Převlékl se do oblečení, ve kterém přišel a z nějakého důvodu si přišel, jako kdyby měl na sobě pytel od brambor. Měl nádherný kabát, měkký a teplý, který neprofukoval, ale oproti tomu, jaký oblek mu Tan ušil, mu přišel jako ten nejhorší kus oblečení, který nosil. A mnohdy na sobě měl něco, co se k danému pytli skutečně blížilo.

Nerad se vracel ke vzpomínkách na místo, kde se narodil a žil takřka jedenáct let života. Neviděl v tom čase nic dobré, co by ho potkalo, a to místo vždy viděl pouze jako ledové, zapáchající a plné zoufalství. Nikdy ani s nikým nemluvil o životě, který vedl. Nemluvil o osadě, kde přišel na svět a mnohdy přišel i hladem nebo nemocí skoro o život. Mlčel o rodině, o tom, jaké bylo tam žít. Tvrdil, že jednoho dne napíše skladbu, která ukáže jeho pocity z toho místa, ale nikdy nenapsal ani notu. Brzy pochopil, že o takových pocitech nelze psát, protože jsou neopsatelné.

Zaplatil u Tanova syna svůj oblek a prohlížel si u toho zelenou látku, která byla nastříhána na pultě. „Kolik za ni?" zajímal se.

Mladý Fabin chvíli nerozuměl a trvalo mu, než pochopil, o čem Santini mluví. Tiše si povzdechl a omluvně řekl: „Omlouvám se, není na prodej, ale na zakázku pro mého otce."

Santini přikývl, že rozumí, ale stejně se musel zeptat: „Jde objednat?"

Fabin nejistě řekl, že to nebude problém, ale vysoukal ze sebe také nejistý poznatek, že by tato látka a barva k Santinimu neseděla.

„Já vím," vydechl souhlasně a promnul ji mezi svými prsty, „ale rád bych ji koupil pro sestru, aby z ní mohli ušít šaty." Věděl, že by Tan nikdy Emmě šaty neušil, protože nepatřila k jeho klientům, ale věřil, že by se našla taková švadlena, která by látku zpracovala.

„Slečně Emmě by tato barva skutečně slušela," vložil se do rozhovoru Tan, který se vrátil ze zadní místnosti s dvěma hranatými nízkými krabicemi převázanými silnou černou stuhou. Santini se nad tím lehce zamračil, když krabice přebíral.

„Kolik látky byste chtěl?" zeptal se Tan, který se postavil vedle syna a uchopil do rukou plnící pero a nažloutlý papír.

Santini byl chvíli zamlklý, sledoval krabice a chvíli mu trvalo, než pochopil, co je po něm chtěno. „Dostatek na večerní jednoduché šaty, Emma si nepotrpí na okázalosti."

Tan pouze přikývl a dodal: „Fabin Vám ji doveze, až dorazí."

Zaplatil ještě za látku, kterou nečekaně objednal a do rukou vzal krabice. očekával, že bude odcházet pouze z jednou, protože nikdy jeho oblek nepřišel ve více než jedné krabici. Hleděl na černou stuhu, slyšel Fabina odcházet s otcovými pokyny, aby přinesl další látky a sám se přiblížil blíže k Santinimu a položil ruce na pult.

„Ta druhá krabice...," hlesl Santini.

„Je pro Vašeho mistra a otce," odpověděl okamžitě Tan.

„Neobjednal jsem mu žádný oblek," namítl Santini.

„Ano, já vím," přikývl Tan a prsty jemně přejel po jedné krabici, „avšak mistr Jassen byl mým dobrým zákazníkem a dovolil bych si říct, že i přítelem. Berte to jako dar," usmál se a poposunul krabice blíže k Santinimu.

Uchopil je do rukou, připadal si, jako kdyby držel novorozené dítě a donutil se zvednout zrak k Tanovi. „Děkuji," hlesl upřímně.

„Nemáte zač děkovat," odpověděl mu.

•••

Do sídla dorazil právě v čas oběda. Odnesl obě krabice do své ložnice, kde je položil na postel, sundal si kabát a odebral se do jídelny, kde už čekala Emma s chladnoucí polévkou. Posadil se naproti ní, místo v čele zůstalo volné, protože Jassen s nimi už neobědval, ale byl obvykle krmen služebnou ve své ložnici nebo v knihovně. Záleželo, kde ten den chtěl být.

„Odvedl Tan dobrou práci?" zeptala se okamžitě Emma, sotva Santini dosedl ke stolu.

„Jakou jinou bys očekávala?" zeptal se s úsměvem. Nadechl se zhluboka nosem, cítil vývar, hovězí s nadrobno nakrájenou zeleninou a drobnými masovými knedlíčky. Nabral na lžíci nejprve trochu vývaru, aby ochutnal a následně ji trochu přisolil, protože od té doby, co Jassenův stav začal být horší a horší, přestalo se veškeré jídlo tolik ochucovat, protože mu koření vadilo.

„Zeptat jsem se musela," hlesla Emma před ochutnáním vlastní porce. Sotva však polkla, pustila se do konverzace, která mířila k Santiniho narozeninám. „Cukrář dorazí odpoledne na ochutnávku dortů. A také je třeba vyřídit pokrmy – mořské plody nebo spíše sýry? Přišel i dodatečný dopis od Rauhillenů, že chtějí přivést vzácného hosta a jestli se tu pro něho najde místo."

„Vzácný host?" chytil se Santini jediného zajímavého bodu.

Emma ledabyle pokrčila rameny, „nic o něm nepsali, pouze se zeptali, zda smějí někoho přivést."

„Ať si přivedou kohokoli, jenom ne ty malé uštěkané psíky, které chovají," zasmál se Santini zlehka.

Emma se v reakci na to také tiše zasmála a dodala, že jim odpoledne napíše a pošle odpověď.

Santini si dlaní podepřel tvář. Hleděl do své polévky, byl zamyšlený a lžící převaloval jeden masový knedlíček ze strany na stranu.

„V pořádku?" otázala se Emma, která na něho hleděla s hlavou lehce skloněnou k polévce.

„Přemýšlím," odpověděl okamžitě. „Jaké šaty si bereš na mé narozeniny?" zajímal se se zvednutím očí.

Emma se zlehka ušklíbla, „neberu si šaty," mávla lehce rukou, „nenosím je. Víš. to."

Věděl. Zlehka se usmál. Emma vždy nosila kalhoty. Vysoké úzké kalhoy, ve kterých vypadala vždy elegantně a nádherně. Šaty na ní skutečně nikdy neviděl. „A vzala by sis je někdy? Kvůli mně?" zajímal se.

Pokrčila v odpověď rameny, „možná při velmi výjimečné situaci," zamyslela se nahlas.

„A to by měla být která?" zajímal se. Narovnal se v zádech, přestal si podpírat tvář a místo toho položil dlaně na stůl.

Protáhla zamyšleně rty do úzké linky a zahleděla se z vysokého okna, které vedlo do zahrady, která pomalu rozkvétala. Trochu přizavřela oči, piha se jí schovala pod ohyby kůže a dlouze vydechla. „Až se oženíš," odpověděla tiše a hnědé oči upřela na Santiniho.

Zlehka pootočil hlavu do strany, opřel se o lokty a spojil dlaně. Hleděl na ni, mračil se, probodával ji pohledem a dlouho trvalo, než řekl: „Ale já se neožením. Žádný Rheedos se neoženil."

Emma se široce usmála, „já vím."

„Ale to je nefér," namítl.

„Není," oponovala, „žádný se neoženil, protože nechtěl nebo neměl s kým. Kdo říká, že ty mít nebudeš?"

„Má drahá Emmo," vydechl Santini se zakroucením hlavy. Narovnal se v zádech, dlaní si podepřel tvář a hleděl na svou adoptivní sestru s jistou něhou, ale i dětským šibalským úsměvem, kterým chtěl naznačit, že nad ní má na vrch. „Jednou mi někdo řekl, že zemřu sám, bez lásky, bez někoho, na kom by mi záleželo a já si myslím, že to bude pravda."

Emma se na to zamračila, „tohle ti řekl Jassen?" nechápala.

Santini se usmál, než vstal od stolu. „Ale ne, někdo jiný."