Sluneční paprsky jemně procházely skrze tenké okno. Bledé prsty mu hřálo jarní slunce, které vycházelo do nového dne a v jeho srdci rozpoutávalo přesně tu bouři emocí, kterou potřeboval. Cítil nejdříve jemný deštík, který mu hladí tvář dlaně. Vnímal studený vítr čechrající mu vlasy a naskakující husí kůži. Cítil v okolí bouřku, v dálce slyšel hromobití a doufal v první blesk v tom jarním dni, který cítil pouze ve svém srdci.

Ve skutečnosti byl slunečný den. Okolí bylo pokryté kapkami z nočního deště, ale obloha již byla protrhána a světla modrá. Na nebi zůstalo pouze pár těžkých bílých mraků a vycházející slunce z poza kopců a vysokých jehličnatých lesů.

Zastavil své prsty, pod bříškem cítil chladnou klávesu, ale neměl se do toho, aby ji stiskl. Bouře v srdci utichla a místo toho nastalo pouze to, co nesnášel. Tlukot srdce, žádná melodie. Zavřel oči, stáhl své ruce z klavíru a položil si je na kolena. Lehce se předklonil a zhluboka se nadechl. Chtěl se vrátit k té bouři, ale srdce měl pusté. Necítil blíží se hřmění a ani nevnímal ten elektrizující pocit.

Otevře oči, když pochopil, že je ztracený. Opatrně zavřel víko a z notového pultu sundal dva listy. Jeden byl z části popsaný, druhý zel prázdnotou. Doufal, že je alespoň z části popíše a přenese tak ten pocit na něco, co by mohl i vidět a předvést ostatním – neuspěl. Mistr ho učil, že si nemá schovávat kompozice, kterým nevěří a nedokáže je hned cítit.

Proto vstal, v rukou držel složený dvojlist a přešel k vyhaslému krbu, který byl vymeten a připraven na podpal. Roztrhl listy na čtyři části, každý z nich lehce zmuchlal a vhodil je do ohniště, aby je večerní žár navždy pohltil a zahalil nedokončenou kompozici pod roušku tajemství.

Několika dlouhými kroky se vrátil ke klavíru, posadil se na lavičku a své nohy a tělo nasměroval k vysokému oknu. Slunce už stoupalo nad lesy, obloha nabírala narůžovělých odstínů a on si užíval to jemné teplo, které mu osvětlovalo tvář.

Ubylo mnoho let od chvíle, kdy drze vylezl na pódium, kde zničil dlouho očekávaný koncert a nelitoval toho. Díky pozornosti, kterou získal, jak od obyčejných lidí, tak od samotného mistra, poznal skutečný život. Na jazyku ucítil chutě jídel, které netušil, že existují. V šatníku měl více košil, než měla celá jeho rodná ves. Díky dobré péči vyrostl, přibral natolik, že světu neukazoval svá kostnatá kolena a vylezlá žebra. Vlasy neměl suché a zlámané, oči malátné. Jediné, co zůstalo, byla jeho pokožka světlá jako lilie.

Zakazoval si přemýšlet nad tím, co by se s ním stalo, kdyby nenašel tu odvahu. Věděl, že by zemřel o hladu a promrzlý na kost. Nechtěl přemýšlet nad osudem, kterému o vlásek utekl a raději se soustředil na to, co bylo před ním. Život. Dlouhý, nádherný, plný hudby, dobrého jídla, přátelských lidí a ovací, které sklízel tradičně od svých patnácti let.

Protože až čtyři roky poté, co se na světě objevil, mu mistr Jassen dovolil, aby vystoupil před publikem. Do té doby mu říkal, aby se učil. Ne hrát, ale vnímat své srdce, okolí a vidět hudbu ve všem, co ho obklopuje. Neopravoval to, co složil, pouze naslouchal. Neradil, co dělat, pouze vnímal Santiniho vlastní nápady. Nenutil ho před ním hrát, ale poslechl si ho vždy, když Santini žádal. Jassen byl jeho mistrem, ale ne v pravém slova smyslu. Považoval ho spíše za strážce, který tam pro něho vždy byl.

Jassen Rhedoos pro chudého chlapce, který přišel z ničeho, však nebyl pouze učitelem, mistrem nebo snad strážcem. Byl jeho rodinou, dával mu oporu a lásku, kterou chlapec neměl. Santini ho považoval za otce a Jassen Santiniho za svého syna. Nenabídl mu střechu nad hlavou ale domov, a to bylo něco, co mu Santini nemohl zapomenout.

Nic, co mu Jassen řekl, nedokázal zapomenout. Ten muž pro něho byl jako modla dříve, než ho ve skutečnosti spatřil a ani jeho poznání to nijak nezměnilo. Santini mu rád naslouchal, vnímal jeho slova a učil se z jeho skladeb. Nikdy nesměl být v jeho pracovně a naslouchat tomu, jak se Jassen snažil vdechnout melodii složitým pocitům a ani nikdy neslyšel jeho hudbu jako první. Vždy ji poprvé zaslechl až společně s ostatními lidmi v koncertní hale.

Pamatoval si všechny Jassenovy skladby. Slyšel je ve své hlavě, cítil v srdci, ale nikdy je nehrál z úcty k němu. Pouze na jednu si nikdy nedokázal vzpomenout. Sotva na ni pomyslel, pocítil svírání svého srdce a neskutečný smutek, který se mu prožíral v těle, avšak hudba v jeho hlavě nezněla.

Před deseti lety, když bylo Santinimu dvacet let a Jassenovi dávno přes padesát, se mistr zdál před svým koncertem velice smutný. Zarmoucen také usedal ke klavíru, pomalu položil své prsty na klávesy a povzdechl si. Vždy se před hraním nadechl, tentokrát však přišel povzdech, který se šířil halou jako výkřik o pomoc.

Po výkřiku přišlo bodnutí. První bolestivá nota, která se zaryla hluboko do srdce a zasela semínko utrpení a bolesti. Další nota byla ještě bolestivější a podlomila kolena. Ta třetí lidem naznačila, že neexistuje nic jako štěstí. A s každou další chvíli, kdy Jassenovy prsty tančily na klávesách, se z haly vytrácel život. Pohledy všech se zdály nepřítomné, protože neviděly velkého mistra, jak hraje. Viděly ty nejhorší chvíle svých životů, kdy cítili bezmoc, ztracení a vědomí, že se jim život rozpadá v černý prach.

Santini v té hale tenkrát stál kousek od zdi a než Jassen dohrál, nohy ho sotva nesly. Opíral se o studenou bílou stěnu a nedokázal odtrhnout oči od stárnoucího muže, který donutil stovky lidí cítit to nejhorší, co mohli. Ani poté, co přestal, bolest neodešla. Zůstala tam viset ve vzduchu a lidé ani netleskali. Pouze tiše seděli, oči skleněné a plné slz. Všichni v tom viděli něco jiného, ale cítili to samé.

Mistr Jassen se poté postavil. Předstoupil před tichou halu, kde bylo slyšet klapání jeho bot jako bubnování a opět si povzdechl. V rukou muchlal své noty a zdál se, že nechce mluvit. Pohled držel u země a trvalo dlouho, než ho zvedl a očima přejel po davu topícím se ve tmě a utrpení.

„Své dílo jsem nazval Posledním žalem a dnešní premiéra byla také derniérou. Jediná kopie Posledního žalu je ta, kterou smíte vidět zde," pronesl s ledovým klidem a pozvedl lehce noty ve svých dlaních. „A ještě dnes v noci i tato kopie bude zničena a ztracena."

Dav se probouzel z transu, rozhlíželi se okolo sebe, šeptali, nerozuměli tomu, o čem mistr mluví. Santini se postavil. Pomalými kroky se blížil k pódiu a nedokázal odtrhnout pohled ze smutného mistra. Poslední žal se stále rozléval v srdcí všech, ale pouze v Santiniho se jeho žal změnil na to, co zrovna slyšel.

„A stejně tak budu brzy zničen a ztracen i já."

Toho dne byl Jassen naposledy lidmi viděn za klavírem ve městské koncertní hale, které po dlouhá léta kraloval.

Santini doufal, že jeho mistr pouze lhal a nezničí nejsmutnější skladbu, která kdy zazněla lidským uším, avšak pletl se. Ještě té noci, když se procházel po Jassenově sídle, spatřil světlo z jeho pracovny. Potichu přišel ke dveřím, které vždy byly zavřené, ale tentokrát ne. Mistr seděl ve vysokém křesle blízko krbu, slabý plamen mu osvětloval pobledlou smutnou tvář a pohlcoval jednotlivé listy not. Jassen je vkládal do plamenů s jistou něhou a smutkem. Oči se mu zalévaly smutkem a rty měl v křeči.

Santini zůstal stát ve dveří, tiše dýchal a doufal, že pouze sní. Poslední žal ho drtil, bolel na srdci a na duši, ale nepřál si, aby byl zničen. Posláním hudby bylo probudit v lidech emoce, které nedokázaly slovy vyjádřit a byly moc složité na pochopení.

Poslední žal zněl Santinimu v hlavě i v té chvíli. Útržky skladby slyšel ve své mysli při pohledu na svého otce a mistra, který je drcen něčím, co ho bolelo vyslovit. Trpěl za něho a netušil, jak by mu mohl pomoci.

„Pláčeš, můj chlapče?" otázal se starý muž s pohledem do plamenů, které požíraly další list. Nejdříve se zbarvil do žluta, kraje zčernaly, zohýbaly se a poté zmizela každičká nota a papír se rozpadl v prach.

„Nepláču, mistře," odpověděl Santini tiše a sklopil hlavu ke špičkám svých bod. Ruce měl schované za zády, nehrbil se, ale připadalo mu, že se každou chvíli zhroutí. A rozpláče.

„Já ano," šeptl Jassen a pootočil hlavu. V jeho očích se odrážely plameny v slzách jako zimní slunce na ledovém jezeře. „Protože tu jsou důvody pro pláč."

Ta slova Santinimu připomněla dětství. První noc v přítomnosti velkého mistra, který ho odvedl do velkého domu, o kterém mohl pouze snít. Dovedl ho vystrašeného a promrzlého k ložnici a řekl mu, aby otevřel dveře. Santini tak učinil. Přivítala ho rozlehlá místnost mnohem větší než dům, kde se narodil. Postel se zdála měkká, jako by byla dělána z obláčků a ozdobný koberec nejpříjemnějším, ne to, co kdy cítil pod svýma nohama. Zvedl pohled k Jassenovi, který na něho hleděl s výrazem klidným a něžným jako matčino políbení. Santini se rozplakal. Nikdy neměl vlastní ložnici, dokonce ani postel a najednou oboje a mnohem více získal v jednom dni. Slzy se mu valily po tvářích, marně je utíral a snažil se neplakat, ale Jassen mu položil dlaň na rameno a řekl: „Nemusíš krotit svůj pláč, protože je tou nejupřímnější emocí."

Jako malý často slýchával, že pláč není pro muže, protože ukazuje slabost. Jassen mu ukázal, že žádná emoce není špatná natolik, aby musela být potlačována.

Pokynul mu, aby přišel blíže. Santini se usadil do protějšího vysokého křesla, dlaně si položil na kolena a hleděl na shrbeného Jassena. „Osud mi přichystal něco horšího, než je smrt," řekl krátce.

„Co je horšího než smrt?" otázal se Santini.

„Zapomínání," šeptl. Zrak obrátil ke svému učni a adoptovanému synovi a chvíli ho pozoroval, než se rozmluvil. „Nejdříve drobnosti, kam jsem položil pero, poté nebudu vědět, kde mám čisté oblečení. Jaká klávesa dělá ten líbezný zvuk? Kde jsem? Kým jsem? A kdo jsi ty?"

Ta slova zlomila Santinimu srdce a ani po celé dekádě se nesmířil s tím, co přišlo. Vnímal špatně každé zhoršení stavu, otázání se, kde se nachází, kdo jsou lidé okolo. Bolelo ho slyšet Jassenovy skladby, které vynechávaly noty nebo je dokonce zastavil uprostřed hry, protože nebyl schopen dále hrát. Deset let sledoval, jak jeho mistr chřadne a nebyl schopen se připravit na závěr jeho nemoci – smrt.

Byla nevyhnutelná, ale zatím nepřišla a cenil si tak každého dne se svým mistrem. Rád mu hrál nové skladby, i pouhé části, aby si ho mohl mistr ještě poslechnout, ale mnohdy se stalo, že Jassen ani nereagoval. A už mnoho týdnů ani neměl co mu ukázat. Mysl měl prázdnou, nápad mu unikal a nebyl schopen ho chytit.

Posadil se do křesla, bradu si podepřel zatnutou dlaní a hleděl do krbu. Sledoval zmuchlané papíry, na kterých byla otisknuta hudba, kterou nebyl schopen dostatečně vyjádřit. Slyšel ji v srdci, ale nedokázal ji prsty přenést do tónu, aby jeho emoce mohli slyšet i jiní.

Někdo zaklepal na dveře, neodpovídal, pouze pohled lehce stočil ke klice. Po chvíli se dveře otevřely a do místnosti vešla Emma. Byla přibližně ve věku Santiniho, mladá žena s kaštanovými vlasy a jednou malou černou pihou pod hnědýma očima. Vždy chodila napřímená, v obličeji nesla hrdost zelené vysoké kalhoty se světle oranžovým vrškem dávaly Santinimu pocit, že hledí na dívku, která znázorňuje podzim. Ve skutečnosti byla správcem Jassenova sídla už od svých patnácti let. Jassen se jí ujal krátce před Santinim a přál si, aby jednou spravovala jeho sídlo. Emma svou práci vykonávala dobře, byla zodpovědná, odhodlaná pro svou věc a pokud si něco umanula, sehnala vše, co si obyvatelé sídla přáli.

„Přišly odpovědi na tvé pozvánky," řekla krátce, načež ve vzduchu zamávala štosem bílých obálek s různě barevnými pečetěmi a symboly.

Pouze jí rukou pokynul, aby je položila na stolek vedle jeho křesla a pohled vrátil zpět k nezapálenému krbu. „Jak se má otec?" zeptal se. Ani jeden z nich nebyl Jassenův pokrevní potomek, sami sebe nepovažovali za sourozence, ale oba považovali pána sídla za svého otce.

Emma položila korespondenci na stolek, ruce si založila na prsou a lehce natočila hlavu do strany, než odpověděla. „Je mrzutý, nechtěl snídat, odmítal se i převléct. Řekl mi, abych ho nechala v knihovně, že mě nechce vidět."

Santini přikývl. Čím horší Jassenova nemoc byla, tím hrubější byl, i když si své chování zcela neuvědomoval. Neměli mu to za zlé, snažili se vyhovět všemu, co si přál a zbytečně mu nedělali starosti. „Raději ho dnes nech být," poradila mu Emma, než se otočila na nízkém podpatku a s tichým klapáním o podlahu vyšla z místnosti a zavřela za sebou dveře.

Chvíli seděl nehnutě, byl zamyšlený, ale vlastně měl hlavu prázdnou. S povzdechem si přestal podpírat bradu, zapřel se zády o křeslo a do rukou vzal hromádku obálek. Letmo je prohlédl, pouze zkoumal pečeti a ani dopisy neotevíral. Byl si jistý, co ve všech stojí. Nikdo by si nenechal ujít ples na oslavu jeho narozenin.