Poté, co se den přehoupl v poledne a slunce stále hřálo na obloze, se rozhodl jít za Jassenem. Ignoroval slova Emmy, aby ho ponechal o samotě, vzal krabici, kterou mu dal Tan a šel do knihovny. Jako dítě v ní trávil mnoho času. Vlastně vždy, kdy nebyl v posteli, necvičil hru a čtení v notách, učil se. Jassen mu tvrdil, že sice může být obstojným klavíristou, ale pokud nebude umět číst, psát, počítat a nebude tušit, v jaké zemi vyrůstá, jaká je její historie, vláda a nebude znát nic, co se světa týče, bude pro lidi špatným společníkem. Umělec nemohl být pouze viděn a slyšen na pódiu, musel být lidmi i znát osobně a rozhodně nemohl být někým, s kým se nedá hovořit o všem.

Číst a psát ho učil Jassen. Počítat a vše ostatní převzala Emma, které se také vše učila. Santini však ihned uznal, že je Emma mnohem chytřejší než on. Dokázala se sama učit z knih, zatímco on potřeboval, aby mu vše někdo přeříkal a mnohokrát vysvětlil. Spolu trávili v knihovně mnoho času a většinou tam Jassen byl s nimi. Četl si knihu, občas je jenom pozoroval a poslouchal, nikdy jim v učení nepomáhal. Pouze je zkoušel, ale ne tak, zda umí vše, co měli – diskutoval s nimi tak, jak s nimi budou diskutovat jiní. Započal například debatu tím, že si postěžoval na Peria Netose, nejvyššího soudce, protože si myslí, že bere úplatky od bohatých občanů a spory rozhoduje na úkor chudších.

Santini poté musel navázat. Skutečně Perio Netos bral úplatky? Nebo mohlo Jassenovo pobouření pramenit pouze z toho, že před mnoha lety byl jeho vlastní soud rozhodnut ve prospěch jiného muže, který byl skutečně bohatší než sám Jassen? Jednalo se o vlastnictví malého divadla na kraji města, kde hráli většinou dobrovolníci z nižších poměrů. Jassen chtěl divadlo udržet a přispíval na jeho chod, avšak muž jménem Wilbur Inika vlastnil veškeré pozemky ve čtvrti a staré divadlo se rozhodl zbourat, aby mohl nechat postavit veřejné lázně. Tehdy Jassen rozpor s Wilburem přednesl před soud, ale Perio Netos takřka okamžitě rozhodl v právo Wilbura Iniky, aby se svým pozemkem naložil, jak uzná za vhodné.

Tehdy byl Jassen mladý, nerozvážný a nerozuměl tomu, jak svět chodí. Divadlo se přestěhovalo do jiné části města, společně s tím vybavení, které daroval a nadále pokračovalo v chodu, než před deseti lety shořelo.

A Jassen se takto nepokoušel se Santinim a Emmou mluvit pouze o tom, co se dělo ve městě dříve, než byli kolikrát na světě, ale nutil je zamýšlet se nad tím, kam je čas dovede. Chtěl, aby byli připraveni na vše, na co se jich mohou vysoce postavení měšťané ptát.

„Nepatříme k nim. Oni jsou bohatí a v jejich rukou leží nejenom osud našeho města, ale i těch míst, odkud jste přišli, připadají jim i lesy a louky, kam ani nedohlédnete, moře, která skrývají mnoho neznámého a hlavně hranice, která nás dělí od jiných měst. Musíte vědět to všechno, protože oni to vědí také. Pro ně jsme však pouhý muzikanti, kteří možná potěší př večerech a zkrášlí jejich oslavy, ale to nechceme, ne? Chceme být jejich přáteli, stejně rovnými, aby nás mezi sebe přijímali."

Santini chtěl být jejich přítelem, ne pouze ozdobou. Učil se proto s Emmou, ale četl knihy i po večerech, kdy už všichni dávno spali, aby byl dobrým společníkem a věřil tomu, že se mu to povedlo. Lidé rádi vyhledávali jeho společnost, zejména na oslavách, už od chvíle, kdy poprvé hrál sám v koncertní hale. Tehdy byl ještě dítě, patnáctiletý a nervózní, když mu mnohem starší muži i ženy skládali poklony. Cítil se nesvůj ve společnosti těch, kterým by se měl takřka klanět, protože vládli městu, ve kterém se narodil a vyrůstal, ale oni se místo toho tleskali jemu a skládali ovace, když složil nové dílo. Přišlo mu to divné, ale miloval ten pocit.

Do knihovny šel tentokrát ne pro knihu, ani za poznáním, nýbrž za svým mistrem, který seděl ve vysokém tmavě oranžovém křesle kousek od okna. Na klíně měl otevřenou knihu, avšak pohled měl upřený k lesům okolo sídla a vzdáleným zeleným kopcům.

Santini zůstal stát u dveří, sledoval slunce, které se odráželo od vrásčité kůže jeho otce a smutné kalné oči. Poprvé spatřil Jassena v čistém obleku, zatímco sám klečel zlomený na zemi a na zádech mu klečel těžký muž. Takřka brečel a pohled na Jassena mu přišel jako to nejkrásnější, co kdy viděl. Ale po takřka dvaceti letech, hleděl na to nejbolestivější.

Z počátku býval Santini zmatený, jak měl Jassena oslovovat. Byl to vznešený pán, ke kterému choval úctu, ale následně se stal jeho mistrem, ke kterému vzhlížel. A poté ho směl nazývat i otcem, na kterém mu záleželo. Jelikož mu jeho otec mu nebyl mistrem, mistr nebyl jeho pánem a pán otcem, nemohl ho nazývat, jak si vybral. Dlouhé roky odhadoval situace, kdy má Jassena jak oslovovat, až nakonec měl v hlavě celý seznam, jak je to správné.

V té chvíli chtěl mluvit ke svému mistrovi.

„Mistře," oslovil ho ještě ze dveří. Jassen lehce pootočil hlavu, pomalu, s rozvahou a skelnýma očima hleděl na svého hosta.

„Ano?" odpověděl slabým hlasem. Zdálo se, že je zmatený, netuší, co po něm jiní chtějí a ošil s sebou, ani nechtěl, aby byl rušen.

„Byl jsem ve městě. U krejčího Tana, pamatujete si Tana?" zeptal se opatrně. Udělal pár kroků s krabicí v rukou a zastavil se v dostatečné vzdálenosti. Musel se nejdříve ujistit, jak se Jassen cítí, než mu krabici předá.

„Tan," hlesl a lehce se usmál, „narodil se mu syn. Víš? Další syn," rozmluvil se.

Santini se lehce zamračil. Občas se Jassen myslí vracel v čase do doby, kdy třeba Santini ještě nebyl na světě.

„Ano, vím," přikývl Santini a udělal zbytek kroků blíže. Usadil se na taburet u Jassena a prstem poklepal na krabici, „tohle pro Vás mám od Tana," řekl.

Jassen zakroutil hlavou a odvrátil zrak do strany, „nemám rád dary, vrať ho Tanovi," hlas měl nevrlý, kroutil se a rukou Santinimu naznačil, aby s tím šel pryč.

Santini mlčel, nechal mistra, aby se chvíli kroutil a mumlal, že nic dostávat nechce, protože nemá, co na oplátku dát. Až ve chvíli, kdy se uklidnil a hleděl do své knihy, Santini opět promluvil.

„Tohle není dar," zalhal, „zaplatili jsme za to, víte?" Občas bylo třeba, aby lhal. Nevinně, protože nechtěl svému mistru ubližovat.

Jassen se zdál ještě nevrlejší, kroutil se v křesle a klel, že si věci nepamatuje a Santini to ví, proč ho tedy tím obtěžuje?

„Neobtěžuji, pouze Vám to připomínám. Na, otevřete si to," zvedl krabici, položil ji mistrovi na klín a pobídl ho, aby tak udělal.

Jassen se zdál nejistý, odvrátil zrak pryč, poté se snad pokoušel i vstát, odložit balík do strany, ale jeho tělo chřadlo. Těžko chodil bez podpory a vstávání pro něho bylo nejhorší. Byl jako kořist lapená v pytlákově oku. S lítostí se podíval na Santiniho, zda ho přestane tolik trápit, ale syn tak neučinil. Pouze ho bradou pobídl k balíčku.

Roztřesené prsty nemocného a starého muže vzaly neobratně za stuhu přes krabici. Zatáhl za ni, nechal, aby se rozmotala jako had, který se svlékal z kůže a pustil ji samolibě na zem. Oběma rukama vzal za víko krabice a jemně ho nadzvednul. Nakoukl jedním okem dovnitř, poté i druhým a až poté zvedl víku. Položil ho vedle sebe do křesla, ale žádná reakce nepřišla.

„Tan Vám připravil oblek, mistře," usmál se zlehka Santini.

„Je vůbec nějaký důvod k oslavě?" optal se slabě Jassen.

Santini chvíli mlčel. Jassen si sotva pamatoval tváře, události, natož data. Však ani on sám ho netušil. Poprvé poznal význam narozenin až rok poté, co žil u Jassena. Rok přesně na to, co vkročil drze do koncertní haly, Jassen určil jako jeho narození, protože jiné datum neměli. Den na přelomu jara a zimy, kdy jeden rok mohlo být již venku nádherně a květiny rozkvetlé, zatímco ten druhý mohla řádit vánice. V Santiniho deseti letech to byla vánice, v jeho třiceti naopak rozkvetlé květiny.

„Nemusíme," namítl Santini s úsměvem, „krásně se můžeme oblékat i pro sebe samé." Ta slova, která řekl, patřila Jassenovi. Mnoho slov, která říkával, slyšel právě od něho.

Mistr si položil prsty na látku, přejížděl bříšky po lemu, nakláněl hlavu, ale nechtěl ani vázanku zvednout.

„Nechám Vás zde o samotě," pousmál se zlehka Santini, načež tiše přešel ke dveřím. Zastavil se u nich, čelo si opřel o hranu a na svého mistra viděl pouze z části, ale hřálo ho u srdce, jakmile spatřil, že se látka zvedá z bílé krabice.

•••

Ve svém životě neměl mnoho pochůzek nebo povinností. Většinou jeho práce zaujímala pouze vyřízení otázek, drobností a nedostatků, které na něm nechala Emma, ale vždy před jeho narozeninami přišla jedna poměrně hloupá práce, kterou vykonával.

Vyšel do zahrady. Tráva byla mokrá, vzduch studený, ale slunce hřálo. Nevzal si kabát, na těle mu brzy naskákala husí kůže a nevnímal místa, kudy jde. Okolo rozlehlých zahrad plné probouzejících se květin, nedaleko od něho krásně seřazený ovocný sad, kde stromy byly ještě zcela hole. Pod nohama se mu převalovaly barevné kamínky, vítr mával dlouhými přepadlými tenkými větvemi největšího stromu v zahradě. Ani ten Santini nevnímal. Šel až ke konci zahrady, která vedla k lesu. Kvůli zvířatům byla zahrada obehnána vysokou kamennou zdí, ale byla tam jedna vrátka na klíč. Zahradníci tamtudy vyhazovali ostříhané větve a posečenou trávu do lesa.

Klíč drtil v kapse. Vypůjčil si ho bez zeptání a hodlal ho do pár minut vrátit. Pro jistotu se ohlídl okolo sebe, když ke konci zahrady dorazil. Očima přejížděl po spící zahradě, ve stínů jehličnatých stromů mu bylo chladno. Nikoho neviděl, vytáhl proto klíč, zasunul ho do mokrého zámku a dvakrát otočil. Zámek šel ztuha, skřípal, ale západ povolil a vrátka se pootevřela. Skřípala při sebemenším pohybu, věděl, že brzy budou muset být vyměněna, protože už rezla. Botou přisunul k vrátkům větší kámen, který se válel opodál. Rezavou branku přitiskl na doraz, jako by ji chtěl opět zamknout, ale místo toho k ní přisunul botou kámen. Z dálky se bude zdát, že je branka zamčená a nikdo tak nepůjde a nezavře ji.

Den po svých narozeninách ji zamkne sám.