Potřeboval jsem se uklidnil. Vlezl jsem tedy do sprchy a pustil na sebe ledovou vodu. Ledové sprchy jsem si dával často, takže jsem na to byl zvyklý, ale jak jsem byl teď rozrušený, zamotala se mi hlava a málem jsem se složil. Opřel jsem se o stěnu, abych se neskácel a počkal, až si mé tělo zvykne. Studená voda mi kličkovala po těle a hledala si co nejkratší cestičku, aby mohla rychle skápnout a dále pokračovala a pokorně se nechala odvést vodovodním potrubím až do kanalizace. Vylezl jsem ze sprchy a s ručníkem kolem pasu došel ke skříni odkud jsem si vzal čisté a pohodlné oblečení. Co mám dělat? pomyslel jsem si. Nemám vůbec na nic náladu. Šel bych si nejraději zaběhat, ale nesmím to přehánět, jinak by to mohlo dopadnout tak, že si už v životě nezaběhám. Jednou více přetížím šlachy a...zavrtěl jsem hlavou, abych tu myšlenku vypudil z hlavy. Všiml jsem si malého papírku povalujícího se na posteli. Byl to lístek s telefonním číslem na Hiroshiho, asi mi musel vypadnout z kapsy. Měl bych mu zavolat? přeci jen, slíbil jsem mu to. Ne, teď ne, nechci, aby mě takhle viděl. A když bych mu zavolal nebo napsal esemesku, měl by moje číslo a určitě by mě chtěl přemluvit, abych s ním někam zašel. Odložil jsem lístek na noční stolek a lehl si na postel. Jen jsem koukal do stropu a vzpomínal. Vzpomínal na společné chvíle s Akane, ale i na to, co bylo před tím. Mohl by Hiroshi být někdo, s kým jsem se znal ze školy? Ne, tam jsem se nikdy s nikým nebavil. Tak ze stadionu? Možná, s pár lidmi jsem tam nějaké to slovo prohodil, ale nevybavoval jsem si žádné tváře, jako by to všechno bylo zahalené v oblaku kouře. A jak to, že se mé myšlenky zase stočily k němu? Neměl bych teď nebýt schopný myslet na nic jiného, než na to, jak jsem nešťastný ze zrady a ztráty osoby, kterou jsem miloval? Místo toho tady zase přemýšlím nad osobou, kterou jsem možná v životě neviděl. Asi jsem vážně nemocný, pomyslel jsem si a plácl se do čela.

Čekal jsem, celý den jsem čekal a schválně nikam nechodil. Co když by přišel a já zrovna nebyl doma? Čekal jsem i následující den, ale nic. Kontroloval jsem neustále telefon, jestli mi nevolal, když v tom se mobil rozezvonil. Rychle jsem to vzal. „Naoki!" vykřikl jsem radostně. „Jsem rád, že voláš, vážně jsem se už začal bát." Na druhé straně bylo chvíli ticho. „Ehm...to je omyl,já jsem Izumi, Mado Izumi z telefonní společnosti..." začal vykládat a už mi chtěl nabízet ty jejich výhodné služby. „Nemám zájem..." odpověděl jsem rozhořčeně a zavěsil. Chvíli jsem se na displey telefonu ještě mračil. „Ježiši, co když mi zrovna v té chvíli volal Naoki, ale já měl zrovna obsazeno kvůli tomu ťulpasovi...musím rychle zkontrolovat záznamník! „Eh, nic..." povzdechl jsem si smutně a se založenýma rukama jsem si lehl na jídelní stůl. Co když se mu něco stalo? zděsil jsem. Co když to neunesl a něco si udělal? začal jsem mít černé myšlenky. Ne, to by neudělal...snad...dám mu ještě jeden den a pak se po něm půjdu podívat.

V takovémhle stavu jsem byl nejen celý tento den, ale i ten další. Když by jsem nemusel v pondělí na stadion trénovat své svěřence, asi by to tak pokračovalo i nadále. Docela jsem si vyčítal, že jsem nedodržel svůj slib a nestavil se u Hiroshiho nebo mu alespoň nezavolal, ale...zkrátka jsem nemohl. Ale dnes mám v plánu to napravit. Sice jsem se ani zdaleka nezmátořil, ale nechci, aby byl na mě naštvaný nebo tak něco. Stál jsem před stadionem a začal v kapse hledat telefon. Vyťukal jsem číslo, které mi Hiroshi napsal a mobil začal vyzvánět. V tu chvíli jsem ale naproti sobě uviděl Hiroshiho, který mě právě taky zpozoroval. Rozběhl se ke mně a pevně mě objal. Byl jsem z toho dost překvapený, nevěděl jsem, jak reagovat. Jak mě našel a proč mě tak objímá? Vůbec jsem to nechápal.

Bylo pondělí odpoledne a já už měl nervy nadranc, ještě stále se neozval. Ani do práce jsem nemusel, takže jsem se neměl ani pořádně čím odreagovat. Vlastním totiž velkou firmu, takže tam chodit nemusím, papírování můžu dělat doma, jen čas od času je nějaká schůze nebo rada, na kterou je potřeba, abych se dostavil, jinak mám vlastně volno. Pochodoval jsem nervózně po bytě, jako lev v kleci. „Už to nevydržím, musím se po něm jít podívat!" řekl jsem sám sobě. Vůbec netuším, kam bych měl jít, nevím , kde bydlí, ani kde pracuje, takže není skoro žádná šance, že bych ho našel, ale doma zkrátka být už nemůžu. Jediné místo, které mě napadlo, kde by mohl být, byl stadion. Neváhal jsem a vydal se tam. Šel jsem pěšky a cestou se rozhlížel, jestli ho někde neuvidím, dokonce i na zvonky u baráků jsem se koukal, jestli tam nenajdu jeho jméno, ale marně. Už jsem byl téměř před stadionem, když v tom jsem ho uviděl před vchodem. Úplně jsem se rozzářil a rozběhl se k němu. „Naoki!" zavolal jsem na něj radostně a pevně ho objal, skoro jako bych se bál, aby mi někam neutekl. „Strašně jsem se bál, jestli se ti něco nestalo nebo jsi si neublížil." pověděl jsem mu, ale v tom mi začal v kapse zvonit telefon. „Promiň, vydrž jen chviličku, rychle to vyřídím." odtáhnu se od něj a hovor přijmu.

Nechápavě na Hiroshiho zírám a u ucha stále držím svůj mobilní telefon. „Ehm...to jsem já, Naoki..." pravím ještě stále trochu překvapeně do telefonu a svůj pohled stále upírám na Hira.

Chjo, kdo to teď otravuje, pomyslel jsem si, když jsem čekal, až se ten na druhé straně uráčí mi objasnit, proč mi to vlastně volá. „Ehm...to jsem já, Naoki..." ozvalo se dvojhlasně. Chvíli trvalo, než mi to došlo.

Lehce jsem se na něj usmál a mobil schoval zpátky do kapsy. „Já...chci se ti omluvit, že jsem ti nezavolal..."

„To nevadí, hlavně,že jsi v pořádku." skočil jsem mu do řeči a usmál se na něj. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, když jsem ho uviděl, to mi stačilo, nemusel se omlouvat. A navíc, nechtěl se na mě vykašlat, vždyť mi nakonec přeci zavolal.

„Ty jsi se o mě opravdu tak bál? Proč? A jak jsi věděl, že mě najdeš tady?" vyptával jsem se. „Pojď, bydlím tady kousek, tam mi všechno povíš." nepočkal jsem na žádnou odpověď a ani na reakci, jestli chce jít ke mně nebo ne, prostě půjde.

Tak trochu jsem se ztratil v tom, na co všechno se mě ptal, a tak, než jsem stihl odpovědět, už jsme měli namířeno k němu domů. Za okamžik jsme stáli před ohromným domem, co domem, přímo vilou, a já jen zůstal stát s otevřenou pusou. Vlastně ani nevím, proč mě to tak překvapilo, vrcholový sportovci, jako on, vydělávají obrovské peníze a i přes to, že on je již „v důchodu", musí být zajištěný na celý svůj život. Vstoupili jsme dovnitř a já...byl úplně mimo. Takhle moderně vybavený byt jsem snad v životě neviděl. Nemůžu říct, že já bych nevlastnil nějaké ty dražší kousky nábytku, ale tohle? A to jsem si myslel, že na tom jsem opravdu dobře. Zřejmě jsem se spletl, protože s ním se nemůžu rovnat. Obrovský obývák s luxusním velkým gaučem, s plasmovou televizí, konferenčním stolkem a gigantickým akváriem zabudovaném ve zdi...a se žralokem (!!!) na jedné straně místnosti a na druhé obrovská sterea a dokonce i bar! Celá stěna byla prosklená, a tak bylo krásně vidět na rozlehlou zahradu. V popředí byl ohromný bazén, který byl od zbylé zahrady oddělen nízkým živým plotem, za kterým bylo jezírko...no, téměř jezero. V něm určitě chová vorvaně, při nejmenším kosatky nebo delfíny. Také nesmím opomenout nádhernou japonskou zahradu, která obklopovala celou zadní část zahrady. Úplně mi to vyrazilo dech a to jsem ještě neviděl zbylou část domu. Vůbec bych se nedivil, když by tady měl ještě třeba golfové hřiště, Lunapark nebo Dinsneyland nebo něco jiného v podobném rozměru. Posadil jsem se na pohodlný gauč a stále si to kolem sebe prohlížel. „Co by jsi si dal?" zeptal se. „Kafe." odpověděl jsem jednoslovně, zkrátka jsem nebyl delší odpovědi stále schopný. Zamířil do chodby po levé straně a zmizel v prvních dveřích nalevo. Měl jsem šílené nutkání ho následovat, ale nechtěl, aby to vypadalo divně, že mu očumuju byt, tak jsem zůstal sedět a nechal se zhypnotizovat žralokem plovoucím z jedné strany akvária na druhou. „Máš to tady vážně nádherný." řekl jsem s úžasem, když se vrátil se šálkem kávy.

„Díky. Ale nejspíš to prodám, pro mě je to až příliš extravagantní." pokrčil rameny. „Všechno tohle jsem pořizoval kvůli Akane, chtěl jsem, aby se měla jako v bavlnce, aby byla spokojená. Chtěl jsem se jí tímhle vším odvděčit za to, co pro mě udělala..." povzdechl si. „Chtěl bych si pořídit něco ve stylu toho, co máš ty. Je to jednoduché, ale přitom moderní a útulné, takový styl se mi líbí.

„Aha." odpověděl jsem chápavě. Nezdá se, že by se nějak závratně změnil, spíše to vypadá, že je pořád úplně stejný, což by znamenalo, že nemá ani žádné přátele, s kterými by mohl tento dům částečně sdílet a využívat jej. Člověk samotný v takovém domě se musí cítit opuštěný, jako kdyby si chtěl vynahradit tu samotu všemi těmi věcmi, ale v závěru se cítí ještě hůře.

„Tak povídej." vybídl jsem ho, když jsem před něj pokládal hrnek s kávou. „Jak jsi mě našel a proč jsi se o mě tak strachoval?" posadil jsem se vedle něj a hleděl na něj s mírně povytaženým obočím.

„Nevěděl jsem." odpověděl jsem na rovinu. „Neměl jsem vůbec potuchy, kde tě mám hledat. Jediné místo, co mě napadlo, byl stadion, protože chodíš běhat. To, že jsem na tebe opravdu narazil, byla jen čistá náhoda."

„No dobře, ale to nevysvětluje, proč jsi se vydal mě hledat, co tě k tomu donutilo." dál jsem naléhal na odpověď. „Nesnaž se mi tvrdit, že jsi cítil potřebu nebo že jsi za ten jeden večer se se mnou stihl sblížit natolik, aby jses takto zachoval. Taková odpověď mi zkrátka nestačí a nenechám s jí odbít." řekl jsem razantně a čekal na odpověď.

Protože tě miluju! Vždycky jsem tě miloval, už od střední. Od první chvíle, co jsem tě spatřil, jsem tě nemohl dostat z hlavy. Tohle mu mám snad odpovědět? Říct mu pravdu? Nechtěl jsem mu znovu lhát, ale jak bych mu asi mohl něco takového říct? zvláště po tak dlouhé době, co jsme se znovu střetli. Začal jsem pomalu, ale jistě panikařit. V hlavě jsem se snažil dát dohromady nějakou smysluplnou větu, ale to se mi vůbec nedařilo. Potřebuju mu dát odpověď a to rychle.