V pracovně se rozhostilo takové ticho, že by bylo možné slyšet dopadnout špendlík. Amaranthine nic neříkal, pouze rudl od konečku prstů a posouval se na pohovce tak dlouho, až mu nezbývalo nic jiného, než se postavit. Udělal dva kroky vzad a netušil, kam s pohledem, ale každičký jeho pohyb Santinimu dával pouze pocit, že má nad mladým mužem na vrch. Vyskočil na nohy, Amaranthine ustoupil, ale Santini hned na to udělal krok, ruce měl schované v kapsách a přecházel blíže k mladíkovi.

„Je tomu tak," zasmál se tiše, „chtěl bys být jeho součástí. Chtěl bys mě líbat? Chtěl bys se mnou sdílet lože?" ptal se a s každou otázkou dělal krok, který se Amaranthine snažil vyrovnávat vzad, ale skladatel se k němu přesto přibližoval s další a další otázkou. „Chtěl bys, aby se o tobě povídalo? Aby si na tebe svět ukazoval jako na milence velkého skladatele Rheedose? Chtěl bys, aby se za tebou lidé otáčeli a šeptali si, že to je skutečně jsi ty?"

Zastavili se ve chvíli, kdy mladík za svými stehny pocítil roh těžkého pracovního stolu. Zapřel se dlaněmi o silnou lesklou desku, hlavu pootočil jemně do strany a sklopil zrak k zemi. Nic na to neříkal, ale Santinimu stačilo vidět jeho výraz, který značil hanbu a stud.

Čim dál tím více si připadal jako Elain – dospělý a zkušený muž, který chtěl snad využívat naivity mladíka, který by mu nejraději padl k nohám a líbal je. Byl však Amaranthine jako on, když byl mladý? Možná byl jen hloupý a nevěděl, co říká a jak se chová, ale Santini si to přebíral jinak. Bylo mu to vlastně jedno.

„Tak tedy – jsem tu. V celé své kráse a proslavené šeptané povolnosti, o tom jsi už taky musel slyšet, ne? Co ti brání v tom, abys něco neudělal?" mluvil polohlasem, přestože ho nikdo nemohl slyšet. Mladík se opíral zády o stůl a pokoušel se zaklánět, aby se co nejvíce oddálil, ale to skladateli nevadilo. Zapřel se prsty o stůl vedle Amaranthinových stehen a předklonil se, aby k němu byl blíže.

Jako malému mu jeden starý muž říkal, že by měl dělat to, co umí ze všeho nejlépe – hrát. A Santini přesně to dělal. Opustil rodinu, aby mohl hrát, postavil své živobytí na hře, ale hudba mu nestačila v jeho zálibě. Bavilo ho hrát si s lidmi – když o tom věděli a i v případě, že tomu tak nebylo. Jako mladšího ho bavilo hrát si s Wilou-Mitch. Nerad se k tomu přiznával, ale věděl, že ho milovala a bavilo ho, jak mu věnovala pozornost, kterou oplácel jen natolik, aby ji dostával více.

„Děláte tohle se všemi, co pro Vás hrají?" zeptal se Amaranthine s bradou lehce nahoru. Snažil se co nejvíce odtáhnout, ale zároveň neudělal úplně vše. Mohl kdykoli odejít. Pokud by řekl, strčil do Santiniho ruky nebo se jinak vykroutil, pustil by ho, ale mladík to neudělal.

„Nikdo pro mě nehraje," namítl Santini, „vždycky jsem hrál já pro ně," namítl. Dříve hrál pro Elaine, poté hrával ve Zlatém bálu pro Krische a i jiné přítomné. Rád hrával pro ty, se kterými spával. Přišlo mu, že ho hudba k nim pojí. Oceňoval jejich nádherná těla a tváře, kterými byl přitahován a byl ochoten pro ně ignorovat vše, co mu na jejich osobnostech bylo nepříjemné. Soustředil se pouze na obraz, který sledoval a nevnímal poselství, které nesl. Od nich naopak chtěl, aby viděli poselství, které nesl. Nechtěl, aby hleděli na jeho tělo, které nebylo schopné nabrat svalu a tuku – byl vyhublým jako dítě, které přišlo, přestože hladem netrpěl. Mezi žebry měl prohlubeň, za kterou se styděl, lokty a kolena měl ostré a nepříjemné. Jediné, co na něm bylo krásné, byla jeho tvář, ale tu si každý pojil pouze s hudbou, která se s ní pojila. Proto hrál – aby jiní neviděli tělo, které nesl.

„Ale to já hrál dnes pro Vás," namítl pro změnu Amaranthine. V té chvíli Santini pochopil, že je to vzájemná hra. Ten mladík se nebál, nebyl nervózní a ani nechtěl uprchnout ze situace, do které se dostal. Líbilo se mu to.

Amaranthine měl bradu stále zvednutou. Více než do tváře mu tak Santini viděl na hubený dlouhý krk, kde měl vystouplý ohryzek a viditelnou tepnu. Sledoval jemnou kůži a vnímal, jak Amaranthine dýchá. Odhodlal se ho políbit. Jenom jemně na krk, ale udělal to pro záchvěv, který následně přišel.

Udělal to proto ještě jednou. Tentokrát trochu výše, pod linií čelisti ho políbil a nechal své rty déle přitisknuté na teplé kůži. Amaranthine polkl, zaklonil hlavu o kousek dále, ale jinak se nehýbal. Avšak ani poté neutekl a to bylo jediné, co Santiniho zajímalo.

„Pokud se něco stane–" vydechl Santini do jeho kůže. Mladík se přitom pohnul, sklonil hlavu, bradou přejel Santinimu u rtech a skončili tak, že si hleděli z blízka do očí. Santini v nich stále viděl tmu. Takovou, která ho pohlcovala, topila a dávala mu najevo, že nic jiného na světě neexistuje. „Nic nezmění můj názor na tvou hru, nadání a schopnosti," oznámil mu.

Amaranthine nejdříve nereagoval, ale poté beze slov přikývl. Jednalo se jenom o letmý pohyb hlavou s pevně zatnutými rty. Byl to však souhlas, který Santini vyžadoval, aby si byli rovni v tom, jaké jsou jejich úmysly.

„Pokud se však něco stane," skočil do toho Amaranthine, když se Santini pokusil dostat rty blíže. Odtáhl se dál, ale stále cítil jeho dech a slyšel, jak mu buší srdce. „Co to bude znamenat?" zeptal se.

„Může to znamenat tolik, kolik toho znamená spadnutí sklenice na zem – krátké pozdvižení, které na sekundu umlčí davy, ale brzy si nikdo nevzpomene, že se to stalo. Pokud o tom nikdo nikdy nezjistí, jako by to ani neexistovalo. Pokud si nebudeme hrát se střepy, nikomu nebude ublíženo a svět půjde dál, jako by se nic nestalo," rozmluvil se Santini. Pomalu se narovnával a Amaranthine ho následoval. Udržovali si mezi sebou malou mezeru a rozhořívali oheň, který vzplanul z malé jiskry. „A může to znamenat i obrovský požár, který pozře města a nezastaví se před nikým, kdo mu přijde do cesty. Ale jak tohle můžeme vědět, že?"

Dlouho nelíbal někoho, ke komu by cítil čistou touhu. Za jeho život to bylo teprve potřetí, ale pouze dvakrát byl jeho polibek přijat. Prvním byl Elain, druhým mladík, kterého měl svět znát jako Amaranthine, protože jeho staré jméno náleželo chudému světu, který zde nebyl přijímán.

Když se ho dotýkal Elain, připadalo mu, jako kdyby byl vůči světu neuvěřitelně maličký. Cítil se v jeho objetí bezpečně a zvykl si pouze na jednu paži, která se dotýkala jeho těla. U Amaranthina to bylo jiné. Připadal si, že to on má zajistit to bezpečí, které mělo přicházet, ale netušil jak. Rychle mu došlo, že ani bezpečí není třeba – nejednalo se o lásku, která by ho vyžadovala, ale o touhu, která tančila s rizikem a vzrušením z možného poprasku, který mohl nastat.

Vnímal jistou nezkušenost ostýchavost, která od mladíka přicházela. Jak opatrně ho líbal, jak stydlivě se pokoušel pokládat ruce a nakonec s nimi zůstal na Santiniho pažích, který mu jimi opatrně přejížděl po krku a hrudníku. Cítil pod košilí kosti, malé svaly a věděl, že stavbou si budou v mnohém podobní – podvyživené výrostci z místa, kam nikdo nechtěl vkročit. Oproti jiným nemusel Santini své nedokonalosti skrývat, protože Amaranthine byl hyzděn těmi stejnými.

„Počkejte, prosím," požádal Amaranthine. Dlaněmi se zapřel o Santiniho a donutil ho udělat krok vzad, aby se mohl na chvíli vzdálit. Santini ten kruh udělal nanejvýš nerad, ale nedržel ho, pokud nechtěl. Volně svěsil ruce podél těla a sledoval, jak mladík přechází k oknu, za kterým panovala tma. Díval se ven, jeho odraz se barvil tlumeným světlem ve skle a skladatel tak mohl sledovat jeho zmučený výraz.

„Můžeš kdykoli odejít," připomněl mu Santini a posadil se na desku stolu. Ruce vložil do kapes a nepřestával ho sledovat, aby si všiml jakékoli změny v jeho výrazu nebo držení těla. „Nedržím tě tu," dodal.

Mladík na to ale neodpovídal, díval se nadále z okna, nehýbal se a Santiniho nepadlo, zda z toho vše nezkameněl.

„Je normální být nervózní," pokoušel se ho uklidnit, „zvláště, pokud jsou věci poprvé."

„Chtěl bych už odejít," zachraptěl Amaranthine.

Santini jenom přikývl, i když ho chlapec neviděl. Nechtělo se mu však mluvit, ale došlo mu, že něco říct musí. „V pořádku, rozumím tomu," hlesl.

A mladík hned na to odešel. Rychlými kroky přeběhl ke dveřím, proklouzl tou nejužší škvírou, kterou mohl, zabouchl a zmizel v chodbách, ve kterých se mohl ztratit, pokud bude nedbalý. Santini se ho rozhodl nenásledovat, místo toho se posadil do pracovní židle, zaklonil hlavu a dlaněmi si promnul tvář.

Ve skutečnosti byl naštvaný, že utekl, ačkoli by to nikdy nepřiznal nahlas.