Té noci nemohl usnout. Vrátil se krátce před půlnocí a dlouhé hodiny ještě ležel s pohledem upřeným ke stropu. Jednu ruku schovával pod hlavou, druhou měl položenou na přikrývce a prsty přejížděl po její látce. Venku pršelo. Slyšel, jak déšť naráží do oken, hledal v něm melodii, ale stejně jako byly jeho myšlenky, i déšť byl pouze stejně znějícím proudem, který unikal pryč.

Jednou z prvních otázek, které mu Jassen položil, byla ta, odkud pochází. Myslel si snad, že řekne místo, ulici chudší části města, ale Santini pouze řekl, že odnikud. Z místa, kde slunce nesvítí a smích nezná prostor. Popsal mu své rodiště jako něco černého a zlého, kde znal pouze chlad, bídu a neštěstí.

„A kde je tvá rodina?" zeptal se následně Jassen.

Santini hleděl do prázdna. Do bílé zdi, která byla tak čistá jako sníh, který mu každého roku přinášel neskutečná trápení a strach, jestli v něm bude pohřben. Nejdříve se bílé barvy bál, poté v ní viděl nevinnost a nový začátek, o kterém vždy snil.

„Nemám rodinu," odpověděl.

„Ale musel si mít," namítl Jassen.

„Měl," hlesl chlapec v odpověď.

Nebylo to naposledy, co mu byla ta otázka položena. Mnoho lidí se zajímalo o to, odkud přišel, kde bylo jeho rodiště a on odpovídal vždy stejně.

Z počátku byl kvůli tomu smutný, častokrát na své příbuzné myslel, vzpomínal, ale vždy mu nakonec přišlo, že se k těm myšlenkám otočil zády a nechal j za sebou. Nechtěl nad nimi přemýšlet, protože patřili minulosti. V přítomnosti měl jinou rodinu, otce a sestru, které miloval.

Dlaněmi si promnul tvář. Zavřel oči, naslouchal dešti a jeho nepravidelnému rytmu narážení do oken. Chtělo se mu spát, přál si, aby dostal odpočinku a mohl druhý den pracovat. Zdálo se mu, že mu to však svět nepřeje. Okolí chtělo, aby byl bdělý, donucený přemítat nad vlastním životem a minulostí, kterou chtěl zapomenout.

Sundal si dlaně z tváří, posadil se na hranu postele a chvilku nehnutě seděl. Díval se na sklo skrze úzkou škvíru mezi závěsy a donutil se vstát.

Šel bosí, oblékl si župan, který mu při krocích vlál za zády a vyrazil ze své ložnice. Dveře nechal otevřené, nohama narážel do chladné podlahy a připadalo mu, jako kdyby každé dopadnutí chodidla bylo mohutným bubnem.

Dům spal, byl jediným jeho bdícím obyvatelem, ale přišlo mu, jako kdyby byl jediným člověkem na světě. Šel do své ložnice, neohlížel se, sotva dýchal, ani nemrkal. Cítil, jak byl ospalý a chtělo se mu spát, avšak nemohl. Vzpomínky na rodinu v něm probudily něco jiného. To, co už někdy cítil a vnímal. Vrátilo se to zpátky a bolelo ho to po celém těle.

Sotva chytil ledovou kliku od své pracovny, venku se zahřmělo. Zvedl zrak k oknu, kde blesk na sekundu ozářil okolí. Vnímal bušení svého srdce a cítil strach. Ale hlavně nejistotu, která přicházela z toho, co se chystal udělat.

První bouřka ho varovala, aby tak nedělal, ale ani ta ho nemohla zastavit.

Vešel do tiché tmavé místnosti. Připadalo mu, jako kdyby na svých bedrech měl tíhu celého světa, ale nejvíc ho tížily vlastní myšlenky a vzpomínky, kterými se drtil.

Posadil se za klavír, zvedl opatrně víko a prohlížel si klávesy. Znal je, ale připadalo mu, že hleděl na cizince. V pozadí opět zahřměl hrom, blesk přišel trochu později. Položil jeden prst na klávesu, potom druhý.

Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Hlavu natočil lehce do strany, pak stiskl první, druhou, třetí. Byla to melodie, kterou slyšel pouze jednou v životě a nikdy víc. Slabé tóny plné bolesti, zármutku a toho nejhoršího. Jenom pár tónů, hrál pouze pár vteřin, než hudba utichla a slyšet byla pouze bouřka, která zuřila venku.

Otevřel oči, prázdné a skelné, cítil slzy, které se mu hnaly ven. Otřel je, narovnal se a hleděl přes klavír.

Před deseti lety slyšel jednu skladbu. Smutnou a bolestivou, která nikdy nebyla už zahrána. Pouze jednou ranila všechny v sále a poté byl Santini raněn slovy svého otce a mistra.

Mnohokrát se pokoušel na tu melodii vzpomenout, ale nikdy to nedokázal. Ale jednou v noci, když ležel v posteli a vnímal bolest, kterou mu způsobovaly vzpomínky na dobu minulou – ta melodie se mu rozlila v hlavě. Pouze útržek, který potřeboval slyšet v okolí.

Nikdy nechtěl Jassenovu skladbu znova složit nebo ji napodobit. Pouze si přál, aby ji mohl znova slyšet. Před lety se toho snu však vzdal, avšak zlé vzpomínky, smutek, to vše mu tu skladbu připomnělo natolik, že byl schopen ji z části zahrát.

Zapřel si tvář o dlaně. Mělce dýchal, poslouchal déšť a bouřku za oknem, před očima měl tvář Jassena. Už chápal, jak mohl jeho mistr být schopen tu skladbu napsat. Protože to jediné, co před očima viděl, byla jeho nemoc a vědomí, že umírá smrtí, která bolí nejenom jeho, ale také okolí.

•••

Ta noc mu nepřinesla klidu a odpočinku. Seděl u klavíru, nic nehrál, pouze hleděl na ustupující bouřku a snažil se zahnat zlé myšlenky. Cítil, že už neusne, že je marné vracet se do postele. Proto raději seděl, byla mu zima, na těle měl husí kůži, ale nechtěl se obléknout nebo zatopit. Chlad mu byl známý, uměl ho ignorovat a vážit si každého maličkého závanu tepla, který odněkud přišel.

První závan té noci přišel až po rozednění. Krátké objetí od tepla, které se mu svezlo po šíji a zádech. Slyšel otevření dveří, otočil se a unavenýma očima hleděl na Emmu. Byla již oblečená, vysoké černé kalhoty, temně rudé sako, pod kterým jí vystupovala černá halenka. Vlasy měla sčesané, ale stále se zdály jako rozcuchané.

„Jak dlouho to sedíš?" zeptala se ho rázně.

Pokrčil rameny, „dlouho," odpověděl tiše.

Vešla dovnitř, dveře nechala otevřené a posadila se na lavici vedle něho. Vzala do svých prstů Santiniho bradu, donutila ho otočit se k ní a prohlížela si ho. Očima pátrala po jeho tváři, nahýbala se, mračila, jednou i prstem něco setřela z jeho tváře – snad slzu?

„Stalo se něco u Vdovy Kellegovy?" zeptala se opatrně.

Santini se zlehka usmál, narovnal se v zádech a zvedl bradu, aby ji Emma nadále nedržela. „Byla to prostá noc, kde se nic výjimečného neudálo. Ale pak jsem nemohl usnout, nic víc."

Emma se zdála, že svému adoptivnímu bratrovi nevěří ani slovo, ale k tématu se již nevracela. Raději mu sdělila informace, kvůli kterým ho původně hledala. „Oblékni se. Musíme zajet do města kvůli občerstvení na večerní slavnost. Poté máš celý den volný, půjdeš si lehnout a v šest přijdou první hosté, do té doby si stihneš odpočinout, umýt se a připravit, ne?"

Santini přikývl, „večer budu připraven."

Šel se obléknout, opláchnout si obličej a marně hleděl v zrcadle na svou tvář. Únava na něm byla zřejmá, vlasy měl načichlé kouřem z doutníků a hrdlo měl vyschlé. Obvykle se po oslavě cítil svěží, nabitý energií, ale tu vyplýtval probdělou nocí. Dlaněmi se plesl do tváře, když odcházel ze své ložnice, aby si nahnal do obličeje barvu a trochu energie, ale dostal pouze štiplavou bolest a husí kůži, která přešla dříve, než vyšel ven z domu za Emmou, která již čekala v kočáru.

„Povídej, stalo se u vdovy něco zajímavého?" zeptala se okamžitě. Listovala mezi bledě žlutými papíry, které měla v klíně, nejspíš večerní menu, odhadoval.

„Prostý večer," zakroutil hlavou.

„Jaká byla témata večera?" ptala se dál, aniž by k němu zvedla pohled. Kočár se pohnul, oba se lehce zhoupli proti směru jízdy, uvelebili se a Santini upřel pohled ven do slunného dne, kde jedinou památkou na bouři byly mokré trávníky.

„Začarovaný kruh chudoby," odpověděl tiše.

Emma zvedla zrak. Znala chudobu. Ne takovou, jako Santini. Žila ve městě, v jedné chudé čtvrti, ale nemohla se považovat za krysu, švába nebo jiného obyvatele toho nejchudšího místa, které nebylo na ostrově uprostřed řeky. Emmina chudoba spočívala v tom, že žila v malém domě se svou rodinou, přijímali práce, kterou jim jiní nabídli, žili ode dne ke dni, ale vždy nakonec měli, co jíst.

„K čemu dospěli?" zajímala se.

Santini pokrčil rameny, „k tomu, k čemu dospějí všichni bohatí," odpověděl prostě, otočil oči k Emmě a dodal: „Že by si nikdy nepřáli být chudí."

Emma sklopila zrak k papírům. Mlčela, nic na Santiniho slova neříkala a promluvila až po chvíli. Stále hleděla do papírů, škrtala něco v jeho řádcích. „Včera odpoledne se v sídle zastavil správce ze sídla Rauhellinů," pronesla stylem historky.

„Co si přál?" zeptal se Santini, ač to ani říkat nemusel.

„Přivezl květiny z jejich zahrad, které jsem si u nich objednala. Budou zdobit převážně haly a stoly, jsou to nádherné brzké jarní květiny."

„Ale hádám, že ho nezmiňuješ kvůli květinám," nadhodil Santini.

Emma se usmála. Pramen kaštanových vlasů jí spadl do tváře. Odhrnula ho pomocí pera a zastrčila za ucho. „Vyptávala jsem se na vzácného hosta."

„Doufal jsem, že ho uvidím u Vdovy, ale nebyl tam," vložil se do toho tiše Santini.

Emmy úsměv se ještě rozšířil, „asi vím, proč tam nebyl."

Santini pouze pozvedl obočí, už ho nebavilo vyptávat se, aby Emma mluvila.

„Protože to je dítě."

„Dítě?" nechápal.

Emma přikývla.

Santini lehce pootevřel rty. Nechal je otevřené, když otáčel hlavu směrem z okénka, aby mohl hledět na měnící se krajinu.

Musel zavřít oči. Slunce, které se odrážela od rybníka a okolí ho pálilo do očí. Nejsem připravený, říkal si.

Věděl, že by ten den měl brzy přijít, snad už také měl hledat, kdo bude tím, koho přijme do domu, kam byl přijat i on sám.

Ale nebyl připraven.