Rozhodl se uposlechnout Emminu radu a raději ponechal Jassena o samotě. Navykl si, že brzy ráno usedl k práci, pokoušel se skládat, přehrával si vlastní hudbu v hlavě a připravoval se na případné koncerty. Blíže k poledni trávil čas s Jassenem, četl si s ním, hrál mu, vyprávěl mu a sám se opatrně ptal, aby zjistil, v jakém je Jassen stavu. Následně se společně s Emmou naobědvali, Jassen si šel lehnout, Emma pracovat a Santini se odebral opět ke hraní nebo odjel do města.

To dopoledne se nevydal za Jassenem a nešel by ani v případě, kdyby měl lepší náladu. Na dopoledne byl objednaný ke krejčímu a poté, co vyřídil korespondenci – tedy odložil ji na klavír – se vydal obléknout, aby byl u Tana včas.

Tana poprvé poznal v jedenácti letech, pár týdnů poté, co se ho Jassen ujal a pouze několik dní po jeho legitimní adopci a prohlášení za následného dědice. Santini nerozuměl tomu, proč tak Jassen učinil, neznal ho, nikdy ho neslyšel pořádně hrát – co když neuspěje?

Mistr nad tím pouze kroutil hlavou, „před mnoha lety jsem znal dítě, které se tázalo na zcela stejné otázky jako ty."

„A jak mu odpověděli?" zeptal se Santini. Zvedl hlavu, skrze zimní slunce sledoval Jassenovu siluetu a šel co nejblíže něho mohl. Neznal ulice v bohaté části města a přišel si tam úplně cizí. Vidět všechny barevné a zdobené dorty ve výlohách mu způsobovalo kručení v žaludku, barvy látek ani neznal, čichal koření, které neuměl pojmenovat a hleděl na lidi, kteří se nesli s hrdostí, usmívali se a kývali hlavou k Jassenovi, který slušně odpovídal.

„Stejně jako tobě, že existovalo dítě se stejnými otázkami." V té chvíli se i Jassen usmál a hlavou pokynul dvěma ženám, nejspíše matce a dceři, které nesly každá v rukou proutěný koš zdobený stuhami a plný nákupu, který zakryli měkkou látkou.

Santini sklopil zrak, hleděl na boty, které mu dokonale seděly, nebyla mu v nich zima a cítil se v nich příjemně. Nikdy takové neměl. „Já-," odmlčel se, „asi Vám nerozumím."

Jassen se zastavil. Otočil se v bok a chytil Santiniho za ramena, aby ho k sobě mohl otočit čelem. Posadil se do kleku, tmavě modré kalhoty si smočil ve sněhu, ale zdálo se, že mu to nevadí. Držel Santiniho jemně za ramena a s lehkým úsměvem se mu díval do očí.

„Byl jsem mladší než ty, když mne adoptovala mistryně harfy Carlace a udělala přesně to, co já s tebou. Jmenovala mě svým dědicem, protože věřila, že ze mě vyroste muž, který povznese hudbu o řád výš, než ji pozvedla ona. A mého mistra adoptoval zase mistr Tarrian a toho se ujal mistr Rheedos," vydechl. Oprášil ze Santiniho kabátu pár sněhových vloček, které se mu tam sneslo a opět mu pohleděl do očí. „Víš, kdo byl Rheedos?" zajímal se.

„Je to Vaše jméno," odpovědl Santini, to jediné věděl.

Jassen ho prstem jemně dloubl do středu žeber, „naše jméno," opravil ho. „Mistr Rheedos byl houslista. Nadaný muž, který jako my – kteří jsme nesli, neseme a budeme nést jeho jméno –, přišel z ničeho. Z místa, které ani není na mapě a lidé netušili, že existuje. Dal hudbě jméno, zdejší lidé ho milovali, protože byl jiný než hudebníci, kteří se tomu učí od malička v prestižních školách. Z ničeho vybudoval sídlo, kde žijeme, postavili mu halu, kde hrajeme, ale hlavně nám dal jméno. Adoptoval dítě, které přišlo z podobných krajů jako on a skrývalo talent. Dal mu domov, jméno, poslání. Rheedos zemřel, Tarrian objevil Carlace, ta mě a já tebe," odmlčel se, „takže stejně, jako věřili předchozí mistři, věřím i já tobě, že uspěješ a budeš lidmi milován, že nebudeš tušit, co s veškerou tou láskou dělat."

Poté se zvedl, chytil Santiniho za ruku a vydal se s ním do krámu krejčího Tana.

I přes popularitu a exkluzivitu Tanových oděvů, jeho krámek byl malý, laděný v černém dřevu, který mu dával pocit ponurosti a oranžové světlo z lamp tomu všemu vdechovalo tajemno a zvláštní hřejivý pocit, že se člověk nachází ve skryté místnosti někomu, komu na ni velice záleží. A to i přesto, že krámek ležel na hlavní ulici a lidé často hleděli to vitrín, ukazovali na látky, hotové oděvy a klobouky. Proč mnoho lidí nikdy nevkročilo dovnitř, bylo kvůli tomu, že Tan Polka neušil oděv každému. Svou klientelu si pečlivě vybíral šil pouze pro ně.

Toho dne, co přivedl Jassen Santiniho, Tan souhlasil, že mu jeden oblek ušije, ale ne další až do chvíle, než se chlapec prokáže, že je hoden. Jassen namítal, že s tím nebude problém, stačí, aby si Santiniho jednou poslechl a pozval ho k večeři, kde by Santini mohl své umění představit. Tan pozvání přijal, vzal si chlapcovy míry, který po celou dobu nevěděl, co se okolo něho děje a pak mu byla položena jedna otázka.

„Jaká je tvá barva, chlapče?"

Santini nerozuměl. Otočil se na svého mistra, ale ten nic neříkal, pouze si rukou přejel po svém zimním kabátu v hluboké modři a ruce schoval za zády. Chlapec se obrátil zpět na krejčího, který mohl být o pár let starší než jeho mistr, a omluvil se, že neví, co tím myslí.

„Pod jakou barvou by si tě lidé měli pamatovat? Pohled na co jim připomene tebe a to, co v budoucnu dokážeš?" pokusil se krejčí svá slova objasnit.

Santini sklopil hlavu a přemýšlel. Představoval si barvu slunce, trávy, oblohy, sněhu, bláta, čehokoli, co znal ze své domoviny, ale necítil k žádné barvě vztah. Byla to pouze barva.

Jassen udělal krok v před a s položením rukou na chlapcova ramena řekl: „Nech ho rozmyslet se. Dnes k nám prosím přijď na večeři a zítra dopoledne za tebou Santini přijde a svou barvu ti sdělí."

Tan si povzdechl, ale souhlasil s tím.

Tan zůstal Santiniho krejčím i mnoho let poté, co se poprvé potkali. Hudba, kterou po večeři zahrál, Tana uchvátila, ale dodal podmínku, že musí Santini následujícího dne přijít, aby mu řekl, která barva je ta jeho.

Zvolil si tu, kterou cítil, že mu patří a Tan od té doby, pokaždé před jeho narozeninami, mu ušil nový oděv. Vždy byl takřka stejné barvy, jen trochu se lišil v odstínech a poakždé jinak zdobený a střižený.

Před svými třicátými narozeninami si přišel pro nový oblek. Otevřel dveře do Tanova krámku, ozvalo se cinknutí zvonku a objalo ho příjemné teplo a vůně lučního kvítí, které však Tan v obchodě neměl. Krejčímu bylo už přes šedesát, vychoval tři syny a dvě dcery a jeden z jeho synů seděl za prodejním pultem, když Santini vešel. Stříhal bledě zelenou látku na pultě a trvalo dlouho, než zvedl zrak k zákazníkovi.

Santini měl za ta léta čest poznat Tanovi potomky alespoň letmo a věděl, že tohle byl Fabin. Nejmladší syn, který byl možná o pět nebo šest let mladší než Santini a podědil otcův cit pro návrhářství.

„Dobrý den, pane Santini!" pozdravil ho mladý muž energicky. Mohl být pouze o pět, možná šest let mladší, ale Santini pro něho byl pán a někdo, kdo ve společenském žebříčku stál mnoho příček nad ním.

„Dobrý den," oplatil pozdrav s letmým úsměvem, „mám si u Vašeho otce vyzvednout oblek," dodal.

„Hned ho zavolám," přikývl mladík, odložil nůžky na půl a vydal se do zadní části krámku. Santini na chvíli osaměl, přistoupil blíže k pultu, na který si položil dlaně a neodolal tomu, aby se dotkl látky, kterou Fabin stříhal. Bylo to jako dotknout se čerstvě napadaného sněhu. Jemné pod prsty, ale zároveň nebyl ledový a nemizel mu pod dlaněmi. Nedokázal si tu látku představit na svém těle, ale moc dobře z ní před svýma očima viděl dámské večerní šaty, které budou mezi všemi tmavými a těžkými róbami vynikat svou barvou a lehkostí. Viděl dlouhé šaty, jednoduché, bez nutného zdobení, krajek a vrstev, pouze krásně padnoucí šaty kopírující křivky krásné ženy, která si je obleče.

Ani ne za pár sekund Fabin vykoukl ze zadní místnosti a mávl na Santiniho, že ho otec přijme v zadním salónku, aby si oblek vyzkoušel.

„Děkuji," pokývl Santini hlavou s úsměvem a obešel pul, aby mohl zmizet ve dveřích, kam nesměl nikdo jiný, kromě krejčího a jeho zákazníka, aby si poprvé vyzkoušel oděv.

•••

Tan vždy stál v rohu a vyčkával, jaké změny si bude zákazník přát. Stáhnout kalhoty, zvětšit kapsy, snížit límeček, našít jiné knoflíky, cokoli. Byl připraven na vše, ale vždy, když přišel Santini, pouze mlčky stál v rohu a nechal ho samotného se svými myšlenkami.

Za ta léta si Santini nepamatoval, že by si přál jakoukoli změnu. Tanova práce mu přišla vždy dokonalá a bez jediné chyby. Přesně tak vnímal i Jassenovu práci a stejně, jako se té jeho nedokázal vynaslouchat, té Tanovy se nemohl vynadívat.

Nikdy neříkal, co by chtěl, nechával Tanovi volnou ruku a pouze se kochal výsledkem. Toho roku dostal mnohem jednodušší oblek než předchozí roky. Vždy měl zdobené rukávy, lesklé knoflíky a vrstvený vršek, ale tentokrát ne. Košile v tom nejsvětlejším odstínu žluté, kterou si dokázal představit, byla vzdušná, a přitom dokonale seděla na jeho těle a měla nízký límec oble zastřihnutý. Knoflíky měla bílé a blízko u sebe, takže látka netvořila na jeho hrudi očka. Přes košili mu Tan nasadil vestu, krátkou, na zádech s vystřiženým V na páteři v jemné oranžové barvě. A tomu všechno kralovalo sako. Na zádech delší, vpředu přesně po pak. Mělo dva nízké knoflíky a odkrývalo jak košili, tak i vestu. Kalhoty měl úzké, boty světlé se špičkou a nízkým dřevěným podpatkem.

Prsty jemně přejížděl po látce. Nebyla tak jemná jako ta zelená, na kterou sahal předtím, ale z téhle cítil něho a pocit bezpečí. Nejvíce se mu však líbila ta barva. Přesně taková, jaká ho donutila milovat. ji. Viděl ji na obloze ráno poté, co večeřel s Tanem. Nemohl spát, v hlavě se mu honila otázka, jaká je jeho barva a k ránu uznal, že neusne. Vstal, oblékl se a šel na terasu. Objala ho štiplavá zima, která mu zbarvila tváře do červena a v prstech cítil mráz, ale zůstal stát tam venku. Noc byla čistá bez mráčků a ráno zrovna tak. Začalo vycházet slunce a ta noční modř, kterou cítil Jassen jako svou barvu, se začala měnit. Viděl bledě oranžovou, jemně žlutou, tmavě fialovou. Ta fialová přecházela z té modři níže a měnila oblohu do barvy, která pro něho promluvila – růžová obloha východu slunce.

Řekl o té barvě dopoledne Tanovi, jak ji spatřil, jak ji cítil, jak si myslel, že k němu patří.

Tan se k němu otočil zády, otevíral jeden šuplík ve svém obchodu za druhým a přitom říkal:

„Černá je barva smutku a elegance. Člověk si ji vezme na pohřeb, a i na veliký večer, kdy má slavit a bavit se, ale pokud si ji má vzít umělec, nevynikne. Ztratí se v davu jako někdo obyčejný. Rudá je už pronikavá barva, kterou nepřehlédneš, ale probouzí vášeň a napětí, které máš probudit svou hudbou, nikoli vjemem. Tvůj mistr si vybral ještě tehdy u mého otce barvu noční oblohy, avšak nebyla to černá. Říkal, že noc je časem, kdy se cítil sebejistý a jeho šedé vlasy – které měl už velice brzy – mu vysloužily přezdívku Stříbrný vlk. Měl být šelmou, která vyje v noci na měsíc, kdy je noc pustá a přesně tak se vryl i do paměti lidí, kteří ho obdivují. Vznešená a nádherná šelma, která však nenáleží žádné smečce, ale jeho hudba zní celým světem."

Přestal na chvíli mluvit, z šuplíku vytáhl složenou látku, kousek jí odhrnul a položil ji Santinimu na prsa. Hleděli společně do vysokého zrcadla, které odráželo Santiniho pohublou dětskou postavu a Tanovu krásu v šitém obleku hnědobílé barvy.

„A co tahle růžová?" zeptal se Santini.

„Ta růžová, chlapče," vydechl dlouze, předal Santinimu stoh barvy, aby ji sám podržel a odstoupil dál, takže chlapec mohl vidět v zrcadle pouze sebe. „Sice značí, že noc ustupuje a Stříbrný vlk snad i brzy zcela utichne, ale naše životy naplní teplo a světlo toho, co nám přinese nový den."