Proč je mi ten člověk tak cizí. Pokaždé, když se pokusím se vyprostit z jeho sevření mě znovu chytne. Snad abych mu neutekla. Já nevím. Je hezký, ale i smutný. Dívá se na mě těma štěněcíma očima. Mrzí mě, že je smutný kvůli mě. " Pustíš mě?" Zeptala jsem se. Jakoby mě nevnímal. Jenom se na mě díval a snažil se možná něco zjistit. " Promiň." Omluvil se a pustil mě. Třela jsem si místo na ruce, kde mě držel. Asi tam bude modřina.

Poodstoupila jsem kousek od něj. Srdce mi zděšením tlouklo dost rychle. Mám pocit jakoby ho mohl slyšet. " Ty si mě nepamatuješ?" Zavrtěla jsem hlavou. " A ty mě znáš?" Přikývl. " Řekni mi prosím kdo jsem." Tohle ho zaskočilo. " Ty nevíš kdo jsi?" " Jediné co vím, je mé jméno které jsem si přečetla na náhrobku, ale co když tohle ani není moje tělo. Třeba jsem ho té dívce ukradla." Byla jsem skleslá.

Z Elijahova pohledu.

Já, Klaus, Rebeca a dokonce i Marcel jsme se vydali zachytit stopu na hřbitov. Byl to hrozný pohled. Na vnitřní straně rakve byli vidět stopy po nehtech. Snažila se tak urputně se dostat ven. Nápis na náhrobku byl setřen. Všichni jsme zavětřili. Otočili jsme se na Klause. měl z nás nejlepší čich, jako částečný vlkodlak. " To není dobré." Zakroutil jsem nechápavě hlavou. " El tu nebyla sama. Byl tu i Kol. Podle zápachu El odešla, ale Kol šel kus a ní. Musíme ji najít."

Rozdělili jsme se. Já jsem šel s Klausem a Rebeca s Marcellem. Klaus nás vedl. Stopoval snad půlhodiny než něco našel. Vydal se bezhlavě k jedné ulici. Zastavil se před opuštěným barem. Otočil se na mě a hrdě se usmál. Zavolal jsem Becce, která u nás byla okamžitě. " Jsi si jistý, že tam je?" " Který?" Zeptal se zmateně Marcel. " Oba." Odpověděl jsem mu rázně. " Ale nehodláte tam jen tak vtrhnout a začít se jí vyptávat jestli náhodou to není naše matka v jejím těle? Že ne?" " Pro zatím to nebude třeba. Jen ji dostaneme od Kola. Neovládá se a mohl by jí ublížit." Zaposlouchal jsem se do zvuků uvnitř. Nic jsem neslyšel. Kolovo srdce bylo klidné, ale jeho dech byl příliš zmatený a nekontrolovaný. Srdce El bylo trochu plašší a její dech zrychlený. Otevřeli jsme dveře a vešli jsme dovnitř. El byla kousek od Kola a plaše ho pozorovala. Kol na ni koukal trochu smutným pohledem. " Elizabeth." Neotočila se na mě. Pořád byla dost plachá. " El."

Promluvila k ní Rebeca. Otočila se, ale nic neříkala. " My se známe?" Zeptala se. " Ty si nás nepamatuješ?" " Nepamatuje si vůbec nic. Jde ji ovlivnit, ale nic neví a nemůže si vybavit žádné vzpomínky. Jenom v její hlavě zní něco jako šeptání, nebo šumění." Došel jsem k ní, ale El ode mě odstoupila několik kroků dozadu. Vypadala zmateně a rozhodnutá utéct.

něco se za ní mihnulo. Stín, ale jakmile jsem se k němu vydal jakoby odešel. " Viděli jste to taky?" Zeptal jsem se. Ostatní na mě hodili nechápavé pohledy. " Ten stín." " Já ho taky viděl. Už na hřbitově." Nechali jsme stín stínem. El nás pozorovala a snažila se něco zjistit. Kol ji ovlivnil aby se nás nebála a věřila nám. Sice se mi to nelíbí, ale nic jiného nám nezbývá. Kol byl jediný kdo se k ní už mohl přiblížit aniž by utekla. Díky bohu ovlivnění pomohlo. Dostal jsem se jí do hlavy. Slyšel jsem něco jako šepot. Nebylo tomu rozumět. Jediné co by nám pomohlo bylo dostat nějak El do bezvědomí a dostat se jí do hlavy. Když si nás nevšímala zlomil jsem jí vaz. Kol ji zachytil a položil na stůl. " Zase vypadá mrtvě." Podotknul Kol. " Ale ona není mrtvá. Jenom si nás nepamatuje bratře." Položil jsem mu ruku na rameno a zkusil jsem ho uklidnit. Všichni jsme se chytili za ruce a Kol chytil za ruku El. Ocitli jsme se ve tmě. Kdesi v dáli bylo něco jako světlo. Šli jsme za světlem a viděli jsme El v bílých andělských šatech, jak bloudí tmou. Volali jsme na ni, ale neslyšela nás. " Elizabeth, už znáš odpověď?" Ozval se v dáli hlas. " Já opravdu nevím. Už mě pusťte. Prosím." " Ne! Ty odpověď znáš. Přemýšlej. Co má každý, ale nikdo nám to nemůže vzít ani dát? Jednou už jsem ti odpověď prozradil. Jen si vzpomeň."

" Budeš tu tak dlouho dokud si nevzpomeneš. Do té doby si užij samotu." El padla na kolena a začala křičet. Z jejího těla doslova zářilo bílé světlo. Skoro mě to oslepilo a tak jsem si oči zakryl rukama. El se postavila a naproti ní ze stínu vyšla postava. Dívka. Stejná jako El. Jen na sobě měla černé šaty a z jejích rukou šla černá mlha a z El šlo bílé světlo. " Kdo jsi?" " Já jsem ty." " Ne nejsi. Jsi jenom halucinace. Už začíná bláznit." Otočila se, ale postava ji otočila k sobě. " Halucinace se nemůže dotýkat. Já jsem ty a ty jsi já. Pojď se mnou." Natáhla k ní ruku. " Kam?" Zeptala se El a kousek od ní odstoupila. " Vrátím ti tvůj život. Tvé vzpomínky." " Já své vzpomínky mám a život mi nedokáže vrátit nikdo. Lžeš! Jsi jen iluze, která mě má zmást." " Tak odpověz na otázku. Co má každý, ale nikdo nám to nemůže vzít ani dát?" Podívala se k ní a dotkla se její tváře. " Naše tvář. Vlastní podoba, odrážející to jací jsme uvnitř." " A tohle jsi ty. Nejsi ten anděl, který stojí přede mnou. Ty jsi já." " Já nejsem ty." " Ale jsi. My dvě jsme úplně stejné. Ale jestli tu chceš zůstat zavřená po zbytek tvého života?!" Začala odcházet, ale El ji zavolala zpátky. " Co chceš za to, že mi vrátíš život?" " Nic. Ty už jsi živá, jen si nic nepamatuješ. Jak vlastně víš, že tohle není jen sen. Probuď se. Tak už otevři oči." " Tohle není sen. Poznám sen. Ve snu, člověk nedokáže číst a má prsty navíc." " Fajn, jsi bystrá. Ale to s tím, že jsi živá jsem myslela vážně. Ale tvé tělo si nic nepamatuje. Neví kdo je, kde je a ani na Kola si nepamatuje. Měla jsi vidět jeho výraz když mu tvoje loutkové já řeklo, že ho neznáš." " Jsi zrůda. Proč tohle děláš? Odpověděla jsem ti tak už mě pusť!" Světlo zesílilo a ozářilo temnou El.

" Tak je to pravda. Padlý anděl. No pro zatím tě pustím. Ještě se nám budeš hodit jako živá. Měj se." Dořekla. Všechno se s námi zatočilo. My jsem se všichni objevili na zemi. El se neprobudila. Za chvíli jí začali cukat prsty. Sevřela ruku v pěst a pomalu se nadechla. Posadila se a promnula si spánky. " Ještě jedno mi zlomíte vaz a přísahám, že tentokrát vás zabiju." Zasmáli jsme se a objali jsme ji. " Proboha. Nemůžu dýchat." Odstoupili jsme od ní aby si mohla stoupnout. " Proboha, kdy jsem si ostříhala vlasy. A kde mám mobil, peníze, klíčky od auta. Době shrneme to. Kde mám svoje věci a prosím, že jste je nevyhodili." " Věci máš pořád u nás." " A jak dlouho jsem byla pryč. O co jsem přišla?" Všichni se podívali na Kola.

Z pohledu El.

Podívala jsem se na Kola. " Cos provedl Kole?" " Ale to nestojí za řeč." " Mám hádat?" " Raději ne." Došel ke mě a políbil mě. " Sakra. Musím zpátky na hřbitov." Rychle jsem se rozeběhla ke hřbitovu. Jop. Ten člověk tam pořád je. Sehnula jsem se k němu. " Tys ho zabila?" " Zřejmě. Byla jsem dlouho v rakvi, měli byste vědět jaké to je. teda vy jste nebyli mrtví, ale jinak je to skoro stejné."

Nová kapča. Říkala jsem sice, že vyjde až ke konci týdne. Ale byla jsem teď dva dny doma. Doufám, že se bude líbit. :D :D :D