Převážná většina hostů stála ve skupinkách po celém sále, mezi nimi procházela obsluha a nabízela různé druhy alkoholu, drobného občerstvení a jiní naopak vybírali prázdné sklenky. Několik hostů se sešlo u stolu s jídlem, hovořili, zatímco ukazovali na drobné i větší pochutiny, které mezi hovorem ochutnávali. A někteří byli venku na terase. Kouřili, pili, smáli se.

Santiniho po chladném podvečerním vzduchu uvítalo příjemné teplo a ostré světlo. Všude okolo se míhali lidé, povídali si, smáli se, ale hlavně tam byli. To znamenalo jediné – že zapomněl na celou tu záležitost, která se venku stala. Dříve na to nedokázal nikdy přestat myslet, slova Eberta se mu zarývala hluboko do mozku a trápil se tím, ale později? Ani si je nepamatoval. Nevnímal je. Sice věděl, že nelže, ale jemu na těch lidéch nezáleželo. Světu řekl, že jsou mrtví a přesně tak se vůči nim choval.

Santini šel k prostornému oknu, které zabíralo většinu délky zdi na terasu a při cestě se zdravil s hosty a usmíval se na ně. S některými prohodil pár slov, ale snažil se nezastavovat, aby dorazil na nízké dřevěné podium co nejrychleji. Cestou si od obsluhy, vytáhlého mladého hocha, vzal sklenici nazlátlé tekutiny, kterou poprvé ochutnal u Jassena ve dvanácti a nikdy se nezbavil myšlenky, že ho příjemně lechtá na jazyce.

Jedním vysokým krokem vylezl na podium, které bylo prázdné. Kromě černého klavíru stojícího v samotném středu. Na pár sekund upoutal svůj zrak na tu krásu. Na nástroj, který mu patřil už léta, ale stálo ho vnímal jako to nejkrásnější na světě.

Vnímal, jak za ním hudba a hlasy utichají. Postupně se šramot společnosti měnil v šepot, přešlapování po dřevěné podlaze, občasné zakašlání nebo zacinkání příborů a skleniček. Počkal pár vteřin, vnímal pouze svůj dech a až poté se otočil ke společnosti.

Na jeho těle viselo přes stovku párů očí. Nervozita ho však nepřemáhala. Cítil, jak hledí na jeho tvář, na jeho dokonalý oblek a cítil zvláštní druh hrdosti. Vědomí, že na něho hledí, protože si přejí slyšet, co řekne, mu dodávalo na sebevědomí a zahřívalo ho u srdce.

Usmál se. Udělal krok vpřed a očima letmo přejel po všech hostech. Věděl, že musí mluvit nahlas, aby ho slyšeli i ti vzadu a proto tam, úplně nejdál u dveří, stála Emma. V krásném zeleném kostýmku, který jí kopíroval linie těla. Litoval, že neměla šaty, ale věřil, že ji jednou donutí vzít si ty nejkrásnější, které pro ni nechá ušít.

Emma stála vzadu, aby mu mohla naznačit, kdyby se jeho hlas nedostával až dozadu. Zvedla by ruku, poškrábala se ve vlasech nebo dala jiné znamení, aby věděl, že má přidat na hlase.

Zhluboka se nadechl, věděl, že nesmí hledět jenom před sebe. Musí očima pátrat po společnosti a dávat jim najevo, že mluví ke všem, ne pouze k jednomu.

Na tváři se mu rozlil ještě širší úsměv. „Děkuji vám všem, že jste dnes přišli," započal svá slova a spěšně se podíval k Emmě, která pouze s lehkým úsměvem přikyvovala.

„Vždy jsem udiven tím, že skutečně chcete podnikat tu dlouhou cestu lesem, když tolik kodrcá," zavrtěl jemně hlavou ve vtipu. Lidé se tiše zasmáli. Hodně často mu říkali, že cesta k němu je strašlivá. Vedla přes les, okolo jezera a luk, nerovná, kamenitá a vždy s člověkem nepříjemně nadhazovala.

Přišel čas, aby svá slova obrátil k tomu, proč lidé přišli – měl mluvit o sobě, ale ne tolik, aby ho lidé považovali za sobce. „Před devatenácti lety – mnozí si určitě tu chvíli pamatují – jsem ukradl chvíli slávy jednomu velkému muži a místo toho, aby mě potrestal, dal mi své jméno, domov a představil mě všem, které zná." Široce se usmál a prohlédl si rychle celý dav, aby jim dal najevo, že mluví právě k nim. „Všichni toho muže známe a já osobně mu jsem každý den vděčný, jakou příležitost mi dal. Dal mi otce, dal mi sestru." Ta chvíle patřila jenom k Emmě, na kterou krátce pohleděl. Vzájemně se usmáli, pár lidí se k ní otočilo, ale poté opět sledovali Santiniho. „A dal mi přátele, kteří nikdy nehleděli na to, že jsem se nenarodil bohatý jako oni." Lehce se předklonil, byl to náznak poklony. Sklenku zvedl nahoru a s širokým úsměvem řekl: „Děkuji vám všem, že tu jste."

Ozval se potlesk, ale ne tak divoký, když dohrál svou skladbu. Tenhle byl uctivý a zvučný. Hodil se do společnosti, ve které se právě nacházel. Narovnal se, ruku zvedl ještě výše a lidé to gesto napodobili.

„Na zdraví," pronesl Santini sebevědomě.

„Na zdraví," následovaly ho desítky hlasů.

•••

Hudba hrála, lidé jedli, pili a bavili se. A Santini s nimi. Na tváři měl úsměv tak široký, že dostával křeč, kterou nevnímal. Miloval své narozeniny, miloval večírky, miloval lidi, se kterými tam byl. Podařilo se mu i přesvědčit Emmu, aby si s ním zatančila. Nerada tančila, přestože to uměla a Santinimu se pouze jednou za pár let podařilo přemluvit ji k jednomu tanci. Vždy vyčkávala na nejkratší píseň a po celý tanec mumlala, že si přijde trapně. Obvykle pak praštila Santiniho lehce do ramene a odešla se napít.

Po tanci s Emmou si chtěl odpočinout. Vydal se k jednomu stolu pro pití a malé občerstvení, prohazoval přitom pár slov s těmi, které potkal a Chary-Mich a Kristarkovi slíbil, že se k nim okamžitě vrátí, jakmile se občerství. Souhlasili, ale varovali ho, že pokud se zastaví u jiných, už ho na příští oslavě neuvidí. Jejich výhružku vzal s úsměvem a slíbil svůj návrat.

U stolu se obsloužil Lehkou jarní zeleninou s nakyslém nálevu a jedním malým koláčkem z podzimních jablek. Jako poslední si chtěl vzít sladké bílé víno, které leželo nalevo od něho. Natáhl se tělem pře stůl, ale cítil, že do někoho vrazil ramenem. Narovnal se bez svého vína a než se otočil v bok, vysekl omluvu: „Moc se Vám omlouvám, neviděl jsem Vás."

Nervózně se usmíval, když se otáčel. Očekával, že drknul do muže a chtěl hned zvednout zrak, protože na většinu mužů hleděl zdola. Tentokrát však nemusel. Jeho oči zachytily tmavě hnědé, skoro černé mladé oči, které na něho hleděly s lehkým zmatením. Pleť toho mladého muže byla jemná a bílá jako papír až na pihu, kterou měl nad levým koutkem. Vlasy naopak černé jako noc, krátké a neposedné, trčící do všech stran. Rysy měl ostře řezané a hned na první pohled se zdál velmi hubený. Oblečen byl jako jeden z mála v černém, ale jeho košile byla červená.

„Nic se neděje," odpověděl muž a krátce se usmál. Santini si myslel, že podle jeho hlasu pozná, jak je starý. Mohlo mu být patnáct a stejně tak i přes dvacet. Dle hlasu nebyl o moc moudřejší v odhadu jeho věku.

Santini lehce pootočil hlavu do strany a přimhouřil oči, „mám pocit, že my dva se neznáme, nemýlím-li se,"

Mladík zakroutil hlavou, „neznáme," přitakal.

Stáli blízko sebe, takže Santini nemohl natáhnout ruku. Pouze lehce zvedl dlaň. „Santini Rheedos," představil se.

Mladík mu odhodlaně stiskl dlaň, „já vím, kdo jste," usmál se.

Santini na něho stále hleděl. Něco v něm viděl. Líbil se mu ten kontrast bílé pokožky a černých vlasů. Drobné postavy a temného oblečení, které dávalo opar tajemnosti jeho osobě. Miloval krásu, všichni to o něm viděli. A v té chvíli hleděl na něco neskutečně krásného.

„A Vaše jméno?" zajímal se.

„Amaranthine," odpověděl. Pustil Santiniho dlaň a do rukou vzal dvě sklenky vína, pro které se Santini původně natahoval. Jednu mu vtiskl do dlaně a s posledním úsměvem řekl: „Doufám, že se ještě někdy uvidíme, Santini." Nakonec lehce pokývl hlavou, udělal dva kroky pozpátku, poté se otočil na patách a zmizel v davu.

Santini tam stál ještě minutu oněmělý. Srdce mu bušilo vzrušením a tělo ho svrbělo nervozitou. Kdo to byl? A proč ho neznal? Jak bylo možné, že toho člověka minul, když se vítal s hosty?

„Amaranthine," zopakoval si jeho jméno. Rozhlédl se v davu, ale nikde mladíka neviděl. Místo toho si všiml vysokého Kristarka a vzpomněl si, že měl být s ním a jeho ženou. Vykročil za nimi, přestože jeho mysl byla plná mladíka, kterého potkal.

Než k nim dorazil, v jejich společnosti byli další lidé a všechny je znal. Jedním byl pár lidí o pár let starší, než byl on sám.

„Yaro-Mich," vydechl při spatření té nejkrásnější ženy, která chodila po světě. Získala to nejkrásnější ze své matky i otce všichni muži o ni sváděli dlouhé boje. Přátelsky ji objal a ona mu nadšení ze setkání oplatila. Snažil se ji moc netisknut, všiml si rychle jejího zvětšeného břicha. „Jak se má malé?" zeptal se a rázem na to si potřásl rukou s Jonasem, mužem, který se v kráse Yare-Mich vyrovnával. Nebyl sice bohatý ani významný, ale záleželo na tom? Jonase Santini často potkával, byl dirigentem městského orchestru.

„Strašlivě kope," postěžovala si Yara-Mich se zakroucením hlavy. „Když jsem čekala syna, byl klidný, ale dcera? Ta kopala celý den a celou noc. Takže asi budeme mít opět holčičku."

Santini jim pogratuloval, a ještě pootočil zrak k poslednímu nově přítomnému. Opět dívka, mladší než on, nejmladší dcera Kristarka a Chary-Mich, přesto jí bylo už přes dvacet.

„Wilo-Mich," řekl na oko odtažitým hlasem. Narovnal se v zádech, ona také a stejně tak se mračila.

Ostatní je sledovali bez údivu, spíše lehce otráveně, protože museli sledovat jejich hloupé představení.

„Vezmeš si mě?" zeptal se Santini, zatímco mu koutky cukaly vzhůru. Wila-Mich po něm hodila jeden zlostný pohled.

„Nenávidím Vás, pane Rheedosi."

Santini se zasmál a rodina Wily-Mich také. Byl to starý vtip, který mezi nimi koloval odjakživa. Jako malá byla Wila-Mich do Santiniho zakoukaná, snad i zamilovaná a tázala se ho, zda se v dospělosti vezmou. Nevzali.

„Pamatuji si, jak poté, co Wila spatřila Santiniho, třeba jen ve městě, básnila doma, jak se vezmou a budou mít krásnou svatbu," vydechl Kristark zasněný s úsměvem. „Říkala to tak často, že jsem si myslel, že se tak skutečně stane. Jsem trochu zklamaný, že nemáme takového skladatele v rodině."

Santini se lehce usmál, „upřímně se Vám všem omlouvám."

„Pokud sis tak moc přál, aby Santini byl tvým příbuzným, neměl si ho nechávat setkávat s Wilou, ale s Thalarkem nebo Melarkem."

„Jak jsem mohl být tak slepý," pronesl Kristark zamyšleně.

Wila byla studem rudá ve tváři. „Můžeme, prosím, mluvit o jiných věcech než o to, jak jsem milovala muže, co sám miluje muže?"

Přítomní se zasmáli a Chary-Mich pohladila svou nejmladší ve vlasech. „Každý dělá chyby," uklidnila ji se smíchem.

„Je vůbec v dohledu nějaký potenciální manžel?" ozval se mlčenlivý Jonas.

Santini zakroutil hlavou, „někteří lidé jsou odsouzení samotě."

„Třeba já," špitla do toho ještě červená Wila-Mich.

Sotva se Kristarkova rodina začala smát, Santini na svém rameni ucítil klepání. Otočil se a hleděl na Emmu. „Ano?" ozval se.

„Rauhillenové se ptají, zda by ses s nimi mohl setkat. Kvůli... dítěti," šeptla poslední slovo.

Santiniho polil studený pot a polkl, ale souhlasil. Otočil se ke svým společníkům a hluboce se jim omluvil, že má nějaké povinnosti k vyřízení. Musel však slíbil, že se ještě setkají.

Vydal se po boku Emmy. Tichý a nervózní. Přál si, aby se mohl bavit, nechtěl potkat žádné dítě, kvůli kterému se mu možná změní život. Nebyl připraven na zodpovědnost, aby vychoval nástupce. Emma se na druhou stranu zdála klidná, už musela dítě potkat.

„Je to kluk nebo holka?" zeptal se Santini.

„Kluk," odpověděla Emma klidně.

„A jak je... staré?" ptal se dál.

„Starší než ty, když si sem přišel."

Nedokázal říct, zda to bylo dobře nebo ne. Prodíral se s Emmou davem na druhý konec sálu, snažil se chovat zcela klidně a přitom nedat najevo žádný strach, sotva spatřil manžele Rauhillenovi. Očima pátral okolo nich, ale žádné dítě neviděl.

„Santini!" zvolal Sayne Rauhillen. Hned na to se na Santiniho podívala i jeho žena Paola. Sayne potřásl Santinimu rukou a druhou dlaň mu položil na rameno. „Jsme si vědomi, co děláme, ale rádi bychom ti někoho představili." Zatlačil na Santiniho rameno a popostrčil ho do malého hloučku, kde sami stáli.

Trvalo mu pár vteřin, než si uvědomil, že se jeho společnost změnila a mezi kým stojí. Byl tam starosta města, Tan, vlastník koželuhu a ten mladý krásný muž.

„Tohle je Amaranthine, houslista," poukázal Sayne přímo před sebe na mladého muže, který byl narovnaný v zádech, ruce v hlubokých kapsách a na tváři úsměv na jeden koutek.