„No?" nervózně se usměju a Nagisa se mě začne ptát na různé věci. Například jaké to bylo, jak jsem na to byla já, co jsem cítila. Jsou to takové otázky, které bych zrovna od ní opravdu nečekala. Dokonce na ně nemám ani odpověď! Nebyla jsem připravená! Byla to přepadovka z jeho a i teď z její strany. Mám pocit, že mi z těch otázek brzy vybouchne hlava.

„Takže jsi ho tady po tomhle nechala stát na místě samotného? May! Vždyť co si teď bude myslet?" zoufale se na mě podívá.

„Já vím, já vím," zakňučím a schovám si obličej do dlaní, „já chtěla ale utéct. Jsem srab," podívám se na ni provinile.

„Ne, to nejsi. Upřímně... Být ve tvé kůži, nevím co bych udělala," přikývne nesouhlasně, „ani bych si to nedokázala představit, ale kdo ví. Možná bych taky utekla. Tak či tak si myslím, že bys za ním dnes večer měla jít. Vyhledat ho."

Pomalu přikývnu, ale podaří se mi to? Ne vždy se dostanu tam, kam chci...Povedlo se mi to snad jenom jednou a to když jsem se objevila na bazéně, kde byl i on.

„Musíš si o tom s ním promluvit... Myslím, že by vám to oběma prospělo," pousměje se. Vždycky ví jak dobře poradit. Měla by se dát na terapeuta. Lidi by ji milovali. Vždyť i já ji už miluju!

„Jo, já vím," povzdechnu si, „ale co když se mi to nepodaří?" kouknu na ni.

„Když ne, tak ne," pokrčí rameny jako by nic, zatímco já mám pocit, že na tom závisí celý můj život, „můžeš se u něj objevit později nebo naopak on u tebe a můžete si o tom promluvit až v ten den. Měla bys tak i více času na zpracování jak to máš nejradši," uchechtne se a já pomalu přikývnu. Ta holka mě má dobře přečtenou, protože už teď jsem si začala vymýšlet různé věty, které bych mu chtěla říct a jak by měla celá naše konverzace probíhat. Pokud tedy půjde vůbec podle mého plánu a pokud se někdy uskuteční. Co když už ho neuvidím? Moc dobře vím, že jsem zbledla. Pohled Nagisy mluví za vše.

„Nestresuj, dobře to dopadne," mrkne na mě a odepíše někomu na telefonu. Je mi jasné kdo píše. Alan už je tady, ale to mi nepomůže se odreagovat, když budu celý dne přemýšlet nad tím, co panu neznámému říct, jak to říct a jak se s ním co nejdříve setkat. Pokud se s ním vůbec setkám.

***

„Ahoj, May!" zamává na mě Alan a já překvapeně zamrkám.

Co tak najednou? Dříve by o mě ani pohledem nezavadil- no dobře na ty jeho trojbarevné oči se těžce zapomíná, ale to nemění nic na tom, že by neustále mluvil o Anabel jak je úžasná. Omyl. Není. Jediné co ta holka dokáže je využívat ostatní na peníze. Jenom mě mrzí, že do toho zatáhla Alana. Ten kluk je schopný jí snést modré z nebe a ona se o něj doopravdy vůbec nezajímá. Snad jenom když se baví s jinou holkou.

„Um, ahoj," pousměju se. Přesto, že jsem myšlenkami někde jinde ho ráda vidím.

„Už je to doba, dost mě překvapilo, že mi Nagisa napsala," uchechtne se a já pomalu přikývnu. Nevím, kdo z nás dvou z toho byl více v šoku, ale řekla bych, že spíše já.

„Máš něco v plánu, anebo budeme improvizovat?" usměju se a on se na chvíli zamyslí, i když je mi jeho odpověď už dávno jasná.

„Improvizace zní líp," uchechtne se a já se ušklíbnu. Věděla jsem to. Ani jsem nemusela čekat na odpověď.

Vydáme se tedy do nejbližšího obchodu pro pití a pak se procházíme dobré tři hodiny v parku, kde se dělíme o své zážitky. Samozřejmě o mém čarování a panu neznámém nepadne ani zmínka, i když mi něco říká, že Alan moc dobře ví, že je součástí mého kouzlení.

„Takže za chvíli budou prázdniny co?" dá si ruce do kapes. Pomalu přikývnu. Za chvíli to bude rok, co jsme se poznali.

„Jo, proč?" podívám se na něj, „jestli ti jde o to, že sem nemáš za kým přijet, jsi tu vždycky vítán. Ráda tě tu uvidím, stačí napsat," usměju se a on mi úsměv oplatí. Moc mu sluší, měl by ho nosit častěji.

„Dobře, díky," podívá se na přijíždějící autobus, který ho má odvézt domů, „ten je můj," řekne a podívá se naposledy na mě. Tohle loučení mě vždycky bolí a když je to s Alanem tak mnohem více. Beru ho jako svého bratra a když odjede, jako by část mě odjela taky. Snažím se o úsměv, ale vypadám jako idiot, ani se nemusím vidět a vím to moc dobře.

„Tento týden jsou oslavy města, přijedeš?" zeptám se a doufám v ANO.

„Ještě uvidím, kámoš má něco v plánu a tak ho nemůžu nechat ve štychu," uchechtne se a já pobaveně protočím očima. Hlavně, že on tě ve štychu nenechá. Pomyslím si, ale nahlas to neřeknu. Jak moc dobře Alana znám tak vím, že by začal ihned protestovat.

Když je na řadě rychle se obejmeme a já mu zamávám na rozloučenou. Mávám tak dlouho, dokud mi autobus nezmizí z dohledu a já se nevypravím domů.

Tak jak bylo?

Přijde mi otázka od Nagisy. Copak nás snad viděla jak se loučíme? Tohle načasování nemohla být náhoda. Místo SMS jí zavolám, abych jí mohla o svém dnu povyprávět a zároveň nemyslet na to, že se mi na hrudi dělá obrovská díra. Smutek nad tím, že má část tu není.

„Nevím o čem to mluvíš tentokrát," zabručí černovlasý kluk, který utahuje vozík na kolejích podzemí. Netuším jak jsem se sem dostala, ale tohle tu na mě čekalo. Kluk v mém věku s montérkách, který spravuje vozík nejspíš na uhlí. Co já vím. Minecraft nebyla moje silná stránka. Jediné co jsem chtěla dřív než jsem si lehla a byla v polospánku bylo, abych se dostala za ním a ne za tímto.

„Říkám, že potřebuju najít člověka, který tudy chodí. Má černé vlasy, musel tudy jít, určitě," zakňučím. Vím, že tu je. Cítím to a chci ho vidět co nejdřív nebo zešílím. Musím se mu za to všechno omluvit.

„Stejně nevím," pokrčí rameny a vezme si do ruky klíč, „ale můžeš se zkusit podívat ven," ukáže na dřevěné dveře, které tu ještě před chvílí nebyly. Poděkuju neznámému opraváři a vydám se ke dveřím. Ještě dřív než je otevřu se zhluboka nadechnu a zatáhnu na kliku. Před sebou vidím jen oslepující bílou barvu. Otočím se za sebe, ale kluk s monterkách dává větší přesnost vozíku před sebou než mně. Pohledem se vrátím zpět na to nic před sebou a vykročím se zavřenýma očima vpřed.

Natahuju se po dveřích za sebou, ale sáhnu do prázdna. Pomalu otevřu oči a přede mnou stojí chata jako z divokého západu. Kde to jsem tentokrát? Za mnou je nekonečná poušť bez jediného živáčka. Nasucho polknu a podívám se na své oblečení. Zase pyžamo. Povzdechnu si a zavřu křečovitě oči. Myslím, že černé tílko s bílými kraťasy a černými botami by bylo fajn. Jakmile se podívám na své oblečení, změní se přesně v to, co jsem si představila.
Spokojeně se usměju, že se mi tohle kouzlo povedlo a podívám se ještě jednou na dřevěnou chatu před sebou. Buď teď, anebo nikdy. Někdo musí být určitě uvnitř a možná ten někdo bude-

Ze dveří se vyřítí kluk mého věku. Má na sobě černé rifle, bílé tričko s černou bundou a na obličej se mu lepí černé vlasy. Když se podívá mým směrem, oba ztuhneme. To je on.

„Kde je ten bastard?!" uslyším křičet staršího muže z chaty, ze které po chvíli vyjde se sklenkou piva v ruce. Tohle nevypadá dobře.

Pan neznámý nasucho polkne a bleskově vstane. Za starým mužem se objeví další lidé a pořád jich přibývá.

„Na něj, na co sakra čekáte?!" dupne si ten agresivní alkoholik a hodí se sklenkou piva na mého budoucího manžela. Přísahám, že kdyby se trefil, rána by se rozhodně nedožil. Jakože se Maya Kotori jmenuju!

Ani nevím jak se to stalo, ale pan neznámý mě popadne za ruku a běží se mnou neznámou vesnicí bůh ví kam.

„Co jsi jim udělal?" zavolám na něj, ale on mi neodpoví, ani se neotočí. Co když mě skutečně teď nenávidí? Nagisa měla pravdu!

„Věříš mi?" šeptne a konečně se podívá mým směrem. Jak mu to sluší sakra!

„Copak mám na výběr?" nahodím úšklebek a od něj si vysloužím pobavený pohled. Že by naděje?

„V tom případě utíkej pořád rovně a neotáčej se. Budu v pohodě, jsme strůjci našich snů," mrkne na mě a pustí mě. Udělám co mi řekl a běžím stále dál. I přesto, že slyším výstřely vím, že ten kdo je vydává je pan neznámý a ne ten starý alkoholik.

Bleskově zastavím dřív než narazím do černého auta, které se leskne novotou. Tohle na divoký západ rozhodně nepatří. Celé si ho prohlédnu a musím se pousmát nad tím, že je to zrovna Audi. Pan neznámý ví jak na mě udělat dojem.

Až v této chvíli se otočím za sebe a spatřím ho si hrát s pistolí v ruce. Když mě zahlédne nahodí úšklebek a pistol si schová, ”tak co, líbí?" kývne na auto, o které se opřu zády a tím mu malém způsobím infarkt.

„Proč toho o mně tolik víš?" zkřížím ruce na hrudi a podezřele si ji sjedu pohledem.

„Řekla jsi mi to. Nebo ne přímo ty, ale jde to z tebe vyčíst," zamotá se a tím upoutá mnohem více mou pozornost, „něco málo jsi mi kdysi říkala a já si to doteď pamatuju. Sice matně, ale i tak."

Odtáhnut se od auta a on do něj nastoupí. Posadí se k volantu a čeká na mě. Posadím se na místo spolujezdce a černá Audi se v té rozjede. Svůj zrak přesunu na pana neznámého, který svírá volant a když se podívám zpět před sebe, nacházíme se na vrakovišti.

Zmateně zamrkám. Jak tohle může stíhat?

„Něco mi říká, že tady budou další nepřátelé, ale bude sranda," mrkne na mě a zaparkuje u hromady pneumatik. Protočím nad ním pobaveně očima. To je celý on. Vždycky si musí vymyslet nějaké to vzrůšo.

„Takže," vyjdu z auta hned, co vyleze on, „kdo tu na nás bude přesně čekat?" nadzvednu tázavě obočí a než se naději, uslyším za sebou křičet různé nadávky na osobu stojící přede mnou. Jenom pokrčí rameny a nechá si spadnout černé kadeře do obličeje. Tak ráda bych mu je z něj odhrnula, abych mohla vidět ty jeho nádherné oči, ale vypadá to, že má právě na práci důležitější věci a to útěk.

Otočím se za sebe a naskytne se mi pohled na starší muže s baseballkami a různými zbraněmi v ruce. Tohle bude ještě zábava.

„Chceš se připojit?" ozve se za mnou. Podívám se na pana neznámého, který stojí na kapotě svého černého auta a mně zajiskří v očích.

„Že se ptáš," ušklíbnu se a natáhnu k němu levou ruku. Pomůže mi vylézt za ním a společně utíkáme vrakovištěm. Vyhýbáme se mužům, kteří se nás snaží dohnat a zároveň jim hážeme pod nohy překážky.

Když už si myslíme, že jsme je setřásli. Doběhneme k menší chatce, která má za sebou bazén. Pan neznámý neváhá ani chvíli a sundá si tričko. Mně nezbývá nic jiného, než si ho prohlížet. Kdy stihl nabrat takové svaly do háje? Co když slintám? MAY VZPAMATUJ SE KSAKRU!

„Jdeš taky nebo si mě budeš prohlížet," zapózuje mi s rukou ve vlasech a začne se smát. Jsme ve snu. Není to skutečné...

Sundám si tričko, které zahodím k tomu jeho a tentokrát je to on kdo na mě civí. Nasucho polknu. Tohle byl špatný nápad...Vím, že má postava stojí zaprd. Vím, že jsem škaredá, co jsem si krucinál myslela?!

Šlehnu pohledem na tričko, které leží na tom jeho a vydám se k němu. Když se pro něj však ohnu, někdo na něm stojí. Zvednu zrak a střetnu se s pohledem jednoho z mužů. Při mé smůle je to ten s basseballovou pálkou.

„Um...Mohl byste," nasucho polknu. Tenhle jen tak neuhne, holka.

„Potřebuješ to tričko? To je škoda. Mně se líbíš mnohem více než něj," olízne se a upraví si vlasy z čela. Fuj, to je hnus. Zašklebím se, ale to ho nezastaví v tom se ke mně více nahnout. Už jsem se chystala na nejhorší, ale jeho obličej narazí do chatky vedle nás a drží se za tvář. Začne nadávat před sebe. Podívám se jeho směrem a pousměju se. Pan neznámý má sice trochu červenou ruku, ale má vážný výraz ve tváři, který dává muži jasně najevo, že na mě se nesahá. Opravdu se kvůli tomu cítím tak dobře?

Znova se pokusím natáhnout pro tričko, ale černovlásek mě zatáhne za ruku a táhne me pryč. Blížili se totiž ostatní muži a něco mi říká, že na ty bychom nestačili. A už vůbec ne, když vypadáme takhle. Skoro polonazí.

Snažíme se vyhýbat všem překážkám, které jsme si připravili pro mě, až doběhneme k autu. Pan neznámý mě pustí a oba běžíme dovnitř. Posadí se rychle za volant a já se snažím nastoupit na místo spolujezdce, jenže dřív než tak udělám, spadne z hromady vedle auta pár pneumatik a znemožní mi tak přístup dovnitř. Bleskově obejdu auto a první co stihnu je vlézt dovnitř a posadit se na černovláska obkročmo.

Svou myslí se snažím ztmavit okna a doufám, že to bude fungovat jinak nemáme kam uniknout. Ruce mám kolem jeho krku a nervózně hledím ven. Mám pocit, že mi vyskočí srdce z hrudi. Podívám se směrem, kudy probíhají ti muži a zastaví se u auta.

„Nevidí nás," šeptne a já přesunu zrak na něj. Zrudnu. On na sobě nemá tričko a dokonce ani já ne. PANE. BOŽE. Co to zase vyvádím?

„Promiñ," špitnu a ihned z něj ruce sundám. On ty svoje ale přesune na moje záda a přitáhne si mě k sobě blíž. Co to dělá on?!

„Málem ses bouchla do hlavy," kývne nahoru k zrcátku. Ach jo, tohle je trapný. Cuknu sebou, když jeden z mužů bouchne zoufale pěstí do auta. Znova pana neznámého obejmu a on jen nad ránou nespokojeně zamručí. Být to moje auto, ten chlap je už bez hlavy.

„Zvládli jsme to," spokojeně se usměju a podívám se zpět na něj. I přesto, že jsme mohli udělat cokoliv jinak, i když by to bylo náročnější, mě tenhle sen neskutečně bavil. Jsem ráda, že jsme ho nechali takhle a mohli dělat hlouposti.

„Ne, ty jsi to dokázala," pohladí mě po tváři a svou ruku na ni chvíli nechá. Nasucho polknu, „kdybys neztmavila okna, uviděli by nás."

Pousměju se a stejně tak on. Svůj pohled zabodnu do jeho očí a pak na jeho rty. Fajn, je řada na mně. Něco mu dlužím a myslím si, že on si to zaslouží.

Černovlásek nadzvedne tázavě obočí, ale moc dlouho mu to nevydrží. Tentokrát jsem to totiž já, kdo mezi námi zničí ten prostor. Přitisknu své rty na ry jeho a netrvá ani chvíli a začneme se tam oba vášnivě líbat. Kde jsem se to naučila? To bych také ráda věděla. Kde on? To radši vědět nechci. Jediné co chci vědět je, kde tenhle člověk krucinál bydlí, jak se jmenuje a jak se k němu můžu v reálném životě dostat. Protože ačkoliv si to nechci přiznat změnil můj život. Obrátil ho vzhůru nohama. Tohle je má druhá realita a já se bezhlavě zamilovala do pana neznámého.