Draco Malfoy byl vždycky rozmazlený.

Nemělo smysl to popírat, protože být jediným dědicem Malfoyova jmění s sebou přirozeně přinášelo řadu výhod.

Například, kdyby si to přál, nemusel by nikdy v životě pracovat. Mohl říct svůj názor téměř komukoli a prošlo mu to. Mohl si koupit všechny nejlepší šaty; největší domy; nejnovější modely nejrychlejších létajících košťat a nikdy se na svém dědictví ani trochu nepozastavit.

Zkrátka, po většinu jeho života se nestávalo často, že by mu něco chybělo.

To ovšem platilo až do chvíle, než se objevila Hermiona Grangerová.

Zpočátku po ní vůbec netoužil. Ani v nejmenším.
Ale časem přišla změna. A on se časem rozhodně změnil, a to ve více ohledech.

Po fyzické stránce vyrostl. Z hubeného, vytáhlého teenagera, kterým byl před lety, se stal trochu větší a nyní se mohl pochlubit, že má na kostech pořádný kus svalů. Ne tolik, aby to vypadalo, že se příliš snaží vyrýsovat, ale dost na to, aby se v zrcadle cítil se svou postavou spokojený.

Přestal si ulízat vlasy dozadu jako nějaký umaštěný úchyl a teď je nosil o něco delší než za dob studií v Bradavicích, takže mu padaly do čela.

Věci, které zůstaly stejné, byly samozřejmostí. Pořád měl šedé oči. Stříbřité, bíle blonďaté kadeře. Bledou pleť, i když už neměla tak nezdravou barvu jako dřív. Dlouhé končetiny a široká ramena, stejně jako obzvlášť štíhlé ruce a prsty.

Nosil stejné prsteny. Zachovával si své obvyklé bezvadné držení těla. Chodil se vztyčenou hlavou a nosem zvednutým do vzduchu a nevědomky shlížel na všechny kolemjdoucí.

Protože některé věci se prostě na člověku nikdy úplně nezměnily. Samozřejmě kromě těch, které se změnily.
A Hermiona Grangerová se rozhodně změnila od toho dne, kdy ji poprvé spatřil na palubě bradavického expresu, když se ho vyptávala, jestli ví, kde se nachází ropucha jménem Trevor.

V některých ohledech byla stejná, předpokládal.
Pořád měla tu změť kudrnatých hnědých vlasů, i když teď se mu zdálo, že se ve slunečním světle zlatě lesknou, čehož si nikdy předtím nevšiml. Do cílů, které si vytyčila, stále vkládala každý kousek sebe a pracovala tak tvrdě, jak jen to bylo v lidských silách, aby jich dosáhla. Stále mluvila s takovým nespoutaným zaujetím, i když ten, kdo jí naslouchal, nebyl zrovna aktivním účastníkem rozhovoru. Stále uctívala knihy, jako by byly jejím náboženstvím, a většinu dní ji bylo možné najít v archivu, kde procházela staré spisy a dohledávala všechny opomenuté detaily.

Proboha, vždyť ani nebyla bystrozorkou. Jen nabízela svou pomoc, když jí došla práce v Oddělení pro regulaci a kontrolu kouzelných tvorů. Bylo to šílené a tak neuvěřitelně grangerovské, že se nemohl ubránit smíchu nad tou předvídatelností.

Nepřekvapivě právě tam měl tendenci na ni čas od času narazit, když narazil na její masu kudrnatých kadeří uprostřed řad a řad zaprášených kartoték.
A pokaždé bezchybně předvedli úplně stejný tanec. Znovu a znovu, jako by se ty kroky už dávno naučili nazpaměť.

Nejdřív ztuhl. Sledoval, jak se na něj dívá skrz řasy v polovičatém pokusu identifikovat toho, kdo ji tak hrubě vyrušil ze čtení. Sledoval, jak sebou trhla, jako by čekala, že to bude někdo jiný než on. Poslouchal, jak se rychle nadechuje. Na její spěšně zamumlané: "Merline, Malfoyi, vylekal jsi mě."

Všiml si, jak se jí ruměnec postupně rozšiřuje po krku, až se jí zabarví na vysokých místech lícních kostí. Zastrčil si ruce do kapes a jen se usmál, když se snažila vzpamatovat.

Pak začala o něčem blábolit - vlastně o čemkoli, ve snaze odvést jeho pozornost od své reakce na jeho přítomnost. Někdy to bylo o jejím pracovním dni nebo o jejím posledním projektu. Někdy se rozpovídala o detailu, který objevila v nějakém spisu - o přešlapu, kterého se oddělení Bystrozraků dopustilo při určitém vyšetřování kvůli nepatrnému přehlédnutí.

Vytýkala celému oddělení, že nebylo důkladnější. Obrátila své rozčilení proti němu a požadovala, aby věnoval větší pozornost drobným detailům.

"Máš mé slovo, Grangerová." Řekl by.

"Ano, Grangerová, samozřejmě."

"Jistě, Grangerová. Přísahám."

Pořád to samé v různých podobách, znovu a znovu. I když se zdálo, že Draca to nikdy neomrzí.

Vlastně se na dny, kdy na ni narazil, víc než těšil a zjišťoval, že to obvykle končí jako vrchol jeho týdne. Předpokládal, že je trochu ubohé přiznat, že právě na nezávaznou konverzaci s Grangerovou se během svého působení na ministerstvu těšil nejvíc, ale nedalo se to popřít: interakce s Grangerovou v něm probouzela trochu ohně. Cítil se díky nim živý tak, jak to nezažil od... no, od doby, kdy byl ještě kluk.

V některých dnech skoro zapomněl, že v její přítomnosti dokáže cítit tolik, jako když byl v její přítomnosti. Ať už to bylo rozčilení, úcta nebo prostě spokojenost - cítil. A to všechno díky ní.

A tak když se mu konečně podařilo sebrat odvahu a zeptat se jí, jestli by spolu nemohli strávit nějaký čas mimo stísněné a zaprášené prostory archivu, sotva se zamyslel nad tím, že by mohla odmítnout. Protože to bylo tak neškodné - tak bezvýznamné - že by k tomu neměla důvod.

Což ovšem znamenalo, že když to udělala, zasáhlo ho to trochu jako cihla do nosu.

Když o tom teď zpětně přemýšlel, bylo možné, že nepochopila, co přesně po ní žádá.

Nechtěl, aby to bylo rande. Alespoň zatím ne.

Měl o ni zájem?

Ano.

Nebo mu náhodou připadala docela přitažlivá způsobem, který sliboval víc než přátelství, kdyby dostal příležitost?

Ano, nepochybně ano.

A také ano, rozhodně by mu nevadilo přitisknout ji ke zdi a pevně si obtočit její nohy kolem pasu, cítit tvrdé linie vlastního těla proti měkkým křivkám jejího.
Ale to nebylo to, co v tuhle chvíli navrhoval. Chtěl, aby ta nabídka vyzněla jako nezávazný přátelský výlet. A pokud by jí to nevyhovovalo, tak dokonce jako známost. Dva lidé, kterým nevadí trávit čas ve společnosti toho druhého. To bylo všechno.
Ale jeden její soucitný pohled mu řekl vše, co potřeboval vědět.

Že sotva měla zájem mluvit s ním v kancelářském prostředí, natož s ním trávit nějaký čas navíc v omezeném množství volných hodin svého dne. Koneckonců, byl to nepřítel. I po všech těch letech - po všem úsilí, které vynaložil, aby se v očích kouzelnického světa vykoupil, se minulost nikdy nezmění.

Mohl by se snažit ji přemalovat, jak by chtěl. Kreslit květiny a duhy na místa, kde dříve bývaly stíny. Ale faktem zůstávalo.

Jeho historie byla vytetovaná v temnotě. Nenávist, předsudky a fanatismus. A jeho jméno, když se o něm v těchto dnech mluvilo, znamenalo jen jednu věc.

Draco Malfoy - Smrtijed.

Napravená část toho názvu se nejčastěji úplně vynechávala.

A tak když začala říkat věci jako např.

"Ach, Malfoyi, je mi to tak líto."

A "To nejsi ty. Opravdu ne."

A "Poslední dobou mám strašně moc práce a opravdu si nemyslím, že mám čas věnovat se nějakému vztahu."

Začínal si přát, aby na oba mohl použít Obliviate a ušetřit je tak příšerné trapnosti celého rozhovoru. Ale bohužel byl nucen přikývnout. Usmát se, jako by ho její odpověď uvnitř neroztrhala. Řekni jí to,
"To je v pořádku, Grangerová. To jsem si myslel." A okamžitě utekl z archivu jako pes se staženým ocasem.

Celkově to byl ten nejvíc ponižující den v jeho životě - s výjimkou toho, kdy se ve čtvrtém ročníku proměnil ve fretku.

Proto byl neskutečně zmatený z toho, proč ta samá Hermiona Grangerová právě stojí ve dveřích jeho kanceláře, ruce pevně zkřížené na hrudi a mezi zuby si kouše spodní ret.

Přimhouřil oči a několikrát zamrkal, aby se ujistil, že tam opravdu je, a není to jen výplod jeho fantazie.

Byla a žaludek se mu okamžitě zkroutil do úzkostného uzlu.

"Grangerová?" Odložil brk, opatrně polkl a všiml si, jak její oči sledují pohyb tohoto hrdla. "Můžu ti s něčím pomoct?"

V hlavě mu začalo vířit milion možností a každá byla děsivější než ta předchozí. Možná mu přišla vynadat za to, že tak nevhodně navrhl, aby se stýkali mimo ministerstvo. Možná to celé shledala jako hrubě neprofesionální a bude se snažit, aby ho z ministerstva co nejdříve vyhodili.

Nebo možná byla konečně připravená se na něj rozkřičet za to, jak se k ní v minulosti choval. Neměl ji za někoho, kdo rád dělá scény na veřejnosti, takže tohle by pro ni mohla být ideální příležitost, jak ho dostat o samotě. Zamknout dveře a seslat několik umlčujících kouzel, než se do něj pustí.

Merlin věděl, že by si to zasloužil, a jedna jeho část by slovní výprask uvítala.

"Promiň," vydechla místo řetězce zaklínadel, vešla dál do místnosti a tiše za sebou zavřela dveře. Pak se vmísila dovnitř, aby se strnule postavila k jeho gauči, a konečky prstů natáhla, aby nakreslila malé, úzkostné kruhy podél vzorů látky. "Jsem si jistá, že máš hodně práce. A teď si uvědomuji, že jsem se opravdu měla poradit s tvojí recepční, místo toho abych sem jen tak bez ohlášení vtrhla a vyrušila tě..."

"Grangerová," zastavil ji, "zpomal na chvíli. Proč se... ehm, neposadíš, jestli chceš. Pak mi můžeš říct, co se děje."

Sledoval, jak nabírá dech. Sledoval, jak přistupuje k jeho stolu a usazuje se na jednu z prázdných židlí naproti němu. Díval se, jak si úzkostlivě pohrává s manžetou rukávu a natahuje látku, až ji roztrhne.

"Já..." zavrtěla se a pak náhle vyhrkla: "Nemohla jsem se k tomu odhodlat po dobu několika měsíců."

Draco zamrkal, protože z jejích úst nepochopil jediné slovo. "Promiň? To jsem úplně nepochopil."

"Potřebuju..." polkla, "potřebuju, abys pár měsíců předstíral, že se mnou chodíš. Tedy pokud už nejsi... ehm, zadaný."

Draco opět jen zamrkal. Zavrtěl hlavou. Vstřebal, co právě řekla. Neuspěl a pokusil se to vstřebat znovu.

"Chceš, abych... s tebou chodil?"

"Falešné chození." Upravila to.

"Falešné... chození s tebou. Na pár..."

"Měsíců, ano."

Další mrknutí a on byl stále neskutečně zmatený, přičemž ona nenabídla žádné další vysvětlení. Jen na něj zírala svýma širokýma hnědýma očima.

Byl to snad nějaký zasraný vtip? Chtěla si z něj vystřelit? Nebo...

Aha.

Oh. Vysmívala se mu. Vmetla mu do tváře jeho neúspěšný pokus pozvat ji na rande. No, jestli měla být taková...

Draco se zamračil, okamžitě přešel do útoku a odhodil všechny mentální hradby, které dokázal postavit. Kámen na kámen, který bránil tomu, aby se jakákoli mentální sonda dostala do jeho podvědomí. Nebyla Nitrozpyt, to věděl, ale nemohl si to dovolit riskovat.

"To je směšné," ušklíbl se, opřel se a překřížil jedno koleno přes druhé. Rukama se pevně chytil opěrek židle. "Proč bych to proboha dělal?"

"Protože," řekla, narovnala se a dovolila, aby její hlas nabral onen známý vševědoucí tón, do kterého tak snadno sklouzl. "Bude to pro tebe přínosné."

Jeho zamračený výraz se, pokud to bylo možné, prohloubil. "Co to má znamenat?"

"Znamená to, že by se jménu Malfoy určitě hodila trocha dobrého tisku." Povytáhla obočí, jako by ho chtěla vyzvat, aby s ní nesouhlasil, a usmála se, když nekladl žádný takový odpor. "A být spojen s Válečnou hrdinkou by tvé pověsti rozhodně neuškodilo."

Draco se zasmál způsobem, který v sobě neměl žádný skutečný humor, a její úsměv se mu prakticky rozplynul před očima. "Ty máš o sobě tak vysoké mínění, Grangerová?"

"To nemusím," pokrčila rameny, "to už si myslí všichni ostatní."

No, o tom rozhodně nemohl polemizovat, ať už chtěl sebevíc. To se nedalo popřít - jak se po ní lidé oháněli, kdykoli vyšla na veřejnost. Spolupracovníci na ministerstvu byli jedna věc. Dlouho si na její přítomnost zvykali a většinou se ovládali, když na ni útočili nechtěnou pozorností. Ale široká veřejnost byla úplně jiný příběh.

Koneckonců byla válečná hrdinka. Nejlepší přítelkyně Harryho Pottera. Pomocnice. Mozek. Třetina zlaté trojice.

Draco bojoval s nutkáním obrátit oči v sloup.

"To je jedno." Pevněji sevřel opěradlo svého křesla. "Proč si myslíš, že bych byl vůbec k dispozici? Co když mám přítelkyni?"

Granger zvedl jediné pochybovačné obočí. "A ty máš?"

"No," Dracovi zrudly tváře a v duchu si vrazil facku za to, že jí dovolil zahnat ho do tak ponižujícího kouta.
"Momentálně ne, ale klidně bych mohl..."

"Vidíš? Tak to není problém."

"Je tu problém. Nemám zájem."

Lhář.

"Nikdy jsem neřekla, že musíš být. Proto to falešné randění."

"O co tu vlastně jde, Grangerová?" Draco se naklonil dopředu a položil obě dlaně na plochu stolu. Trochu sebou při tom náhlém pohybu trhla, ale rychle se vzpamatovala, usadila se zpátky na židli a našpulila rty. "Tohle všechno přece nemůžeš navrhovat jen proto, abys napravil mou pověst. Jaký z toho máš prospěch?"

"K tomu jsem se právě chtěla dostala," vykulila oči a jazykem si na okamžik smočila spodní ret. Bylo to něco, co dělala často, nejspíš nevědomky, když byla nervózní. Všiml si toho za poslední zhruba rok interakcí dole v archivu a tiše si katalogizoval okamžiky, kdy se to stávalo nejčastěji. "Já jsem... no, víš , už mám dost toho, jak mi lidé říkají, že věnuji příliš mnoho času své kariéře."

Draco svraštil obočí a tiše ji pobídl, aby pokračovala.

"Pokaždé, když jdu ven s kamarádkami, nebo si dokonce píšu s rodiči, vždycky se ozve 'Hermiono, chodíš s někým?' nebo 'ach, Hermiono, určitě se ten pravý dřív nebo později objeví'. Jako bych byla nějaký ubohý odpadlík, kterého nikdo nechce pozvat ven."

Draco se kousl do tváře, přeci jen on ji chtěl vzít ven. Předpokládal však, že s jeho osobním názorem nepočítá.

"Takže mě prostě napadlo..." Znovu si navlhčila spodní ret a Draco si nemohl pomoct, ale představil si její jazyk na jiných místech.

Ne. Okamžitě s tím kurva přestaň.

Merlin, potřeboval si vrznout. Zoufale.

"No, napadlo mě, že když budu s někým pár měsíců chodit, tak se mě všichni zbaví. Aspoň na chvíli, abych se mohla soustředit na věci, na kterých mi opravdu záleží."

Draco nechápavě povytáhl obočí. "Jako třeba S.P.Ž.O.S?"

"Je to S.P.O.Ž.Ú.S." Grangerová po něm střelil pohledem, který sliboval odplatu, a pod nosem se ušklíbl. "A ano, jako moje kariéra."

"Pořád nechápu, co to má společného se mnou? Proč se nezeptáš... Weasleyho nebo některého z jeho zaměnitelných sourozenců. Jsem si jistý, že kdokoli z nich by tuhle práci zvládl skvěle."

"Ne, nemůžu se zeptat nikoho z nich, protože to jsou ti samí lidé, které se snažím přesvědčit." Povzdechla si, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
"Stejně jsem si docela jistá, že Ron s někým chodí."

"Tak tedy Potter."

"Zase ne. A taky je zadaný. Už několik měsíců je zasnoubený s Ginny Weasleyovou. Upřímně, Malfoyi, to nikdy nečteš Věštce?"

Draco nakrčil nos. "Jistěže ne. Ve Věšteci jsou teď stejně většinou nepodložené drby. Nemá smysl sledovat drby."

"No, občas se tam objeví záblesk něčeho věcného." Grangerová si začala zamyšleně poklepávat konečky prstů na spodní ret a Draco zjistil, že ji ta činnost docela rozptyluje. Tak rozptylující, že mu málem úplně uniklo, co řekla vzápětí. "...odbíhám od tématu."

Znovu zbystřil, podíval se jí do očí a snažil se dát dohromady, co mu uniklo. "Jde o to, Malfoyi, že potřebuju, abys se mnou pár měsíců chodil, než se jich zbavím."

"Ale proč zrovna já?" naléhal, "mám pocit, že většina lidí z tvých společenských kruhů by nebyla zrovna nadšená, kdyby zjistila, že tvůj nový přítel není nikdo jiný než právě ten Smrtijed, který pustil do Bradavic stoupence Temného pána. A pak se pokusil zavraždit jejich ředitele."

"Ale prosím tě," mávla nad ním rukou, "sotva jsi měl na výběr, jak bylo rozhodnuto u tvého soudu, a já jsem připravena vstřebat jakoukoli odezvu, které se mi od mých přátel dostane. Prozatím se musíš starat jen o to, abys vypadal hezky a byl dostatečně přesvědčivý, abys prodal lež."

Bylo to nízko zavěšené ovoce, ale neodolal příležitosti poškádlit ho: "Myslíš si, že jsem hezký, Grangerová?"

Její ústa se jednou-dvakrát otevřela jako ryba zoufale toužící po kyslíku, a jak se ticho protahovalo, její tváře se zbarvily do zářivě rudého odstínu. Draco se pro sebe usmál, spokojený, že ji opět úspěšně vyvedl z míry.

"Týdeník Čarodějky tě teprve loni vyhlásil 'nejžádanějším starým mládencem'," vynutila se sebe nakonec. Jeho úsměv se roztáhl do šířky a jeho dolíčky, které jen zřídka kdy měly šanci zdobit jeho tváře. "Zdá se, že panuje všeobecná shoda, že jsi... ehm, docela atraktivní. Předpokládám."

Draco se hravě zamračil. "Myslíš?"

"Ano."

Zvedl ruku k hrudi a položil si dlaň na srdce. "Zranila jsi mě, Grangerová. Opravdu. Jak se mám vůbec vzpamatovat z této zničující rány mému egu?"

Znovu vykulil oči a z hloubi hrdla se rozchechtal. Zdálo se, že ji ten zvuk ještě víc vyburcoval.

"Udělám, co bude v mých silách, abych tě i nadále pokořovala," zabručela, pohlédla na něj skrz řasy a nejistě se usmála. "Takže... znamená to, že do toho jdeš?"

"Ne tak rychle." Rytmicky poklepával konečky prstů o pracovní plochu a sledoval, jak její oči sjíždějí dolů a sledují ten pohyb. "Jestli s tím mám souhlasit - což jsem se ještě nerozhodl -, mám nějaké podmínky."

Grangerová to chvíli zvažovala a pak přikývla. "To je rozumné."

Ani jedna část z toho nebyla rozumná a on nechtěl nic jiného než se ušklíbnout, ale zarazil se. Teď nebyla vhodná chvíle na to, aby byl na pěst.

"Zaprvé, s mou matkou se nesetkáš."

Hermiona znechuceně pokrčila nos. "Souhlasím. Nemám téměř žádný zájem o to, aby mě někde zaklela do nejbližší zdi - nebo ještě hůř, děkuji pěkně."

Okamžitě se ho zmocnil pocit ochrany při narážce, že by se jeho matka někdy snížila tak hluboko, aby se uchýlila k násilí. "Moje matka by nikdy..." Ale slova mu zvadla na jazyku, když si vzpomněl...

"Promiň." Cítil, jak se mu v mžiku z obličeje vytrácí krev a v hrudi mu okamžitě stoupá tlak při pouhém pomyšlení na ten den. "Promiň, zapomeň, že jsem to řekl. Promiň. Další podmínka..."

Grangerová se tvářila, jako by ji ten posun v konverzaci vyděsil stejně jako jeho, a úlevně si oddechla, když pokračoval ve výčtu. "Můžu svým přátelům říct pravdu."

"V žádném případě!" Grangerová protestovala a rozhořčeně zafuněla. "Kdo může říct, že by nás nepráskli při první příležitosti?"

"Slyšela jsi někdy o neporušitelném slibu? V takových chvílích se obvykle hodí." Draco povytáhl obočí.

"Fajn." Grangerová zkřížila obě ruce na hrudi a vystrčila spodní ret, který nebezpečně připomínal drdol. Chtěl se do něj zakousnout. Sát ho, až by se mu udělaly modřiny.

Kurva. Ne. To se nehodí, Malfoyi - pokáral sám sebe - vzpamatuj se, kurva. A když už jsi v tom, tak si ho vyhoníš.

"Které kamarády myslíš konkrétně?"

"Blaise Zabini a Theodore Nott."

"To je všechno?"

"Ano, Grangerová," zamračil se Draco ostře, nechápaje její pokus zesměšnit jeho krátký seznam jmen. "To je všechno. Ne na každého stojí celý kouzelnický svět frontu kolem bloku, aby měl šanci se s ním stýkat."

"Ale co zbytek tvých zmijozelských kamarádů?" pokračovala, aniž by ji jeho kousavý tón vyvedl z míry. "Náhodou si vzpomínám, že za tebou ve škole táhlo docela dost čistokrevných kumpánů."

"Ano, no," nakrčil Draco nos a natáhl se, aby si z kabátu vybral neviditelnou kuličku žmolků. "Časy se od té doby změnily. Ze všech lidí bys to měl vědět právě ty."

Zamyšleně zabručela, překřížila jedno koleno přes druhé a zadívala se směrem k jeho polici s knihami. "Hm. Ano, asi ano."

"Další podmínky," pokračoval a vyjmenovával je na prstech jednu po druhé. "Tohle skončí, kdykoli řeknu, že už toho mám dost."

Grangerová se ušklíbla, ohlédla se po něm jako po nějakém hloupém bláznovi a nechala oči zakulatit ve víčkách. "V žádném případě, Malfoyi." Škubla si za lem sukně a nevědomky tak přitáhla jeho pozornost přímo k tvaru svých stehen. Ta byla samozřejmě zatraceně dokonalá a on netoužil po ničem jiném než zabořit mezi ně obličej a jazykem se na ni vrhnout...

"...minimálně."

Draco zamrkal a realita se mu vrátila, když si uvědomil, že mu právě unikla celá její poslední věta.

"Promiň, cože? Budeš to muset zopakovat."

"Řekla jsem, že budu souhlasit jen s minimálně pěti měsíci. Minimálně."

"Pět měsíců." Draco mrtvolně zvedl obočí. "Vážně, Grangerová? To je prakticky půl roku."

Pokrčila rameny, jako by to byla ta nejrozumnější věc, kterou kdy navrhla. "Dobře vím, jak je to dlouhá doba."

Draco si nemohl pomoct a zamračil se. "Dva měsíce."

"Čtyři."

"Tři."

"...dobře."

"Ruka na to?"

Natáhla ruku dopředu a rychle se odtáhla, než se jejich prsty stačily dotknout. "Kdy sis naposledy umyl ruce?"

"Děláš si ze mě kurva srandu, Grangerová?"

"To je normální  otázka..."

"Nerad ti to říkám, ale jestli chceme celou tuhle věc s 'falešným randěním' opravdu prodat veřejnosti, budeš muset být schopná udělat mnohem víc, než mi jen podat ruku."

"No, aspoň můžu předpokládat, že zbytek z tebe je udržován v poměrně čisté podobě."

"Jak můžeš vědět, že jsem čistý? Třeba jsem měl poslední dva týdny zákaz sprchování."

"Ale prosím tě, Malfoyi." Sklopila oči, což bylo jistě už po milionté, a on přemýšlel, jestli je možné, aby se tam nahoře zasekly. Byla by škoda, kdyby ztratila schopnost obdivovat jeho krásu. Koneckonců právě začínali a on měl v plánu vytěžit z této poněkud zvláštní situace co nejvíc. "Jsem si docela jistá, že smítko špíny nikdy nemělo to potěšení zdobit tvou kůži. I když bych byla radši, kdyby sis myl ruce. Pravidelně."

Draco se usmál, pak se k ní přitočil a chytil její ruku do své. "Pro tvou informaci, Grangerová, sprchuju se dvakrát denně a pravidelně používám čisticí kouzla na všechny povrchy ve své kanceláři."

Pevně ji stiskl, vychutnával si, jak překvapeně vypískla, a jemně jí přejel palcem po hřbetu dlaně. Merlin, její kůže byla jemná. "Teď už nemůžeš vycouvat. Potřásla si s ní. Je to prakticky magicky závazná smlouva."

"To samé platí pro tebe." Odtáhla ruku a otřela si ji o sukni, jako by jí hrozilo, že se z toho krátkého kontaktu nakazí nějakou nemocí. "Žádná možnost to vzít zpátky."

"Žádná možnost to vzít zpátky?" vyhrkl posměšně, "Co je nám, jedenáct?"

"Ne, a díky Merlinovi za to. Jsme dospělí." Prudce vstala a slabě gestikulovala mezi nimi. "A já očekávám, že to bude vypadat realisticky."

"Ale neboj, Grangerová," ulevil si Draco, opřel se o opěradlo židle a usadil se do pohodlné polohy, obě nohy široce roztažené. Její oči zalétly dolů - jen krátce. Ale dost dlouho na to, aby se jí po stranách krku začal plížit ruměnec, který jí zbarvil tváře do růžova a přinesl mu pomalý úsměv na rty. "Hodlám do toho dát všechno."

***************
Ahojky, vítám vás u nového příběhu, tak co si o tom zatím myslíte?

Vaše Darky