Další den v asi cele. Mám hrozný hlad a jsem tak slabá, že se nedokážu ani zvednout. Každý den za mnou chodí buď Esther nebo Mikael. Už jsem z nich unavená. Pořád  mi ukazují věci co jejich děti provedli. Ale mě je to jedno. Nesmím se nechat ovlivnit minulostí. Já jsem jim odpustila to jak kdysi ublížili mě a tak jim nemůžu vyčítat něco co se mě netýká. Tupě jsem zírala do stropu  a snažila se zjistit jak dlouho tu už jsem. Zajímalo by mě, zda mě hledají. Určitě mě hledají. Nemohli na mě zapomenout. To nemůže být pravda. Rychle jsem zahnala myšlenky, které mě děsili více než samotná smrt. Podařilo se mi myslet na něco jiného asi jen pár minut. Opět ta paranoia. Ten strach sídlící uvnitř mě samé. Co když se nezajímají kde jsem. A co je s Kolem. Co se mu stalo. Co udělal po mém odchodu. Tedy únosu. Určitě se mě snaží zachránit. Chybí mi. Nikdy by mě nenapadlo, že mi ten otravný tvor jménem Kol bude chybět. Chybí mi jeho úsměv a jeho oči. Pohled kterým se na mě dívá. Jeho hlas, když na mě mluví. Teplo, které jeho tělo vyzařuje. Jeho potřeba mě chránit. To jak mě hlídal když jsem byla člověk. Jak jsem ho odnášela do jeho pokoje a sledovala jsem jak klidně oddechuje.

Už zase se mi chce brečet. Kvůli jednomu původnímu. Který umí být i krutý, ale mě nikdy neublížil. Tedy ne úmyslně. Chci ho mít u sebe. Chci aby mě utěšoval, když mi bude mizerně. Když budu chtít brečet, nebude nic říkat a jenom mě obejme. Chybí mi jeho vůně. A ty jiskřičky v jeho očích. Nevím jestli ho miluji, ale asi ano. Miluji ho. MILUJI KOLA MIKAELSONA. A nikdy nechci přestat. Po tváři mi přes jemný úsměv ztekla první slza. Potom už i druhá a třetí. Začala jsem usedavě plakat. Už jsem nemohla takhle dál. Chtěla jsem obejmout všechny ty původní, kteří mi vždy pomohli. Pane bože. Chybí mi i Klaus. Ten hybridí idiot, který mě unesl kvůli krvi. Asi jsem se vážně zbláznila, když mi chybí. Ale co. Mám je hrozně ráda. Jako rodinu. Rodinu, která mě bere takovou jaká jsem. Ke své jsem se vrátit nemohla. Byli lidé, ale to pro mě není dobré. Možná, že teď bych se mohla vrátit. Už zvládám svou žízeň.

Tedy ne zrovna teď. Teď mám strašný hlad a upřímně mám chuť zabít i Esther. Sice by mě to asi bolelo, ale to nevadí. Mě to nevadí. Musela jsem se usmát. Jedna možnost by byla aby to přestalo bolet. Vysychání vážně šíleně bolí. Vypnout emoce, ale to bych zapomněla na to co cítím ke Kolovi. A to nechci. Nechci být slabá a zvolit tu jednodušší cestu. Otevřeli se dveře. Najednou jsem byla přitlačená ke zdi a pod krkem jsem měla Mikaelovu ruku. Drtil mi krk. Nemohla jsem se nadechnout. Nemohla jsem se bránit. " Tak maličká, dneska zabiješ mé syny." " Nikdy!" Vyprskla jsem na něj s nechutí. Stisk jeho ruky zesílil, až jsem zalapala po dechu. Snažila jsem se si do plic nahnat co nejvíce vzduchu. " Ale takhle slabá mi budeš k ničemu a ta drzost se mi taky úplně nelíbí." Podíval se mi do očí. Chtěla jsem uhnout pohledem, ale jeho ruka mi v tom zabránila. " Budeš mě poslouchat na slovo. Tvůj první a zároveň poslední úkol bude zabít mé syny. Pak budeš volná." " Nechtěl jsi říct spíš mrtvá?" " Chytrá holka." Zasmál se a za chvíli mi donesl pár sáčků s krví. Na jeden dech jsem je všechny vypila.

Z Kolova pohledu.

Po El jakoby se země slehla. Nešlo ji najít žádným kouzlem a ani zachytit její stopu nebylo možné. Začínal jsem být v koncích. Nejdřív Davina a teď i El. Asi mi není souzenou být šťastný. Nejspíš si to nezasloužím. Udělal jsem hrozné věci. Strašné. Zoufal jsem si nad svým osudem. V jedné ruce stále plnou skleničku whiskey. Nevnímal jsem nic, než svůj smutek a zatracení. Chci ji mít u sebe. Cítit její vůni. Její vlasy vždycky tak krásně voní. Baví mě je pozorovat ve větru. A její smích. Nejraději bych občas zastavil čas a jenom se na ni díval. Tohle jsem cítil už dřív k Davině, ale tohle bylo snad ještě horší. Pokud to jde. Někdo mi poklepal na rameno. Elijah. Sedl si naproti mě a vzal mi skleničku z ruky. Stejně jsem se ani nenapil. " Kole. My ji najdeme. Určitě je v bezpečí." " Nejen to bratře. Je venku na dvoře a snaží se zabít Klause. Náš otec ji ovlivnil." " Občas mám chuť našeho otce zabít." Zaklel jsem. " Hraje špinavou hru. Ví, že jí neublíží nikdo z nás." Elijah měl pravdu. Nikdo z nás by jí neublížil. Seběhl jsem dolů a viděl jsem jak se El hravě vyhýbá Klausovým chvatům. Na svůj věk byla rychlá a obratná. Její oči byli smutné a mám pocit, jako bych zahlédl i něco jako slzy. " Klausi, prosím zabij mě. Stejně bych umřela kdybych tě zabila. Prosím." Z oka jí vypadla slza. Ona tohle nechtěla. Klaus zavrtěl hlavou a jen ji od sebe odhodil. " Já tě prosím abys mě zabil abych nemusela zabít tebe a ostatní. To mě aspoň jednou nemůžeš poslechnout? Tak aspoň pomysli na Hope. Nemůže vyrůstat bez rodiny, která ji miluje. Prostě mě zabij Klausi. Je to jednoduché." " Není to jednoduché. Já tě nedokážu zabít. Nikdo z nás." " Ale já vás ano. Tak to prostě udělej." Klaus zavrtěl znovu hlavou a zlomil El ruku ve které třímala kůl z bílého dubu. Ale nepustila ho. No jistě náš otec myslí na vše, ale kde je. Schovává se někde ve stínu, nebo se snad baví pohledem na souboj.

Tak je tu po delší době nová kapitola. Ano nemám poslední dobou čas na psaní a tak se omlouvám. Jestli se vám zdá tato kapitola nedopsaná tak se mýlíte. Je dopsaná, ale já chci nechat nejlepší část na další kapču. :D :D :D