení," podělil se Santini o svůj názor. „Možná jsem dnes oslavil své třicáté narozeniny, ale narodil jsem se teprve před devatenácti lety."

Wila-Mich netušila, kdo vlastně Santini byl předtím, i když mu byla společně s Emmou a Jassenem nejbližší. I v očích těchto tří lidí to byl sirotek, který neměl nikoho a proto riskoval svůj vlastní život, aby něco získal. Nikdo neznal muže, který na jeho narozeniny chodil žebrat o peníze pro Santiniho rodinu.

„Vzpomínáš někdy na ten život předtím?" zeptala se ho, i když to bylo stejně bolestivé téma jako Jassen. Kdyby to nebyla ona, nemluvil by. Kdyby tam seděla celá její rodina, mlčel by.

„Nepamatuju si na dobu předtím. Co bylo, kým jsem byl, kde jsem žil a jaká byla moje rodina, ale... pamatuji si na jednu věc. Jak se mi srdce roztříštilo na tisíce drobných kousků, když jsem zjistil, že už nemám žádnou rodinu, která by mě milovala."

Byla to lež, co řekl?