Po celou dobu ve městě se cítil unavený. Oči ztěžka držel otevřené a pouze polovičně vnímal vše, co se dělo okolo něho. Slyšel hlasy, viděl známé lidi, ale nikoho z nich nedokázal zcela vnímat. Svět okolo něho ubíhal bez toho, aby byl schopen na něho reagovat. Vždy cítil pouze lehké probuzení při pohledu na dítě. Na velké oči plné života, tváře zarudlé od štiplavého chladného větru a s tolika šancemi před sebou.

Vždy si byl vědom, co ho čeká. Že někdy bude on něčí mistr a pokusí se z dítěte vychovat dalšího génia. Bál se toho. Co když neuspěje? Co když nikoho vhodného nenalezne? Co když se nedokáže o nikoho postarat?

Chtěl to odkládat co nejdéle, dokud si nebude připadat... moudrý. Nebo zkušený. Ale v jeho započatém třicátém roku života si stále přišel jako dítě, které nevyspělo. Nešlo ani o jeho charakter, chování, ale o hluboký vnitřní pocit, který mu napovídal, že oproti jiným dítětem vždy bude. Chudý chlapec odnikud, který přišel promrzlý a ukradl si pódium pro sebe. Odvážné a trochu hloupé dítě, ale nikdy ne dospělý muž.

Emma jeho nejistotu a zadumanost vycítila. Nemluvila na něho, řešila své věci, ale pokaždé, když se ptala na Santiniho názor, v očích se jí odrážela starost. „Chceš polevu se sirupem z růžových květů?" zeptala se ho v jedné chvíli. Santini však neodpověděl, myšlenkami byl zcela jinde než u možných jedlých květin. Vnímal však tu otázku, pouze nebyl schopen odpovědět.

Emma na jeho otázku vyčkávala pár vteřin, poté se otočila k cukráři a ráznějším hlasem řekla: „Nechejme polevu bez růží, pouze lehký náznak citrónu."

Chtěl namítnout, že nemá rád citrony. Vadí mu kyselá chuť jídla, která stahuje hrdlo, a to i při sebemenším náznaku té chuti. Měl rád sladké věci, ale pouze s lehkým náznakem. Ale nic neříkal. Mlčel, hleděl skrze barevnu výlohu plnou dortů a cukrářských výrobků na náměstí, kam prosvítalo slunce a lidé se sházeli okolo středu náměstí. Snažil se pohledem zjistit, co se děje, ale nemohl tam dohlédnut.

„Půjdu se podívat ven," řekl Emmě polohlasem. Ani nečekal na její odpověď, kdy namítala, že musí ještě ochutnat. Nechtěl ochutnávat, chtěl být tam, kde jsou lidé. Protože kde jsou lidé, tam jsou zajímavé a krásné věci.

Cukrářství leželo na kraji náměstí, ale i tak se k jeho uším nesla tichá hudba doprovázená dívčím zpěvem. Pozorně naslouchal, snažil se nejenom poznat, odkud se huba line, ale také to, co je to za píseň. Musel ji znát. Z té dálky to však bylo těžko rozeznatelné. Brzy mu došlo, že lidé se sházejí za hudbou. Krapet znervózněl, měl tam vůbec jít? Mysl mu říkala ne, měl vlastní problémy a nemělo smysl vrhat se do míst, kde ho všichni poznají. Srdce ho naopak táhlo za muzikou.

A Santini byl člověk, který vždy poslouchal srdce.

Ruce měl položené v kapsách, byl trochu překloněn, nebyl rovný v zádech jako vždy, když někam kráčel. Pospíchal. Rozeznával melodii, která nebyla dokonalá, ale byla dobrá. Povedená. Hlas zněl trochu moc vysoce, některé tóny byly až moc protažené, ale nemohl to označit ani trochu za zlé. Pouze to chtělo zvyk.

Na náměstí bylo pár desítek lidí. Všichni krásně oblečeni, mladí i staří, ale především bohatí. Možná ne nebohatší, kteří tam mohli být, ale stále patřili mezi ty, co si mohli dovolit tři jídla denně, nové oblečení, kdy si přáli a prožívat zábavu, chodit na večírky a koncerty, pokud na ně zůstalo místo.

Nejdříve zůstal nepovšimnut, prodíral se jako had davem, aby do nikoho zbytečně nedrkal, a přitom očima pátral po původci té hudby. Zastavil ho až pevný chumel lidí, převážně dětí, kteří se semkli v půlkruhu u kašny, aby si poslechli hudbu pouličních umělců. V t chvíli si byl Santini již zcela jist hudbou. Andanté.

Podle jedné zpěvačky měl každý umělec skladbu nebo píseň, kterou věnoval svému milenci nebo milence. Té nejmilejší osobě na světě, které mohl vyznávat lásku dnem i nocí, ale ta, kterou vyjádřil skladbou, byla ze všech nejupřímnější. Jassenova milostná skladba se jmenovala Dvacet sedm let. Z počátku ta skladba byla veselá, rychlá, zněla jako hra dvou nevinných dětí. Později začala zvolňovat, byla tichá a smutná, dokonce se zdálo, že brzy skončí, ale bylo to naopak. Zrychlila, byla plná vášně a naděje. A pak bylo ticho. Z nenadání skladba skončila. Stejně jako Jassenova láska.

Santini nikdy nezjistil její jméno, Jassen mu ho nikdy neřekl. Věděl o ní pouze to, že měla vlasy černé jako noc a oči hnědé jako karamel. Jassen ji znal od malička, když byl chudým chlapcem nikde a následně ji ztratil, jakmile získal jméno. Nezapomněl na ni, nalezl ji, chtěl si ji vzít, mít blízko sebe a ona mu řekla ano. Konala se svatba, uprostřed letního dne na sídle, kde Jassen žil a kam chtěl přivést svou ženu, ale... ona nikdy nedorazila. Nikdy ji už neviděl, neslyšel o ní a není známo, proč nedorazila. Jedinou vzpomínkou na tu ženu byla skladba. Milostná, hravá a zároveň i agresivní, pokud člověk znal ten příběh.

Píseň, která hrála na náměstí, nebyla Jassenova. Patřila všestranně nadané umělkyni, která žila skoro sto let před Santiniho narozením. Ta skladba byla nevinná, milá, úsměvná a slova, která v ní zněla, mohla patřit komukoli na světě, pokud byla myšlena upřímně. Ale pouze jedné jediné osobě byla skutečně věnována a ta se jmenovala Andanté. Ženě, kterou sice nikdo nikdy neviděl, ale pro to, jak byla píseň napsaná, bylo zřejmé, že byla skutečná. A byla skladatelkou milována.

Na náměstí tu píseň hrál chlapec a dívka. Mohlo jim být oběma přes patnáct. Jejich oblečení bylo prosté, ale nedalo se říct, že chudé. Dívka zpívala, chlapec hrál na housle a přestal, jakmile si v davu všiml světlovlasého muže ve světlém kabátu. Brzy poté, co utichla hudba, utichl i zpět a lidé se zdáli zmatení. Rozhlíželi se okolo sebe, hledali toho, kdo mohl za konec veřejného koncertu, ale nezlobili se. Místo toho udělali krok do strany nebo vzad, aby udělali okolo Santiniho místo.

Z pohledu dětí cítil Santini obdiv, radost, možná i trochu strach. On sám cítil ten strach, co tam vlastně dělal? Začalo se mu dělat mdlo. Jassen mu vždy říkal, že jednou narazí na někoho, jehož talent vycítí a bude ho chtít pěstovat. Cítil to snad teď? Měl dětem nabídnout to, co dostal on sám?

Ne, nemohl.

Nebyl připraven.

Zjistil, že hledí do země a všude okolo něho je ticho – čekají, co řekne. Zvedl zrak, srdce se mu rozbušilo a pohled na ty zvědavé oči dětí ho zaplavovalo nervozitou. Musel konat, ale co měl dělat? Panikařil, ale snažil se přitom udržet klidný. Ohlédl se okolo sebe.

„Máte někdo pero?" vyšlo z jeho hrdla nejistě.

Muži si začali sahat do kapes, mumlat a jeden z nich ve své náprsní kapse skutečně plnící pero našel. Bez váhání ho podal Santinimu, který ho pouze nervózně převaloval v dlaních a došlo mu, že nemá ani papír.

„A... papír?" dodal zahanbeně. Ten samý muž mu podal vizitku. Z jedné strany byla popsaná – jmenoval se Timur Podesto a nabízel výrobu zdobených oken.

Santini vizitku otočil na druhou stranu a na své dlani trochu nevzhledně naškrábal několik slov a přidal svůj podpis. Propisku vrátil muži, zhluboka se nadechl a pokusil se zachovat přesně tak, jak byl Jassenem vychován.

Vystoupil z davu, rovný jako proutek, v tváři hrdost, ale ne pohrdání. Podal dívce vizitku a bez jakéhokoli otálení prohlásil: „Je to adresa hudební školy. Dostat se do ní je složité, pro mnohé nemožné, ale přihlaste se a připojte k tomu tento vzkaz, přihlédnou na to. Pokud vás skutečně vezmou," odmlčel se krátce. Potřeboval se nadechnout a dát trochu důraz a napětí svým dalším slovům, „napište dopis do sídla Jassena Rheedose. Proplatíme vaše studia."

Děti mlčely, za zády mu tleskaly. A potlesk pro něho vždy znamenal konec – měl odejít.

Dlouho neotálel, nečekal ani na slova dvou dětí a už mířil dlouhými kroky pryč z náměstí. V hlavě mu pulzovala bolest ze zahanbení, které prožil, ač nedokázal říct, co vlastně udělal špatně.