Nestávalo se často, aby Draco Malfoy ztratil řeč.

Vlastně si vzpomínal jen na tři případy ve svém životě, kdy se cítil podobně.

Jednou, když ho otec přistihl s Theem a Blaisem, jak ve čtyři hodiny ráno v létě mezi třetím a čtvrtým ročníkem v Bradavicích vykrádají vinný sklep panství.

Podruhé, když stál sám v koupelně, čerstvě
poznamenaný Temným znamením, a zíral do zrcadla na svůj vlastní odraz.

Byl to první okamžik, na který si vzpomínal, kdy si najednou uvědomil, že ta věc na jeho předloktí znamená něco mnohem, mnohem většího než on sám. Poprvé se odvážil přemýšlet o tom, jestli se celý život nedíval na věci špatně.

Jestli celá jeho výchova nebyla lež.

A nakonec, když se ho zeptali, jestli by nechtěl učinit prohlášení předtím, než soud rozhodne o jeho konečném rozsudku.

Prostě zavrtěl hlavou, že ne, a nechal je, ať se rozhodnou. 

Ale v tomto okamžiku; v okamžiku, kdy se ocitl jako přimražený mezi omluvou, která měla být vyslovena už dávno, a hlubokýma hnědýma očima, se mu nezdálo, že by bylo třeba jediného slova hodného odpovědi.

Možná měl začít slovem "Omlouvám se".

Možná by bylo poetičtější, kdyby před ní padl na kolena a prosil o odpuštění.

A on to chtěl udělat. Opravdu nechtěl nic jiného než jí říct, jak ho jeho chyby stále pronásledují. Jak stále slyší její křik, jako by to bylo včera, jak se mu její nářek a pláč vryl do paměti. Mohl by jí říct, že když zavře oči, pořád ji tam vidí, jak se svíjí pod tetinou čepelí a slzy jí kloužou ze záhybů víček, sevřených v agónii.

Mohl by jí říct, že lituje, že neudělal nic, aby jí pomohl. Litoval toho, že se krčil za poslední mentální zdí, kterou dokázal postavit, aby zablokoval její křik. Zvuky její prosby, aby ji někdo - kdokoli - zachránil.

Mohl jí říct, že byl zbabělec. Že víc než cokoli jiného chtěl věřit, že se změnil; že z toho vystrašeného malého chlapce vyrostl do podoby muže. Zlomený, ale snažící se uzdravit. Nehodný, ale dostal šanci kát se za své hříchy.

Stejně by to nestačilo - jeho omluva. To by nikdy nic nebylo. Ale aspoň něco. Alespoň by se o to pokusil.

Ale už dávno zjistil, že změna - růst - se neděje přes noc. A bez ohledu na to, kolikrát otevřel ústa a chtěl jí říct všechno, co v sobě posledních půl desetiletí dusil, se mu žádná slova nepodařilo vypustit z hrdla.

Vlastně měl pocit, jako by mu z plic vytlačil všechen vzduch, stejná zbabělost mu omezovala průdušnici.

A bylo to hrozné, tak hrozné, jak se na něj teď dívala. Jako by to očekávala. Jako by věděla, že nebude schopen žádného smysluplného rozhovoru o jejich minulosti, protože byl stejně sobecký jako předtím. Stejně vyděšený z pravdy.

Slyšel, jak ze sebe vydal jakýsi dusivý zvuk; další pokus promluvit. Nabídnout něco do toho hutného ticha.

Ale když žádná slova nepřicházela, Grangerová jen sklopila oči do klína, slabě přikývla a pak se otočila zpět ke své polici s knihami. Draco cítil, jak mu buší srdce, jak se mu slabě ozývá puls v konečcích prstů a chvěje se mu u kořene hrdla.

Pro jednou si přál, aby to slyšela. Aby věděla, jak moc jí chtěl říct, že...
_____

Od jeho postele se ozvalo hlasité prásknutí a on i Grangerová se lekli, ucukli před tím náhlým zvukem a pak se podívali dolů, aby zjistili, že Poppy stojí přímo pod nimi, ruce v bok a mrká na neznámou čarodějku.

"Poppy říkala, že pan Draco si potřebuje odpočinout!" řekla a ztenčila oči, při čemž Grangerová slabě zrudla.

"Já vím, omlouvám se. Já jen... no, pozval mě, abych se k němu na chvíli připojila, tak jsem si myslela..."

"Pan Draco neví, co je pro něho nejlepší!" Skřítka rozhořčeně zapištěla a dupla jednou malou nožkou o koberec. Draco si hlasitě odkašlal do lokte a pomohl si tím, že to stačilo k tomu, aby zamaskoval smích. Bohužel mu při tom začala pulzovat žebra, ale snažil se jejich bolestivé protesty ignorovat.

"Poppy má na starosti péči o pana Draca!"

Draco povytáhl obočí a usmál se jejímu výbuchu. "Mám do toho nějak mluvit, nebo...?"

"Ne," řekly obě strany najednou a on se jen ušklíbl, než se opřel o polštářem polstrované čelo postele.

"Moc, moc se omlouvám, že jsem vás vyrušila," pokračovala Grangerová, sklouzla z okraje postele a klekla si na zem vedle Poppy. Skřítka si ji s kritickým výrazem prohlížela nahoru a dolů. "Ale od chvíle, kdy opustil Svatého Munga, jsem si dělala starosti, jak se zotavuje. Chtěla jsem se jen ujistit, že je v pořádku. Zvlášť když mi odmítá cokoli říct."

Grangerová chvíli přemýšlela o poslední větě a pak dodala: "Vlastně bys mě možná mohla zasvětit do některých drobnějších detailů, které náhodou zamlčel?"

Draco se na protest pokusil posadit: "Granger-"

Hermiona zvedla ruku a tím ho na chvíli umlčela. Zamračil se jak na sebe, že se tak snadno podvolil jejímu rozkazu, tak na Grangerovou, že si vůbec myslí, že má právo mu poroučet. I když, kdyby měl být upřímný, měla právo na mnohem horší věci, když šlo o něj.

"No," řekla Poppy zcela věcně a zavrtěla hlavou, "o pana Draca bylo velmi obtížné se starat, pokud má být Poppy upřímná."

Grangerová zvedla klenuté obočí. "Ach? Jak to?"

"Nechce odpočívat!" pokračovala skřítka a tváře jí zrůžověly rozhořčením. Skoro to vypadalo, jako by jen čekala, až se jí někdo zeptá, aby mohla vyklopit všechny stížnosti, které v sobě poslední týden a půl dusila. "Vstává, když má ležet, plíží se po chodbách, když mu Poppy připravuje jídlo, a trvá na tom, aby měl oholenou tvář! Dokonce i tehdy, když ho nikdo nemá navštívit!"

Sledoval, jak se Grangerové na rtech pomalu rozlévá úsměv a zároveň se ji na vysokých místech lícních kostí objevil ruměnec. Otočila se na něj s očekáváním, ale on si jen začal pohrávat se švem přikrývky a zjistil, že je to náhle ta nejzajímavější věc, na kterou kdy pohlédl.

"Hmm," zahučela Hermiona a usmála se, než se otočila zpátky k skřítce. "Skoro to vypadá, jako by čekal společnost."

Draco zkřivil rty do zamračeného výrazu. "Nečekal jsem..."

"Poppy si teď myslí, že čekal vaši společnost, slečno." Poppy naklonila hlavu Hermioniným směrem a její nálada se náhle změnila v chichotavé nadšení. Vypustila vysoký, zvonivý smích a tleskla rukama před svým drobným tělem. "Ach, jak ráda Poppy vidí, jak se pan Draco červená. Vždycky se chová tak vážně!"

Draco měl pocit, že mu hoří obličej, plameny mu olizovaly spánky a pobízely ho, aby se mu u vlasů sbíraly drobné krůpěje potu.

"Ano, v tom s tebou docela souhlasím." Hermionin zářivý úsměv už byl samý zub, ani v nejmenším nezaváhala a Draco si nemohl pomoci, ale při pohledu na něj trochu roztál. "Je dost nevrlý."

"Mrzutý? Grangerová, kde jsi sakra přišla na to, že..."

"Vidíš?" Hermiona se zasmála a mrskla rukou jeho směrem. "Mrzutý a bojovný. Těžko si dovedu představit, co jsi musela celou tu dobu snášet."

Poppy nadšeně přikývla a Draco se kousl, aby nepronesl jízlivé poznámky o stavu jejích vlasů nebo o Poppyiných neustále slzících očích. Předpokládal, že by to jen ještě víc potvrdilo jejich názor.

"A co já, Grangerová?" "Nebo to, že mám propíchnutou plíci, není ani zdaleka tak hrozné jako to, že musí snášet mou přítomnost?" Draco ucedil.

"Neříkal jsi náhodou před pár minutami, že jsi v naprostém pořádku?" Hermiona se zvedla zpátky na nohy, zkřížila si obě ruce na hrudi a znovu ho přinutila odvrátit zrak.

Do prdele, proč vůbec uprostřed zimy nosila tričko bez rukávů? Bylo zatraceně blízko svátků a ona se tu proháněla ve špagetových ramínkách, která ho nejspíš budou strašit ve snech po zbytek týdne.

Když se ani po minutě nedočkala odpovědi, Grangerová se zamračil.

"Co se děje, Malfoyi? Žárlíš, že se věnuji tvé krásné domácí skřítce víc než tobě?"

"Nebuď směšná," vyhrkl, "samozřejmě že ne. Prostě jen nemám rád, když mě někdo slovně napadá v mém vlastním domě."

Grangerová se ušklíbla a nevědomky vystrčila jeden bok do strany. Draco si nemohl pomoct, dovolil svým očím sledovat jemnou změnu jejího postoje, obdivoval křivku jejích stehen a pasu, než se odmlčela, a rychle si vzpomněl sám na sebe.

"Chtěl bys tedy, abych tě zasypala komplimenty?"

Draco pokrčil rameny. "No, když už jsi to navrhla, myslím, že to nemůže uškodit..."

Grangerová se znovu ušklíbla, ale s potěšením zjistil, že se přesunula zpátky k jeho posteli, sesunula se k jeho nohám a vytáhla ze zadní kapsy svých mudlovských džínů hůlku.

Draco se sice stále zdráhal přisuzovat mudlům nějaké zásluhy. Ale když se na ni teď podíval; na tmavě zbarvenou látku, která obepínala její pas a pozadí, musel uznat: džíny její postavě zázračně prospěly. A rozhodně si nemohl stěžovat na to, jak jí obepínaly tvar stehen a odhalovaly jen nepatrný kousek kůže podél spodní části zad, když si sedla dopředu a několika netrpělivými škubnutími si narovnala horní díl.

Přemýšlel, jestli vůbec tuší, co mu dělá. Jak ho její pouhá existence dokázala snadno rozložit; nechala ho obnaženého a zranitelného vůči děsivým myšlenkám, které začaly sužovat jeho mysl.

Zamilovat se do ní by bylo nebezpečně snadné, pomyslel si už podruhé v příliš krátké době.

Musel myslit na to, aby zablokoval samotnou možnost, že by se zamiloval. Zavázat se k omezenému kontaktu. Na klidné rozhovory, které v něm nezanechají touhu po něčem víc.

Ale to by bylo zbabělé a on si už dávno slíbil, že už nebude tím bledým, nemocným dospívajícím chlapcem, který se třese od hlavy až k patě a jeho hůlka se chvěje v ochablém, zpoceném sevření.

Grangerová se zabývala přivolávaním několika knih z jeho police, zatímco on mlčky zpracovával své myšlenky. Zvuk jejího prstu táhnoucího po okraji stránky ho konečně vrátil do přítomnosti. Stačil jeden pohled na titul, který vybrala, a vyprskl smíchy.

"Vážně, Grangerová? Příběhy Barda Brouka? Myslel jsem, že jsi říkala, že jsme dospělí."

"To ty ji máš na své poličce," usmála se pro sebe Hermiona a neobtěžovala se na něj pohlédnout. "A ne že by ti do toho něco bylo..."

"Moje kniha, moje věc..."

"Ale náhodou se k těm příběhům váže docela dost významných vzpomínek."

Draco zvedl obočí a zasmál se. "Ty máš cenné vzpomínky spojené s Babbity Rabbity, že ano, Grangerová?"

V jejích rysech se ukradl jakýsi tajný úsměv a ona přikývla, i když si nemohl nevšimnout, že si do jejího výrazu našlo cestu něco jako zádumčivost. Draco se zarazil a doufal, že nevědomky nevstoupil na nebezpečné území.

"Ano," řekla po dlouhé chvíli, kdy se mu začal zrychlovat tep. Její hlas zněl uctivě. Měkký. "Vlastně ano."

Změna jejího tónu mu byla nepříjemná; způsob, jakým se její prsty obtáčely kolem okraje hřbetu, jako by se kniha chtěla vytrhnout z jejího sevření. Něco hlubšího než náklonnost k dětským pohádkám se skrývalo těsně pod povrchem a on jen stěží snášel tajemný vzduch, který se kolem ní začal mlžit.

"Nechceš se podělit se třídou?"

Grangerová tiše zavrtěla hlavou a on se téměř obával, že ji urazil, než mnohem jiným tónem hlasu řekla: "Nejsem si úplně jistá, jestli jsi doposud udělal něco, čím by sis zasloužil moje tajemství, Malfoyi."

Vyschlo mu v krku a slova mu unikla z úst dřív, než stačil zvážit jejich účinek.

"Tak mi řekni, jak si je zasloužit."

Grangerová se k němu otočila jakoby zpomaleně a její široké oči těkaly po každém centimetru jeho tváře, jako by hledala něco konkrétního. Když se zdálo, že to našla, nadechla se a začala si mezi zuby vsávat spodní ret.

Sakra, chtěla ho zabít.

Dracovi se bez váhání rozproudila krev v penisu a on se rychle nadechl, když ucítil, jak mu na stehně tvrdne. Děkoval všem božstvům, která ho poslouchala, že byl nenápadně umístěn pod několika vrstvami prostěradel.

"Řekni mi něco." Řekla a její oči se mu vpíjely do očí, jako by viděly přímo do středu jeho duše. Nepokusil se ji zastavit; ochránit ji před odhalením pravdy.

"Cokoli."

Chvíli váhala a pak se zeptala: "Proč ses oholil?"

Samotná otázka ho zaskočila, ale pravda byla tak prostá. Tak zřejmá a lehce ponižující, že si nemohl pomoci a odtrhl oči, vědom si toho, že se mu po zátylku začalo plazit horko a olizovat tváře.

Ale místo vyznání, které jí dlužil, které si tolik zasloužila slyšet, z něj po otevření úst vypadlo jen tiché: "Nelíbí se mi, jak se mi dotýká povlaku na polštáři. To je všechno."

Hermiona se narovnala. Polkla a s novou přísností v postoji se odvrátila.

"Dobrá tedy," řekla a postavila se, "ty si nech svoje tajemství a já si nechám svoje."

S tím mrskla hůlkou a poslala knihy bez námahy na svá místa na jeho polici, zatímco mířila ke dveřím. Když odcházela, Poppy ji sledovala očima, které se rozšiřovaly, když se stále ustaranějším výrazem pohlédla mezi ně dva, a udělala gesto směrem k Hermioniným zádům, jako by mu chtěla říct, aby něco udělal. Aby jí dal odpověď, která by ji mohla přesvědčit, aby se otočila.

"Poprosím Poppy, aby mě doprovodila zpátky ke krbu, jestli to nevadí," řekla Grangerová, když se zastavila ve dveřích a ohlédla se přes rameno.

Slabě přikývl na souhlas a nebyl si jistý, jestli doufá, že ji bude pronásledovat, nebo ne. Aby jí zabránil v odchodu, když jediné, co chtěl, bylo, aby zůstala.

"Dobře. To je v pořádku."

Konečky jejích prstů se stočily kolem kliky a slova mu vyšla z úst dřív, než je stačil zastavit, zrozená ze strachu, že by mu mohla vyklouznout dřív, než by měl šanci ji zadržet.

"Oholil jsem se kvůli tobě, Grangerová, ano?"

Ztuhla.

"Oholil jsem se pro případ, že by ses tu zastavila, protože jsem věděl, že asi neposlechneš mé pokyny, aby ses držela dál. A přesně jak jsem předpokládal, jsi tady. Takže nechci slyšet ani slovo o..."

"Brumbál mi ve své poslední vůli odkázal originální výtisk Příběhů Brouka Barda," promluvila a všechno, co chtěl ještě říct, mu zvadlo na jazyku a najednou chutnalo po popelu. "Předpokládám, že věděl, že budu skeptická k existenci Relikvií, a tak mi v příbězích zanechal jemné náznaky. Symbol, Příběh tří bratrů..." Tvrdě polkla, "Bez něj bychom - myslím - prohráli. Nebo bychom přinejmenším postupovali úplně jinak. Takže... ano, ta kniha má pro mě velký význam."

Draco si ji chvíli ohromeně prohlížel a pak se zeptal: "...Relikvie?"

Hermiona slabě pokrčila rameny. "Předpokládám, že to je další tajemství na jindy. Uvidíme se, Malfoyi."

"Draco," opravil ji, nemohl si pomoct ani uprostřed náhlé vážnosti, kterou rozhovor nabyl.

Grangerová se otočila přes rameno, slabě se usmála a přikývla. "Draco."

A pak zmizela, Poppy se za ní vlekla s tichým mumláním "Slečna nemusí odejít. Poppy si to rozmyslela..." dokud oba jejich hlasy nezmizely na chodbě.
____________________________________

"Sakra, věděl jsem, že jsme měli přijít dřív."

Draco otevřel obě oči a zjistil, že Theodor Nott, Blaise Zabini a Pansy Parkinsonová stojí ve dveřích jeho ložnice a špička Pansyiny boty na podpatku rytmicky cvaká o podlahu.

"No výborně," zabručel Draco a převalil se obličejem dolů do hory polštářů, které mu podpíraly hlavu. "Další návštěva."

"Navrhla jsem, abychom přišli minulý týden." Prakticky slyšel, jak Pansy koulí očima. "Ale tihle dva pitomci měli zřejmě dojem, že o naši společnost nebudeš mít zájem."

"Tak to jsi měla ty dva pitomce poslechnout."

"Ale no tak, Malfoyi. Přinesli jsme ti košík s muffiny, abychom tě vytáhli z tvého trápení."

Draco se zhluboka a dlouze nadechl a pak ho vypustil ve slyšitelném zasténání. "Jak rozkošné."

Tři páry kroků se rozléhaly po koberci, dokud se váha jednoho těla neusadila u jeho nohou. Pak z něj Pansy bez jakéhokoli varování strhla všechny čtyři vrstvy lůžkovin a nechala ho zcela obnaženého vůči drsným živlům jeho ložnice. Vydal tichý zvuk na protest a Theo se mu vysmál a gestikuloval směrem k němu dvěma otevřenými dlaněmi.

"Proboha, podívej se na něj, Pansi! Je tak bledý, že mě z pohledu na něj bolí oči. Připomeň mi ještě jednou, proč jsme si mysleli, že to bude dobrý nápad?"

"Protože, i když si to nechce přiznat," ucedila Pansy a agresivně šťouchla do Dracova bicepsu. Ten se zamračil a škubl sebou. "Občas se mu naše společnost líbí. A poslední týden a půl žádnou neměl."

"To je od tebe trochu nezdvořilé, nemyslíš?" Draco zabručel a všechny tři páry očí se současně zaměřily na kousek jeho obličeje, který byl vidět nad polštářem, do něhož měl právě přitisknutou tvář.

Theo podezřívavě povytáhl obočí a upravil si ruce, než si je znovu složil na hrudi. "Takže jsi měl společnost?"

"Ne že by ti do toho něco bylo." Draco se posadil a zamračil se, když si stáhl košili, aby mu zakryla celé břicho. "Ale ano."

V jednu chvíli se Blaise začal rýpat v muffinech určených pro Draca. "Tvoje matka se nepočítá, kámo. I když musím říct, že je to fantastická společnost..."

V Dracovi vzplálo sotva zadržované rozčilení a potlačil nutkání zaklít Blaise do nejbližší zdi. Jeho hůlka stejně nebyla na dosah. Byla až na druhé straně postele na protějším stolku. Byla to pro něj zbytečná cesta.

"Nebyla to jen moje matka. A kdy jsi s ní vůbec dělal společnost, Zabini?"

"No, zrovna minulý týden." Ten parchant zašel tak daleko, že na něj mrkl, když pokračoval a hlas svůdně ztišil: "Když jsem ji hloupě ojel ve vaší rodinné knihovně, přímo proti policím s vašimi oblíbenými knihami o lektvarech..."

Draco zavrčel a pokusil se vstát, aby svého dlouholetého nejlepšího přítele uškrtil. Pansy však v působivé rychlosti vytáhla hůlku a vrhla mezi oba rychlé štítové kouzlo. Oba muži po ní vrhli rozčilený pohled, ale ona jen pokrčila rameny.

"Myslím, že to prozatím stačí." Pansyiny oči se zúžily jako ostří čepele a přelétly mezi oběma, jako by se odvažovaly některého z mužů pohnout. "Draco, on si zřejmě dělá legraci. Nemyslíš, že bys mohl být trochu méně dramatický? A Blaise, Merline, copak nevidíš, že už takhle trpí dost?" "Ne," řekl.

"No, já nevím," pokrčil Blaise rameny, strčil si do úst další kousek muffinu a navázal přímý oční kontakt s Dracem, když říkal: "Jsem si jistý, že to zvládne."

"Ty zasranej slizoune..."

"Tak dost!" Pansy tleskla rukou a falešně se usmála. "Přece se nenecháme strhnout k šílenství zrovna v dnešní den."

"Dnes ze všech dnů?" "Co je na dnešku tak zvláštního?" zamračil se Theo. Vždyť je středa."

"Ach, ano," usmál se Blaise sám pro sebe, "den hrbu, jak mu mudlové říkají..."

Dracova pěst několik vteřin žadonila, aby se mohla spojit s Blaiseovým nosem, než Pansy jediným přísným pohledem přerušila jeho hněv.

"Dnešek je výjimečný," pokračovala s lehce vyceněnými zuby ve frustraci, "protože je nejvyšší čas, aby se Draco vrátil do práce."

"A?"

"A ty přece nemůžeš čekat, že se vrátíš na ministerstvo a budeš vypadat, jako bys právě vylezl ze společné cely se svým otcem."

Blaise se od Dracovy židle u stolu tiše uchechtl a Theo se skrz zuby prudce nadechl, jako by čekal, že mu Draco urážku oplatí. Naštěstí pro Pansy se zmohl jen na to, aby vykulil oči.

"Zotavuju se z propíchnuté plíce. Člověk by si myslel, že lidé budou ochotni se prozatím zdržet hodnocení mého vzhledu."

"Nebuď tak naivní." Pansy sklouzla z okraje jeho postele, odvážně dupla k jeho skříni a vrátila se, až když si vybrala vhodný oblek, spodní košili a kalhoty. "Jestli tě šéfík zahlédne v tomhle..." Nos se jí zkřivil nechutí, když si ho rychle prohlédla. "Tak, bude mít zatracený den. Opravdu to chceš?"

"Samozřejmě, že to nechci," vykousl Draco, "nic z toho nechci."

"Pak uděláš dobře, když dáš na mou radu." Pansy mu strčila oblečení do prázdných rukou a odmítla povolit sevření, dokud nepřijme každý kousek. "Zítra si to vezmi na sebe. V modrých barvách vypadáš dost nápadně. A nezapomeň si nechat od Poppy trochu upravit vlasy, než vyjdeš na veřejnost."

Draco se zamračil a natáhl ruku, aby se poplácal po temeni. "S mými vlasy není nic v nepořádku."

Pansy se ušklíbla a pak se přímo rozesmála - vysokým, posměšným zvukem, který mu vycenil zuby. "Očividně ses v posledních dnech neobtěžoval podívat se do zrcadla."

"Aspoň že je oholený," vložil se do toho Theo, "víš, jak příšerně vypadá s vousy."

Pansy si povzdechla: "Ano, no... necíť se tak špatně, Draco. Ne každý si může nechat narůst plnovous."

Posmíval se a natáhl ruku, aby se poškrábal na čelisti. "Jsem plně schopen..."

Pansy se znovu zasmála a Draco pevně stiskl rty a do rysů se mu vryla vráska.

"Myslím, že sprcha by taky udělala hodně," pokračovala a ignorovala jeho zasténání. "Smyj ze sebe tu nemocnici."

"Sprchuju se od minulého týdne, Pansy."

"To mě mohlo zmást," zamumlal Blaise. Theo si pod nosem odfrkl, pak se odvrátil, aby se otřel o zátylek, a hvízdl si, jako by se nic nestalo. Draco se rozhodl, že jim oběma nakope koleno do zadku, jen co se vrátí do plné síly.

"No," Pansy zvedla obě obočí a zkřížila ruce, "na co čekáš?"

"Čekám, až mě vy tři necháte na pokoji."

"Tak to budeš čekat hodně dlouho." "A teď vstaň."

"Ne."

"Draco, přísahám Merlinovi..."

"Mám horečku."

"Ne, jsi jen nesnesitelný. Vstávej, než tě prokleju."

"To by ses neodvážila."

Pansy se usmála, pak znovu vytáhla hůlku a namířila mu ji přímo na hrudní kost. "Zkus to na mě."

Věděl lépe, než aby riskoval. A tak se víceméně o necelých pět minut později ocitl pod proudem opařené vody, pomalu si prohrábl vlasy a pak si dlaněmi sjel po tváři. Pára kolem něj stoupala v husté mlze a pokrývala skleněné tabule, které ho obklopovaly, kondenzací. Ze starého zvyku nakreslil do kapek vody své iniciály, pak se zastavil a chvíli na ně hleděl.

D. L. M.

Nebyl si jistý, proč si připadal tak bezvýznamný, když je tam viděl, sám.

Také si nebyl jistý, proč se jeho ruka zastavila a pak se zase pohnula, když se zhluboka nadechl a psal,

H. G. M.

na skleněné tabuli hned pod svými vlastními písmeny.
_____________________________________

Doufám, že se vám nová kapitolka líbila. Draco je takkk roztomilý. 🫶🏻

Moc se omlouvám, že to zase trvalo, ale je toho hodně. Zkouškové, brigáda, koně atd. Prostě spoustu.

Děkuji moc za přečtení, hodnocení a každý komentář, strašně moc to potěší.

Vaše Darky 🤍