Jejich výzva byla úspěšně ignorována a tak jsem sebou ignorantsky plácla na postel. Oni to bohužel brali jako souhlas a ozvalo se skřípání dveří. Čučela jsem nepřítomně před sebe. Vešli dovnitř a stoupli si přímo přede mne. Zvedla jsem hlavu a usmála se.
,,Jdete mi snad dávat kázání?" uculila jsem se a spojila své ruce na klíně.

,,Kázání ne, ale pomoc ano." uchechtl se Bucky a kapitán nejistě kývl. Nadzvedla jsem obočí, naznačujíc zvědavost a nechápavost.

Pomoc? Jak mi oni dva můžou pomoct? Jeden mne sem dostal a druhý pracuje pro Avengers.
,,Dostaneme tvé přátele do bezpečí." upřesnil kapitán Afrika a založil si ruce na prsou. Uchechtla jsem se. ,,To je absurdní."

,,Není to absurdní Max.." odmlčel se kapitán a chystal se pokračovat. Byl předehnán mnou. ,,a co chceš jako dělat? Jít běhat po lese a řvát Heej! Michaele a Nemessis, jste tady někde?! Halo! Tady kapitán Amerika! Ukažte se! ?" svraštila jsem obočí a vstala z postele. Kapitán ustoupil o dva kroky vzad, nejspíš aby se mnou nedýchal ten stejný vzduch, podíval se ustaraně na Buckyho.
,,Je to pitomost, co chci, obstarám si sama." založila jsem si opět ruce na prsou a naštvaně hodila pohledem Buckyho. Nejspíše vyžvanil kapitánovi dost velkou část mé práce a minulosti. To nikdy nevěstí nic dobrého. Můj propalující pohled ignoroval, při tom koukal do země a byl duchem nejspíš úplně jinde.

,,A teď ven." vyštěkla jsem. ,,Stejně jsem chtěla mluvit jenom s Barnesem, ne s ním." doplnila jsem pohotově a zamračila se, na důkaz váhy těch slov.
,,Co prosím?" vyhrkl vyjeveně kapitán a rozhlížel se, jako by netušil kdo to řekl.
,,Řekla jsem, že ven!" prskla jsem, vystrkala je z cely a následně za sebou i zavřela. Oba dva stáli jako opaření před celou a kapitán se neubránil dost překvapivému výrazu. Bucky jen kroutil hlavou.

,,Nenecháš si pomoct, já tě nechápu Max. Prober se sakra." otočil se na patě a odešel.

Kapitán tam stále stál, po chvilce jeho dlaně sevřeli chladné mříže a tichem se ozval jeho hluboký výdech. Mé tělo se natočilo směrem k němu a se zájmem ho pozorovalo. Poplasené bušení mého srdce musel slyšet snad i on. Upřeně mne pozoroval a snažil se navázat oční kontakt. Nevydržela jsem to a do jeho očí se podívala. Nevydrželo to moc dlouho.. ,,Jdi pryč.." zašeptala jsem a sedla si zpět na postel.

Své přátele si zachráním sama. Ještě dnes.

Vytáhl z kapsy malý papírek a položil ho na zem. Naposledy mi věnoval krátký pohled a odešel. Nevydržela jsem to a má ruka se natáhla pro cár papíru. Stálo na něm něco, co mi v tu chvíli přišlo jako pitomost.
607 890 443
Kdyby jsi někdy potřebovala pomoc od "symbolu Ameriky", ozvi se.
Steve Rogers

Malý kousek papíru jsem po nějaké té minutě zíraní zmuchlala a dala do kapsy. Nyní už mi zbývalo jen čekat na jedno. Neschopného hlídače, jenž by mi každou chvíli měl přinést ten blaf, kterému tu říkají večeře...

Nuda a mé myšlenky mne hryzali každou sekundu. Vše se točilo hlavně ke Stevovi.
A teď si to zapamatujte, protože mu Steve zase dlouho neřeknu.

Vůbec mi hlava nebrala, proč pomáhá někomu jako jsem já. SHIELD má být něco, z čeho jde strach. Má být něco, které ve vás budí pocity strachu. Nic takového mi tu ale nepřišlo. Nikdo mne tu nemlátil, ani na mne nekřičel. Ano, chovali se ke mne jako k agentovi Hydry, ale chování jako v Hydře tu neexistovalo. Nyní se mi v hlavě rodil pomalu, ale jistě plán na můj útěk. Ta poslední vize mi nasadila velkého brouka do hlavy a ne a ne ho dostat pryč. Ta látka, kterou si Smith poctivě chrání, by mi dala mnohem větší sílu a schopnost v boji. Mohla bych za pomoci svého těla korigovat elektřinu a to už je sakra velkej upgrade.

Z mého přemýšlení mne vyvedl až zvuk ode dveří. Otevírání zámku. Seděla jsem nepřítomě na posteli a gesty těla se snažila hrát mrtvého brouka. Jakmile přede mne bylo položeno jídlo a agent se chystal zmizet pryč a koukat na seriál, využila jsem své příležitosti a povalila ho. Strhla se bitka ve vězení.
Ale co si budeme povídat, normální člověk proti holce se sérem v krvi? Začali jsme se přetlačovat a každý z nás se snažil tomu druhému vrazit pěstí. Když byl agent povalen a mnou uzeměn, napřáhla jsem ruku, semkla ji v pěst a bylo to. Muž dostal ránu pěstí přímo do tváře a než stačil cokoliv říct, dostal druhou do spánku. Jen proto aby skutečně upadl do spánku, ne, že bych se v tom vyžívala.

Zvedla jsem se a hodila hlavou, za účelem dostat neposedné vlasy zpět na své místo. Nebylo to tak zlé. Vzala jsem mu z opasku zbraň a elektrický obušek, překročila jeho tělo a pak jsem se vydala směr východ. Měla jsem to v celku lehké, moc lidí tu nechodí. Já ale stejně musela na někoho narazit. A tím někoho, myslím kapitána. Vyšla jsem sebevědoměji za roh, když v tom tam stál, ležerně opřený o zeď myšlenkami jinde. Má ruka automaticky vystartovala k ústům, aby ústa nevydala ani hlásku. Ale on stejně jako by mne vycítil a ohlédl se. Stihla jsem se schovat za roh a najivně si myslet, že si mě třeba nevšimne.

Já ho ale nemůžu zabít.

Problesklo mi hlavou. Byla to pravda. Jeho přibližující-se kroky se rozléhaly ponurou chodbou. Jde vůbec omráčit kapitána Ameriku? Nedokážu ho zabít. Můj malý slepičí mozeček čekal, že na nne zaútočí, nebo mne územní jednou ránou štítem, který vezme netuším kde. On se místo toho opřel o opačnou část rohu a tiše oddechoval.
,,Nedáš si říct, že? Stále budeš mít svoji pravdu."
Semkla jsem roztřepanou rukou pistol a tu jsem nabila. ,,Nechci ti ublížit, nebraň mi v útěku." ozval se můj hlas tichou tmavou chodbou a nějaký čas se mi nedostávalo žádné odpovědi.
,,Neublížila by jsi mi. Ty nejsi vrah." zašeptal a překonál pár kroky tu malou vzdálenost mezi námi.

V tom šeru se naše oči setkaly. Bylo to jiné než ozbyvkle. Bylo v nich něco víc. ,,Jak to můžeš vědět? " polkla jsem nervózně. Ačkoliv jsem si to nerada přiznávala, v jeho blízkosti už to nebyla ta neústupná Max. V duchu se mi dostávalo tisíce proplesknutí, ale ani to mi nepomohlo. V jeho očích jsem se začínala ztrácet. Bylo skoro nemožné se od nich odtrhnout. Jeho pohled mne skenoval, bylo to jako kdyby viděl i to, co já sama ne. Jako kdyby se podíval až na mé vnitřní já a pohrával si s ním. Kde byla ta nepřekonatelná bariéra v mé hlavě? Ta, díky které bych tu nyní nestála, ale byla někde dávno pryč? S hromadou agentů SHIELDu v patách a šibalským úsměvem na rtech. Tak jsem kdysi vypadala. Ta jsem se znala. Nyní jsem se vůbec nepoznávala. Kapitán se nahnul, nejspíš aby mi dal neposedné vlasy za ucho, ale ucukla jsem. To mne dostatečně vyvedlo z transu. Bleskově jsem vystřelila pryč, ať už za mnou kapitán běžel nebo ne, neodvážila jsem se odhlédnout. Stačilo by jediné chabé ohlédnutí, abych zjistila že za mnou určitě běží. Sama jsem moc dobře věděla, že proti jeho běhu nemám zrovna moc velikou šanci. Zahnula jsem za roh a setkala se s pohledem několika hlídačů na chodbě. Prudce jsem zaryla nohy do země a hodila zpátečku. Dosprintovala jsem udýchaně do dalšího patra a nyní stačilo jen vylézt ven po požárním schodišti.

,,Běžela na druhou stranu!" slyšela jsem kapitánovi rozkazy a nehodlala nic pokoušet. Byl moc blízko. Má ruka okamžitě otevřela okno a automaticky jsem nakoukla dolů. Vlasy mi rozčesal vítr a srdce se sevřelo. Je to vůbec k něčemu? Moje neustálé útěky? Opatrně jsem prolezla oknem a když už se mé posrané já chystalo začít lézt pryč, kdosi mě chytil za ruku. Mrskla jsem hlavou po tom troufalci a spatřila jsem kapitána. Nakláněl se přes rám okna a držel pevně mou ruku v zápěstí.

Snažila jsem se mu vykroutit, ale stisk byl moc pevný. Zíral na mne s takovým odhodláním, že mě přecházela veškerá naděje na to, že se odsud tuto noc dostanu. Pak se stalo něco, co by mne nenapadlo ani v těch nejzhulenějších snech.

,,Jdi a zachraň své přátele. " podíval se mi naposledy do očí a pak mou ruku pustil. Chvíli mi trvalo zpracovat, co mi vlastně nyní řekl. Jeho oči se v měsíčním svitu zaleskly. Dokonale se mi tak naskytla poslední pohled do těch oceánově
modro-šedých očí. Na tváři se mi zrodil ten správný ďábelský úsměv a pak jsem seskočila do dalšího poschodí požárních schodů.
Nač lézt po žebříku.
Nakonec jsem se konečně dostala na pevnou zem a zmocnil se mne zvláštní pocit. Podívala jsem se na okno, jímž jsem utekla. Stál tam a pozoroval mne.

Usmál se. To mi stačilo. Rychlá jako blesk jsem zmizela z pozemku SHIELDu. Rozezněly se sirény a já se, jako minule, stala terčem všech agentů té zlotřilé organizace. Mé nohy automaticky mířily pryč, nakonec mi zbývalo přeskočit betonový plot a byla jsem venku. Dýchla na mne svoboda.

Rozeběhla jsem se do tmavé noci tak rychle, jako kdybych vypila minimálně dvacet šálků kávy a zalila to pěti Red Bully. Ruka svírala ukradenou, nebolí vypůjčenou zbraň. Krátce jsem se ohlédla, kdo všechno to za mnou vlastně běží. Agenti byli ještě daleko.
A nejednou PRÁSK!
Náhlý tlak mne odhodil na jehličí. Zaklela jsem a okamžitě se začala sbírat ze země. Chytila jsem se za bolavou ruku a oči začaly skenovat okolí.

Skončily na něm. Stál tam, samý sval a zíral na mne. Neunikl mi překvapený, ale hlavně šťastný výdech. Na rtech okamžitě vyskočil upřímný úsměv a pak jsem na svého dávného přítele skočila.
,,Michaeli!" zvolala jsem šťastně a obejmula ho.
,,Musíme jít krásko, vítat se budeme až za chvíli." uchechtl se a sklepal mne ze sebe.

Naše cesta vedla k autu, které jak jsem později zjistila bylo kradené. Klasický Michael. Naskočila jsem na sedadlo spolujezdce a zavrtala jsem se do sedačky. Po mé tváři projel drsný jazyk. S překvapený výrazem jsem se obrátila na svého mazlíka. Autem se ozval můj šťastný výkřik.
Nebo výjek?

Puma na nic nečekala a skočila mi na klín. Nyní se to hezky popisuje, ale taková puma nemá jen jedno kilo. Neuniklo mi lehké zaklení, než se Nemessis na mém klíně uvelebila. Respektive, na mém klíně...

Rozteklá byla snad po celé polovině přední části auta a já jsem měla co dělat, abych ji udržela na místě a ona nepřekážela Michaelovi v řízení. Nutno podotknout, že díky jeho bravůrní schopnosti řídit jsem byli pryč mrknutím oka.

,,Jak jste se sem dostali? Já měla za to, že vás Smith dostal." vyhrkla jsem nevěřícně a až moc rychle. Zapomněla jsem tím na onu větu, kterou mi Smith sdělil, když se stala ta nehoda se sérem super vojáka.
,,Proč by měl jít?" přestal se Michael na chvilinku věnovat řízení, ale za chvíli zase pohled na vozovku vrátil. ,,Já nevím.." pípla jsem a zabořila ruku do hebkého kožichu svého mazlíka.

Můj parťák se jen pobaveně uchechtl. Začalo mne ale hryzat svědomí. Ano, já mám svědomí.
Je možné, že si Fury kapitána nyní podá, když mi vlastně povolil útěk. Mohly tam být kamery, které jsou tam skoro všude a mohly ho zaznamenat. Doteď mi hlava nebrala, proč se choval tak jak se choval. On mne měl při prvním setkáním zabít, ne mne zachránit před utonutím v oceánu.

Po chvíli mě něco začalo hřát do zad.
Vyhřívané sedadlo!
Slastně jsem se zabořila do sedačky a únavou jsem upadla do spánku.

•

Zbraň se dotýkala jeho hlavy. Klečel přede mnou na kolenou a prosil o odpuštění. On. Jak si to vůbec mohl dovolit?! Po tom všem co mi provedl. Nechal mne znásilnit, zmlátit a znovu zmlátit. Nutil trpět tu ženu. Zlost mnou cloumala. Před očima jen černo. Mladík vedle mé pravice se nebezpečně přibližoval.
,,Nestřílej! Max prosím!"
Po tváři mi začaly ztékat horké slzy. Slzy plné bolesti. Kolem nás se rozhostili desítky agentů této organizace.

,,Všichni stůjte! Já ho zastřelím!" vykřikla jsem, když se jeden z nich pokusil o přiblížení.
,,Proč jsi to udělal?" vyhrkla jsem a setřela rukávem od mikiny slzy na tváři. On jen mlčel. Přilozila jsem mu zbraň až k lebce.

,,Tak mluv sakra!" mé tělo se klepalo. Vše na mne spadlo a vše se zvrtlo. Nic nemělo takhle skončit.
Usmál se. Obrátil ke mne své chladné oči plné výsměchu a pobavení nad utrpením ostatních.

,,Max..přece ho nezastřelíš. Je to debil, nikdo to neví více než já. Nebuď jako on, prosím." přiblížil se zase ten kluk blíže. Když se ale má ruka se zbraní otočila střídavě k němu a pak zase zpátky k Brockovi, zůstal stát na místě.
,,On si to zaslouží, zaslouží si být potrestán." rozbrečela jsem se znovu pod neustálým návalem emocí a strachu.
,,Proč jsi to udělal! " ozval se místnosti můj křik, opakujíc tu stejnou otázku.

,,Protože jsem chtěl, aby tvá matka trpěla. Protože jsem chtěl, aby poznala, co to znamená mít potomka, který není takový jak bychom ho chtěli.
Protože jsem se chtěl dívat jak trpí a jak trpíš s ní."
odpovědí mu byl jen překvapený výdech z mé strany.

Odmlčel se, ale pak pokračoval.
,,A také proto..že jsem nikdy takovou dceru nechtěl." usmál se hořce a svěsil hlavu. Ve spáncích mi začalo tepat. Svět se pomalu ale jistě začínal točit. S otevřenou pusou a nabitou zbraní jsem stála mezi tím vším.
,,Dceru? " zašeptala jsem s přízvukem breku.
Naposledy ke mne zvedl hlavu a usmál se. Jeho zuby se odhalili a způsobili tak lehké znechucení. Tohle má být můj otec? A co má rodina? Je tedy falešná? Vše, v co jsem kdy věřila byla pouhá lež? Hra s mou myslí, hra s mou osobou?

,,Bohužel, dceru. Ta děvka si to tenkrát nenechala vzít. Bylo moc pozdě." nakrčil obočí a odplivl si na zem. Má ruka se automaticky rozmáchla a pistol trefila Brocka Romlowa do nosu. Bolestivě si své postižené místo chytil a zanadával.
,,Ty lžeš! Já mám svou pravou rodinu!" rozkřikla jsem se a obrátila při tom hlavu na toho kluka. Stál tam, jakoby bez duše. Nečinný a vyrovnaný. Nesnažil se už zasáhnout. Vše co se mělo utajit, vyplavalo na povrch.
,,Měla jsi si tenkrát vzít příklad ze svého bratra." uculil se falešně na toho mladíka.
,,Bratra?" vyhrkla jsem a oči se setkaly s těmi jeho. Ta malá skvrna. Svěsil ruce a vydechl.

Byla to pravda.

,,Ale jen co je pravda, on také za nic nikdy nestál. Vždy byl podobný té hloupé holce z bordelu." řekl jakoby bez jakýkoliv emocí. Na tváři, nejspíše mého bratra, se mihl smutek. Zrada. Zlost. Smutek. Tyto tři emoce ho začali ovládat.

Když v tom budovou otřásla strašlivá rána.

Všichni v místnosti se za tím zvukem obrátili. Následně se ozvaly další tři rány a zeď naproti nám se rozletěla na prach. V díře mezi sutinami stály dvě osoby. Muž a žena. Muž měl na sobě vestu, v ruce zbraň tak málo používanou. Kožený komplet chránící tělo. Vedle něj stanula mne známá tvář. Tažena v koženému černém kompletu. V ruce svírala dvě pistole a kolem zápěstí jí výřili jiskřičky elektřiny.

,,Nikdo se ani nepohne. " rozkázal muž a všechny přeměřil přísným pohled.
,,To se mi snad jenom zdá. Agentko, myslím si, že jste pochopila špatně vaši misi. " zašklebil se Brock a otřel si krev z tváře.

,,Bylo na čase." odbyla ho žena a pak svůj pohled zaměřila ke mne. Ty její oči. Ten pronikavý pohled.
,,Nedělej to. " promluvila ke mne klidně.

,,Nikoho z vás poslouchat nebudu! " zakřičela jsem odhodlaně a zbraň jsem chytila do dvou rukou.

,,Může to vše dopadnout úplně jinak. Vím, že ti hodně ublížil. Vím jak se cítíš." odhrnula si neposedné vlasy z obličeje a chtěla se ke mne přiblížit.

,,Tak proč jsi mě tu nechala! Když jsi věděla, jaké to je, proč jsi mě tu nechala na pospas těm hyenám?!" zařvala jsem po ní bolestivě a z očí se mi zpustily další Niagáry.

,,Bylo to špatně, ale já neměla na vybranou, věř mi.." chláchólila mne těmi řečmi. Nevěřila jsem jí. Nechala mne tu, dovolila aby se mi děly ty hnusné věci.

Svůj pohled jsem plně věnovala jí, což byla osudová chyba. ,,Pozor!" vykřikl chlapec a rozeběhl se ke mne. Obrátila jsem hlavu. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Rumlow po mne startoval s rukou v pěst. Ta žena vykřikla a také se chystala rozeběhnout. Zařvala jsem a stikla spoušť. Místností se ozvala ohlušující rána. Tichem po střele bylo slyšet padnutí objektu. Otevřela jsem stiklá víčka a odhodila poplašeně zbraň. Ležel tam v kaluži krve. Já jsem ho zastřelila!
Chytila jsem se za pusu a neunikl mi bolestný vzlyk.

,,Já ho zabila. Jsem vrah.." zašeptala jsem s pohledem upřený na mrtvé tělo mého otce. Zírala jsem na to neschopna pohybu. Jsem vrah. Jsem to, co ze mě chtěl on mít. Vše mne srazilo na bolavá kolena. Bylo mi na omdlení, tělo se mi klepalo a hlava nezvládala racionálně uvažovat. Nikdy by mne jako malou dívku nenapadlo, že ze mne bude vrah. Vrah bez citu a špetky lidskosti.

Jeho tvář již byla bez výrazu. Klidná a vyrovaná. Nenávidila jsem se. V tu chvíli jsem si připadala jako zrůda. Jako schránka bez duše. Vstala jsem a otřela si slzy do už promáčeného rukávu.

Na krku mne zaštípala studená ocel. Vyjekla jsem. Ruka mého bratra mne pevně držela a zároveň držela v ruce nůž, jenž přikládala k mému krku.

,,Ne!" vykřikli oba dva zachránci najednou.
Pohyby těla mne nutil postupně couvat.
,,Pohnete se a něco jí udělám!" upřesnil, než se mnou zmizel za rohem.

Za pár minut jsme se nějak vymotali z budovy a dýchnul na nás čerstvý vzduch.
,,Nemusíš to dělat.. Nebuď jako on." protnula jsem to napjetí a má ruka se dotkla té jeho, ve které držel zubatou ocel. Poplašeně sebou škubnul a zastavil se. Zpustil nůž z mého krku a chytil mne pouze za zápěstí. ,,Nikdy, přísahám nikdy, bych ti neublížil." promluvil tiše a zadíval se mi do očí.
,,Tak proč tohle všechno děláš?" nakrčila jsem obočí a nechápavě k němu vzhlédla.
,,Musím, nemám na vybranou. Teď pojď, utečeme dokud máme čas." odvrátil hlavu a zadíval se do tmavého lesa.

•••

,,Musím se ti k něčemu přiznat Max.." chytil mou ruku a zadíval se před sebe. Seděli jsme na kamenné zídce a sledovali vycházející slunce.
Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a spokojeně oddechla. Zlé časy byli skoro pryč..mělo se blýskat na lepší časy.

,,Už od vpíchnutí séra jsem to věděl. Věděl jsem že jsi má sestra.." vydechl, ale pohledem od slunce neuhýbal.
,,Co prosím?" odtáhla jsem se a zadívala se na něj. Obrátil ke mne hlavu a navázal oční kontakt. Tu malou skvrnu v jeho očích jsem milovala.
,,Věděl jsem to.. Všechno. Bylo to tak těžké to unést. Nést to na ramenech a nikomu nic neříkat.

Mé začátky nebyli tak jednoduché. Byl jsem na tom podobně jako ty. Nenáviděl jsem se a mé myšlenky se točili kolem jednoho slova. Zrůda.
Neměl jsem se komu svěřovat, vše bylo jen na mne. Pak jsi se ale objevila ty. Ty a tvá nebojácnost. Byla jsi tak křehká a nezkažená, ale zároveň jsi v sobě měla něco, co mě nutilo nad tebou neustále přemýšlet. I přes to všechno jsi bojovala dál. A já jsem byl vůl. Nepomohl jsem ti, nechal jsem tě v tom.
Vše mohlo dopadnout jinak.." zamumlal mi do vlasů, jakmile si mne přitáhl zpět.

,,Promiň mi to Max.." zašeptal do prázdna a odtáhl se ode mne. Vzhlédla jsem k němu. Jeho oči se leskly, tvář měl zachmuřenou a nepřístupnou. Michael byl osobnost, byl to charakter. Nebýt jeho, nebyla bych tu. Zachránil mi život, i když si to vše vyčítá. Vždy se bál, že bude jako jeho otec.
Postupně se jím stával, neovládal to.

,,Nemůžeš za to.." snažila jsem se ho utišit. Snažil se mne ignorovat. Nesnášel, když jsem se ho snažila utěšit. Opatrně jsem se přisunula a obejmula ho. Zabořila jsem poprvé hlavu do jeho hrudi. Nejdříve jen shrnule dýchal, pak ale obmotal dvě svalnaté paže kolem mých zad a zavrtal mi hlavu do vlasů.
,,Děkuju." pošeptal a přitáhl si blíže k sobě. Zřetelně jsem díky séru slyšela tlukot jeho srdce.

Musíme jít, za chvílí to začíná. Oba jsme kývli a seskočili ze zídky. Jakmile jsme došli do staré budovy, vše se ale rychle obrátilo. Mé noční můry se staly skutečností.
Vešli jsme do chladné opuštěné továrny, kde jsme se měli sejít s údajným Smithem.
Vše to ale dopadlo úplně jinak.
Došli jsme do jedné z místnosti a vzápětí se ozval výstřel. Michael vedle mne zaskučel a chytil se za ruku. Vystrašeně jsem po něm hodila pohledem. Jeho ruka krvácela. Místností se ozval křik jeho jména a vzápětí mne popadli dvoje silné paže. Bylo to pár sekund co mi na ústech přistál kapesník se smradlavý nádechem uspávací látky, jenž mi byla velmi známa.

,,Vymazání paměti pro ni bude lepší." slyšela jsem jednu z posledních vět. Mužský oplzlý hlas, který mi zněl v uších těsně za mnou. Následně jsem slyšela Michaelovo volání mého jména. Pak už si nepamatuji nic.

A to doslova.

•

Páni...dneska docela kapitola plná citů že?
Určitě chci Váš názor!!

Ale nebojte, napínavé a bojové chvilky budete mít příště :))

Jaký máte názor na Maxiny vize/flashbacky?
Je to pouhý výmysl její mysli nebo si opravdu na něco vzpomíná?

~ Zvonila