Černá mračna napůl zakryla tmavomodrou večerní oblohu, ozářenou tisíci malými blikajícími světýlky. Skrz temný povlak sem tam prosvítal kulatý zlatavý měsíc, jehož paprsky přerývaně dopadaly na větve stromů. Líný větřík pročesával zelené listí v jejich korunách a tvořil tak jemné šustění, které zanikalo v klidných zvucích cvrkání cvrčků a tiché šumění horského potůčku. Nad pohupujícími se stébly trávy poletovaly malé zářivé světlušky, které se pomalu začaly uchylovat do úkrytů. Z nebe totiž začaly padat první dešťové kapky.
Zanedlouho se spustil liják. Déšť dopadal na rozsáhlou louku, která se rozpínala až k jedné malé vesničce, na jejímž okraji stála malá chaloupka.

Malá rudovlasá dívenka seděla u okna a sledovala tiché dešťové kapky, stékající po hladkém studeném skle. Jemné kadeře měla zpletené do dvou delších copů, na jejichž koncích byly zapleteny dvě modré mašle, roztomilé pihy jí zdobily tváře.
Dopis, který držela v ruce, pevně stiskla, stejně jako modrozelené oči, ze kterých se najednou vykutálela slzička plná čirého smutku. A za ní další.
Dívenka si je rychle utřela do hřbetu ruky, aby ji náhodou maminka neviděla plakat. Zoufale se položila hlavu do dlaní a snažila se slzy udržet v sobě.
,,Večeře!" zavolala na ni z vedlejšího pokoje přesně v tu chvíli a dívka rychle zvedla hlavu. Rozhodně neměla teď chuť k jídlu a už vůbec ne s někým být v jedné místnosti. Zůstala tedy v pokoji tiše sedět a zadržovat slzy.
Najednou zaslechla tiché pípání. Jakoby nějaký ptáček volal o pomoc. Dívenka samozřejmě nečekala a otevřela okno. Rozhlédla se po noční krajině, ale nic neviděla. Pípání však neustávalo. Rozhodla se tedy vylézt z okna a najít zdroj onoho hvízdavého zvuku. Dopadla na promočenou měkkou trávu a bylo jí jedno, že si možná ušpinila černé botky či bílé punčošky hnědým blátem. Ignorovala také prudký déšť, který začal máčet její modré šatečky i rudé vlásky a pokračovala dál za pípáním, které vycházelo z protějšího lesíka. Dopis, jenž ještě v domě držela v ruce, si zastrčila do kapsy, aby ho kapky nerozmáčely.
Přišla k hustému ostružinovému keři, které se obepínalo na kraji lesa, a ze kterého onen zvuk vycházel. Dívenka si klekla nakolena do špinavé země a spatřila nádherného modrého ptáčka, který se pravděpodobně při hledání potravy zamotal do trní. Nemohl být větší jak sýkorka. A přestože znala snad všechny druhy ptáků, jež bývaly v okolí, tohohle tu nikdy neviděla.
Modrý ptáček najednou utichl, když se k němu dívenka natáhla, aby odhrnula větvičky s trním. Bylo jí jedno, že si poškrábala ruce. Někde dokonce až do krve, avšak pro záchranu zvířátka by udělala téměř cokoli.
Po chvilce vysvobodila modrého ptáčka z ostružiní a on ji zůstal jen tak sedět na prstě. Bubnující déšť, cvrčkové a hučící vítr kolem nich vytvářely klidný šum, jež zanikal do pozadí, zatímco kapky ztékaly po jejích rudých pramíncích vlasů až do obličeje. Dívenka si s obdivem prohlížela nádherné stvoření svými modrozelenými oči, stejně, jako si ptáček prohlížel dvěma korálkovými očky ji. Na okamžik se jejich pohledy střetly. Bylo to jako, kdyby se spojil oceán s vesmírem. Jejich oční kontakt jakoby rozpoutal nekonečný klid na celé planetě. Nevysvětlitelná energie, která projela holčičce celým tělem a ona zapomněla na všechno trápení. Zapomněla na svoje slzy, které po nocích rojila kvůli svému zesnulému otci. I na ten okamžik, kdy přišel dopis o jeho tragické smrti. Všechno to bylo najednou pryč. Její zmatení se překrývalo s úžasem i po té, co modrý ptáček roztáhl svá křidélka, i přes promoknutá pírka jimi zatřepal a vznesl se do vzduchu. Během pár vteřin zmizel mezi stromy dívence z dohledu a ona zůstala ještě chvíli omámeně sedět na místě.

Do teď nezjistila, jaký druh ptáčka to byl. Ani proč se v tu chvíli s ním cítila tak nepopsatelně nádherné. Jedno však věděla - zázraky se dějí.

_______

Pro MarianneBlue
Snad není pozdě. 😊

Budu ráda za názor!

mey