Probudila jsem se slzami v očích. Bylo půl druhé ráno, ale já jsem už nebyla schopná usnout. Bála jsem se. Bála jsem se, že se ty sny vrátí.

Vstala jsem z postele, vzala si hůlku a vyšla z pokoje. Šla jsem na Astronomickou věž. Ráda tam sedávám a dívám se na hvězdy.

Stála jsem u zábradlí na věži a dívala se na noční oblohu. Všude bylo takové ticho, takový klid. A přesto jsem se cítila zmatená, neklidná. Oblohu prořízla padající hvězda. Zavřela jsem oči a v myšlenkách vyslovila přání.

Kéž bych pochopila, co se děje. Kéž bych si mohla vzpomenout.

*
Na školních pozemcích seděl blonďatý chlapec. Bylo mu jedno, že je noc. Bylo mu jedno, že je zima. Od té doby, co jí ztratil, mu bylo úplně všechno jedno. Byl to Draco Malfoy.

Chlapec, který měl zdánlivě všechno, co kdy chtěl, se teď cítil, jakoby neměl nic. Nikdy netušil, že to bude tak těžké. Že bude tak těžké se jí vzdát
Co když ona byla jeho všechno?

Všiml si padající hvězdy a potichu vyslovil to, co měl na srdci. „Kéž bych zapomněl. Kéž bych na ní dokázal zapomenout.” řekl rozklepaným hlasem. Ani netušil, že dívka na Astronomické věži má úplně rozdílné přání.

Ve skutečnosti na ní nechtěl zapomenout, nikdy. Ale věděl, že to bude jednodušší pro ně oba. Miloval ji a proto jí musel nechat jít. Miloval ji a proto jí musel ochránit a bylo mu jedno, co pro to bude muset udělat.

"ON" by ji totiž určitě zabil. A kdyby jí zabil, tak by to Draco nezvládl. Nedokázal by přenést přes srdce, že by ji Voldemort zabil kvůli němu. To nemohl dopustit.

Zvednul se a vydal se do hradu. Prošel chodbou a ani netušil, že o pár chodeb dál jde do svého pokoje Hermiona.
*

Otevře jsem dveře do svého pokoje a vlezla do postele. Měla bych zkusit ještě usnout, je teprve půl třetí.

Probudila jsem se a v hlavě mi stále zněl hlas z mého snu. Hlas jakoby šeptal: "Obliviate." Stále do kola, pořád se mi to opakovalo. Vešla jsem do koupelny a opláchla si obličej studenou vodou, abych se trochu probrala. Hlas v mé hlavě konečně utichl a já se mohla zamyslet.

Obliviate? To je kouzlo na zapomněňí... Co když to má nějakou spojitost s mojí situací. Co když mi někdo vymazal paměť? U Merlina...!

Rychle jsem se oblékla a vyběhla na chodbu. Přesně jsem věděla kam jít. Vyběhla jsem do sklepení a ocitla se před dveřmi učitele lektvarů. Zpoza dveří byly slyšet tlumené hlasy. Avšak nebyla jsem schopná zaslechnout předmět rozhovoru.

*

Cože jsi udělal?” zazněl kabinetem profesorův hlas. „Slyšel jsi dobře. Musel jsem, jinak by jí zabil. Ale dál už to takhle nezvládnu. Nesnesu ten pocit viny, tu prázdnotu. Co mám dělat Severusi?” řekl zoufale blonďák, který seděl na zemi s hlavou v dlaních. „Můžeš si za to sám. Je to tvůj problém. Neměl sis s tou holkou nikdy nic začínat.”

„To říká ten pravej.” odsekl Malfoy. Profesor se zarazil a přemýšlel nad jeho slovy. Vzpomněl si na rusovlasou dívku, kterou poznal, když byl ještě chlapec. S povzdechem se obrátil na Draca. „Musíš se s tím prostě smířit. Nechat ji žít svůj vlastní život. Život ve kterém ty nejsi. Bude to nejlepší pro vás oba.” pronesl tiše při vzpomínce na Lily.
*

Zaklepala jsem na dveře a ty se po chvíli otevřely. „Grangerová.” řekl lehce překvapeně profesor. „ Dobrý den pane profesore. Potřebovala bych pomoct. Víte, já...” najednou jsem se zarazila a sklouzla pohledem k Malfoyovi, který seděl na zemi a díval se na mě vyplašeným pohledem.

„Omlouvám se, že jsem vás vyrušila. Já... Stavím se později.” usoudila jsem, že jdu nevhod. Už jsem chtěla odejít, když mě Snape zarazil. „V pořádku slečno Grangerová. Pan Malfoy je už na odchodu.” řekl ledově a naznačil blonďákovi, aby odešel.

Ten se zvedl ze země a beze slova zmizel. Snape mi pokynul a já vešla do jeho kabinetu a zavřela za sebou dveře. Sedla jsem si do křesla a vyložila mu svoje podezření o vymazání paměti. Profesor na mě celou dobu překvapeně zíral. Pak chvíli přemýšlel a konečně promluvil.

„Myslím, že se vám něco zdálo slečno. Není možné, aby se stalo něco takového. Možná jste utrpěla otřes mozku, zajděte si pro jistotu na ošetřovnu.” řekl chladně a vyhnul se mému zmatenému pohledu. „Ale pane profesore, já si jsem jistá, že... ” „Ticho Grangerová.” utnul mé námitky. „Mrháte mým časem. A teď už jděte.” řekl a rázně ukázal na dveře.

Se svěšenou hlavou jsem vyšla z kabinetu a zamířila chodbou pryč.

Tak fajn. Jestli mi Snape odmítá pomoct, tak si pomůžu sama! Nebo ještě líp, půjdu za někým, kdo mi opravdu pomůže.

Vešla jsem na Ošetřovnu a pohledem vyhledala madam Pomfreyovou. „Slečno Grangerová,” podívala se na mě podezřívavě. „Myslím, že vás tady poslední dobou vídám čím dál častěji. Co se vám stalo tentokrát?” řekla rozladěně zdravotnice. Kdyby její pohled zabíjel, tak bych byla dávno mrtvá.

„Víte, paní profesorko, stála se mi taková divná věc. Vůbec si nedokážu vybavit, co jsem dělala minulý týden. Nebo jako dokážu, ale mám to celé zamlžené. Poslední dobou mám divně sny a hodně špatně spím. V hlavě slýchám hlas volající moje jméno. A tak si říkám, jestli to nemá něco společného s paměťovým kouzlem.” vychrlila jsem rychle.

Zdravotnice se na mě dívala, pak se zhluboka nadechla a klidným tónem na mě promluvila. „Slečno Grangerová, není možné, abys si někdo, na koho bylo použito paměťové kouzlo, něco pamatoval. Tuto možnost bych tím pádem vyloučila. Nepraštila jste se někdy v poslední době do hlavy?”

No super! Nejdřív Snape a teď tohle... Co si o mě sakra myslí? Že jsem zbláznila?...

Vyhlédla jsem z okna a uviděla Nebelvírské famfrpálové družstvo, jak trénuje na hřišti. Fred právě skvěle odpálil potlouk, který se na něj řítil.
V tu chvíli mě to napadlo.

„Ale, co když se to kouzlo odrazilo?” řekl jsem pomalu. „Co když někdo vyslal kouzlo, to se odrazilo a pak mě zasáhlo?” vysvětlila jsem jí.

Madam Pomfreyová se zamyslela a odešla do svého kabinetu. Po chvíli se vrátila s tlustou knihou v ruce. Rozložila ji a začala připravovat nějaký lektvar.

„Pokud je ve vaší paměti něco zakryté paměťovým kouzlem, tak to odhalíme.” řekla a vrátila se k přípravě lektvaru. Netrvalo ani půl hodiny a lektvar byl hotový.

„Jste si jistá slečno, že to chcete udělat?” zeptala se mě. „Určitě ano. Jsou to moje vzpomínky a nikdo nemá právo do nich zasahovat.” řekla jsem rozhodně a vzala si od ní lektvar a vypila ho. „Teď běžte k sobě do ložnice. Do hodiny to začne působit.” řekla a vyprovodila mě z ošetřovny.

Po cestě jsem potkala Rona. „Ahoj Herm. Jsi vpoho? Neviděl jsem tě na snídani ani u oběda.” řekl a pohladil mě po tváři. Jeho dotek mě zaskočil a já se začervenala. Chtěla jsem mu odpovědět, ale najednou jsem uviděla Malfoye, jak na nás zírá. Probodával Rona přímo vražedným pohledem.

Pak se otočil a rozběhl se chodbou pryč.

Co mu sakra je?

„Jo jsem v pořádku. Ale teď mě prosím omluv. Uvidíme se později.”

Vešla jsem do svého pokoje, sedla si na postel a na kolena jsem si rozložila knihu.

Za chvíli už budu vědět, co se stalo.

Uběhlo pár minut a já se začala propadat do spánku.
.
.
.
Prudce jsem se posadila. Všechny moje vzpomínky byly zpět. Všechny moje vzpomínky na něj. Na toho, kterého jsem milovala. To on mi vymazal paměť. Ale proč?Nevěděla jsem, co mám dělat.

Jestli jít za ním, nebo ne. Co když si se mnou celou dobu jenom hrál? A já hloupá mu na to skočila.

Do očí se mi začaly hrnout slzy.

Ale ne! Nemůžu soudit situaci. Musím ho najít. Musím s ním mluvit.

Vyšla jsem na chodbu a vydala se směrem ke sklepení. Nebyl tam. Nebyl nikde. Zoufalá jsem si sedla na lavičku a dívala jsem se oknem ven. Bylo půl osmé odpoledne a slunce se pomalu klonilo k obzoru.

Najednou mě to napadlo a rozběhla jsem se na Astronomickou věž. Vyběhla jsem po schodech a spatřila ho. Stál u zábradlí a díval se na západ slunce. Nevšiml si mě. Upřeně se díval se na obzor a po tváři mu stekla jedna osamělá slza.

*
Draco se díval na obzor. Po tváři mu tekla slza. Tolik mu chyběla. Tolik ji miloval. Když ji viděl dnes na chodbě s Wesleym, tak... Kdyby mohl tak ho na místě zabije.
Nechtěl být bez ní, ale s ní být nemohl.

Za ním se ozvaly kroky. Ani se neotočil. „Vypadni Zabini. Chci být sám.” řekl podrážděně v přesvědčení, že za ním stojí jeho přítel.
*

Nehnula jsem se z místa. Stála jsem tam a dívala se na něj. „Nerozuměl jsi?!” řekl naštvaně a otočil se.

Ve chvíli, když mě uviděl, se zarazil. Díval se na mě smutným pohledem. Pak párkrát zamrkal. A odvrátil ode mě pohled. „Co tu chceš Grangerová?”

Udělala jsem krok k němu a zhluboka se mu podívala do očí. Zaraženě se na mě díval. „Mio?” vydechl téměř neslyšně.

Tak jak se líbí?
Měli by být spolu?

Díky moc za všechny přečtení, vote a komentáře. Mám z toho hroznou radost❤

With love
Ni_ann