Heeeeeej!
Na začátek ti chci popřát hezký a užitý Vánoce!

- Max -

Pokud jsem někdy někomu říkala, že se šeredně nudím, beru to zpět. Potom, co mi ten povedený cápek v doktorském, o kterém tuším že je to gay, vyndal tu zpropadenou věc z nohy, byla mi noha obvázána a já byla odvedena do své nové cely.
Nic zvláštního se tu nedělo. Jednou za čas zde prošel nějaký agent, někdy s padouchem, někdy sám. A to bylo tak všechno.

Max Tears, zabavte se sama. Pěkně děkuji.

Zrovna jsem kopala naštvaně nohou do zdi, když jsem uslyšela kroky. Má hlava se automaticky otočila, spolu s pokračujícími hláškami, které urážely celý systém této základny.

Do mého zorného pole se dostali hned dva muži. Byli moc daleko, ale když popošli blíže, mohla jsem je s přehledem identifikovat. To první, to byl rozhodne kapitán, nikdo jiný by se takový účes podle hrnce ráno v zrcadle neudělal. A díky tomu, že neměl vousy, vypadal jako vejce.

Oba dva byli v civilu, což znamenalo, že zde nejsou zdaleka tak ani kvůli pracovním povinnostem.

Ale druhého muže jsem si nepamatovala. Kráčel po jeho boku v džínách, černém triku a obyčejném křiváku. Pořádně jsem mu neviděla do tváře, ale osobytý styl chůze mi něco říkal. Na nohách měl vyšší černé boty a měl delší havraní vlasy. Otočil se na kapitána, za úmyslem mu něco odpovědět a já si mohla prohlédnout jeho profil. Spatřila jsem jeho tvář. Ten úsměv, to byl ten úsměv, který jsem u něj vídala skoro minimálně.

Nevěřícně jsem zalapala po dechu a můj úsměv se rozlil od ucha k uchu.
„No to mě poser, Bucky Barnes!" rozezenělo se spolu ozvěnou mé přivítání a zahalilo tak na chvilku celou chodbu. Nahodila jsem na tvář hravý škleb, kterým jsem ho vždy tak ráda zásobovala.

Bucky na mne upřel své zářivě modré oči, které vždy kontrastovaly s šedou barvou. Na chvilku svraštil obočí, jakmile uslyšel můj hlas, jelikož ze začátku mne nepoznal.

Pak se ale jeho oči rozzářily a on se zatvářil ještě více překvapeně, než zpočátku. „Max?"

„Taky tě ráda vidím chlapáku, přišel jsi mne vyhrabat z téhle díry?" zatrilkovala jsem s neskrývanou radostí. Byla to už pěkná doba, co jsem si ho pořádně prohlédla.

Na nic nečekal a lehkým poklusem se ke mně rozeběhl. Neunikl mi kapitánův nechápavý pohled, ale ještě, než stihl Buckymu něco vymluvit, naťukal kód z druhé strany a dveře od mé cely se otevřely. Rychlým krokem zmenšil mezeru mezi námi a stiskl mne v náruči. Opětovala jsem to, i já uměla mít city. Byť jen přátelské.

To už nás konečně došel kapitán a sledoval nás dva, jak se pevně tiskneme v náruči a vzájemně se plácáme po rameni. Oběma se nám rozjasnily dávné vzpomínky. Bylo fajn zas vidět někoho, kdo k vám byl vždycky milý a nechoval se k vám jako ke stroji. Jeho náruč byla silná a jeho svaly velké, ale abych pravdu řekla, jeho srdce bylo dozajista větší.

„Vy se snad znáte?" svraštil obočí a pochybovačně na mne ukázal ukazováčkem. Dobrá nálada ze mě vyprchala, stejně rychle jako když rychlík projede stanicí. Zamračila jsem se a z Buckyho náruče se vymanila.

Došla jsem ke kapitánovi a protože to nečekal, strčila jsem do něj a vrazila mu jednu pěstí. Zavrávoral a chytl se za nos. Chystala jsem se mu vrazit ještě jednu a vyčinit mu za to, že mne sem nechal zavřít, ale stoupl si mezi nás Bucky a dotlačil mne až ke zdi do rohu místnosti. Nahromadil se ve mně strašný vztek na jeho osobu.

„Jsi zbabělec! Pejsek!" řvala jsem tam na něj neskrývaně. „Kterej přiběhne když Fury zapíská! A taky podrazák! Jsi ubohej podrazák! Hrál jsi si na kámoše, říkal jsi, že to chápeš a že bys nikdy nedopustil, aby se stalo něco nesprávného," pokračovala jsem rozzuřeně.

„ale při první příležitosti si mě nechal zavřít sem!" dodala jsem jedovatě a nebýt Buckyho pevného stisku a přitlačení na zdi, neskončilo by to jen pěstí.

„Steve, okamžitě jdi pryč!" křikl po něm Bucky a stále mě u toho držel přilepenou na zdi. Vrhala jsem po kapitánovi nepříjemné pohledy. Měla jsem chuť mu tu jeho nádhernou svatou tvářičku zkopat do kuličky a zmuchlat jako papír.

Kapitán ale stále jen stál mezi dveřmi a civěl na mne. Z očí mi musely šlehat blesky. Jemu ostatně taky, i když on byl z nás dvou ten, kdo to nečekal.

Černé kadeře se mi divoce rozvlnily při každém pokusu se vymanit z Buckyho sevření.

„Steve! Říkám vypadni!" naléhal dál Bucky, protože měl problém mne i svou kovovou rukou udržet. Kapitán zatnul čelist a pustil svůj nos.

„Když jsem to tehdy říkal, myslel jsem to vážně," procedil skrz zuby, narovnal se a vyšel z cely pryč. Nechal dveře zavřít a rázně odcházel.

Oba jsme koukali na jeho vzdalující se záda a já se pomalu začínala uklidňovat, jakmile zabočil za roh. Následně se Bucky obrátil na mou osobu a celou si mě přejel zkoumavým pohledem, jako kdyby nevěděl, jestli mu taky jednu neubalím.

Pustil mé paže. Svěsila jsem ruce podél těla
a popošla jsem pár kroků k mojí "posteli", na kterou jsem se svalila s odfrknutím. Opřela jsem si záda o zeď a Bucky si sedl na židli, která byla hned vedle mé hlavy.

„Co se tam všechno stalo?"  zeptal se mne opatrně a obrátil na mne svou tvář. Hořce jsem se uchechtla a podívala se nepřítommně před sebe.

„Začalo to všechno nevinně..šla jsem zabít jeho šéfa a do cesty se nám postavili Avengers," zavrčela jsem a spustila.

•••

„Max? Ty jsi ho opravdu chtěla zabít?" zachmuřil se Bucky a složil si ruce na hrudi.

„A co jsem měla dělat? Schmidt mi šlapal na paty, celá Hydra mi šlape na paty. Já se odsud musím každou chvíli dostat, čeká se to ode mne," vyjela jsem po něm zoufale a obrátila jsem k němu hlavu. V jeho očích byl náznak pochopení. I on si to kdysi prožil.

„Navíc ho rozhodně chci zabít víc teď, než jsem chtěla tam," zavrčela jsem tiše.

„A co od sebe čekáš ty, Max?" koukl mi zpříma do očí a myslel to smrtelně vážně.

„Jen to nejlepší," vydechla jsem znaveně a tím pokládala naši konverzaci na téma Chtěla jsi zabít všechny Avengers a Furyho za ukončenou.

Přejela jsem si ho pohledem. Změnil se, jak na venek, tak uvnitř. Byl z něj jiný člověk, ovšem se stejným jádrem. Kousek starého Buckyho v něm zůstalo a zůstane navždy. Stejně jako jádro nás všech.

„Víš, bude to znít najivně, ale když mi tam tu noc, kdy jsem se vzbudila celá vystresovaná a on ani nespal, řekl, že by nikdy nedopustil, aby se stalo něco, co nebude fér, věřila jsem mu," řekla jsem tak tiše, jak jsem jen mohla a pohled jsem pomalu zavrtala do jeho obličeje.

Zněla jsem jak depresivní třináctka.

„On nikdy nelže Max. Co řekne, myslí vážně."

„Tak proč mě nechal zavřít sem? Proč dělá pro Furyho?" rozhodila jsem rukama a pak se na něj zkoumavě podívala.

„A proč se zrovna ty do hajzlu zastáváš?"

Bucky se pomalu nadechl, aby si promýšlel co mi na to říct. V jeho tváři se něco mihlo, bylo to, jako když člověk vzpomíná na své staré dobré časy. Ale jistě, já zapomněla, já nikdy staré dobré časy neměla.

„Znám ho jen pekelně dlouho na to, abych to mohl říct," odvětil s klidem. Přeměřila jsem si ho zkoumavým pohledem.

„Jak jsi se sem dostal? Děláš teď snad pro štít?" položila jsem na mu dvě otázky, které mi vrtaly hlavou už od doby kdy jsem ho spatřila. Doslova mne pálily na jazyku.

Podíval se na mne se malým smutkem v očích a já chtěla jsem vzít zpět svoje slova, ale bylo to jako když sednete na horskou dráhu a máte zaplacený lístek, je již pozdě. Nikdo se rád hrabal ve své minulosti a ani můj dávný přítel Bucky nebyl vyjímkou.

„Potom, co jsem utekl z Hydry...šel jsem po Stevovi. V mé hlavě znělo jen jediné. Není nic víc, než můj cíl. Člověk, kterého musím zabít. A přesně to Hydra chtěla a očekávala to ode mne," nadechl se a bylo vidět, že je pro něj těžké pokračovat.
„Že ho zabiju," polkl a odmlčel se, „pak se to ale pokazilo. Já si Steva nepamatoval, nevěděl jsem kdo to je. Ale při jedné dobře trefené ráně do hlavy, jakoby mi přeskočilo. Nedokázal jsem ho zabít, i když mi všechno říkalo že je to správně.
Utekl jsem a shovával se v jednom bytu. Chtěl jsem začít nový život. Musel jsem..

Pak se ale stal atentát a vše se svedlo na mne. Byl jsem nucen utíkat a Steve mi pomohl, i když tím riskoval vše, co měl. Avengerové se rozdělili dva týmy. Na ten, který byl se Starkem, který mne chtěl zabít. Byl jsem pro něj hrozba, nic víc. A pak zde byli i tací, kteří byli s kapitánem. Chtěli mne chránit, ne zabít. I když já jsem předtím chtěl zabít je.

Neuměl jsem se dřív ovládat, vždyť ty to víš..
Max, já jsem se ve všem plácal tak zatraceně dlouho.. Pak jsem se stal neoficiálním členem Avengers..kde jsem doteď," nepatrně se usmál a pohlédl před sebe.

„Tohle byl ten Steve Rogers? Ten onen Steve, který tě kdysi zachránil? Od té organizace?"

„Ta organizace byla Hydra, Max."

Zalapala jsem nepatrně po dechu.
„Co to říkáš? Byl to přece S.H.I.E.L.D.!"

Byla jsem rozhozená, tohle nemohla být přece pravda.

„Jsi jedním z nich? Ty? Ty, James Buchanen Barnes jsi jedním z těch podivínů?" divila jsem se tomu. On. Ten který na ně vždy nadával a bojoval proti nim při mém boku. Na chvíli se zarazil, zřejmě jeho druhé jméno tímto způsobem moc neslýchal.
„Z tebe je Avenger?" vyplivla jsem to z pusy, jako kdyby to bylo něco sprostého a jedovatého.

„Max, oni mi dali úplně nový život! Díky nim, jsem konečně dostal rodinu, přátele..-"

„My jsme byli tvá rodina," skočila jsem mu do řeči velmi chladným hlasem. Jeho slova mne bolela. Nechápala jsem je. Nechápala jsem jeho.

Bucky zakroutil hlavou.
„Ne Max..Hydra nikdy nebyla má rodina. Byla jsi tam jenom ty. Ty jsi mne držela nad vodou, nikdo jiný. Hydra není tak správná jak si myslíš," snaží se mne rozhodit? Snaží se o to, abych o všem a o všech co znám začala pochybovat?

„Co tím jako naznačuješ?" upřela jsem na něj své  šedé oči a probodla ho pohledem.

„Že to, co děláš, není správně. Hydra tě tahá za nos úplně stejně jako tahala mne. Jako tahá vás všechny."

Chystala jsem se protestovat, ale předběhl mne.

„Max prober se přece! Ty to snad nevidíš?
Nekoukej na mne tak, jako bych ti zabil křečka.
Nech toho dokud můžeš, když se teď vzdáš, mohl bych zařídit menší trest a bychom mohli-"

„To mi teď radíš? Mně? Abych se vzdala?" koukala jsem na něj se značným překvapením.
„Bucky! Já tam mám dobrého přítele a svého mazlíka! Já si nemůžu dovolit se jen tak vzdát. Já jsem selhala!" křikla jsem do éteru.

„Slyšíš!? Já selhala! Schmidt jim půjde po krku oběma dvěma. Já si nemůžu vybírat jako jsi si mohl vybírat ty. Já nemám kovovou ruku a přítele dobráka!" rozkřičela jsem po něm hrubě.

Nepatrnou chvíli na mne jen civěl.

Jen kývl, zvedl se a šel pryč.

„To je všechno, co mi řekneš?!" vjela jsem si rukama frustrovaně do vlasů, když jsem viděla jeho vzdalující se záda. Zastavil se ve dveřích a obrátil se ke mně.

„Promysli si to Max, není všechno tak, jak si myslíš. Okolí tě klame, neklam sebe sama taky."

A s tím odešel. Počkala jsem až zahne za roh a vytyčila jsem se do stoje. Z mých úst uteklo několik nadávek a pak zeď naproti mne schytala mou tvrdou ránu pěstí a kopanec. Naštvaně jsem kolem sebe mlátila rukama a nadávala.

To bylo to jediné, co jsem mohla v této zpropadené cele dělat.

- Michael -

Poté, co se nám s Nemessis podařilo dostat se ze základny Hydry, s malou zastávkou ve skladu s municí a zbraněmi, jsme se vydali na delší cestu, která vedla k naší zajaté Max.
Byla poměrně chladná noc, všude bylo ticho. Foukal vítr a ani Nemessis nebyla úplně klidná.

Oba dva jsme tušili, co nás v S.H.I.E.L.D.u čeká a počítali jsme i s nejhorším. A ptáte se na náš plán?
Ten já sám nevím, zvolil jsem tedy improvizaci.

Základna byla několik desítek kilometrů daleko, tudíž jsme si museli někde sehnat auto.
( My záporáci nejezdíme autobusem.)

Jakmile jsme vylezli z malého lesa, rozprostřela se před námi řada rodinných domků s typickými, americkými zahradami. Jejich siluety osvětloval pouze měsíc a pouliční lampa. Do oka mi padl černý mustang, stojící ležérně u patníku. Došel jsem k němu, rozhlédl jsem se a pak to začalo.

Musela to být záležitost hodně rychlá. Rozbití okna, otevření dveří. Auto začalo skoro okamžitě houkat, vytáhl jsem zpoza volantu drát, který jsem okamžitě utrhl.
Auto houkat přestalo. Nemessis rychle naskočila na místo spolujezdce, jakmile jsem otevřel dveře z druhé strany.

Pak stačilo spojit dva dráty u zapalování a motor začal vydávat tak toužený hlasitý zvuk motoru.  Ve skutečnosti to nebylo až tak jednoduché, ale nehodlám s tím někoho zatěžovat.

Zavřel jsem dveře a mohli jsme vyrazit. Zbraň jsem hodil dozadu na kožené černé sedačky a chytil jsem vyhřívaný volant. Z auta vyběhl mladý chlapík v pyžamu, ale než stačil mrknout, již jsem s rychlostí mizel ve tmě černé noci.

•••

V autě panovalo příjemné ticho, které jsem se ale rozhodl přerušit nějakou hudbou. Vyjeli jsme z malé vesničky a zabočili směrem na New York. Kousek od něj by se měla u lesa nacházet větší základna. Tam drží Max. Jediné veliké mínus toho všeho je to, že blízko se nacházela i základna Avengers.

Z rádia se ozval šumot a pak tlumené hlasy. Zamračil jsem se a zvýšil jeho hlasitost.

„Je to už dva dny, co byla údajná Max Tears, hlavní velitelka Hydry, zajata slavnými Avengers a umístěna do vězení. ,,Máme ji pod palcem," vypověděl Nick Fury. "

Nervózně jsem ťukal prsty do volantu potaženým černou kůží.

„Údajná žena má podle očitých svědků magické schopnosti a ovládá Taj-chi, jeden z občanů vypověděl, že ji dokonce vyděl čarovat. Má tato žena snad schopnosti jako známá Wanda Maximoff ze Sokovie? Je snad možné, že je jejich příbuzná?

Tady Evelin Blake, reportérka New York News."

Usmál jsem se nad žvásty z rádia. Představa naší Max, jak na střeše mává rukama a čaruje, mne upřímně rozesmála. Tvář mi ale ihned zkameněla, jakmile jsem si představil, co všechno by mohli Max v základně provádět. Bál jsem se o ni, jako o vlastního sourozence.

Ani jsem si nedokázal představit, čeho všeho může být S.H.I.E.L.D. schopný.

A ani nechci.

- Max, stále v cele -

„Princeznoo, pojď ke mně blíž!" volal na mne oplzlý chlápek z cely od vedle. Dali ho tam teprve včera. A už za tu krátkou dobu mi stihl lézt na nervy.

„Drž hubu blbe," prskla jsem po něm nepříjemně a zvedla se z postele. Takhle cela, tahle místnost, mne neskutečně deptala.
Bylo lepšíc když jsem zde byla sama. Je to už několik hodin od Buckyho odchodu. Od té doby se už neukázal.
Vlastně se tu nikdo neukázal, krom jednoho agenta a "neohroženého" zločince z vedlejší cely.
Koukala jsem na své černé vyšší boty a obvázanou nohu. Na stole, jestli se tak dá říkat přivrtané poličce na zdi leželo kapitánovo tričko.

Štval mne už jenom pohled na to bílé ušmudlané triko. Netuším, proč mi ho sem dali. Došla jsem k němu, popadla ho a hodila ho ven z cely. Přistálo přímo uprostřed chodby. Kopla jsem naštvaně do mříží. Štvalo mne to. Štvalo mne všechno. Štvalo mne, že jsem se takhle hloupě nechala chytit, štval mne můj spoluvězeň, tohle místo, kapitán, ale hlavně já. Byla jsem naštvaná sama na sebe. Selhala jsem a všichni to věděli.

„Hledal jsem ho," ozval se hluboký hlas ode dveří. Otočila jsem se a spatřila ho. Znovu.

„Tak si ho vem a vypadni," vyštěkla jsem a sedla si zpět na postel.

Zvedl ho a podíval se na mou osobu.
„Proč jsi taková?"
„Proč jsem jaká?" založila jsem si ruce na prsou a pohled mu s klidným postojem opětovala, ovšem měla jsem opravdu málo k tomu, abych nezačala mříže pomalu okusovat.

„Odtažitá, protivná..oháníš se kolem sebe, ale bezdůvodně. Myslím si že-"

Skočila jsem mu okamžitě do řeči.
„Tak bezdůvodně? Děláte si ze mě všichni srandu!?

Já jsem tady zůstat nechtěla, tak se mi sakra všichni nedivte, že jsem taková, jaká jsem! Nevíš o mě nic, slyšíš? Nic! Nevíš proč dělám to, co dělám..

Já mám právo se štítu mstít. Oni, oni ze mě udělali to, co jsem. Sérum. Já se neprosila aby my ho S.H.I.E.L.D. podal! Násilím! Unesli mě a drželi, byla jsem jejich pokusný králíček. Bezbranná a za nic jsem nemohla! Teď, když můžu bojovat, tak bojovat budu, i kdybych měla zabít polovinu vašich lidí!"

Z očí mi teď tekly i slzy. Slzy hněvu. Ten nátlak, seděl na mně už moc dlouho a semlel mne pod sebe. Vybavily se mi ty vzpomínky, ty útržky z minulosti, které jsem měla nedávno. Já si vzpomínala. Každým dnem jsem si vzpomínala..

Dveře do cely se otevřely a s rachotem se zase zavřely. Podívala jsem se rozmazaným pohledem na osobu přede mnou. V ruce stále držel své bílé triko a pevně ho svíral v ruce.

Přiblížil se a chtěla jsem ho odstrčit, ale chytl mne. Jeho dvě velké paže se mi ovinuly kolem ramen a opatrně mne přitlačily na jeho hruď.

Ze začátku jsem se škubala a chtěla se vytrhnout. Mluvil ke mně tichým hlasem a uklidňoval mne. Nechápala jsem proč, měnil nálady, jako když házíš kostkou.

„Vím jak se cítíš..Uklidni se," zašeptal do ticha.

„Nevíš..nic nevíš."

Odtáhla jsem se od něj a on mne bez zábrany pustil. Znovu jsem si sedla na postel. Musela jsem uznat, že jsem objetí potřebovala, ale zpětně jsem na sebe byla naštvaná, že jsem to udělala. Neměla jsem se takhle nechat. Byl to další projev slabosti, které mohl protivník využít.

„Nikdo nic nevíte. Je to moje hlava, moje myšlenky. Ani ty kapitáne nic nevíš," brblala jsem.

„Za prvé," nadechl se odměřeně, „mi prosím říkej třeba Rogersi, přezdívku kapitán moc nepoužívám..

Ale chci ti něco říct," odmlčel se postavil se hned vedle mé maličkosti. Zvedla jsem k němu pohled a upřeně ho pozorovala.

„Hydra není to, co si myslíš že je. Já sám jsem se s ní kdysi utkal. Bojoval jsem proti ní a ztratil jsem kvůli tomu člověka, kterého jsem miloval. Skutečně miloval.
Hydra mne připravila o vše, co jsem kdy měl. O ni. Byla pro mne vším, vším co jsem miloval a pro co jsem žil. Hydra je čiré zlo."
Podívala jsem se na něj s nechápavosti v očích.

„Štít je horší..ty jsi si nechal sérum píchnout sám, já ne. Tebe neunesli, mne ano. Nic nemůžeš chápat. To Fury je to zlo, to on zničil spousty životů. Včetně toho mého. Já mohla mít normální rodinu, mohla jsem mít matku a otce. Nebo třeba sourozence..a nemám ani jedno z toho. Jenom kvůli nim," zadívala jsem se na zeď v mé cele a snažila se rozmrkat zbytek slz. Bylo mi trapně, byla jsem naštvaná sama na sebe a zničená.

„Není všechno tak jak si myslíš.. okolí tě klame. I já byl kdysi klamán," vydechl a otočil se pomalu na patě. „Ještě se stavím," vypustil opatrně při odchodu.

„Není třeba," odpověděla jsem stroze a polkla u toho další slzy. Všichni mi něco nalhávali. Byla jsem zmatená. Musím se od sud dostat a zachránit Michaela a Nemessis.

Pokud se vrátili do Hydry, Schdmit jim jde po krku. Jestli už není pozdě.

Já, jakožto Max Tears, se zapřísahám, že se z tohohle místa dostanu.

Vítám tě na konci další kapitoly s 2500 slovy. 🖤

Příběh se nám značně zamotává. Jaký máte názor na naše postavy? Na chování postav?

V příběhu se nám objevil Bucky, co říkáte na vztah, který mezi sebou mají? Michael se vydal s Nemessis bezhlavě Max zachránit, ale ta si myslí že už jsou možná po smrti.

Jak tohle dopadne?

Těšte se na další díl, vyjde již brzy. :) 🖤

~ Zvonila