Z Elijahova pohledu.

Byla pryč. Nechtěl jsem tomu věřit. Nemohla zemřít. Ne znovu. Už za nás nasazovala život tolikrát. Pokaždé si vybrala nás před sebou. Neustále. Dokola jsem se snažil tomu uvěřit. Ale nešlo to. Jediná věc za posledních sto let, která mě překvapila. Vidět dopadat její tělo na zem vedle našeho otce bylo horší mučení než mučení. Ten bastard, říkající si náš otec, si to zasloužil. Ale ta nevinná dívka, kterou sem Klaus přivedl si zasloužila jedině žít. Vzpomínal jsem na všechny chvíle s ní. Mučilo mě vidět, jak z jejího oka padá slza smutku. Ale usmívala se, jakoby bylo vše v pořádku. Ale nebylo. Ne když byla pryč. Klaus se snažil se z toho dostat s pomocí Cami. Ano ten bezcitný bastardí bratr Niklaus.

Na El mu opravdu záleželo a teď má poct, jakoby to byla jeho vina. Nevím čí je to chyba a přemýšlet nad tím by nebylo dobré. Kol se z její smrti úplně složil. Byl na dně. Jako když zemřela Davina. Zemřela mu další jeho životní láska. Kol byl ten z nás kdo na lásku narazil nejméně. Vždy to byl psychopatický, vražedný a nebezpečný upír. Jenom dvě dívky ho dokázali zvládat se vším co k němu neodmyslitelně patřilo. Dokázali milovat Kola i s jeho psychopatickou stránkou a vší jeho zlostí. Můj bratr není zlý. Jen je smutný ze ztráty dalšího člověka na kterém mu záleželo. Zrovna jsem šel okolo Klausova pokoje. Nakoukl jsem se a viděl jsem Cami jak objímá Klause. V očích měl smutek a beznaděj. Usmál jsem se na Cami a ta mi úsměv oplatila. Taky ji měla ráda. Znali se sice jenom chvíli, ale hodně se sblížili. Šel jsem za Kolem. Došel jsem k jeho pokoji. Zaklepal jsem a po tichém zamrčení jsem vešel. Kol ležel na posteli a na zemi se válela dvě těla mrtvých dívek. Zvláštní bylo, že se ani jedna nepodobala ani v jednom El. Jedna blondýnka a druhá černovláska. Obě dvě hnědé oči. A obě dvě byli mrtvé. Kolovi tekl z koutku pramínek krve. Na tváři měl opět ten nic neříkající výraz. Z jeho tváře nešlo nic vyčíst.

" Bratře, vím jak se cítíš, ale tohle by si El nepřála." Poukázal jsem na mrtvá těla. Kol se zvedl a došel ke mě. Stál u mě a byl velmi blízko. " Nevíš vůbec nic. Nevíš jak se cítím a nevíš co by si přála. A už nikdy o ní se mnou nemluv. Elijahi pochop to. Je mrtvá. Už tady není a nikdy už se nevrátí. Teď už ne." " Kole, nevíš co říkáš. Tohle nejsi ty." Přirazil mě ke zdi a pod očima měl tmavé žíly vzteku. " Nemáš pravdu. Tohle je mé pravé já. Tohle je mé já bez někoho na kom by mi záleželo a je mi tak fajn. Žádná z těch dvou holek mě nezajímá. Jsou mrtvé!" Zařval na mě a strčil do mě tak silně až jsem se zakymácel. Otočil jsem se a odešel z jeho pokoje. Věděl jsem, že jsou mrtvé. Nemusel mi říkat to co všichni víme.

Z Kolova pohledu.

Elijah odešel a já jsem se vrátil k ležení na posteli a zírání do stropu. Vedle postele se válely nějaké naivní holky, které jsem sbalil v baru. Vím, že by se to El nelíbilo, ale El je prostě už pryč. A to se nemůže změnit. I když bych si to přál sebevíc. Nemám tak mocnou čarodějku, která by dokázala vrátit život upírce. Musím na ni zapomenout. Ano. To je nejlepší možnost. Nejde to. Ať se sebevíc snažím, zapomenout, úplně zapomenout nejde. Pořád tady budou ty chvilky, které se nějak dostanou na povrch. Ty chvilky mě zabíjí. Ten její úsměv mám pořád před očima. Když jsem ji viděl, jako bílého anděla. Ten pocit, že jsem se jí nemohl dotknout. A ten smutek v jejích očích mě ubíjel. Chtěl jsem jí pomoct. Vážně chtěl. Ale nešlo to.

Z pohledu 3. osoby.

Mladá, příliš mladá dívka bloudila tmou. Sama a ztracená. Celé dny, celé týdny tu bloudila. Sem a tam. Hledala něco. Náznak něčeho, ale nic nenacházela. Bylo to doslova nic. Prázdnota, ničící naši mysl, jako pomyšlení na samotnou smrt. " Co má každý, ale nikdo nám to nemůže vzít ani dát?" Uslyšela z ničeho nic. Otáčela se okolo své osy a hledala původce hlasu. Nikoho však neviděla. Ať se otáčela sebevíc, nikde nikdo. " Co má každý, ale nikdo nám to nemůže vzít ani dát?" Znovu ten hlas. Tak chladný a prázdný. " Já nevím." Zašeptala k smrti vyděšená něžná bytost, podobající se andělovi. Kaštanové vlasy jí v jemným vlnkách splývala na jejích zádech. V bílých šatech, končících nad koleny, jí byla zima. " Ptám se znovu. Co má každý, ale nikdo nám to nemůže vzít ani dát?" Zakřičel na třesoucí se dívku, neznámý hlas. Chladný a bezcitný hlas, plný opovržení. " Já vážně nevím. Nevím!" Vykřikla s zoufalostí v hlase. " Tvář!" Zakřičel na ni hlas a dívka upadla do temnoty.

Byla opět ve tmě, ale něco bylo jinak. Nebyla na tom místě co před tím. Byla v nějakém stísněném prostoru. Pokusila se pohnout, ale její tělo s ní nespolupracovalo. Nechtělo se ani pohnout. Všechno své snažené vynaložila na pokus o pohyb prstů u nohy. Ano. Podařilo se jí jemně pohnout palcem. Takhle to pokračovalo několik dalších hodin. Několik hodin, hýbala jen prsty. Pak začala zatínat pěsti a hýbat krkem. Hýbat čelistí, jako když mluvíte. Pokusila se promluvit, ale z jejího krku vyšel jen chraplavý skoro hlas. Měla sucho v krku a pokus o mluvení byl tedy zcela marný. Chtěla se zvednout, ale zabránil jí v tom zbytečně nízký strop. Pokusila se odtamtud dostat, ale marně. Byla v pasti. Začala mlátit, bušit, škrábat a pokoušet se dostat ven z pasti. Přidala už i kopání, ale byla příliš slabá. Najednou ucítila něco co nádherně vonělo. Jako jídlo. Nadechla se té vůně a začala se opět snažit uniknout jisté smrti.

Po několika pokusech se jí podařil nadzvednout stěnu, nebo dveře nad sebou. Kdo ví, co to bylo. Dovnitř něco spadlo. Když se na to podívala uviděla hlínu? Dívka se zmítala a zmatek v její hlavě se šířil. Obratně se začala hrabat na povrch. Boty jí překážely a tak je nechala za sebou. Tedy pod sebou. Z nějakého důvodu šplhala nahoru. Na konečcích prstů ucítila jemný vánek. Vzduch. Rychle se vyhrabala ven a vylezla. Podívala se okolo sebe. Zděšení vzrostlo a hlad ještě víc. Nepřemýšlela. Cítila vůni. Tak lákavou. Vydala se za ní. Když se zastavila kousek před důvodem vůně, nadchla se nad svou rychlostí. Zírala na člověka, stojícího opodál. Ale dívala se spíše na jeho tepnu. Proč se dívala na tepnu? To kdyby věděla. Ani si nevšimla a už pila sladkou a teplou tekutinu z jeho těla. Krev tak sladkou, že nedokázala přestat. A bylo to tu. Smrt. K zemi padlo mrtvé tělo, které zabila. Způsobila něčí smrt. Zděsila se nad sebou a utekla zpátky z místa odkud přišla. Teprve teď si všimla, kde je. Ale proč je tady? Co tady dělá? A proč byla tam dole? Podívala se zblízka na první věc kterou chtěla vědět.

Je tu nová kapča a já bych vám chtěla hrozně poděkovat. Jak za 60 odběratelů, tak za přečtení u New girl in New Orleans. Jste skvělý a já nechápu, že je vás tolik koho baví číst mé příběhy. Mám vás ráda. <3 <3 <3