Konečně jsem byla doma. S Kolem. Nikdy jsem nebyla šťastnější. Kdyby to tak už mohlo být napořád. Prostě se pořád nebát a nemuset něco řešit. Jenom si tak žít. Sice život upíra, ale s Kolem a lidmi které miluju. S rodinou. Ležela jsem jenom tak v posteli a nechtěla jsem vůbec, ale vůbec nic dělat. Prostě jenom celý den odpočívat. Možná se kouknout na nějaký film. Z přemýšlení mě vytrhla rána. Kol mi na postel hodil tašku do které snad nacpal všechno moje oblečení. " Ty se stěhuješ? Fajn, ale neruš mě ze spánku." Znovu jsem si lehla. Kol mě zalehl a nechtěl mě pustit. " Ty potvoro. Prej já že se stěhuju. Blbost." " Tak proč máš tu tašku?" " Jedeme na výlet." " Kdo my? Trochu upřesnit by to nešlo." " No vzhledem k tomu, že Klaus se prý nehodlá dívat na to jak se množíme, tak jedeme jenom my dva. Ostatní mají nějakou veledůležitou práci." " A t y jim nechceš pomoct, vždyť je to hrozná sranda pořád někomu pomáhat a řešit něco." " No ohromná, ale raději se budu nudit s tebou." " A kam jedeme?" Dal mi ukazováček na pusu. " Překvapení." " Fajn pane tajemný, ale já nechci ještě z postele." Lehl si vedle mě a objal mě rukama okolo pasu. Spokojeně jsem zamrčela. " Tohle se mi líbí." " Já vím vypadáš jako spokojené kotě." Usmála jsem se a na chvíli zavřela oči.

Po hodince ležení a nicnedělání jsem vstala. Teda ještě jsem spadla z postele a pak jsem vstala. Nasedli jsme do auta a jeli jsme mě neznámo kam. Pokaždé když jsem se zeptala kdy tam budeme Kol mě utnul jako malé dítě Nebavila mě jízda autem. Jeli jsme už několik hodin. " Možná už jsem se na to ptala, ale kdy tam už budeme?" Kol se zprudka nadechnul. " Až tam budeme řeknu ti to." " Ale já se nudím. Jedeme už několik hodin, nemůžeme se někde zastavit, jenom na jídlo." " Nikde poblíž nic není." " Tak až na něco narazíme. Prosím Kole." Naklonila jsem se k němu a dala jsem mu  jemný polibek na krk. Koutkem oka jsem si všimla, jak se usmál. Tudy cesta vede. Jenom chci abychom někde na chvíli zastavili a já se mohla trochu rozchodit. Políbila jsem ho znova. Já to věděla. Po pár metrech se objevila nějaká restaurace, bar, hospoda. Nevím co to bylo, ale bylo tam parkoviště a to bylo důležité.

Kol zastavil a začal mě líbat. Hele já chtěla jenom aby jsi zastavil. Tohle by se mi sice taky líbilo, ale vzhledem k tomu, že z restaurace právě vyšlo pár lidí, tak o můj bože. To je moje máma. Kola jsem ze sebe rychle skopla. Otevřela jsem dveře a vyběhla jsem ven. Objala jsem ji. Ani nestihla nic říct. Prostě jsem ji objala. " Mami, mami. To jsem já. Elizabeth." Máma mě od sebe odstrčila. " Promiňte slečno, ale asi jste si mě s někým spletla." " Pardon, ale jmenujete se Sarah Morisson?" " Už tři roky ne slečno. Můj manžel zemřel a znovu jsem se vdala." Nevědomky jsem ji ovlivnila. " Žijete v MF?" " Už rok ne. Přestěhovali jsme se a máme jen syna Jeremyho." Ukázala na malého černovlasého chlapce. Ten se na mě usmíval a objal mi nohu. Pohladila jsem ho po hlavě. Moment. Kdo by tohle dělal? Zlomila jsem Kolovi vaz a nasedla do jeho auta. Vydala jsem se zpátky do New Orleans. Tohle jste podělali a hodně.

Už jsem projížděla hranice. Byla jsem tak naštvaná jako nikdy jindy. Auto jsem zaparkovala ve stromu. Sorry Kole, ale tohle je důležitější. Rozrazila jsem dveře a vyhnala jsem ven nějaké lidi co tam byli. Je mi jedno, že to byli nejspíš čarodějky. Prostě jsem na ně zařvala ať vypadnou pryč. " El uklidni se, co se stalo?" Zeptal se mě Elijah uklidňujícím hlasem. To mě naštvalo ještě víc. Ať tohle nedělá. Nikdy. Zaměřila jsem se na všechny tři. " Teď už mi prosím nelžete. Kdo z vás mě vymazal z paměti mých rodičů?" Mlčeli, ale já poznala že o tom ví. " Mluvte!" Zařvala jsem na ně. Je mi jedno co jsou zač, já jsem jim věřila. " Bylo to pro tvoje i jejich dobro." Začal Elijah. " Lžeš, všichni jste mi celou tu dobu lhali a já vám tak věřila. Brala jsem vás jako rodinu. Proto jsem nemohla najít mámu ani tátu. Nemohla jsem jít na tátův pohřeb. Víte že umřel a máma se znovu vdala. Mám teď bratra. Má tátovi oči. Úplná tátova kopie, jenom menší."

Odmlčela jsem se a nadechla se aby se mi nezlomil hlas. Už několikrát se to málem stalo. " Lež bolí víc než cokoliv jiného. Jak jste mi to mohli udělat?" " Mysleli jsme, že tě chráníme." " A kdy jste mi to hodlali říct? Za týden, za rok? Až mi umře máma a vy pro jistotu vyvraždíte celou mou rodinu abych vás pořád brala za přátele?" " Pořád jsme rodina." Řekla Rebecka. " Ne, nejsme. Už nikdy nebudeme rodina. Rodina si takhle neubližuje, rodina si nelže. Pravda možná bolí, ale bez bolesti člověk neví že žije." Otočila jsem se a odcházela. Někdo mě otočil k sobě a já jsem ho odkopla proti stěně. " Nesahejte na mě. My už nejsme nic." " Nemůžeš jen tak odejít co Kol?" " Já vím, že to ví. Pokud mi to ani on neřekl. Nevím čemu mám věřit. Jsem hloupá, vždycky jsem byla. Proč jsem se vůbec vracela. Tohle místo je jenom bolest s hezkou fasádou." Už jsem se neovládala a slzy mi tekly proudem. Moc to bolelo. Zavřela jsem oči a zmáčkla neviditelný vypínač. Takhle to bude lepší. " Ne, ne. El nech toho." Otevřela jsem oči. " Stačí mi že vidím, že vás to bolí. Mě už ne. Už mě nic nebolí. A nebude mi dělat problém ani odejít." Odcházela jsem, ale na poslední chvíli jsem se vrátila a zlomila jsem Elijahovi vaz, pak s menší pomocí nohy od židle i Rebece. Klaus to bude oříšek. Hybrid. Oči mu žhnuly žlutou barvou a tesáky děsivě toužily po mé krvi. Odhodil mě a já jsem se praštila do hlavy. Trocha divadla nikdy neublíží. Chytila jsem se za hlavu. Malinko krve jsem tam rozetřela a zakymácela jsem se jakmile jsem se postavila na nohy. " El?" Zeptal se mě opatrně Klaus. Rozbrečela jsem se a spadla na zem. Okamžitě byl u mě a objímal mě. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a opatrně ze země vzala kus zábradlí. Jsou to upíři, ale dřevo mají všude. Objala jsem ho silněji a zabodla mu kůl přímo do srdce. Malinko ho to překvapilo. Z oka mu vytekla slza. Zabila jsem nějakého jejich mazlíčka a půjčila si trochu její krve. Na celou přední stěnu jsem začala psát krví. Když jsem dílo dokončila rozbila jsem celý svůj pokoj a stěny jsem polila barvou, krví a taky jsem je trochu rozkopala. Tenhle pokoj je jedna velká noční můra. Svoje oblečení které jsem tam měla, jsem roztrhala a zapálila. Prsten od nich jsem hodila do krví zbarvené fontánky. Odjela jsem pryč.

Je tu konečně nová kapitola a protože jste mi návrhy nenapsaly budete se muset spokojit s touto alternativou. Snad vám to nevadí a do komentářů mi určitě napište co by se mělo dít dál. Jinak moc se mi líbí představa naštvané El. A co vy? <3 <3 <3.