„Děláš si srandu? May! Zastav to, podívej jak sněží! Včera večer jsem si umývala hlavu nemůžu ji mít hned zničenou!"
stěžuje si Nagisa. Má nejlepší kamarádka, která si včera večer pracně umývala své černé kadeře, aby je dnes mohla ukázat světu. Ale kdo by řekl, že bude v polovině dubnu sněžit. Nikdo. Jenom moje zmatení spouští různé druhy počasí. Otázkou však stále zůstává jak se to zastavuje.

„Nagi, já bych ráda, ale víš že nevím jak," nervòzně se uchechtnu a tím si vysloužím rozzuřený pohled.

„Víš jak se to spouští, takže taky víš jak se to zastavuje," řekne rozhodně a dá si kapuci své šedé mikiny na hlavu. Copak já vím jak se to spouští? Dělá to samo.

„Nevím. Je jedno v jaké náladě jsem, buďto začne sněžit nebo pršet a já nevím jak to zastavit," zoufale začnu rozhazovat rukama. Možná když začnu mávat tak se to zastaví.

„Um, co děláš?" tázavě si mě sjede pohledem Nagisa a já stáhnu ruce zpět dolů.

„Čaruju, nevidíš?" zacukají jí koutky a pak se začne hlasitě smát. Lidé se za námi otáčejí a mě zajímá jestli je to kvůli mému představení před pár minutami, anebo kvůli mé umírající kamarádce.

„Spíš to vypadalo jak retardovaný lachtan," utře si slzy z očí a narovná se, „takhle se opravdu nečaruje, May."

„A jak se to tedy dělá?" zkřížím naštvaně ruce na prsou. Jako by ona o tom něco věděla.

„To bys měla vědět ty. To kvůli tobě teď polovina lidí musí vytáhnout zimní oblečení, kámoško," projde kolem mě a jdeme do parku, kam jsme měly původně v plánu jít.

„Omlouvám se, ale já opravdu nevím jak to ukončit," rozhlédnu se po lidech kolem, kteří je klepu zimou. Omlouvám se vám!

„Fajn, tak jinak," povzdechne si Nagisa a já na ni přesunu svůj zrak, „co tě žere? Co se děje tentokrát, že jsi musela spustit tohle," ukáže všude kolem sebe a spustí zoufale ruce podél těla.

Zná mě moc dobře. Vždycky tu pro mě byla když se ke mně ostatní otočili zády a já měla pocit, že nejsem dost dobrá kamarádka. Ten pocit přetrvává. Ona je úžasná. Je chytrá, krásná, hodná a pro každého se tu snaží být, i když sama uvnitř trpí. Chtěla bych být jako ona.

„Je toho moc," špitnu a podívám se do země. Je mi jasný co teď odpoví.

„To je všechno? Nic víc mi neřekneš? Říkáš mi úplně všechno. Dokonce i jaké spodky měl pan tajemný," zrudnu. Jak si tohle může pamatovat? Taková kravina!

„Nagiso!" začne se hlasitě smát, sotva se může nadechnout. Dnes si obzvlášť připadám jako klaun, jehož posláním je všechny okolo sebe rozesmát.

Pan tajemný je přezdívka pro člověka, který se mi začal objevovat ve snech. Ve čtrnácti letech jsem ho potkala poprvé na plese, ve snu. Vyzval mě k tanci a pak se mi o něm mnohokrát zdálo. Myslela jsem si, že je to jen opakující se sen. Než se mi věci odtamtud stávaly realitou. Například písemka ve škole, na kterou jsem další týden psala a dostala nejlepší známku ze třídy, protože jsem si pamatovala odpovědi. Anebo naopak když měl můj mladší bratr spadnout ze židle, ale já přišla zrovna ve chvíli, kdy se začala kývat.

Člověka z toho snu neznám. Když spím vím moc dobře kdo to je dokonce i jak vypadá, jenže jakmile se probudím nepamatuju si vzhled a ani jméno.  Jednou jsem dala na radu Nagisy a napsala si na dlaň otázku 'jak se jmenuješ'  fungovalo to, ale pan tajemný se rozzuřil. Na co prý potřebuju vědět jeho jméno, vždyť stačí, že se vidíme takhle. NE NESTAČÍ. Chci znát jeho identitu. POTŘEBUJU vědět kdo to je. Po tom incidentu se mi už neobjevil a já se nedokázala dostat k němu. Přesto mám v hlavě vzpomínky na náš útěk z psychiatrické léčebny, plavání v bazénu, útěk před monstry a hledání mé mámy, anebo než jsem umřela na otravu jedovatým plynem. Jo, hezké vzpomínky...

„Až bude příště sněžit už vím, co ti říct," ušklíbne se Nagisa a sundá si kapuci. Přestal poletovat sníh a místo toho se ukázalo slunce. Opravdu musím být rudá až za ušima, aby bylo pěkně?

„To určitě nebylo tím," přikývnu nesouhlasně, ale má kamarádka s tím nesouhlasí.

„Vsadila bych všechny svoje peníze za to, že jsem se trefila do černého," holka moje zlatá, tak to bys o ně hodně rychle přišla.

„Nebudu ti to brát, pojďme už," dám si ruce do kapes svých riflí a odfouknu si rudé pramínky vlasů. Několikrát si říkám, že mě ten nahoře opravdu nemá rád, ale to by mě přece nepovažoval za svou dceru. No ne?

Málo komu se stane, že je opustí vlastní otec a oni jsou na pokraji sil. Zoufalí a neví co dělat bez člověka, který pro ně byl všechno. Cítí se ztracení. Tak jako jsem byla já. Jenže jediná věta do nebe, kdy jsem vyslovila své přání, aby se narodil bráška a víra v lepší dny se objevila. Najednou přede mnou stál samotný Bůh a svěřil se mi, že tu pro mě byl vždycky. Už od narození na mě dohlížel a to byl důvod, proč jsem se vyhnula všem hrozným věcem, které se staly jenom lidem kolem mě. Kromě mě. Byl tu pro mě a je v nejtěžších chvílích a já mu to nemám jak oplatit. Snad jen povídáním si do dvou hodin do rána, abych mu vyčetla, že tráví čas se mnou a nehlídá lidi ve světě, kteří jeho pomoc potřebují víc než jeho adoptivní dcera. Vtipný. Někdy mám pocit, že je to můj vlastní otec a můj biologický byl ten falešný. Zajímalo by mě jak to všechno vlastně je, ale on mi odpovědi nedá. Trvá na tom, že si musím všechno zjistit sama. Přijít na to sama. Že to zvládnu a mám na to, protože nic není nemožné. To znamená, že možná vyhraju i v loterii.

„Není támhle to Justin?" kývne černovláska směrem k blonďatému klukovi, který mi kdysi zničil srdíčko.

Koneckonců si za to špatné období můžu sama. Použila jsem manifestaci aniž bych si o tom něco zjistila a trpěla celý měsíc. Nebýt Nagisy možná bych doteď ležela v posteli svého bráchy a měla mokrý obličej od slz kvůli ztrátě své lásky k němu.

Teď když se tak na něj dívám, vůbec za to nestál. Hodný je, to ano. Dával mi falešné naděje, to ano. Ale že bych si s ním dokázala představit žít pod jednou střechou? To už je lepší pan tajemný a jeho červený boxerky.

„Jo, ale je součástí mojí minulosti, pamatuješ? Jediný kdo mi zbyl jsi ty," usměju se a zvednu pohled k nebi. Vím, že se na mě dívá a je na mě hrdý. Nemůže tu být pořád, protože má práci s ostatními lidmi, ale jsem ráda, že aspoň pro někoho nejsem zklamáním.

„Vím... Říkáš mi to pořád," povzdechne si a posadí se na lavičku na začátku parku. Dlouho jsem se utápěla v myšlenkách, že jsem si ani neuvědomila, že se nacházíme v parku.

„Nerozumím tomu. Jsi úžasná, ale lidé jsou stále proti tobě, i když jim pomáháš. Proč?" tuhle otázku mi kladla často. Nedokáže to pochopit, za to já ano.

„Je jedno jestli mě ten člověk má rád nebo ne, pomoct mu musím. Nedokážu ho vidět zničeného, protože mě to pak ničí. Jak vidíš, mám tu jenom tebe a ty jediná víš, kdo jsem doopravdy a jaká jsem. Ti lidé kolem mě to vědí taky. Bojí se mě nebo mě naopak považují za blázna. Já si myslím, že jediný blázen tu jsi ty, Nagi," ušklíbnu se a ona mi věnuje tázavý pohled.

„A to jako proč?"

„Protože jsi ještě neodešla a zůstala se mnou. Jen blázen může zůstat s někým, kdo je příbuzný s panem podsvětí," falešně se usměju. Kdykoliv jsem tohle řekla, cítila jsem bolest na hrudi. Ví, že o něm mluvím. Stejně tak ostatní démoni, kteří se mnou tráví čas, aniž bych je viděla.

„Víš, že mě tohle neděsí," pomalu vstane a upraví si mikinu, „mám doma kočičího ducha, zapomínáš?"

„A nejen kočku, i malého Alberta," připomenu jí malého neviditelného chlapečka, který na sebe neustále upozorňuje.

V létě jsme se bavily o nadpřirozenu a já se zmínila o svém domácím duchovi Gustavovi, který mě doteď chrání. Jméno jsem mu vybrala já, protože o něm bohužel nic nevím, ale vypadá to, že mu to nevadí. Okamžitě se stal dalším členem naší rodiny. Sice neviditelným, ale přesto. Nagisa se mi svěřila, že se u ní v bytě dějí taky zajímavé věci, které si nedokáže vysvětlit. V koupelně na zdech začala nacházet otisky rukou malého dítěte a tak jsme společně usoudily, že Albert, který byl původně dospělý, bude malý chlapeček, který tam je se svou kočkou. Mnohokrát se mi stalo, že jsem byla u ní doma a cítila se něco otírat o mé nohy, jako kočka. Doteď nevíme jestli jsme to trefily správně, ale věříme tomu. Oba dva neviditelní lidé, se stali hned našimi přáteli, kterým se nebojíme svěřovat se svými špatnými myšlenkami a necítíme se tak doma díky nim samotné.

„Ano, máš pravdu," uchechtne se černovláska a společně se vydáme do středu parku.

Zajímá mě, jestli má v plánu si vlasy opět nabarvit. Vyzkoušela všechny druhy modré i zelené. Avšak podle mě jí nejvíc slušela černá barva na vrchu její hlavy, která šla do světle modré na jejich konečcích. Tak moc bych si to na ní přála zase vidět!

„Skoro nikdo tu není," šeptne směrem ke mně a já se rozhlédnu kolem. Má pravdu. Nikdo tu není. Jenom malé dítě, které běží za svou maminkou. Je to zvláštní. Už nepadá sníh a je teplo, ale přesto se tu nikdo neopaluje, neběhá anebo neprochází. Kromě nás s Nagisou.

„Nelíbí se mi to," nejistě se podívám na svou kamarádku v jejíž očích vidím odhodlání tu zůstat mnohem déle než máme původně v plánu.

„Nebuď srab, May. Bude to hustý. Máme teď celý park pro sebe, vzadu si to projdeme, můžeme si zaběhat a pak se třeba vrátíme zpět k houpačkám," oddechnu si, protože jsem se začínala bát, aby ji nenapadla nějaká hloupost.

„Anebo ne! Mám lepší nápad. Když tu nikdo není, můžeme se projít po kolejích nebo prozkoumat garáže," zazubí se a já nad ní protočím očima. Vím, že to teď nemyslí vážně, ale přesto musím kousek couvnout, abych jí dala najevo, že je to špatný nápad.

„V tom případě se budeme jenom procházet," nahodí zářivý úsměv a já pomalu přikývnu. Vedle sebe kráčíme tichým parkem, kde jdou slyšet zpěvy ptáků  a šustění listí, kvůli silnějšímu větru.

I když tu nikdo není a jsme tu jenom my dvě, cítím se nějakým způsobem divně. Nejistě. Je tu takové ticho, až mě to děsí.

Nervózně se ohlížím, protože mám pocit, že za námi někdo jde, i když je to hloupost. Nagisa si ničeho nevšimla a pokračuje ve vypravování příběhu ze základní školy.

Já mezitím tiše přikyvuji a snažím se uvnitř uklidnit. Nikdo tu není. Jsme tu sami a nemá nám kdo ublížit.

„May," šeptne směrem ke mně má přítelkyně a zastaví se. V tu chvíli se vzpamatuju, zastavím se i já a podívám se na ni.

„Co je? Proč stojíme?" její nejistý pohled mě přinutí se podívat stejným směrem jako ona. Pár kroků před námi vylezl z křoví člověk oblečen v tmavé barvě. Skoro mu nevidíme do obličeje kvůli délce jeho vlasů. Když se narovná je vyšší než my dvě a jde z něj ohromný strach. Je mi jasný, že je to jen nějaký opilý nebo zdrogovaný člověk, přesto se nemůžu pohnout. Musím na něj zírat a doufat, že odejde. Jenže místo toho, aby se otočil a šel opačným směrem, vydá se k nám. V tu chvíli mě Nagisa chytí za zápěstí a táhne zpátky ke vchodu.

Jenže to bych nebyla já, abych nezakopla a neupadla. Stáhnu s sebou i Nagisu, která mi pomůže na nohy, ale je už pozdě. Tajemný člověk stojí před námi a nevypadá, že by se chtěl přátelit. Zavřu křečovitě oči a doufám, že je tohle jenom špatný sen, ze kterého se co nejrychleji probudím. Jediné co však slyším jsou hlasitá slova Nagisy, ať utečeme dokud je na zemi a křik muže, který mi zůstane navěky v hlavě.

„Odveďte tu čarodějku ode mě!"