„Jak bylo ve škole?" zeptá se mě máma, hned jakmile přijdu domů a ona táhne do našeho pokoje nový stůl. Dělá si legraci? Vždyť jsem jí dnes říkala, že přijdu dříve a pomůžu jí!

„Vždyť to znáš, pořád to stejné," protočím očima a spustím opatrně na podlahu svůj batoh. „A teď pozor, jdu ti pomoct," prohlásím a jdu směrem k ní. Ona mě však zarazí.

„Ne, zvládnu to sama. Už jsem ho sem donesla, stačí ho jenom sestavit a je to," natáhne se pro šroubky na skříni v chodbě a já vejdu do svého pokoje.

„Jasně, chápu. Jsi samostatná žena," uchechtnu se a sjedu si plánek stolu pohledem. I za cenu toho, že by za samostatnost měla něco vyhrát, tohle sama nesestaví. Jsou na to potřeba dva. Tedy já a ona.

Můj nejmladší bráška přiběhne za mnou a pevně mě obejme se slovy, že jsem mu chyběla.

„Ale ahoj, byl jsi hodný? Anebo tě dneska mamka zase zlobila?" zazubím se na mámu a bráchu pohladím po světle hnědých vlasech. Mezitím co mě maminka vraždí pohledem, já si vybalím věci z batohu a vrhnu se na stavění nového stolu, ale už jen při pohledu na plánek jsem ztracená.

„Vidíš, zvládnu to sama," sepne si své černé vlasy dozadu a sedne si na podlahu vedle mě.

„Je to jako lego. Trochu větší... Přerostlé. Ale když jsem dokázala postavit letadlo z těch malých kostiček, dokážu udělat i tohle," přilepím oči na papírek v mých rukou a už tomu začínám lépe rozumět. Kéž bych takhle chápala i učivo matematiky, svět by byl hned lepší.

Nevím kolik hodin nám to zabralo, ale podaří se nám sestavit náš nový stůl, kterému chybí už jen dva šuplíky, aby bylo hotovo.

„Tak, děkuji za pomoc," chystá se se mnou máma plácnout, tak jí to dopřeju s menším úsměvem na rtech.

Po namáhavé práci si jde udělat kávu a já padnu ospalá na postel. Nejenže byl pro mě celý den ve škole náročný a já se mezitím, co jsme stavěly ještě učila ruštinu, i to sestavování pro mě bylo dosti namáhavé.

Položím si hlavu na svého plyšového medvídka, kterého jsem dostala od babičky k Vánocům a chvíli hledím tiše před sebe. Na pár minut zavřu oči a ocitám se v jiném světě.

„Fajn, stejně si stojím za tím, že to není nejlepší nápad," uslyším za sebou hlasy. Když se otočím, spatřím své spolužačky, které si vybírají novou práci. Jsou dvojčata, takže mi chvíli trvá než se vzpamatuju a uvědomím si, která je která. Mezitím co je Layla za pokladnou, Nel začíná obsluhovat zákazníky. Rozhlédnu se kolem sebe a dojde mi, že stojím uprostřed nějaké restaurace v pyžamu. Ano v pyžamu.

Na zdech visí několik obrazů pláže nebo nebe a mimo to je poloprázdná. Sedí tu jen nějaká rodinka s malým dítětem a pak několik párů. Zašklebím se při pohledu na jeden, který se začne líbat před zraky všech. Tohle si nechte prosím vás na doma...

Dveře restaurace se otevřou a vyslouží si můj pohled. Chvíli váhám, ale nakonec vyjdu ven. Rozhlížím se kolem sebe a na rukou cítím studený vítr. Začnu se rukama navzájem třít, abych se trochu zahrála, ale ani to nepomáhá. Kolem mě jsou hromady sněhu a z nebe padá další. Nevím kde přesně se nacházím, ale soudě dle budov bych řekla, že někde v Las Vegas, anebo ze by v New Yorku? Co já vím.

Zakloním na chvíli hlavu a užívám si velké vločky dopadající na můj obličej i kolem mě.

Kýchnu a pohledem hledám další místo, kam bych mohla zalézt dřív než umrznu. Lidé kolem mě procházejí jako bych byla duch až na moji sestru, která na mě mává z jednoho obchodu. Dobrá tedy, další místo kam bych se měla vydat.

Vejdu dovnitř a sestřička začne mluvit o své oblíbené skupině. Dokonce jsou tu i baňky z jejich podpisy a příštím výletem. Německo. To není zase tak daleko.

Otočím se, abych mohla také říct svůj názor a upozornit na novinku, ale svět se kolem mě rozplyne. Ocitám se na místě sama v temnotě.

„Haló?" šeptnu a rozhlížím se nervózně kolem sebe. Odpovědi se mi nedostává. Zavřu křečovitě oči a modlím se, abych se dostala zpět k sobě domů a probudila se.

„Pozor!" bleskově otevřu oči a uvidím před sebou hnědovlásku, nejspíš o dva nebo tři roky mladší, jak sedí na zemi s kolem u sebe a probodává mě pohledem.

„Ah, promiň!" provinile na ni pohlédnu a pomáhám jí na nohy.

„Zvládnu to sama," dostane ruku z mého sevření a vytáhne si z kapsy telefon, „příště stůj s otevřenýma očima, nikdy nevíš koho shodíš."

Protočím nad ní očima a podívám se nad sebe. Slunce svítí a na nebi ani jeden mrak. Podívám se za sebe a zjistím, že jsem tentokrát před parkem a už ne v pyžamu, ale v riflech a svém oblíbeném černém tričku.

„Nevím co tu ještě děláš," promluví na mě hnědovláska a schovává si zpět telefon do kapsy, „jestli se o mě bojíš tak nemusíš, brácha pro mě jede takže můžeš v klidu odejít."

Zmateně zamrkám. To na mě zavolala svého bratra? To snad ne.

„Co je?"  nadzvedne tázavě obočí, „jsi nějaká bledá, jsi v pohodě?" tentokrát je to ona, kdo se dívá ustaraně.

„J-jo, jasně," zakoktám se a pohledem hledám nejrychlejší cestu k úniku, jenže než se rozhodnu, pred námi se zastaví černé auto. Nasucho polknu a moc dobře vím, že teď už není cesty pryč.

„No hurá, to to trvalo," protočí očima dívka vedle mě a zvedne kolo ze země.

„Přijel jsem jak nejrychleji to šlo," povzdechne si její bratr, který vyleze z auta a nejprve pohledem zjišťuje, jestli je jeho sestřička v pořádku. Poté se podívá na mě a oběma nám nezbyde nic jiného než na sebe šokovaně zírat.

„No doprdele," zůstane stát s pusou pomalu otevřenou dokořán, mezitím co já se jen nervózně usměju.

„Em, ahoj?" odkašlu si a tím ho dostanu z transu, přesto že já jsem pořád tak trošku šokovaná. Čekala jsem všechno a všechny, ale jeho ne.

„Vy se znáte?" těká mezi námi jeho sestřička pohledem, „odkud?"

„To je na dlouhé povídání Tess," pohladí ji po vlasech, načež ho ona seřve, že není malé dítě a dá kolo do kufru od auta.

„Nechceš jet s námi?" nabídne se mi pan neznámý a já němě přikývnu nesouhlasně.

„Nemůžu tě tu nechat. Nevím jak dlouho budu pryč a-" zarazím ho s úsměvem na snech.

„Zapomínáš na to, že tohle je
Sou naše sny a vzhledem k tomu, že tenhle bude nejspíš tvůj a já tu nemám co dělat, tak je na tobě kdy a jak dojedeš domů a kdy se vrátíš." dá mi za pravdu a nasedne do auta za Tess. Společně pak odjíždí.

Netrvá dlouho a i tenhle svět se přede mnou začne měnit na jiný. Stojím na hřišti a ke mně míří on. Černé tričko mu ladí k tmavým vlasům a dokonce mu nechybí ani úsměv na rtech. Neudržím se a rozběhnu se k němu.

Konečně ho můžu pevně obejmout a nepustit ho. Rozhodně to nemám teď v plánu. Znova ho tu nechat.

„Pamatuješ si, jak jsem chtěla zjistit tvoje jméno?" šeptnu a on si povzdechne.

„Prosím, nezačínej s tím zase...Už jsem ti říkal, že se ho dozvíš v pravý čas a já ti ho prostě neřeknu- nemůžu..."

„Nechci ho znát," řeknu tiše a obličej zabořím do jeho hrudi, „pokud to znamená, že bych o tebe znova přišla na dobu neurčitou, tak chci žít raději v tom, že jméno nemáš."

Uchechtne se a pohladí mě po vlasech, „jméno samozřejmě mám, ale říct ti ho nemůžu. Už tak je špatně, že znám tvoje."

„Pamatuješ si ho, i když se vzbudíš?" zvednu zrak k jeho obličeji a on ho odvrátí. Zmetek.

„No, mám-li být upřímný, myslím na tebe dnem i nocí," zazubí se. Lhář jeden. Jemně ho bouchnu pěsti do hrudi a on se zasměje. Ach, jak mně tenhle zvuk chyběl!

„Víš, nevím kolik nám zbývá času, ale pamatuju si, jak jsi říkala, že bys se mnou chtěla strávit Vánoce," hladí mě po zádech a přitom má na sobě mou veškerou pozornost.

„A?" zeptám se skoro bez dechu.

„Pojďme je oslavit k tobě," rozzáří se mi očička. On se zbláznil. Netrvá ani chvíli a objevíme se u mě v obýváku. Je to přesně tak, jak vypadá, akorát ho zdobí stromek s dárky pod ním. Je ráno a většina členů rodiny je ve svých pokojích nebo v kuchyni.

„Tak tady ho máme!" mamka přivítá pana neznámého s vřelým objetím a hned za ní se řítí moje ségra s úšklebkem na rtech. Přesto, že je to sen, je to až moc přesné a vím co se jí honí hlavou. Ať se mě pokusí ztrapnit!

Mezitím co se ti dva vybavují a sestra utekla za babičkou do kuchyně, já se jdu podívat do svého pokoje. Je to přesný. Vypadá to tu jako bych byla vzhůru a jen zažívala chvíli z mého snu. Pomalu se posadím na postel a musím se usmát. Přála bych si, aby dnešní den byl nekonečný.

Do pokoje vejde pan neznámý a opírá se o dveře. „Utekla jsi mi, už jsem se lekl, že jsi se probudila."

„Jen jsem se tu šla porozhlédnout. Je to úplně přesný."

„Opravdu?" ušklíbne se a začne se hned rozhlížet kolem sebe. Že já raději nemlčela. „takže máš ráda postavičky z anime, respektive upíry víc než mě?"

„Cože?" zmateně zamrkám a podívám se kolem. Na zdi visí obrázek upírů z mého oblíbeného anime. Ihned se zastydím. Sakra, to je trapas! „N-ne, to já jen-"

„Hele, klid. Nevadí mi to, vypadá to tu pěkně a koneckonců vím, že nikoho nemůžeš mít víc radši než mě," pokrčí rameny. Egoista jeden, ale má pravdu. I kdyby se v mém reálném životě objevil někdo speciální- speciální v životě nebude, protože je tu on. Beze jména.

Ačkoliv jsem přemýšlela nad jednou jedinou otázkou několik vteřin a řekla si, že ji nepovím nahlas, neodolala jsem: „platí to samé i u tebe?"

„Co myslíš? Že jsi pro mě jediná?" úsměv mu spadne. Znamená to snad, že je to opět jednostranné?

„No, jo?" sklopím pohled a ihned zalituji toho, že jsem se na něco takového ptala, „asi bude lepší když na tohle zapomeneme ne? Byla to hloupá otázka," pokrčím rameny.

„Ne, takhle jsem to nemyslel," jde pomalým krokem ke mně, ale já ho zarazím.

„Nedělej to ještě horší," povzdechnu si a v té chvíli je jeho zmatený pohled to jediné co vidím těsně před tím, než se probudím.

Nade mnou se sklání máma a mně se ihned spustí slzy. Nechala jsem ho tam opět zmateného a samotného. Co když už ho v životě neuvidím? A co mělo znamenat to váhání? Opravdu jsem i u něj na posledním místě? Byla jsem někdy v mém zatraceném životě na prvním místě?

'Samozřejmě, že byla. Moc dobře víš, že i přes mé dítě mi na tobě záleželo. A nejenom mně, ale i ostatním démonům, andělům a bohům. May, jsi jedinečná, už si to konečně uvědom '

Hlas mého otce mě nutí zvednout pohled k nebi a pousmát se, „vždycky tu jsi pro mě, děkuju."

Utřu si tváře od slz a jdu se nachystat na další den. Den, kdy se budu usmívat na svět, přitom co uvnitř budu umírat. Den, kdy si budu hrát na hodnou dceru, i když hluboko uvnitř chci utéct daleko, hodně daleko. Den, kdy se budu snažit přežít, aby mě mé myšlenky nepřinutily udělat nenávratnou věc.