Santini byl člověkem, který nebyl vázán minulostí. Jeho mysl stavěla zdi, aby ho ubránila před tím, co se dříve stalo a nutila ho myslet na přítomnost. Nedovolila mu však hledět do budoucnosti. Občas však přes nějakou zeď nahlédl, pouze letmo a zavzpomínal na něco, co se kdysi stalo a čím vzdálenější vzpomínky byly, tím méně se cítil provinilý, co se tehdy stalo. Opustil svou rodinu, když mu bylo jedenáct let, aby se stal slavným klavíristou? Ano. Povedlo se mu to? Ano. A zanevřel na svou rodinu natolik, že lhal o svém původu a nikdy jim nijak nepomohl? Také ano. Ale provinilý se tím necítil.

O něco méně se tak cítil v záležitosti s Elainem. Stalo se to však před více než patnácti lety a jeho vzpomínky na té události byly trochu rozmlžené a zdi vysoké. Odebral se do své ložnice, protože si připadal, že v té chvíli nemůže do společnosti zapadnout a ty vzpomínky musel nějak utřídit.

Přešel ke své skříni, vysoké almaře, kde měl pouze složené a pověšené obleky a boty od Tana. Ani si je neprohlížel, jak to vždy dělával, rovnou se posadil do řepu, zvedl jedny světlé boty a uchopil druhou rukou zdobenou krabici kruhovitého tvaru, kterou si položil na zem. Boty vrátil na místo, uchopil krabici a šel se s ní posadit na ustlanou postel.

•••

Elain byl šarmantní a okouzlující muž. Milý, zábavný a přes svůj původ se nijak nevyvyšoval nad lidi okolo sebe. K Santinimu se choval se vší úctou, jako by ho snad sám obdivoval více než Santini jeho.

„Slyšel jsem o tobě a tvém mistrovi. On je velký muž, jehož koncerty jsou vyprodané dříve, než jsou vůbec uvedené a ty bys ho měl následovat. Už tu nějakou chvíli jsem, dokonce jsem slyšel i tvého mistra hrát, ale ty prý nevystupuješ, proč?" zajímal se.

Santini si hrál s poloprázdnou sklenkou, kterou měl v ruce. Byl lehce shrbený, zrak držel u stolu, ale často ho zvedal k Elainovi. „Ještě nemám na to, abych mohl hrát. Až mistr rozhodne, že jsem připravený, vystoupím."

Elain si podepřel bradu pravou rukou. Santinimu to připomnělo otázku, kterou měl na mysli – proč tomu muži chyběla ruka? Elain krátce protáhl rty, jako kdyby nad něčím přemýšlel. „Nemyslím si, že zde zůstanu tak dlouho, abych tě mohl vidět hrát," pronesl.

Santini netušil, co by měl odpovědět. Pouze sklopil zrak ke koberci s vysokým vlasem a očima přejížděl po nekonečné textuře, kterou do něj musel vyšít nějaký umělec.

Na chvíli nebylo slyšet nic jiného než praskání dříví v ohništi. Santini si přišel nervózní, Jassen ho naučil mluvit ve společnosti a o věcech, které se dějí ve světě, nikoli o tom, co se děje v jeho vlastním životě.

„Možná nehraješ pro společnost, ale co kdybys někdy zahrál pro mě? Než odjedu," navrhnul Elain.

Santini zvedl zrak. Prohlížel si Elainovo tetování na tváři a výraz ve tváři, který se zdál klidný a spokojený se vším, co se v jeho životě mohlo dít. „To bych asi mohl," odpovědě Santini lehce nejistě.

Elain se ještě více usmál, když mu chlapec odpověděl, „Nechám tě zítra večer vyzvednout."

•••

Netrvalo mu dlouho, než se dostal i k poslednímu dopisu, který obdržel od Elaina. Jejich známost byla krátká a mnoho psaní si vyměnit nestačili, ale přesto jejich množství stačilo k tomu, aby si přehrál všechny zapomenuté vzpomínky a vztekal se sám nad sebou. Mohla mít snad Emma pravdu v tom, aby se držel od kohokoli dál, protože by mohl skončit, tak, jak skončil posledně? Přesněji řečeno, jak by mohl skončit. Ba co hůř – co kdyby v té chvíli byl on sám Elainem?

Co tak zlého vlastně provedl? Přemýšlel nad tou otázkou, když se vracel do sálu. Na tváři sebevědomí, v srdci však nejistota, která pramenila z toho, že na tu otázku nikdy nedostal odpověď. Nikdy nenašel nic zlého v chování prince, kterého potkal uprostřed zimy, zatímco v tom vlastním našel mnoho. Byl tím viníkem nejspíše on sám, spíše zcela určitě.

Také si byl jistý dvěma jinými věcmi – on už takové chyby neprovede a Amaranthine není natolik hloupý, aby je dělal.

------------

Snažím se sem poznámky už nevkládat, ale zde si to bohužel neodpustím – omlouvám se za prodlevu a následnou krátkost, ale narazila jsem na nějaký blok a doufám, že když tuhle část, kde jsem se sekla, utnu, tak to bude příště už lepší.