Večer se nesl v duchu příjemné zábavy. Domem se nesl smích, byly slyšet úlomky konverzací, lidé si pochutnávali na jídle, které jim hostitelé přichystali, ale přitom nikdo nemohl říct, že byl dům hlučný, divoký a... nevkusný.

Všichni byli oblečeni v krásných šatech. Ženy v dlouhých robách, které se třpytily na světle a podtrhávaly jejich křivky. Muži měli své obleky přesně střižené, položené na těle, ale přitom ne nijak omezující a už vůbec nikde nic nepřečuhovalo. Většina z nich ani nebyla oblečená v černé, protože to byla barva pohřební. Mnoho z nich mělo modrou, mokřadově zelenou, často se objevovala i tmavě červená, ale pár, zejména mladších mužů, si trouflo do odvážnějších barev. A ten, kdo si přesto přál mít černý oblek, podtrhával svůj vzhled barevnými košilemi nebo drobnostmi.

Nikdo z nich, ani žádná žena, nebyla oblečena jako Santini. Růžová doplněná jemnou oranžovou, ve které všichni viděli začátek nového dne, se rychle stala terčem obdivu a pokud nebyl chválen zrovna Santini, jak úchvatně vypadá, všichni skládali poklonu Tanovi, které byl také hostem oslavy společně se svou ženou. Dokonale k sobě ladili, Tan měl sice prostý černý oblek, ale na střihu, látce a jemných zlatých nitkách dokonale doplňoval svou štíhlou ženu, jejíž šaty se zdály jako padající vodopád ze zlata.

Zatímco Emma vítala hosty a naváděla je dále do domu, Santini byl v samotném centru dění. Zdravil se s každým, kdo přišel a vždy s nimi prohodil pár slov. Následně mu bylo popřáno k jeho narozeninám, opět krátký rozhovor a následně se hosté posunuli dále k večerní zábavě.

I když byl Santini unavený, usmíval se. Oslava, společnost a zábava mu dodávala energie, kterou nemohl naleznout. Po celou dobu se usmíval, cítil se až v křeči, ale přesně tu miloval. Občas se jeho úsměv ještě zvětši, záleželo na hostu, který přišel. Roztáhl rty do nejširšího úsměvu, když spatřil Chary-Mich a jejího manžela Kristarka.

Jako každé místo na zemi, i krásná exotická země, odkud pocházela Chary-Mich, mělo své tradice. Některé byly dosti podobné těm, kterým byl naučen Santini a všichni ostatní, některá byla dosti jiná. Obvykle se Santini nechtěl nechat zlákat novotama, měl rád zemi, ve které se narodil a město, které leželo na řece, pro něho bylo dokonalé. Jednu tradici, kterou mu a mnoha dalším Chary-Mich představila, měl přesto rád. Byla prostá a obyčejná, nevinná, ale vlastně se mu díky tomu strašně líbila.

Ani se nepozdravili, Chary-Mich k k Santinimu přistoupila a nejdříve ho políbila jemně na obě tváře. Musel se k ní sklonit, už ve svých patnácti tu ženu přerostl, i když nebyl nejvyšší. Poté, co ho políbila, dotkla se palcem jeho čela a lehce přes něho přejela. Bylo to cítit jako pouhý dotek, ale Chary-Mich měla na palci nanesenou barvu, která se otřela o Santiniho čelo. Byla bílá, na Santiniho světlé pokožce trochu splývala, ale přesto bylo na světle vidět, že má na tváři něco, co tam být nemá.

Kristark podal své ženě kapesník, aby si mohla otřít palec a Santini mezitím děkoval. V její kultuře se tím značil vždy oslavenec a mělo to dobrým duchům ukazovat, komu mají pomoci. Poté, co se Chary-Mich dostala do Heymontu, snažila se všechny své kulturní střípky potlačit, ale čím více se o ně lidí zajímali, tím více je chtěli i vidět. A drobný zvyk v podobě bílé šmouhy na čele se u mnoha lidí dokonce uchytil. Nikdo to sice neprováděl, ale přátelé a blízcí Chary-Mich si rádi nechávali od ní nanášet šmouhu, aby se zviditelnili před dobrými duchy.

Než se Chary-Mich s Kristarkem vzdálila, aby si mohli společně užívat oslavy se svými přáteli, Chary-Mich chytla Santiniho dlaně a popřála mu, aby na jeho další rok dopadaly pouze sluneční paprsky a nikdy nezapršelo v jeho srdci. S úsměvem ji poděkoval. Miloval sice déšť, ale doufal, že v jeho srdci nikdy nezaprší.

Po Patinových přišli víceméně pouze hosté, které sice Santini znal a často je potkával, ale nemohl říct, že k nim měl nějaký velice přátelský vztah, který by budoval. Byli to jeho známí, rád si s nimi popovídal, ale v jeho srdci neměli žádné speciální místo.

Okolo sedmé, když už většina hostů dorazila, na jeho mysl přicházela otázka, že jedni chybí. Ti, na které nejvíce čekal, ale vlastně se jich i nejvíce obával. Rauhillenové většinou chodili mezi prvními a odcházeli jako poslední, proto mu přišlo divné, že je ještě nespatřil. A vzácného hosta, kterého chtěli přivést.

Očekával jejich příchod až do sedmé hodiny, poté musel ze svého místa odejít. Vzdálil se od rozlehlé haly pokryté světlými koberci a normálně by se měl odebrat do hlavního sálu, po jehož stranách stály dlouhé stoly s jídlem a pitím, křišťálový lustr osvětloval okolí a v jednom rohu hrála příjemnou hudbu kapela z městského orchestru. Jenže ještě musel zamířit někam jinam.

Zamířil do pravého křídla sídla, kde věděl, že nikdo nebude. Kuchaři a zaměstatnci budou v levém připravovat pokrmy a obsluhovat hosty, kteří se do pravého také neodeberou. Pravé křídlo náleželo obyvatelům, obsahovalo ložnice, soukromé salónky, koupelny a pracovnu Santiniho a Jassena. Hosté tam nechodili už ze samotné slušnosti a úcty – odpočíval tam sám Jassen.

Santini však nemířil ani do své ložnice nebo k Jassenovi, pouze se potřeboval ze své pracovny dostat do zahrady. Mohl jít přes hlavní sál, ale tam by byl viděn jinými, zastavován, protože by si chtěli povídat a na to zrovna čas neměl. Musel se dostat ven, k té zadní bráně, která byla využívána jenom pro to, aby se skrze ni vyhazoval nepořádek ze zahrady. Nechal přeci odemčeno.

Cesta mu trvala déle než předtím. Snažil se jít co nejopatrněji, aby si nezašpinil boty, ohlížel se, zda ho některý z hostů nevidí, ale většina byla ještě uvnitř v sále, hodovala, pila a bavila se. Přál si, aby se k nim mohl už připojit, ale nemohl.

Každý rok, přesně v den jeho narozenin, totiž odemykal bránu. Dělal to z toho důvodu, že to bylo snadnější než ji přelézat. Nepřelézal ji samozřejmě on, kdyby bylo na něm, nikdy by tam nechodil a bavil by se. Nemohl.

Postavy si všiml až ve chvíli, kdy stál pár metrů od ní. Zastavil se, narovnal v zádech, bradu lehce pozvedl nahoru a ruce schoval do kapes kalhot.

Postava se do té chvíle opírala o zeď a přes stín z lesa bylo těžké poznat o koho se jedná. Muž? Žena? Dítě či stařec? Ještě, než vyšla postava ze stínů, Santini věděl, s kým měl tu čest.

Ebert, muž bez přijmení, stejně jako Santini, než mu ho dal Jassen. Oblečení mdlé, košile našedlá, ale dříve musela být bílá. Otázkou bylo, kdy bylo dříve. Byl vůbec prvním majitelem? Boty měl, což Santiniho překvapilo, ale podle vzhledu je musel najít někde zahozené, nechtěné a jednu měl převázanou provázkem, protože zapínání bylo zničené. Kalhoty potrhané, bez kapes.

Od minulého roku se mu nezdálo, že by nějak zestárnul. Vlasy měl šedé, trochu delší, nějaké prameny mu spadaly nad oči, jiné zakrývaly uši a chránily krk před nejhorším větrem. Okolo úst měl hluboké vrásky, oči studené a nepříjemné. Velká košile poukazovala na jeho propadlý hrudník a vystouplé klíční kosti. Ještě nebyl schopen nabrat nejhorší ztrátu váhy od zimy.

„Jaký to nádherný oblek," pronesl Ebert s jedem v hlase.

Santini pokrčil rameny, „šil ho pro mě ten nejlepší. Jako vždy." Mluvil vůči němu cize, odtaženě. Nejraději by i o krok odstoupil, aby necítil zápach jeho nemytého těla.

Ebert našpulil rty, přejížděl Santiniho pohledem a zeptal se: „Kolik stál? Kolik jídla bych z toho připravil?"

Santini opět pokrčil rameny, „to záleží na tom, kolika lidem bys za to vařil."

Ebert zvedl zrak. V očích hněv, nažloutlé zuby pevně zatnuté. „V zimě zemřela pouze Adalla a Willen, pamatuješ si na ně?" Santini v odpověď zakroutil hlavou. „Jak bys také mohl," odfrkl si Ebert a narovnal se v zádech, aby se výškově vyrovnal Santinimu.

Udělal krok vpřed. Byli od sebe méně než metr a Santinimu se dělalo mdlo. Ebert mu hleděl do očí a Santinimu neuniklo, že v jednom má drobný bílý flíček – začal být na jedno slepý.

„Tvůj otec si zlomil nohu, když v zimě lovil u jezera," procedil Ebert skrze zuby, „a tvoje sestra čeká dítě. Ta mladší. Ta starší? Ta se pokouší už o dvě sama postarat, ale to už přece víš... Že její muž zemřel, jsem ti řekl v loni. Naštěstí jejich poslední dítě zemřelo při porodu, tak nemusí shánět jídlo i pro něho."

Santiniho tvář se nijak nepohnul. Nenaznačil jediný cit nebo smutek vůči tomu, co mu Ebert říkal.

„A Nimar," vydechl Ebert. Santini pocítil lehké chvění na zátylku, ale stejně tak i vztek v žaludku. „Ten je nemocný. Toho si pamatuješ, že?" uchechtl se, „tělo má plné puchýřů. Občas nějaký praskne a krvácí. Nemůže se pohnout, nemůže se ani najíst. Krysy se slézají u jeho domu, chtějí ho sežrat, ale to je vlastně dobře. Děti je chytají, zabíjejí a jedí. Alespoň oni mají co do žaludku."

Santini byl zvyklý to poslouchat. Ebert přišel každý rok a vyprávěl mu o rodině a vesnici, kde se narodil. Připomínal mu jeden prostý fakt, který svému novému životu zatajil – jeho rodina je živá. A trpí.

Santini lehce zakroutil hlavou, jenom jemně, aby nenarušil pohled do Ebertových očí. „Nezáleží mi na vašem utrpení."

Ebert ho chytil za košili, přitáhl si ho k sobě ještě blíže a zápach z jeho úst stáhl Santinimu žaludek. „Necháš je všechny chcípnout!" procedil Ebert skrze zuby. „Hlady, zimou, nemocemi a s vědomím, že ty si tu cpeš břicho a nosíš oblečení, které stojí víc než všechno, co kdy měli!"

Nebyla to otázka, ale Santini přesto odpověděl: „Ano."

Ebert ho pustil. Odstrčil ho od sebe a zakašlal. Jeho kašel zněl děsivě a nechutně. Santini si urovnal košili, kterou mu Ebert pomuchlal a ujistil se, že ji neušpinil špinavýma rukama.

„Nikdy si jim nic nedal! Nikdy za ta léta si nepřiznal jejich existenci!" křičel.

„Ano," odpověděl opět Santini.

Ebert zhluboka dýchal. Vyhublý hrudník se mu mocně zvedal a nosní dírky při výdechu rozšiřovaly. Udělal krok k Santinimu, zvedl ukazovák a skrze zatnuté zuby řekl: „Pomož jim. Když ne všem, aspoň jim."

„Ne," odpověděl Santini.

Ebert svěsil ruku. Narovnal se, udělal krok vzad a zvedl bradu nahoru. „Žádám tě ještě jednou. Letos tu stojím a škemrám naposledy, abys pomohl svojí rodině a vesnici, kterou si zavrhnul."

„Ne," zopakoval svou předchozí odpověď.

„Necháš nás všechny umřít?"

„Ne. Já o Vás nerozhoduji."

Ebert zatnul zuby. Vrásky na jeho tváři se prohloubily, pohled měl plný zlosti. „Všichni bohatí jsou neskutečné krysy, co hodují na mrtvolách chudých. Ale ty? Ty seš všech krys král."

S těmi slovy se otočil, prošel otevřenou branou avší silou s ní praštil. Ozvalo se zařinčení, ze kterého si Santini nicnedělal. Pouze bránu zajistil kamenem, aby se neotevírala a vracel se pomalu dosálu. Zamknout může až druhý den, chtěl se jít bavit.