Dracův výhled z výšky nad famfrpalové hřiště byl podle jeho osobního názoru naprosto dokonalý.

Počasí bylo příjemné, bez jediného mráčku v dohledu. Slunce mu příjemně svítilo do zad přes vrstvy vycpávek, které museli hráči ministerstva nosit, a on si upravil držení přední části koštěte, naklonil ho trochu nahoru a zadíval se dolů na tribuny.

Dokázal rozeznat jen temeno její hlavy a záblesk zelené barvy, který vykukoval zpod závěsu kadeří. Představa, že tam sedí zabalená v jeho dresu, ho zahřála natolik, že se obešel bez všech vrstev, a široce se usmál do prázdného vzduchu před sebou.

Ještě se mu nepodařilo zahlédnout Zlatonku, ale upřímně řečeno, ani se o to nesnažil.

Jistě, pro Grangerovou by bylo hezké být svědkem toho, jak se zapojuje do závodu s Potterem o život, aby dosáhl na třepotající se zlatou kouli, zvedl ji nad hlavu v sevřené pěsti a obkroužil několik vítězných koleček po hřišti. Zatím se však spokojil s tím, že akci jen zpovzdálí sledoval. Zvlášť když se Potter ani moc nehýbal.

Všiml si, jak pod ním kličkuje Weasleyová, jejíž stopa hřála dalšího střelce s míčem bezpečně zastrčeným v podpaží. I když si to nerad připouštěl, byla talentovaná. Rychlá a vyladěná na každý posun ve směru hráčů kolem ní. V profesionálním týmu by si vedla dobře. Nebo možná už za nějaký hrála...

Matně si vzpomínal na článek ve Věštci, který měl něco společného jak se zrzkou, tak s jeho oblíbeným sportem, ale v době, kdy vyšel, mu téměř nevěnoval pozornost. Přišel uprostřed dosti náročného období jeho života, kdy byl až po uši ponořený do ohnivé whisky a vlastního trápení. Takže čtení novin přirozeně nevěnoval mnoho času.

Zleva ho upoutal záblesk čehosi zlatavého a Potter se bez vteřiny zaváhání ponořil. Draco vydatně zaklel a naklonil se dopředu s úmyslem vrhnout se Potterovým směrem hlavou napřed. Zlatonka se vzdaloval rychleji než údery kolibřích křídel a vítr Dracovi zuřivě šlehal do vlasů, jak se řítil oblohou. Pevně sevřený a odřený se v poslední možné chvíli vytáhl, špičky jeho bot se sotva dotýkaly trávy, když se objevil vedle Pottera, aby ho šťouchl do ramene.

No, "šťouchnout" byl slušný způsob, jak to říct.

Upřímně řečeno, strčil do něj. Tvrdě.

Potter zavrčel a oplatil mu to s mnohem menší razancí, ale přesto mu to vrátil. Draco by vyvalil oči, kdyby ho na rohovkách neštípal zdrcující studený vítr, který mu z koutků přiskřípnutých víček vytlačil falešné slzy a táhl je až ke spánkům.

Potter se začal natahovat dopředu a natahoval ruku k třepetající Zlatonce pohybem, který byl znepokojivě povědomý jejich zápasu ve druhém ročníku v Bradavicích. Ten, při kterém prakticky saltem sletěl z koštěte a přistál na zadku. Ale Draco měl v tuto chvíli sotva mentální kapacitu na vzpomínání. Ne, když ho Potterovy prsty dělily jen pár centimetrů od toho, aby ho připravil o vítězství, kterého se ještě nedočkal.

Draco zbystřil pozornost a naklonil se dopředu, aby se natáhl přes konec koštěte k Zlatonce. Bylo to jako na dlani, Potterova ruka se vznášela těsně vedle jeho. Byla to hra pro každého. Stačilo se jen trochu víc soustředit. Trochu víc úsilí a pak...

Loket ho hrubě udeřil do žeber a Draco zachrčel, ztratil rovnováhu a prudce uhnul ze stopy Zlatonky. Sotva se udržel na přední části koštěte, zachránilo ho jen pevné sevření stehen, a sykl bolestí, když zamířil zpátky k Potterovi. Naklonil se dopředu a přikrčil se, aby rychleji prořízl vzduch, a vystřelil k Zlatonce, přičemž ho pálila žebra, když se znovu objevil vedle Pottera.

Natáhl ruku, ignoroval, jak se mu plíce zadrhávají bolestí, a prakticky se vrhl po třepotající se zlaté kouli, která byla jen pár centimetrů od něj. Tak blízko. Ještě blíž. Třepot tlukoucích křídel na konečcích prstů a pak...

Ucítil, jak se kolem něj sevřel, vítězná cena zápasila mezi pevně sevřenými prsty a on se široce usmál. Než ho stačil zastavit, proniklo mu kolem rtů hlasité zakvílení a on zapumpoval pěstí do vzduchu, vytáhl se k obloze, když hlasatel zaznamenal jeho úspěch a předal vítězství svému týmu. Draco ještě několikrát zakroužil kolem hřiště, než se konečně snesl zpátky k trávníku.

Nemohl si pomoct, ale podíval se nahoru - pro případ, že by se náhodou dívala; vstala, aby se postavila k zábradlí, a její široký úsměv se rozprostřel, když ho povzbuzovala. Když však zvedl pohled od hřiště k tribunám, úsměv mu sklouzl z tváře jako tající ledová čepice.

Odešla. Zmizela, jako by byla jen obláčkem kouře, který mu proklouzl mezi prsty. A když se Draco otočil zpátky ke svým spoluhráčům a konečně se přiblížil k zemi natolik, aby mohl sesednout z koštěte, veškeré vzrušení z vítězství mu najednou připadalo bezvýznamné.

Slabě potřásl hlavou, jazykem se šťouchl do vnitřní strany tváře a pokračoval v pohledu na všechny, kteří se k němu odvážili přiblížit, aby mu pogratulovali pomocí poplácání po zádech. Možná to přeháněl, ale bylo mu to jedno. A nic na tom nezměnilo ani to, že když z něj začala vyprchávat část adrenalinu, náhle se mu znovu objevila bolest v žebrech. Jenže teď se mu kvůli tomu dost špatně dýchalo. V prvních chvílích po dopadu na to moc nemyslel, ale teď, když už nebyl tak zaujatý snahou udělat dojem na někoho, kdo ani nebyl svědkem jeho vítězství, bylo čím dál těžší to ignorovat.

Draco se natáhl, sevřel si bok dlaní přitisknutou na bolavé místo a snažil se zhluboka dýchat. Merline, odkdy ho při nádechu štípou plíce? Bylo to něco nového, nebo si toho všiml až teď? Možná byl předtím jen roztěkaný, snažil se porazit Pottera a tak. Anebo ho Grangerová opravdu zlomila. Možná umíral.

Draco se pro sebe bez humoru zasmál, sehl se a přikrčil se k trávě. Kdyby měl zahynout tak brzy ve svém mladém životě, co by lidé říkali na jeho předčasný konec? Že se jim ulevilo, že dostal, co si zasloužil? Že to bylo spravedlivé? Jistě.

Ale co by na to řekla Grangerová? Co by si pomyslela, až by objevila jeho jméno v novinách? Přemýšlel, jestli ho vůbec bude oplakávat, nebo jestli bude oslavovat ztrátu zbytečné komplikace v jejím každodenním životě.

Možná bude žít dál, jako by se nic nezměnilo. Jako by nikdy nesdíleli žádný z těch okamžiků v archivu. Jako by nikdy nevtrhla do jeho kanceláře a nepožadovala, aby se po dobu, co budou "spolu", držel dál od jiných žen. Jako kdyby se nikdy nesmála - i když nerada - jeho vtipům a nelíbala ho v Příčné ulici do bezvědomí. Jako kdyby se mu nezhroutila v náručí při pomyšlení, že mu způsobí další škodu na pověsti.

"Hej, Malfoyi," ozval se mu přes rameno hlas, "jsi v pořádku, kámo?"

Zasraný McClaggen. Dracův jazyk vyplivl řetězec sprostých slov, než se stačil zastavit, ale ta námaha způsobila, že se otřásl bolestí a kašel si razil cestu do krku, až se dusil...

Na...

na něco. Něčím rudým a odporně chutnajícím vzadu v krku.

Uvědomil si to pomalu, jako by se jeho mozek opožďoval o několik úderů za zbytkem těla, a oči mu vytřeštily oči, jak jeho myšlenky doháněly realitu.

Vykašlával krev. Zasranou krev.

Merline, proč vždycky skončil s krvácením, když byl Potter poblíž?

Draco se zamyšleně díval na rudou skvrnu a pozoroval, jak se rozstříkla po trávě před ním. Začal si ji prohlížet tak pečlivě, že téměř nevěnoval pozornost pronikavému ženskému hlasu, který zesílil, když se k němu někdo zezadu přiblížil.

"Zbláznili jste se?" Hlas vyjekl a Draco zalitoval toho, kdo musel přijít domů k takovému upjatému hulvátovi, než se mu náhle v zorném poli objevily dvě nohy s plochými botami. "Je třeba ho odvézt do Svatého Mungose, než vykrvácí na tom zatraceném hřišti!"

"Zkoušel jsem se ho zeptat, jestli je v pořádku," vložil se do obrany další hlas, "ale on prostě začal nadávat mé matce do..."

"Bez urážky, Cormacu, ale mně je opravdu úplně jedno, co říkal o tvé matce."

Draco se usmál směrem k trávě. Už teď se mu líbila.

Ať už to byl kdokoli.

Nohy lehce zašoupaly, a než se stačil podívat na toho, komu patřily, někdo mu položil jemnou ruku na rameno a koleno se mu zapřelo do trávy před ním.

"Draco?" zeptal se mnohem jemnější hlas a on ji najednou poznal. Znal ty ruce. To teplo sálající skrz látku jeho oblečení. Tón jejího hlasu a zvuk jeho jména na jazyku.

Grangerová.

Byla ještě tady? Nebo se vrátila? Záleželo na tom vůbec?

Byla tady.

Několikrát zamrkal a snažil se vyčistit zrak od rozmazané bolesti, aby se na ni mohl podívat. V polovině jeho pokusu ho však zastavilo tiché zašustění a on ucítil, jak mu její ruka sklouzla do zátylku a vedla jeho tělo tak, aby jí padlo na hruď. Dovolil jí to, zcela spokojen s tím, jak si ho přitáhla blíž a pohladila ho po zátylku, uhladila mu větrem rozcuchané prameny vlasů a upravila jeho vzhled.

Zabručel a bolest na hrudi sotva zaregistroval, když se nadechl: "Je to tak... příjemné... když... Hermiono..."

"Ššš," pohladila ho nehty po kůži na hlavě a on jí spokojeně zabručel do ramene a nechal oči zavřít. Bolest v žebrech mu zůstávala, ale každou vteřinou začínala být o něco méně mučivá. Že by to nějak vyléčila? Bylo by jí to podobné, kdyby to udělala.

"Draco, potřebuju, abys mě poslouchal, ano?" Nevšiml si, jak prudce se jí navzdory uklidňujícímu tónu začal třást hlas: "Tvé tělo pravděpodobně prochází šokem. Myslím, že ti zlomené žebro propíchlo plíci."

Řekla to tak klidně, že se ani neobtěžoval vstřebat závažnost jejích slov a zašklebil se jako idiot do její masy kadeří. Voněla po skořici. Přemýšlel, jak asi chutná pod jeho jazykem.

"Přenesu nás oba do Svatého Mungose," řekla a přitáhla si ho k sobě pevněji, "a všechno bude v pořádku. Slyšíš mě?"

Draco se neobtěžoval odpovědět, protože čím déle mluvila, tím víc mu hlava třeštila. Ne že by nechtěl věnovat pozornost tomu, co říká. Jenže její hlas byl tak neuvěřitelně uklidňující. Jako med a jeho oblíbená píseň a jemná klavírní melodie, která se ozývá prázdnou halou.

"Budeš v pořádku, Draco. Slibuju ti to. Slibuju."

Bylo mu tak teplo.

A pak se kolem něj náhle zatočilo famrpálové hřiště a on okamžitě ztratil vědomí do vábivé prázdnoty s Grangerovou rukou stále obtočenou kolem něj.
_____________________________________

"...a ten bude muset brát také dvakrát denně. Nejlépe po jídle, protože na lačný žaludek to může být dost drsné."

Přes víčka mu jasně prosvitlo bílé světlo, které ho probralo z mrzutého spánku a upozornilo ho na dva tiché hlasy, které zaplnily místnost.

"Takže to je... ráno a večer?"

"Správně. Každý den po dva týdny v kuse."

"Musím se pro ně stavit v lékárně, nebo je dodává nemocnice?" ozvalo se čmárání po něčem, co vypadalo jako blok papíru.

"Několik jich máme, ale budete si muset vyzvednout nějaké další. Zítra mu pošlu seznam domů."

"Skvělé, díky."

"Žádný problém." Šoupání nohou a táhlé ticho, v němž měl pocit, že ho někdo pozoruje. Pak: "Kdyby se něco změnilo, budu hned venku."

"Dobře, ještě jednou díky."

Ozvalo se tiché cvaknutí dveřního pantu.

"Samozřejmě," a pak se tytéž dveře s cvaknutím zavřely. Ticho.

Draco se zhluboka nadechl, zatímco se její šouravé kroky pohybovaly po místnosti a vůbec nevnímal, že se mu vrátilo vědomí. Už si domyslel, že se nejspíš nachází ve Svatém Mungovi, pokud se dalo usuzovat podle neznámého lůžka a jasného bílého nemocničního světla. Ale proč tam byl, to byla otázka, která zůstala nezodpovězená. Mezera chybějících vzpomínek v jeho mysli. Ale možná by si raději nevzpomněl na to, co ho tam přimělo uvíznout. Jestli to mělo něco společného s Cormacem McClaggenem, hodlal toho bastarda proklít až do příštího roku.

Grangerová obešla konec jeho lůžka, usadila se na malou pohovku u jeho postele a ze stolku před sebou vzala knihu.

Koutkem přimhouřeného oka ji chvíli pozoroval, jak si čte, a pak si začala pohrávat s jeho dresem, který měla na sobě.

Počkat... jeho dres? Ano, to byl nepochybně jeho zelený dres s příjmením vytištěným bíle přes celá záda. Hermiona Grangerová měla na sobě jeho zelený famfrpálový dres a on absolutně netušil, kde ho vzala.
V hlavě se mu točily myšlenky a snažil se zacelit mezery v chápání toho, do čeho se to sakra právě probudil.

Zelený dres s jeho jménem. Zelená tráva. Pak hřiště potřísněné krví. Jeho krví. A...

Aha.

Vzpomínky se mu vracely jedna za druhou a jediné, co mu v tu chvíli zabránilo zpanikařit, byl pohled na Grangerovou vedle sebe, sedící jen pár metrů od okraje jeho lůžka.

Dál se přetahovala o látku, dokud si ji nepoložila podle svých představ, a on musel krotit nával pýchy, který se v něm vzedmul při pohledu na ni, jak je stále oblečená, i když už opustila hřiště. To mu však nezabránilo v tom, aby mu koutky rtů zatahal malý, potěšený úsměv a oči se mu s pocitem uspokojení zavřely.

Co na tom, že se zranil?

Grangerová měla na sobě jeho oblečení. Nosila jeho jméno, jako by mu patřila. A každý, kdo měl oči, by to zatraceně dobře poznal.

Po několika dalších minutách poklidného ticha, v němž zůstávala naprosto nevědomá jeho vědomí, sebou ruka na matraci experimentálně škubla a její oči k němu okamžitě vystřelily jako šipka zasahující svůj cíl. Prudce se nadechla, rychlým pohybem se zvedla z pohovky a přešla k jeho posteli. Všiml si náhle otevřeného, nadějného výrazu v její tváři. Způsob, jakým se jí zářily koutky očí a jak se jí rty zkřivily v malém, úlevném úsměvu. Opětoval úsměv.

"Jsi vzhůru," řekla a on jako by nedokázal svému tělu přikázat nic jiného než přikývnout.

"Jsem."

"Jak se cítíš?" přisunula se k němu blíž a on si nemohl nevšimnout, že se její prsty na vrcholu prostěradla pohnuly k těm jeho.

"Jako by mě právě bodlo do plic jedno z mých vlastních žeber." "Počkej," odtušil.

Grangerová se zavrtěla a provinile odvrátila pohled, když se pokusil udržet její pohled.

"Je mi to moc líto," promluvila směrem k zemi se sklopenýma očima. "Nemám ponětí, co se do něj dostalo. Upřímně. Bylo to naprosto barbarské a od té doby, co se to stalo, s ním odmítám mluvit, ale..."

Stiskla rty do ploché čárky a zhluboka polkla, jak se jí
celé tělo zmocnilo napětí. Hruď se mu sevřela a on si přál, aby ji mohl přitáhnout do náruče. Odstranit jí stres z rysů polštářky palců nebo políbit vrásky obav z okolí jejích úst.

"Já jen..." zavrtěla hlavou, "Bože, je mi to tak líto, Draco. Je to všechno moje vina. Kdyby nebylo mě, nikdy by se to nestalo."

Draco pokrčil rameny a neocenil narážku, že by kdy udělala něco jiného, než že mu zpříjemnila každodenní život. Jistě, měl zlomené žebro. Ale upřímně řečeno, to nebylo zdaleka to nejhorší, co kdy zažil. A ze všech věcí, které mu Potter mohl udělat jako odplatu za to, že se odvážil jen nadechnout v blízkosti jeho nejlepšího přítele, mu tohle připadalo relativně krotké. Koneckonců to nejspíš byla nehoda. Potter doufal, že ho maximálně donutí, aby se vzdálil od Zlatonky. Nebo ho přinejhorším srazí z koštěte. Silně pochyboval, že by Potter měl v plánu pomsty zlomené žebro.

"To je v pořádku, Grangerová. Není to poprvé, co jsem se zranil při zápase, a určitě to nebude naposledy. Opravdu to nestojí za to, aby ses kvůli tomu rozčilovala."

Soudě podle toho, jak se její oči vytřeštily na jeho, náhle rozzářené známou zuřivostí, když ji někdo vyzval, usoudil, že s tím tak docela nesouhlasí.

"Nestojí za to se rozčilovat?" "Propíchl jsi si plíci!" zvýšila hlas. A mám sto chutí věřit, že kdybych tam nebyla, zbytek tvého týmu by tě klidně nechal vykrvácet na hřišti!"

Draco si povzdechl a trpělivě se na ni podíval. Pěst se jí zaťala do prostěradla. "Používej svůj vnitřní hlas, Grangerová. Pořád jsme v nemocnici."

"Je mi zatraceně jedno, kde jsme," odsekla, "mohl jsi umřít. Mohl sis nevratně poškodit dýchací systém nebo vnitřně příliš vykrvácet, než jsem konečně..."

Hlas se jí zadrhl a ona se přerušila prudkým nádechem. Zavřela oči a vzduch se jí pomalým proudem vrátil skrz sevřené rty.

Po chvíli znovu zamrkala, aby se na něj ovacemi podívala, a pak zamumlala tak tiše, že jí sotva rozuměl: "Upřímně řečeno, kdyby to bylo na mně, do konce života bys už nikdy nehrál žádný zápas."

Draco se při tom prudce posadil a otevřel ústa, aby něco namítl. Místo slov mu však uniklo jen ostré zasyčení bolesti, když ho na protest pálily plíce a žebra kolem nich bolela známým pocitem srůstání kostí v akci.

"Kurva," zaklel a natáhl se, aby si přitiskl dlaň na bok. "Dej mi chvilku."

Grangerová mlčky sledovaal, jak lapá po dechu, a pak se poraženecky sesunul na polštáře. Zamračil se na strop nad sebou a nenáviděl, jak důvěrně známý je mu tento druh fyzické slabosti. Už dávno si slíbil, že si nikdy a za žádných okolností nedovolí, aby se znovu cítil takhle. A teď to cítil.

Slabě.

Zbytečně.

Převalil čelist a cítil, jak její váha způsobila, že se matrace u jeho nohou propadla.

"Já to nevzdám, jestli doufáš, že uslyšíš právě tohle." Řekl to, jakmile se mu konečně vrátila schopnost mluvit, aniž by musel bojovat s palčivou bolestí. "Famfrpál je..." snažil se najít slova, "Je to... je to moje..."

"Já vím," zamumlala a on mírně zvedl hlavu, aby ji našel sedět na konci jeho lůžka, ruce se jí úzkostlivě kroutily v klíně. "Ale předpokládám, že stejně nezáleží na tom, co si o tom myslím. Není to tak, že bych měla právo ti říkat, co smíš a co nesmíš." "Co?" zeptal se.
Draco to zvážil a nakonec tiše zamumlal: "To právo by měla moje přítelkyně."

Grangerová zaváhala, zdálo se, že ji to prohlášení zaskočilo. "Měla by."

Nastalo ticho.

"Ale ty ne." Promluvil do prázdna a odhadoval její reakci, jak jeho slova zapadnou.

Nebylo to formulováno jako otázka, a přesto zavrtěla hlavou.

"Ne," otočila hlavu tak, aby jí už neviděl do tváře z profilu. "Já ne."

Draco si přejel rukama po prostěradle přes hrudník, když přejel po levém boku, ucítil stálý tlukot srdce.

"Bohužel, moje matka na to právo má. Nebo si to alespoň myslí."

"Bude se zlobit?"

"Naštvaná?" Draco to zvážil. "Ne. Ale dovolí mi, abych se v dohledné době vrátil na koště? Pochybuju."

"Měla bych ti to říct." Grangerová se k němu otočila a její výraz byl prázdný. "Doktoři ti navrhli, abys u někoho zůstal, dokud se budeš léčit. Oni... no, navrhli, abys zůstal se mnou, protože prostě přirozeně předpokládali..."

"Správně." Draco ji přerušil a díval se jinam než do jejích širokých hnědých očí. "Zůstanu tedy u matky. Neměl by to být problém. I když si vážně nemyslím, že potřebuju, aby mě někdo hýčkal, jako bych byl nějaké nemocné dítě."

"Je tu spousta lektvarů, na které nesmíš zapomenout, jak ráno, tak večer." Grangerová namítla a začala jich na prstech vyjmenovávat celou řadu. "Je snadné zapomenout na nějakou dávku a bylo by mnohem bezpečnější, kdyby byl někdo poblíž a dohlížel na to, abys to nezapomněla."

Draco se zazubil. "Zvládnu to sám."

"Ale nemusíš," trvala na svém, najednou se k němu na matraci přisunula blíž a natáhla se, aby ho vzala za ruku. Celé Dracovo tělo se okamžitě napjalo jako chvějící se tětiva těsně před jejím uvolněním. "Jestli chceš, zastavím se taky. Jen zkontrolovat, jak se ti daří. Zvlášť když je to především moje vina, že jsi v téhle situaci."

Draco se při představě, že má pocit, že mu něco dluží, okamžitě urazil.

"Nemám zájem o tvoje návštěvy z lítosti," řekl, odtrhl se od ní a vsunul ruku pod prostěradlo. "Co jsi vlastně měla v plánu? Předčítat mi z Bradavic, dějin, dokud neomdlím nudou?"

Ve skutečnosti tím moc nemyslel, ale ve chvíli, kdy ta slova opustila jeho ústa, Grangerová vytřeštila oči dokořán jako měsíc v úplňku a její rty se roztáhly v tichém, neslyšném zaúpění. Okamžitě začal v hlavě přehodnocovat svou poslední větu a přemýšlel, co asi mohl říct, aby vyvolal tak dramatickou reakci, když...

"Jak to víš?"

Něco mu tu muselo uniknout. "Co ví?"

"O Bradavicích, dějinách. Jak víš, že jsem..."

Uběhla vteřina, během níž sledoval, jak se jí v mozku otáčejí ozubená kolečka tak rychle, až jí za očima svištěla. Pak se zdálo, že jí něco docvaklo. Zapadlo to do sebe jako neviditelný dílek skládačky; hádanka, kterou dokázala vyřešit jen Hermiona Grangerová.

"Nevadí," zamumlala, "promiň. Určitě sis jen všiml, kolikrát jsem si ji v Bradavické knihovně prohlížela. Většinou jsme tam byli ve stejnou dobu."

Draco přikývl a ani si nevšiml jeho uklouznutí, dokud si ho už rozumně nepřešla. Polkl a cítil, jak mu cvaká v krku.

"Samozřejmě," pronesl a byl vděčný, že vklouzl rukama pod prostěradlo, protože dlaně měl teď kluzké od potu a jeho lži ho hrozily jedna po druhé dohnat.
Co ještě mohl prozradit, aniž by to chtěl? Že věděl, jak si ráno dává čaj? Že netoužil po ničem jiném, než se na Vánočním plese vykašlat na Pansy kvůli sebemenší šanci zastihnout ji na tanečním parketu? Že věděl, že se mu líbí - i když by to tehdy nikdy nepřiznal - v okamžiku, kdy se ve třetím ročníku poprvé dotkla jeho nosu?

Puls se mu na jeho vkus začal zrychlovat až příliš rychle a nervózně se posunul, když na něj dál hleděla se stále znepokojenějším výrazem.

"Draco," řekla a narovnala se, "co se děje? Jsi...?"

"V pořádku," zalhal a proklínal ty zatracené léčitele, že schovali jeho hůlku někam mimo dosah. "Ale myslím, že bych si teď rád trochu odpočinul, jestli ti to nevadí. Pořád ještě cítím účinky toho, čím mě nadopovali, když jsem přijel."

"Aha. Jasně, samozřejmě." Část napětí z jejího postoje se rozplynula, ale zůstala vyděšená, i když sklouzla z matrace a přešla ke dveřím a ohlédla se na něj přes rameno. "Nechám tě tedy o samotě. Jen..." kousla se do spodního rtu a prsty se jí zkroutily do látky jeho dresu, "kdybys něco potřebovala, určitě mi napiš, ano?"

Nechtěl. Ani za milion let.

"Jistě, Grangerová," řekl a modlil se, aby neslyšela jeho bouchající tep až na druhém konci místnosti.

Jednou přikývla, slabě se usmála, pak otevřela dveře a proklouzla mezerou, kterou vytvořila.

Draco ji sledoval, jak odchází, pak si lehl na záda, aby se zadíval do stropu a přiměl svou mysl, aby přestala závodit. Když se mu to nepodařilo, soustředil se na mrtvé ticho v pokoji a na to, jak mu už začalo chybět, jak se její váha usadila na matraci a tahala ho za prostěradlo přes nohy.
_____________________________________

"Pšššt," zazněl mu v uších jemný, něžný hlas, který ho vytrhl z obzvlášť znepokojivého snu o Grangerové, která mu vpadla do kanceláře se seznamem všech tajemství, jež v sobě posledních deset let skrýval.

Zasténal a snažil se zbavit představy jejích zuřivých očí. Její vyděšený krok vzad, když se k ní pokoušel přiblížit a vysvětlit jí to. "To je v pořádku, miláčku. Jsem tady."

"Hermiono," zašeptal a nedokázal rozeznat noční můru od skutečnosti, když ruka našla bok jeho tváře a tak jemně mu sevřela čelist, skoro jako by byla ze skla.

Při vyslovení jejího jména se však ruka zastavila, škubla sebou a rychle se odtáhla.

"Není tady," ucedil známý ostrý tón a Draco otevřel oči, aby zjistil, že nad ním stojí jeho matka s ústy staženými do tenké, přísné linky. Puls se mu zastavil. Sakra.

"Matko?" Pokusil se posadit, ale teď už otupělá bolest v žebrech ho zastavila uprostřed pohybu a se zasténáním ho poslala zpátky na matraci.

"Víš," řekla, odvrátila se od jeho postele a přesunula se k pohovce. Slušně se posadila, sundala si z prstů hedvábné rukavice a položila si je do klína, jednu složenou na druhou. "Byla bych raději, kdyby mi okamžitě oznámili, že mého jediného syna poslali do St Mungosu kvůli propíchnuté plíci. Ne po dni a půl, kdy už je téměř připraven k propuštění."

Draco zavrávoral, pocit viny za své nedopatření mu dopadl na ramena jako cihla. Narcissa na okamžik vytřeštila oči, ale už nic neřekla, mlčky čekala na jeho omluvu.

"Promiň, mami," povzdechl si a natáhl ruku, aby si protřel unavené oči. Byl si jistý, že vypadá jako čert. "Ani mě nenapadlo..."

"Přesně tak," povzdechla si Narcissa, "nenapadlo tě to. A teď se na sebe podívej."

Draco pomalu zavrtěl hlavou. "Mami, prosím..."

"Mám tedy předpokládat, že tu byla?" matčin tón se zostřil a Draco cítil, jak mu tuhne páteř. "Těsně předtím, než jsem přijela, tu byla s tebou, že ano?"

Draco k ní vzhlédl s tvrdým pohledem. "Nejsem si jistý, koho máš na mysli."

"Tu dívku." Narcissiny oči se štíply opovržením a rty se jí našpulily, jako by ochutnala něco kyselého.

"Kterou dívku?" Draco se opřel a zkřížil ruce na prsou. Chtěl ji přinutit, aby to řekla, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá. Pokud měla stále zájem držet se svých nepodložených předsudků, mohla by o nich alespoň mluvit na rovinu. "Mám řadu kamarádek."

Narcissa sklopila oči. "Prosím tě, Draco. Víš přesně, na koho narážím. Na tu Grangerovou."

Draco ne zcela ocenil způsob, jakým jeho matka vyslovila její příjmení a vyplivla ho, jako by to byl jed, a v očích mu zaškubalo sotva zadržovaným rozčilením. "Aha, myslíš Hermionu. Ano, byla tady."

"Mám předpokládat, že tu strávila noc?"

Draco se na matku ostře podíval a odvážil se, aby ještě přitlačila. Aby ji nějak urazila. "Ano."

Narcissa nakrčila nos a s malým zamračením se podívala jinam.

"Víš," řekla po chvíli a naklonila nos nahoru. "Sestry Greengrassovy se teprve nedávno vrátily do Londýna ze svého zámku ve Francii."

Draco si odfrkl. Tak tohle byla její hra. "Opravdu?"

"Ano." Narcissiny oči zalétly k jeho rukám, které obě spočívaly na prostěradle. Nějak měl pocit, že ho pod jejím pohledem pálí prázdný prsteníček. "Zrovna nedávno jsem mluvila s jejich matkou. A víš, co mi řekla?"

Draco se snažil nepřevrátit oči v sloup. "Co to bylo?"

"Daphne se nedávno zasnoubila," houkla Narcissa, prakticky bez sebe z představy nadcházející svatby. "Její snoubenec je Francouz, ale samozřejmě stále čistokrevný."

Draca bolela čelist a stoličky mu nepříjemně skřípaly o sebe. Skoro tak hrozné jako hřebíky na tabuli, ale ne tak docela.

Věděl, kam tenhle rozhovor směřuje, od chvíle, kdy přešla na toto téma.

"A co Astorie?"

Narcissa se rozzářila jako dítě o Vánocích. "Jak zvláštní, že se ptáš. Momentálně to vypadá, že je úplně odvázaná."

"Odpoutaná?"

"Odvázaná." Narcissa ho opravila: "Svobodná.
Připravená ucházet se o ruku jakéhokoli vhodného muže, který si ji zaslouží."

Draco nevhodně zachrčel a Narcisin úsměv prakticky praskl v půli. "A kdo by si to vůbec zasloužil, aby byl hoden Greengrassovy sestry?"

"Mohl bys," odsekla Narcissa, "kdyby ses alespoň snažil prezentovat přijatelným způsobem."

"A co to má znamenat?"

"Znamená to, že očekávám, že skoncuješ s tímhle - s tímhle zapletením, do kterého ses zapletl."

"Buď konkrétní, matko." Draco ztenčil oči a vyzval ji, aby vstoupila na tenký led. "Jaké zapletení?"

Narcissy se sevřely rty.

"Ta dívka Grangerová," řekla, "a tvoje znepokojivě veřejné angažmá s ní."

"Aha, takže bys byla radši, kdybych se s ní líbal v soukromí?" Bylo šokující, jak rychle dokázala z matčiny tváře vyprchat krev.

"Nebuď hulvát," zašeptala a nervózně se rozhlédla, jako by v místnosti byl ještě někdo, kdo by mohl jejich rozhovor poslouchat. "A nemluv na mě tím drzým tónem. Dobře víš, že jsem to tak nemyslela."

"Tak jak jsi to myslela?" Draco zvedl vyzývavě obočí. "Jestli neschvaluješ můj vztah s Hermionou, tak to aspoň řekni na rovinu. Neurážej mou inteligenci tím, že budeš tančit kolem toho, co chceš skutečně říct."

"Fajn." Narcissa se narovnala a zhluboka se nadechla. "Neschvaluji to, jak jsi jistě předpokládal, že to neudělám. A plně očekávám, že ukončíš jakoukoli hru, kterou s ní hraješ."

Když jí Draco v odpověď jen oplatil pohled, tvář pečlivě prázdnou, pokračovala.

"Ať už je tvým cílem cokoli, nestojí to za to, aby to poškodilo tvou pověst."

Ať už je tvůj cíl jakýkoli.

V tuto chvíli bylo jeho jediným skutečným cílem přesvědčit Grangerovou, že pro ni může být něčím víc než jen falešným přítelem. Možná ji jednoho dne uvidět v bílých šatech, pokud bude mít dost štěstí. Zatím však jeho matka zjevně přišla s alternativními teoriemi.

"Nemám žádný cíl," řekl a pokrčil rameny, "o tom to pro mě není." "A co?" zeptal se.

Tím pro mě není, neobtěžoval se říct.

Už léta na ni nedokážu přestat myslet, si nechal pro jistotu pro sebe.

Myslím, že zamilovat se do ní bude nebezpečně snadné, mluvil jen ve své mysli a přerušil oční kontakt s matkou, aby se zadíval do svého klína.

"Já to neukončím," řekl a poslouchal ostrý nádech, který nasála skrz sevřené rty.

"Draco," zašeptala Narcissa a hlas se jí chvěl něčím, co mohlo být vícenásobnou emocí. "Mysli na svého otce. Jen si představ, co by řekl, kdyby..."

"Kdyby nebyl v Azkabanu?" Draco prudce vzhlédl a zachytil záblesk bolesti v matčiných bledých očích, než se ztišil. "Promiň, matko, ale budeš mi muset odpustit, že jeho názor už nepovažuji za cenný."

"Pořád je to tvůj otec," odsekla a ramena se jí napjala, "a pořád má kontrolu nad tvým dědictvím, ať se ti to líbí, nebo ne. Máš představu, jak by mohl reagovat, kdyby viděl, co vyšlo ve Věštci?"

Draco pokrčil rameny. "Dovedu si představit, že bude zuřit."

"Zuřit je hodně slabé slovo." Narcissin spodní ret se zachvěl a oči se jí zableskly. "Vydědí tě, Draco. Zůstaneš na tomhle světě sám a já..." Hlas se jí zachytil, "nebudu schopná udělat nic, abych tomu zabránila."

Dracovy stěny při tom povolily, jen nepatrně. Ale dost na to, aby skrz ně proklouzl záblesk emocí.

"Mami..."

"Opravdu to stojí za to?" zeptala se, přistoupila blíž a natáhla se, aby ho chytila za ruku. Její prsty byly jako led. "Je ta holka tak důležitá, že bys riskoval ztrátu všeho, co máš? Všechno, co jsme ti poskytli?"

Draco se zhluboka nadechl, odtáhl ruku a položil si ji zpátky do klína.

"Možná je načase, abych se postaral sám o sebe," řekl tiše a vyhnul se jejím očím, "a ano, Hermiona je pro mě tak důležitá."

Nevzhlédl, ani když Narcissa ustoupila od jeho lůžka a ruce sevřela v pěst kolem rukavic. A když za sebou zabouchla dveře, Draco sebou sotva trhl.
*********
Třeba to jednou Narcissa pochopí...

Vaše Darky 🤍